Zjevení – kapitola 19

1 Potom jsem uslyšel něco jako mocný hlas velikého zástupu v nebi, který říkal: „Haleluja! Záchrana, sláva i moc náleží našemu Bohu, 

• Soudu nad Babylonem / smilnicí je věnován významný prostor – celé dvě předchozí kapitoly a stále ještě nejsme hotovi.
• Jde o zásadní dějinnou událost – negativní vliv babylonské smilnice v dějinách lidstva byl zásadní.
• Její zničení má značně radostnou odezvu i v nebi – nebeské bytosti i tam přítomní věřící se radují, že její éra konečně skončila.
  • Můžeme si pomoci vzpomínkou na euforii po pádu komunismu v r. 1989, případně na náladu po porážce Hitlera.
• Všichni mají radost, že Nejvyšší se konečně rozhodl udělat se smilnicí pořádek. Nikdo jiný to totiž udělat nemohl a nedokázal.

2 protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy, neboť odsoudil tu velikou smilnici, která zničila zemi svým smilstvem, a potrestal krev svých otroků⁽, která je na jejích rukou⁾.

• Zatočit s babylonskou smilnicí bylo správné a spravedlivé – zasloužila si to.
• Její vliv na zemi byl nesmírně destruktivní – svou činností ničila celou zemi a způsobila mnoha lidem nezměrné hoře.
  • Můžeme si pomoci představou situace světa po Druhé světové válce: Německo totálně zničené a zbytek světa těžce poškozený.
  • Nebo představou situace postsovětských území, hlavně Ruska – zmar ekonomický, demografický, morální i duchovní.
  • Pokud bychom (spolu s mnohými vykladači) zůstali u protikatolického výkladu (smilnice = římsko-katolická církev nebo Vatikán), můžeme si představovat zoufalou situaci opravdových věřících na územích ŘKC ovládaných (Francie, Španělsko, Itálie, apod.)
• Nevěstka nejen ničila zemi, ale také pronásledovala a zabíjela opravdové křesťany¹

3 A řekli podruhé: „Haleluja! Její dým vystupuje na věky věků.“ 

• Totální a věčná zkáza Babylona má za následek nelíčenou radost v nebi.
• Je to normální? Je – Babylon zemi a její obyvatele nesmírně dusil, ničil a deptal. Úleva je nesmírná.
• A radost z toho, že už se nic takového nebude opakovat, je v pořádku.

4 A těch čtyřiadvacet starších a ty čtyři živé bytosti padli na kolena a poklonili se Bohu sedícímu na trůnu se slovy: „Amen. Haleluja.“ 

• Po delší době slyšíme o čtyřiadvaceti starších. Můžeme si připomenout, co zatím dělali:
  • Zj 4: sedí na trůnech kolem Trůnu, mají bílé šaty, zlaté věnce, padají a klaní se, házejí věnce,
  • Zj 5 padli (spolu se čtyřmi bytostmi) před Beránkem, mají harfy a misky modliteb a zpívají, že Beránek je hoden otevřít svitek
  • ZJ 11 po zatroubení 7. anděla, Kristus se ujímá království světa, padli na tváře a poklonili se, děkují, že se ujal kralování – rozdělování trestu a odměn.
• Také nyní padají (na kolena nebo na tvář) a klaní se sedícímu na trůnu.
• Dá se říci, že čtyřiadvacítka starších pozorně sleduje dějiny a s nadšením vítá události (a děkuje za ně Bohu), které dějiny významně posouvají dopředu směrem k nastolení spravedlnosti na zemi.
  • Jde o zaujaté diváky, kteří fandí událostem dole.
  • Jde o lidi, ale ve svém fandění jsou zajedno s pozoruhodnými bytostmi kolem Trůnu.
• Představa, že v ti, kdo nás předešli do nebe, fandí nám, kteří dole ještě bojujeme, je mi poměrně blízká a asi i běžně rozšířená. Zde vidíme, že alespoň částečně je i biblická.
• Prozkoumejme tuto představu hlouběji. Nejprve se podívejme, jak ji pojímají římští katolíci:
  • ŘKC má rozpracovánu nauku o svatých.
  • Ta rozděluje společenství svatých (tělo Kristovo, všechny římské katolíky) na ty, kdo ještě bojují na zemi, na duše v očistci a na svaté v nebi.
  • Svatí v nebi žijí ve spojení s Kristem a účastní se Jeho přímluvy.
  • Římští katolíci se na tomto základě ke svatým modlí – prosí je o přímluvu (teoreticky by je neměli uctívat).
• Nebiblické je zvláště učení o očistci.
• Že by Ježíš potřeboval, aby Jej někdo motivoval nebo posiloval Jeho přímluvu za svaté na zemi, je velmi nepravděpodobné. (Z tohoto hlediska je biblicky pochybné i učení o speciální přímluvkyni Marii).
• Tak, jak to učí ŘKC, to téměř jistě není – jak to ale tedy je? Jaký je vztah již zemřelých svatých k těm, kdo jsou ještě na zemi?
• Odpověď není biblicky elementární. Bible je v tomto poměrně skoupá – zde vidíme, že (alespoň někteří) svatí v nebi jsou o dění na zemi informováni a že na ně reagují.
  • Snad si zde můžeme dovolit psychologizovat, že „čtyřiadvacítka“ starších jistě na dění na zemi nereaguje prkenně či strojově – jak to známe např. z přehlídek a jiných akcí v Severní Koreji. Reakce starších na zničení Babylona je pravděpodobně spontánní a nadšená.

5 A od trůnu vyšel hlas, který říkal: „Chvalte našeho Boha všichni jeho otroci ^[a^] vy, kdo se ho bojíte, malí i velcí.“

• Hlas od trůnu – není jasné, zda jde o hlas Boží nebo někoho jiného.
• Obrací se k těm, kdo mají z Hospodina respekt a slouží Mu.
• Vyzývá je k chvále Hospodina – zřejmě stále v souvislosti s likvidací Babylona.
• Možná dal pokyn ve smyslu: Teď už můžete dát průchod svému nadšení, nemusíte se už držet zpátky.

6 A uslyšel jsem jakoby hlas velikého zástupu a jakoby zvuk mnohých vod a jakoby zvuk silných hromů: „Haleluja, ujal se kralování Pán, náš Bůh, ten Všemohoucí.

• Hlas podobné síly a pestrosti se již ve Zjevení ozval (kap. 14), když na Sijonu stál Beránek se 144 tisíci svatých.
• Zřejmě jde o mix volání různých andělů a i přítomných davů lidí.
• Všichni mají radost, že nevěstce bylo učiněno zadost – dosud se drželi zpátky, nyní na výzvu reagují všeobecným nadšením: Byl učiněn další krok k definitivnímu převzetí moci Beránkem.

7 Radujme se a jásejme a vzdávejme mu slávu, protože přišla svatba Beránkova a jeho žena se připravila; 

• Likvidace babylonské nevěstky nemůže signalizovat nic jiného, než že se blíží Beránkův návrat, sjednocení ženicha a nevěsty, sjednocení Krista a církve.
• Což je událost, na kterou všichni čekáme.
• Nevěsta – zde nazývaná Jeho ženou – se připravila.
• Nevěsta se na svatbu připravuje vždy – hlavně oblečením a přípravou účesu.
• Jak se v této symbolice na Ježíšův návrat připravovala Jeho církev? Také u ní jde o oblečení.

8 a bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment.“ Tím kmentem jsou spravedlivé činy svatých.

• Nevěsta byla oděna jak se sluší a patří v bílém.
• Kment je „bavlnářská lesklá, jemná, hladká tkanina malé hmotnosti, plátnové vazby, z mírně točené jemné příze. Tkanina je podobná batistu. Používá se na dámské prádlo a letní šaty“. Používala se i na bohoslužebná roucha kněží, např. v Den smíření .
• Byla k nošení lehká, příjemná.
• Zářivá bělost tentokrát neznamená prostotu od hříchu, ale spravedlivé skutky svatých: Tedy to dobré, co církev, křesťané vykonali. S tím přijde před Pána, tím se bude prezentovat u svého ženicha.
• Nevěstě to jistě bude velmi slušet – ženich ji v jejích šatech bude zálibně pozorovat, bude se mu líbit, bude na ní moci „oči nechat“.
• Za církvemi či křesťany je v tomto velký kus dobré práce.
  • Např.: Kamarád dělal bakalářskou práci, ve které mapoval charitativní aktivity evangelikálních církví v ČR. Neměl do výčtu zahrnutu ŘK Charitu ani diakonii ČCE (což jsou ještě mnohem větší charitativní organizace), přesto byl výčet aktivit nesmírně rozsáhlý.
  • Náš pohled je poněkud deformován tím, že do charitativní a sociální práce se hodně zapojuje stát, což ale na obětavosti a nasazení křesťanů nic nemění.
• Kromě organizovaných „spravedlivých činů svatých“ existuje nezměrné množství drobné neviditelné práce.
• Spravedlivé činy svatých bývají zřetelnější v dobách pronásledování nebo nedostatku.

9 A řekl mi: „Napiš: Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině.“ Ještě mi řekl: „Toto jsou pravá Boží slova.“ 

• Kdo k Janovi mluví? Zřejmě „hlas od trůnu“ – v tom případě mezitím vyplynulo, komu tento hlas patří – zřejmě šlo o nějakého dalšího anděla, možná se k Janovi přidružil nějaký další anděl průvodce a komentátor.
• Anděl Janovi zdůrazňuje, že dostat pozvání na svatební hostinu Božího Syna (tedy Jeho sjednocení s církví) je nesmírný úspěch či životní výhra.
• Tak to je a tak to platí.

10 Padl jsem mu k nohám, abych se mu poklonil. Ale on mi řekl: „Varuj se toho! Jsem spoluotrok tvůj a tvých bratrů, kteří mají Ježíšovo svědectví. Bohu se pokloň! ⁽Ježíšovo svědectví je Duch⁾ proroctví.“

• n.: Svědectví o Ježíši je Duch;
• Jan už během dosavadního pobytu v nebi zažil ledacos, nicméně anděl, který k němu hovoří nyní, na něho udělal opravdu mimořádně silný dojem: Jan dospěl k názoru, že takto významná bytost musí být hodna toho, aby se jí poklonil.
  • Možná se anděl vůči Janovi choval i přátelštějším způsobem, než byl zvyklý?
• Anděl ho ale před takovým jednáním varuje: Ať ti připadám jakkoliv, jsem pouze tvým kolegou ve službě Bohu. Stejně jako u tebe, je mým úkolem sloužit Bohu.
• Od anděla je takové sebehodnocení laskavé a vůči nám lidem velkorysé (andělé nás po všech stránkách převyšují).
• Na druhé straně anděl říká pravdu: Není důležité, co kdo dělá, jaké má schopnosti a postavení, ale to, že všichni slouží „na jedné lodi“ a táhnou za jeden provaz.
  • Ve válce nerozhoduje, jestli sloužím u pěchoty, tankistů, radistů, ženistů nebo rozvědky, jestli jsem vojín nebo důstojník – všichni jsme v jedné armádě (armádě dobra), společně bojujeme s jedním cílem a posloucháme jedno velení.
• Člověk nebo anděl; apoštol Jan, chudá věřící vdova z malého sborečku, malý anděl nebo archanděl – všichni jsme otroky Božími. Chováme se k sobě s úctou, ale zůstáváme kolegy.
• Jinak řečeno: Nic proti klanění, klanět se je v pořádku – ale výhradně Bohu.
• Úplně stejnou „chybu“, tedy snahu poklonit se andělu, udělal Jan ve 22. kapitole. Reakce anděla byla naprosto stejná:
  • Já, Jan, jsem ten, kdo tyto věci slyšel a viděl. A když jsem to uslyšel a uviděl, padl jsem k nohám anděla, který mi tyto věci ukazoval, abych se mu poklonil. Řekl mi: „Varuj se toho! Jsem spoluotrok tvůj a tvých bratrů proroků a těch, kdo zachovávají slova tohoto svitku. Bohu se pokloň.“
• Co znamená mít Ježíšovo svědectví? Anděl říká, že Ježíšovo svědectví je Duch proroctví. Moc vysvětlující mi to nepřipadá. Co má na mysli?
  • Duch proroctví: ten, kdo dává proroctví, je Duch Svatý – kdo jiný? A častým a oblíbeným prorockým tématem Ducha Svatého je Ježíš.
  • Ježíšovo svědectví asi znamená, buď, že mám svědectví o Ježíši (protože jsem se s Ním setkal) nebo že Ježíš se mi dosvědčuje (dává mi o sobě svědectví).
  • Jak spolu tyto skutečnosti souvisí? Abych mohl vydávat svědectví o Ježíši (aby jím „disponoval“), musím mít Ducha (bez vedení Ducha se člověk s Kristem nesetká). Duch dává proroctví, které směřuje k Ježíši – a o tom pak mohu svědčit.
  • Není to úplně jasné, ale tak nějak jsou spolu asi tyto dvě věci propojeny.
• Ve Zj 22 anděl charakterizuje Janovy „kolegy“ (se kterými spolu-slouží) lehce odlišně – ne jako ty, kdo mají Ježíšovo svědectví, ale jako bratry proroky a ty, kdo zachovávají slova tohoto svitku.
• Je možné, že anděl nemluví jako o Janových bratrech obecně (o všech křesťanech), ale o Janových prorockých kolezích, kteří mají stejně jako Jan prorocký úřad – nějakým způsobem přinášejí na zemi Boží Ježíšovo zjevení.

11 A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, kdo na něm seděl, ^[se jmenoval^] Věrný a Pravý;  spravedlivě soudí a bojuje.

• Jan uviděl otevřené nebe – myslel jsem si, že se v nebi nachází: takže buď má nebe více úrovní a Janovi se otevřel průhled do dalšího, nebo se Jan mezitím vrátil zpět na zem.
  • Otevřené nebe viděl Jan již ve 4. kapitole, kdy šlo o pozvánku k exkurzi „nahoru“:  Potom jsem uviděl: Hle, otevřené dveře v nebi, a ten první hlas, který jsem uslyšel jako zvuk polnice mluvící se mnou, říkal: „Vystup sem a ukážu ti, co se má stát potom.„
• Bílý kůň s jezdcem figuroval již po rozlomení první pečetě ve Zj 6,2: A uviděl jsem, a hle, bílý kůň; a ten, který na něm seděl, měl luk a byl mu dán věnec; a vyšel vítězící, a aby zvítězil.
  • Tehdy na něm seděl vítězící lučištník.
• Nyní na něm sedí:  Věrný a Pravý;  spravedlivě soudící a bojující – těžko může jít o někoho jiného než o samotného Krista.
  • Ten jediný je naprosto věrný, naprosto pravý, naprosto spravedlivý , bojující a disponující soudem.
• Je zajímavé, že koně figurují (jako transportní prostředek) i v nebi – buď se tam na nich opravdu jezdí (proč ne – jde o sympatická zvířata) nebo jsou koně symbolem vyvýšenosti a důstojnosti. Král jedoucí na koni vypadá určitě majestátněji než kdyby kráčel pěšky.
  • Dnes vladaři jezdí ve velkých limuzínách – těžko ale lze očekávat, že by Ježíš jel v Cadillacu One (The Beast), což je speciální vůz prezidentů USA nebo dokonce v papamobilu.
  • Obrazu by možná více odpovídalo, kdyby Ježíš jel na tanku.

12 Jeho oči byly ^[jako^] plamen ohně a na hlavě měl mnoho diadémů; má napsané jméno, které nezná nikdo než on sám. 

• Kristův vzhled je dramatický: Kromě toho, že majestátně jede na koni, je popsán opět Jeho plamenný pohled (tak byl představen hned v první obrazu na začátku Zjevení), což jistě vyjadřuje Jeho schopnost vidět do hloubky věcí.
• Mnoho diadémů může vyjadřovat, že se v Kristu koncentruje veškerá moc – jsou Mu podřízeny veškerá dílčí království a autority.
  • Něco ve smyslu mnoha titulů, které měl např. František Josefa I.:
    • císař rakouský, král uherský, král český,
      král dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský a lodoměřský,
      král jeruzalémský,
      arcivévoda rakouský,
      velkovévoda toskánský a krakovský,
      vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský,
      velkovévoda sedmihradský,
      markrabě moravský,
      kníže horního a dolního Slezska,
      modenský, parmský, piacenzský a guastallský,
      kníže hrabě tyrolský,
      hrabě habsburský, flanderský a tyrolský,
      pán terstu, katara a markrabství istrijského
      etc. etc.
    • Vítězný Kristus je vladařem úplně všech zemí a království na zemi – jde o naprostou koncentraci moci.
      • Je nepochybné, že absolutní vláda pod dobrým vladařem je nejlepším možným politickým zřízením, které může existovat.
      • Bohužel absolutní vláda lidská s sebou nese vysoká rizika zneužití – v poměrech padlého světa demokracie přece jen poskytuje některé ochranné prvky před zneužitím moci. Má ale samozřejmě zase jinou řadu chyb a rizik (je slabá vůči zlu).
• Zajímavá je zmínka o osobním utajeném jménu.
  • Toto jméno je napsáno na kaménku, který známe již z listu do Pergamu (Zj 2,17), kde je slíben vítězům (spolu se skrytou manou).
  • Tam obsáhle cituji krásný výklad Dana Drápala o významu kaménků – zde pod čarou²
  • Zajímavé je, že toto tajné jméno (možná s kaménkem) není vyhrazeno pouze pro věřící, (kteří dojdou až do cíle), ale že je má i samotný Kristus. To je dojemné – i On si musel svou novou vítěznou identitu vybojovat či „zasloužit“.

13 Je oblečen do pláště zbroceného krví a jeho jméno je Slovo Boží.

• var.: pokropeného;
• ř.: se nazývá (pf. med.);
• Mluvíme stále o jezdi na bílém koni: není pochyb, že jde o bojovníka – vždyť je postříkaný krví nepřátel.
• Ježíš rozhodně není pacifistou ani dobráckým kamarádem všech – chystá se rozhodným a brutálním způsobem nastolit spravedlnost. Jeho odpůrci budou smeteni v krvavé lázni, souzeni a odsouzeni.
• Nicméně krev na Jeho plášti není pouze krví nepřátel, ale také krví Jeho vlastní – hlavní boj (a definitivní vítězství) proti zlu a vzpouře se odehrál při boji na Golgotě.
• Jeho jméno je Slovo Boží: Jak víme ze začátku Janova evangelia, Ježíš je Božím slovem přišlým na svět.

14 A vojska, která jsou v nebi, jela za ním na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu.

• O bílém kmentu jsme četli v souvislosti s oblečením nevěsty v 8. verši: a bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment.“ Tím kmentem jsou spravedlivé činy svatých.
• O oblečení jejich velitele víme, že bylo od krve (barva zmíněna není, ale asi bylo také bílé).
• Jezdci sami mají svá roucha neposkvrněná. Do bojů se tedy zatím nezapojili ani nebyl sami zraněni.
• Jsou bílí – bojují na straně dobra.
• Koně mají bílé jako jejich velitel.
• Znovu a znovu je používán obraz bojovníků na koních – je pravda, že je na nich něco fascinujícího: Jsou vznešení, hroziví, rychlí. Při boji mají nadhled. Koně svou silou a vahou bojují s nimi.
• Říká se, že rytíř na koni vydal v boji za celou skupinu bojovníků – třeba jako dnes tank.
• Koně jsou zajímaví tím, že se nebojí bitev – jsou ochotni se hnát do bitevní vřavy a nezaleknou se.
  • Jób 39, v. 21: „…a vrhá se vstříc zbraním / žene se do bitevní vřavy…“
  • v. 22: „Směje se strachu, neleká se…“
  • v. 25: „Na zvuk polnice frká: Aha! … cítí boj zdaleka…“

15 Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On ⁽bude šlapat⁾ lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha. 

• Všechny obrazy již známe – meč z úst, pasení železnou berlou a šlapání lisu hněvu (Zj 1:16; Iz 11:4; Zj 2:27; Zj 14:19).
• Vždy když něco vychází z úst, souvisí to se slovy, s mluvením. Jde-li o meč, jde o slova bojovná.
• Ježíš bojuje především slovy, přinášením pravdy. Dělal to tak za svého pobytu na zemi³ a dělá to tak i dnes. Evangelium, které se šíří do světa a postupně jej prostupuje, je informace. Násilí je rovněž v Jeho armamentariu, ale zatím je nepoužívá vůbec nebo jen málo.
• To se změní v okamžiku, kdy dojde na pasení železnou berlou. Pastýř běžně používá berlu dřevěnou – železná berla symbolizuje, že pastýř ovcím svou vůli vnucuje brutálním násilím: Kdo neposlechne je buď zabit nebo dostane strašnou ránu.
• Na tento mód vládnutí přepne Ježíš v okamžiku, kdy skončí doba milosti, tedy při Svém návratu. Aplikován bude pravděpodobně hlavně v Tisíciletém království. (V Novém Jeruzalémě nebude zapotřebí, tam budou ti, kdo dobrovolně chtějí poslouchat).
• Šlapání lisu hněvu je pak obrazem závěrečného strašného zúčtování ze zlem. Vykonavatelem Božího soudu bude také Beránek. Jak jsme již říkali mnohokrát – bez spravedlnosti by nebyla možná závěrečná harmonie.

16 Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.

• ř.: stehnu;
• Aby bylo naprosto jasné, o koho jde – kdo velí, kdo je vrchním velitelem.
• Na světě existuje mnoho autorit různých stupňů, civilních i vojenských, navzájem různě propletených – jedna, ta Kristova, je ale nekompromisně nejvyšší.
• Vojevůdce, který se sám účastní boje, je svými vojáky milován – nesedí někde v zázemí a nerozhoduje „Obětujeme levé křídlo, obětujeme pravé křídlo, obětujeme obě křídla.“⁴
• Dobrý vojevůdce nese útrapy a nebezpečí, nasazuje život se svými vojáky,
• Tím dává najevo, že mu na věci, za kterou se bojuje, opravdu záleží, a také, že mu záleží na vojácích.
• Ježíš je prototypem takového dobrého vojevůdce.
  • Známý byl v tomto směru Alexandr Makedonský, který bojoval vždy v první linii a vybíral si nejnebezpečnější místa boje⁵.

17 A uviděl jsem jednoho anděla, jak stojí ve slunci. Mocným hlasem zvolal na všechny ptáky, letící  ⁽prostředkem nebe⁾: „Pojďte, shromážděte se k veliké Boží hostině, 18 abyste jedli těla králů a těla vojevůdců a těla silných, těla koní i těch, kdo na nich sedí, těla všech, svobodných i otroků, malých i velikých.“ 

• V andělech se již ztrácím – je jasné, že je jich mnoho, mnozí významní a mají rozdělené úkoly a pravomoci.
• Tento stál ve slunci: možná tedy přes slunečním kotoučem – v tom případě z něho nebylo mnoho vidět, podívat se na něj prakticky nebylo možné podobně jako se pouhým okem nemůžeme podívat na zatmění.
  • Anděl volá na pozemské ptáky, scéna se tedy zřejmě odehrává na zemi.
• Jeho volání je divné: Svolává ptáky mrchožrouty – na bojiště chystající se velké bitvy. Tam leží nebo budou ležet tisíce mrtvol, které nikdo nepohřbívá.
• Mrtví jsou všichni, významní i nevýznamní na bitevní pole, nikdo neunikl. Zahynula i zvířata.
• Jde zřejmě o symbolické upozornění na rozsah zkázy. Ptáci si cestu za potravou najdou sami.
  • Leda by opravdu byl vydán pokyn ptákům, zvláště mrchožroutům, aby se slétli z širokého okolí a velkých vzdáleností.
  • Např. do Ostravy každou zimu přilétají hejna havranů z východu. Těm by anděl po zničení města mohl dát pokyn, aby přiletěli „mimo sezónu“, že budou mít dostatek potravy.
• Nazvat hodování na mrtvolách velkou Boží hostinou je značně morbidní.
• Jde jistě o brutální připomenutí lidské smrtelnosti a pomíjivosti: člověk jeden den sedí na trůnu jako král, krásně oblečený, mocný a bohatý. Připadá si důležitý a silný. A druhý den tentýž člověk leží pohozený na zemi jako kus masa, nemá ho kdo pohřbít a havrani mu klovou oči.
  • Na tom toho zase tak moc morbidního není – taková je každodenní realita (naše mrtvé sice zvládáme pohřbívat, ale kontrast mezi lidskou pýchou jeden den a ležící bezvládnou mrtvolou druhý den zůstává velký).
• Zkáza Babylona postihla všechny: otroci a malí (nevýznamní) lidé zahynuli také spolu s těmi velkými, mocnými a arogantními.
  • To nám připomíná důležitost opuštění města (systému) včas – jakmile dojde k soudu, bude pozdě, protože trest pak už dopadne bez výběru.
• Z další kapitoly Zj a z Ez 39 se dozvídáme, že hostina mrchožroutů se bude odehrávat po závěrečné bitvě Magóga proti svatým na izraelských horách (po satanově propuštění na konci Milénia).

19 A uviděl jsem šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, ⁽aby rozpoutali válku proti⁾ tomu, jenž seděl na koni, a proti jeho vojsku. 

• Beránek na koni a vojska pod jeho velením se nešikovali k boji zbytečně – na zničení Babylona, svého klíčového opěrného bodu reagovala šelma tím, že vrhla do boje, všechny síly, které má.
• Útočníkem je šelma (satanova pravá ruka) – jejím cílem je totální zničení Krista a jeho království.
  • Satan Krista jako osobu Boží Trojice zničit nedokáže, ale úplně zničit všechny, kdo se k němu hlásí (židy a křesťany) není nemožné. Cílem zřejmě je, aby na planetě nezůstal žádný žid a žádný křesťan a aby se Ježíš musel stáhnout zpět do nebe – země by zůstala satanu a na ni pouze ti, kdo budou ochotni se mu klanět.
  • Satanovy síly nejsou vůbec nevýznamné – vzato fyzicky je židů i křesťanů malá menšina.

20 Ale šelma byla zajata a s ní falešný prorok, který před ní činil znamení, jimiž svedl ty, kdo přijali cejch šelmy a kdo se klaněli jejímu obrazu; ti dva byli za živa uvrženi do ohnivého jezera, hořícího sírou.

• Válka pro šelmu i jejího posluhovače skončila porážkou. Dva hlavní velitelé byli zajati a eliminováni.
• Je zajímavé, že šelma se do války vůbec pouští, když si zde může přečíst, jaký bude její výsledek.
• Otázkou je, jakou má alternativu, když poddání se pro ni nepřichází v úvahu – co může dělat jiného, než bojovat co nejdéle a natropit co největší škody, stáhnout s sebou do zkázy co nejvíce lidí.

21 Ostatní byli zabiti velikým mečem, který vyšel z úst toho, jenž seděl na koni. A všichni ptáci se nasytili jejich těly.

• Ježíš bojoval slovy – bitva se tedy odehrávala „pouze“ ve verbální oblasti? Všechno řečené o bitvě byla tedy pouze symbolika? Nešlo o fyzickou bitvu, ale o souboj idejí?
  • Např. jako když si Luther vyměňoval dopisy s papežem, kde se navzájem „exkomunikovali“⁶?
• Možné to je – ale co potom haldy mrtvých těl?
• Snad něco ve smyslu: souboj pravého evangelia (či opravdových věřících) se světem a ďáblem bude krutý a nevybíravý. Ale evangelium se nakonec prosadí.
• Obětí bude mnoho – mnoho lidí odmítajících Krista skončí ve věčném zahynutí bez Boha.
• Proti Kristu i v dnešní době bojuje kde kdo – vědomě (opravdoví bojovníci proti Kristu) i nevědomky (ti, kdo Krista odmítají nebo ignorují a žijí ve světe podle sebe).

.

1. V tomto si zmínění kandidáti na nevěstky nemají co vyčítat. ↩︎
2. krásně a vyčerpávajícím způsobem vysvětluje ve své knize D. Drápal Volně cituji:
   Oblázky se v císařském Římě používaly jako vstupenky do arény, kde každý dostal chléb a mohl se dívat na umírání gladiátorů.
   Latinsky je kamének „calculus“, takže se s nimi dobře počítalo, kalkulovalo.
   Bílý kamének se jménem pozvaného rozdávali hostitelé jako pozvánku na hostinu. Těmto kaménkům se říkalo tesserae. Tessera convivialis byla vstupenka na hostinu.
   Tessera měla také význam „hrací“ kostka
   Ježíš tedy mohl mluvit o pozvánce na svou „mesiášskou“ hostinu. Jméno jí dává osobní rozměr – Ježíš zve osobně právě tebe.
   Jméno je nové a tajné – teprve Od Ježíše přijímáme svou pravou identitu, teprve On mi říká, kdo vlastně jsem. (A jde o intimní osobní věci mezi Jím a mnou).
   Bílé a černé kaménky se používaly u porotních soudů: bílý znamenal nevinen, černý vinen.
   Může tedy jít o to, že Ježíš mne prohlašuje za nevinného. Bílým kaménkem stvrzuje mou nevinu, protože za mé hříchy sám zaplatil.
   Tessera mohla označovat i dřevo. Pokud spolu dvě rodiny chtěly vstoupit do zvláštního vztahu, vyryly na tesseru obraz vyjadřující tento vztah a napsaly na ni jména rodin. Pak ji rozpůlily a každá rodina si nechala část se jménem druhé rodiny. Tato smlouva byla trvalá, přes generace. Pokud někdo i po letech přišel s tesserou, která zapadla do tessery druhé, byla rodina povinna se ho ujmout. Takovouto smlouvu má každý křesťan s Ježíšem. ↩︎
3. Ježíš nebojoval fyzicky, nenosil zbraně, nepral se s odpůrci, nevyprovokoval povstání. Bojoval, ale vždy slovy. ↩︎
4. Šíleně smutná princezna. ↩︎
5. Granikos (334 př. Kr.) – Alexandr přebrodil řeku pod palbou a vrhl se přímo na perské velitele; málem tam padl.
   Issos (333) – opět osobně vedl klín hetajrů (těžké jízdy) na klíčové místo.
   Gaugaméla (331) – vedl rozhodující průlom .
   Malliové v Indii (325) – nejslavnější příklad: přelezl hradby jako první, skočil dovnitř mezi nepřátele a dostal těžký zásah do hrudi/plik (málem zemřel).
   (Sice jsem četl Alexandrův životopis, ale toto je dle GPT). ↩︎
6. Ta formulace je přehnaná – faktem je, papež Lev X. vydal nejprve proti Lutherovi varovnou bulu – tu Luther veřejně spálil. Rok na to jej papež exkomunikoval. Luther odpověděl ostrým dopisem. ↩︎