Zjevení – kapitola 15

1 Tu jsem uviděl v nebi jiné veliké a podivuhodné znamení: sedm andělů, kteří měli sedm posledních ran, protože jimi je dovršen Boží hněv.

• Zatím jsem si v Janových zápisech nevšiml ničeho, co by nebylo veliké a podivuhodné.
• Jan se v nebi zřejmě mezitím trochu „rozkoukal“ a ne vše mu už připadalo „GREAT and EXTRAORDINARY¹„.
• Těchto sedm andělů ale opět bylo něco mimořádného.
• Dozvídáme se špatnou a dobrou zprávu:
  • špatné je, že ran ještě nebylo dosti – sedm pečetí a sedm trub ještě nestačilo. Ještě bude následovat sedm mis.
  • dobrou zprávou je, že tyto už budou opravdu poslední.
• Stručné opakování²:
  • Sedm pečetí (Zj 6–8)
    1. pečeť – bílý kůň (dobytí, vítězství)
    2. pečeť – červený kůň (válka)
    3. pečeť – černý kůň (hlad)
    4. pečeť – plavý kůň (smrt a hrob)
    5. pečeť – duše mučedníků volající po spravedlnosti
    6. pečeť – kosmické otřesy, den Hospodinův
    7. pečeť – ticho v nebi → úvod k dalším soudům – sedm trub (Zj 8,1–6)
  • Sedm trub (Zj 8–11)
    T1. trubka – krupobití a oheň s krví, třetina země spálena
    2. trubka – hořící hora vržená do moře, třetina moře zničena
    3. trubka – hvězda Pelyněk, otrávení vod
    4. trubka – zatemnění třetiny světel (slunce, měsíc, hvězdy)
    5. trubka – kobylky z propasti (první „běda“)
    6. trubka – čtyři andělé u Eufratu, veliká válka (druhé „běda“)
    7. trubka – nastolení Božího království, konečný soud (třetí „běda“)
• Boží hněv bude touto sedmicí katastrof už opravdu dovršen. Vidíme, jak velký a hrozný Boží hněv na lidské zlo je, že až jednadvacet hrozných událostí jej „nasytí“ a hněv vychladne.

2 Uviděl jsem něco jako skelné moře smíšené s ohněm a ty, kteří vycházeli vítězní z moci té šelmy, z moci jejího obrazu i z moci čísla jejího jména; stáli na skelném moři, měli Boží harfy

• Mnoho informací v jednom verši:
• Něco jako skelné moře: Ne vyloženě moře ze skla – ale když Jan hledá slova pro popis povrchu, který vidí, nic lepšího jej nenapadá.
• Jde o třetí zmínku v Bibli a druhou ve Zjevení o něčem podobném:
  • Ex 24,10 Mojžíš a izraelští starší viděli originál: „viděli Boha Izraele a pod jeho nohama cosi podobné safírové dlažbě, průzračné jako samo nebe“
  • Ve Zj ve 4. kapitole, kde je podobná „podlaha“ před trůnem: „Před trůnem bylo něco jako moře skelné, podobné křišťálu.“ Průhledná klidná pokojná hladina (v kontrastu s rozbouřenými nepřátelskými moři na zemi) – možná oddělující trůn od sálu, jak uvidíme dále, zřejmě nebylo tekuté, protože se na něm dalo stát.
• Zde je sklo smíšené s ohněm: Lze si představit, že sklo mělo zlatavý odstín nebo mělo zlatavé pruhy nebo se zlatě ohnivě zrcadlilo. V osvětleném prostoru lesklá sklovitá podlaha jistě hraje mnoha odlesky barev.
  • Lze si ale představit i to, že na moři nějaký oheň opravdu hořel.
• Kdo na tomto moři stál? Ti, kteří vycházeli vítězní z moci té šelmy, z moci jejího obrazu i z moci čísla jejího jména: Tedy ti, kdo šelmu odmítli, nepoklonili se jejímu obrazu a odmítli se ocejchovat. Pravděpodobně za to bezprostředně zaplatili životem jako mučedníci nebo zkrátka během tohoto období zemřeli.
• Tito vítězové, zhusta mučedníci tedy mají výsadu nyní stát před trůnem na skleněném moři. Co tam dělají? Mají harfy. Takže bude hudba.

3 a zpívali píseň Božího otroka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane Bože Všemohoucí, spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.

• Je zajímavé, jak je hudba významná. A zřejmě nejen pro nás lidi, ale i pro Boha a anděly.
• Proč tomu tak je? Hudbou lze vyjádřit více, než pouhými slovy. Hudba navíc slova ani mít nemusí – a působí i tak.
• Zde se ale mluví o písni – a písně slova mají. Píseň nejsou pouze slova, ale slova obalená do něčeho dalšího, do další vrstvy významu. Hudba ke slovům přidává něco dalšího. Co vlastně?
  • Biologicky melodie a harmonie hudby působí na nečekané mozkové struktury – na jiné struktury, než pouhé slovo, např. na struktury související s emocemi či rozkoší. Na tělesné i duševní procesy působí i rytmus.
  • Psychologicky Hudba umožňuje vyjádřit emoce, které slovy vyjádřit nelze. Přidává ke slovům další přidanou hodnotu.
  • Sociálně je hudba spojujícím prvkem.
  • Duchovně je hudba důležitá ve všech náboženstvích. Vyvolává obecné spirituální zážitky, zřejmě nějakým způsobem může působit na ducha člověka (tedy jeho spirituální složku).
  • V Bibli je hudba přítomná:
    • Začal s ní už ve v osmé generaci Jubal (Gn 4,21), který byl „otcem všech, kdo hrají na harfu a píšťalu.“ Zřejmě existovala již předtím, asi i Adam s Evou si v ráji prozpěvovali duety, ale Jubal hudbu nějak významně rozvinul.
    • Židé potom zpívali poměrně běžně, především Bohu, často oslavně nebo z vděčnosti.
    • David byl velký hudebník a žalmy jsou písněmi.
    • Ježíš také zpíval.
    • Poslední zmínku o hudbě najdeme v 19. kapitole Zjevení. V nebi se bude zpívat běžně.
      • Někteří tvrdí, že to bude hlavní náplň pobytu v nebi – což doufám, není pravda (jednak jsem osobně hudebně dost natvrdlý³ – ne že by se mi některá hudba nelíbila, ale není to můj prioritní způsob vnímání krásy. Zvláště vážnou hudbu nemám rád.)
      • Nicméně určitě bude v nebi hudba silným spojovacím článkem všech přítomných.
• Co tedy mučedníci na skleněném moři před trůnem s harfovým doprovodem zpívali? Nejprve se dozvídáme, že u jejího zrodu stáli dva spoluautoři – Mojžíš a Ježíš.
• Proč zrovna tito? Domnívám se, že tito dva muži mohli vzhledem k bohatosti a pozoruhodnosti svých osudů zvláště nejlépe posoudit Boží skutky a cesty.
  • Mimochodem – je možné⁴, že tuto píseň společně stvořili během svých setkání hoře Sinaj nebo ve Stanu setkávání. Je pěkná představa, že si společně zpívali, ladili melodii nebo „zapisovali noty“.
• Co tedy zpívali? Píseň byla dedikována jednoznačně Bohu, oslovovanému jako Bůh všemohoucí a Král národů (což jistě je – Bůh může všechno a národům vládne) – a text to vyjadřuje
• Jaký tedy byl obsah, text písně? Je v něm mnoho:
  • Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky: Kdo sleduje Boží jednání (hlavně tím, že čte Bibli, ale i pozorováním světa kolem sebe) jasně vidí, že Bůh dělá velké věci. Stvoření stvoření (přídavné a podstatné jméno) – nejen vesmíru, ale celého jsoucna je velká věc. Nebýt Boha, nebylo by nic.
  • Druhá pozorovatelná věc je, že Boží skutky jsou pro nás zvláštní a těžko pochopitelně, vzbuzují v nás údiv. Nenapadly by nás, jsou pro nás nečekané, přesahují naši mentální kapacitu.
  • Spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty: Cesty jsou podobné skutkům, ale je v nich obsaženo něco víc – Boží plán stvoření a spásy. Ten se vine Biblí a dějinami jako červená nit.
  • Vypořádat se s hříšností svobodných lidských bytostí je ústředním bodem tohoto Božího plánu. Udělat to spravedlivě a pravdivě je téměř nemožný úkol. Bůh se jej přitom v Kristu zhostil dokonale.
• Autorská dvojice této písně měla do Božích skutků a Jeho plánu větší vhled, než kdo jiný. Oba hráli v Božích plánech klíčovou roli, oba nahlédli do Božích tajemství více, než většina smrtelníků.
• Přemýšlení nad Božím jednáním s Abrahamovým národem a nad Kristovým vtělením jistě dříve nebo později vytryskne v údiv, obdiv a nadšení – které jistě nejlépe vyjádří oslavná píseň.
• Není neobvyklé, že podobný výtrysk údivu, obdivu a nadšení prožijeme (nebo již prožíváme) při přemýšlení o našich životech a o Božím plánu spásy pro nás osobně. Může se projevit např. zpěvem chvály při shromáždění, později pak v nebi.

4 Kdo by se nebál tebe, Pane, a neoslavoval tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý; všechny národy  přijdou a pokloní se před tebou, protože tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“ 

• Hudbu písně neznáme, ale text ano – ten začíná řečnickou otázkou vůči Bohu.
• Ten je pravděpodobně osobně přítomen – nezapomínejme totiž, že se nacházíme na skleněné „podlaze“, o které víme, že se nachází před trůnem.
• Jak otázka zní? Kdo by se nebál tebe, Pane, a neoslavoval tvé jméno? Předpokládaná odpověď zní: Nikdo takový není – být v Boží blízkosti, „vidět“ Boha a nebát se Jej a neoslavovat Jej, nelze; pro lidskou bytost to není možné.
• Je příliš velký, hrozivý a úžasný a také … svatý, tedy dokonale čistý a oddělený.
• Až lidé napříč glóbem pochopí genialitu a mimořádnost Tvého plánu záchrany, vyhledají Tě a pokloní se Ti.

5 Potom jsem uviděl: V nebi byla otevřena svatyně stánku svědectví.

• V nebi se nachází originál Stánku, resp. Chrámu⁵, jak víme z více míst starého i nového Zákona, hlavně ze Zj, Žd a Ex:
  • Zj 11,19 „Tu se v nebi otevřel Boží chrám a ukázala se jeho schrána smlouvy v jeho chrámě.“
    Zj 14,15.17 „Z chrámu v nebi vyšel jiný anděl…“
    → Andělé vycházejí z chrámu v nebi – tedy jde o skutečné duchovní místo.
    Zj 16,1.17 „A uslyšel jsem mocný hlas z chrámu…“
    • Na konci ději bude zrušen: Zj 21,22 „Chrám jsem v něm neviděl – jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.“
  • Žd 8,1–2 „Máme velekněze, který usedl po pravici trůnu Vznešenosti v nebesích, služebníka svatyně a pravého stánku, který postavil Pán, ne člověk.“
  • Žd 8,5 „Slouží v napodobenině a stínu nebeských věcí, jak bylo řečeno Mojžíšovi, když měl postavit stánek: ‚Hleď, abys vše udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘“
  • Žd 9,11–12 „Kristus přišel jako velekněz budoucího dobra, skrze větší a dokonalejší stan, který není rukou udělán, to jest nepatří tomuto stvoření…“
  • Žd 9,23–24 „Bylo tedy třeba, aby napodobeniny věcí nebeských byly očišťovány těmito oběťmi, samy nebeské věci však lepšími oběťmi než těmi. Neboť Kristus nevešel do svatyně rukou udělané, napodobeniny pravé, nýbrž do samého nebe, aby se nyní ukazoval tváří v tvář Bohu za nás.“
    • Na konci po Kristově vstupu se svatyní stane samo nebe.
  • Ex 25,9.40 „Udělej všechno podle vzoru, který ti ukážu na hoře.“
• Také v nebeském Stánku se nachází „jádro“, jímž je Svatyně a za ní Svatyně svatých.
• Tato Svatyně je nyní otevřena.
  • Na zemi je vždy zavřena (za oponou) a navštěvována pouze veleknězem jednou ročně. To v nebi smysl nedává – tam je svaté všechno, takže Svatyni není třeba tak striktně oddělovat od okolí.
  • Svatyně je ale uzavřena,, jak právě vidíme, i v nebeském Stánku.
  • Proč není jasné – možná proto, že jsou v ní andělé se sedmi ranami čekající na povolání ven. Jak se tam dostali a jak dlouho tam už jsou, netušíme.

6 a ze svatyně vyšlo sedm andělů, kteří měli těch sedm ran; byli oděni lněným rouchem, čistým a zářivým, a kolem prsou měli zlaté pásy.

• var.: kamenným;
•  ř.: měli přepásané;
• Muselo jít o zvláštní chvíli, kdy se otvírá Svatyně a vycházejí andělé.
• Působí (jako všichni andělé) majestátně, jsou (také jako obvykle) zářivě bílí a mají zlaté pásy na prsou – zřejmě jako insignie významu.
• Všichni si uvědomují, že s jejich příchodem na scénu se blíží další katastrofální události.

7 A jedna z těch čtyř živých bytostí dala sedmi andělům sedm zlatých misek plných hněvu Boha, toho živého na věky věků.

• Stále se nacházíme poblíž Božího trůnu, kde, jak víme, se vyskytují čtyři velmi zvláštní a významné bytosti.
  • Mají vzhled lva, býka, orla a člověka a jsou plné očí.
  • Co doposud tyto bytosti dělaly?
    • „Bez přestání dnem i nocí říkají: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh všemohoucí, který byl, který jest a který přichází.“ Na to reagují klaněním starší kolem trůnu.
    • Znovu se klaní Bohu v 19. kapitole při uzavírání dějin („Amen, Haleluja!“)
    • Jsou přítomny u předání svitku Beránkovi a oslavují tuto událost zpěvem.
    • Vyhlašují otevření prvních čtyř pečetí a následný příjezd koní s jezdci.
• Nyní jedna z nich předává andělům sedm misek se závěrečnými dějinnými katastrofami.
• Důležité je, že jde o misky Božího hněvu – tedy tím, kdo se hněvá, je Bůh. Lidé si svých otřesným chováním nakumulovali Boží hněv. Ten Hospodin zatím „držel pod kontrolou“, nyní se ale přestává držet zpátky – pověřuje anděly, aby dali jeho nahromaděnému vzteku průchod, aby jej na otřesné lidstvo vylili.

8 A svatyně byla naplněna dýmem z Boží slávy a z jeho moci; nikdo nemohl vstoupit do svatyně, dokud se nedokoná sedm ran těch sedmi andělů. 

• Uvolňování Božího hněvu je událostí přenesmírně hrozivou.
• Všichni si dovedeme představit situaci, kdy se v někom hromadí strašný hněv. Dlouho jej zadržuje, když ale překoná hranici únosnosti, propukne ve zničující erupci zkázy.
  • Stává se to např. v manželstvích – muž dlouho ubližuje své ženě. Ta to snáší. Po nějaké době ale sáhne po noži a svého trapitele zabije.
  • Nebo naopak žena tak dlouho provokuje manžela, až ten jednoho dne vybuchne, rozbije nábytek a navždy odejde.
• Že lidstvo svého Tvůrce systematicky „vytáčí“ je patrné na první pohled – stačí si přečíst zprávy. Lidé jednají zle a jsou vůči Bohu arogantní. Je důležité si připomínat, že nic se přitom neztrácí – za vše budeme voláni k zodpovědnosti.
• Svatyně byla Boží slávou a mocí (a hněvem) učiněna na přechodnou dobu neobyvatelnou. Vzduch se v ní vyčistí až poté, co Bůh dá průchod svému vzteku, čehož budeme svědky vzápětí.
• Andělé již mají svá pověření a vyrazili je realizovat.

.

1. Připomíná mi to scénu z Arabely, kde řidič taxíku je ve svém autě opakovaně svědkem proměn svých pasažérů. Zpočátku se vždy vyděsí, ale když se to stane poněkolikáté, nehne už ani brvou a komentuje ve smyslu: Začínám si zvykat. ↩︎
2. Opakování není nikdy dost – podle mé zkušenosti jsou rány ze Zjevení bez těžkého memorování „nenaučitelné“. Je to částečně tím, jak jsou zvláštní, někdy bizarní a těžko pochopitelné a představitelné. ↩︎
3. Tento deficit ale vzkříšené tělo může mít napraven. ↩︎
4. Má-li pravdu Asher Intrater, což asi má. ↩︎
5. Pokud dobře rozumím, originál Stánku a Chrámu v nebi splývají v jedno – nejde o dvě stavby. ↩︎