Skutky – kapitola 9

1 Saul stále ještě soptil hrozbami a dychtil po zabíjení Pánových učedníků. Přišel k veleknězi 2 a vyžádal si od něho dopisy pro synagogy v Damašku, aby mohl stoupence té Cesty, muže i ženy, jestliže tam nějaké najde, přivést spoutané do Jeruzaléma. 

• Soptil hrozbami je zajímavý obrat. Řecky Ὁ δὲ Σαῦλος ἔτι ἐμπνέων ἀπειλῆς καὶ φόνου εἰς τοὺς μαθητὰς τοῦ Κυρίου… Doslova: „Saul, stále ještě v(y)dechující hrozbu a vraždu proti učedníkům Pána…“
  • Význam slova ἐμπνέων je vdechovat či vydechovat, dýchat něčím, být naplněn až po dech či něco podobného. Jde o jediný výskyt v NZ.
  • Soptit asi takovýto stav, kdy člověk překypuje vztekem, hrozbami a touhou po vraždě vyjadřuje dosti přesně.
  • Pavlík překládá dýchaje hrozbu a vraždu, B21 zuřil hrozbami a vraždami, ESV: still breathing threats and murder
• Takových lidí známe z historie mnoho: Hitler řval při svých projevech o nenávisti k židům, až mu létaly sliny od pusy, komunistický prokurátor křičel při procesech v padesátých letech „Psům psí smrt“, páter Koniáš soptil proti tajným evangelíkům,… .
  • Ani v dnešní době nejde o nic neobvyklého – nenávist mezi příznivci různých politických stran je často extrémní (zatím naštěstí pouze verbální).
• Pavel křesťany fanaticky nenáviděl – toužil je vidět v kriminále nebo mrtvé.
• Byl přesvědčen, že jejich potíráním slouží dobré věci.
  • Jistě by byl schopen udělat dvouhodinovou plamennou přednášku na téma: Proč je správné ničit křesťany.
• Pohlaví věřících nerozhodovalo – Pavel pronásledoval muže i ženy.
• Křesťané jsou zde Lukášem nazváni jako stoupenci té cesty. Jde o pěkný obraz vyjadřující, že křesťanství je životní cesta spočívající v následování Ježíše.

3 I stalo se, když byl na cestě a blížil se k Damašku, že ho náhle ozářilo světlo z nebe.

• V Saulovi muselo být něco dobrého. Jeho touha po pravdě a spravedlnosti musela být opravdová. Byl sice svým úsilím „úplně mimo“, velmi se mýlil, ale Bůh na něm našel něco dobrého.
• Jak se ukáže, byl Pavel ochotný ke korekci – i když musíme přiznat, že Boží impuls byl tak silný, bylo jen těžko mu vzdorovat.
• Takto silné impulsy Bůh při obrácení lidí nepoužívá úplně často – proč zrovna u Pavla?
  • Jako mladý křesťan jsem si myslel, že Pavel byl tak schopný, že Bůh jej „potřeboval“, aby mohl rozšířit evangelium mezi pohany. Proto si jej pro sebe takto „násilím“ obrátil.
  • Tak to ale vůbec není – takových Pavlů si Pán může „vypěstovat“ a povolat, kolik chce. Šlo z Boží strany vůči Pavlovi o mimořádnou nezaslouženou milost (každá milost je nezasloužená z definice). Bůh se ve své milosti rozhodl dát Pavlovi šanci.
  • Pavel to dobře věděl a byl za tuto šanci neskonale vděčný – proto byl tak horlivý, že ji nechtěl promarnit. Čím horším hříšníkem člověk původně je, tím více je pak vděčný za novou šanci a tím více ji nechce promarnit.
  • Tento princip se ale vztahuje na každého člověka – naopak u původně „dobrých lidí“ může nastat problém opačný: lidé, kteří za sebou nemají tak hroznou „anamnézu“ mají větší problém být Bohu za projevenou milost vděčni.
  • Někdy jim bylo impulsem zklamání z komunistické ideologie, někdy ale šlo i o duchovní Boží impuls.
  • Lidé intenzivně pracující pro nějakou ideologii bývají pak stejně horliví i po obrácení – jen po „přepólování“ svůj přirozený horlivý naturel používají pro dobru věc.
• Existuje poměrně hodně původně fanatických komunistů, kteří z přesvědčení pronásledovali křesťany, a pak se sami obrátili k Bohu.
  • John Newton byl původně kapitánem otrokářské lodi – jak později reflektoval, choval se tenkrát k otrokům nesmírně krutě. Po obrácení byl nesmírně vděčný za odpuštění a nabídnutou novou šanci, což zvěčnil v nejznámější křesťanské písni Amazing grace.
• Žijeme v postmoderní době – všeobecně převládá názor, že je jedno, co si člověk myslí, čemu věří a čemu věnuje úsilí. Jde přece o jeho názor, na který má právo – a všechny názory jsou si rovny. Není to ale pravda – objektivní dobro a pravda existují (definuje je Bůh).
  • Je rozdíl, jestli jsem schopný a iniciativní v zabíjení židů či zavírání „kulaků“ nebo v práci pro Krista.
• A Pavel se obrátil od lži k pravdě, od zla k dobru. Ježíš je pravda a Jemu sloužit je dobro. Pronásledovat křesťany je zlo.
• Světlo muselo být nesmírně intenzivní, oslepující.

Amazing Grace (plus doslovný překlad)


Amazing grace! how sweet the sound
Úžasná milost! Jak sladký je ten zvuk
That saved a wretch like me!
který zachránil ničemu, jako jsem já!
I once was lost, but now am found;
Kdysi jsem byl ztracen, ale nyní jsem nalezen;
Was blind, but now I see.
byl jsem slepý, ale nyní vidím.

’Twas grace that taught my heart to fear,
Byla to milost, která naučila mé srdce bát se
And grace my fears relieved;
a milost mé obavy utišila;
How precious did that grace appear
Jak drahocenná se ta milost jevila
The hour I first believed.
v hodině, kdy jsem poprvé uvěřil.

Through many dangers, toils, and snares,
Skrze mnohá nebezpečí, dřinu a léčky
I have already come;
už jsem prošel;
’Tis grace hath brought me safe thus far,
Byla to milost, která mě až sem bezpečně dovedla,
And grace will lead me home.
a milost mě dovede domů.

The Lord has promised good to me,
Pán mi zaslíbil dobro,
His word my hope secures;
jeho slovo zajišťuje mou naději;
He will my shield and portion be,
On bude mým štítem a mým podílem,
As long as life endures.
dokud bude život trvat.

Yea, when this flesh and heart shall fail,
Ano, až toto tělo a srdce selžou,
And mortal life shall cease,
a smrtelný život skončí,
I shall possess, within the veil,
budu vlastnit (mít účast), za oponou,
A life of joy and peace.
život radosti a pokoje.

When we’ve been there ten thousand years,
Až tam budeme deset tisíc let,
Bright shining as the sun,
zářící jasně jako slunce,
We’ve no less days to sing God’s praise
nebudeme mít o nic méně dnů ke zpívání Boží chvály
Than when we’d first begun.
než když jsme teprve začali.

4 Padl na zem a uslyšel hlas, který mu říkal: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“

• Když měl Ježíš Pavla takto “ připraveného“, oslovil ho. Oslovil ho jménem.
• Šel přímo na věc: Co proti mě máš?
• Jde o logický dotaz – Pavel byl racionální člověk a pronásledování věřících měl jistě sám u sebe dobře zdůvodněno (Zřejmě nějak ve smyslu: jde o nebezpečnou sektu, hlásající falešného mesiáše, odvádějící lidi od pravé zbožnosti, apod.) Jenomže jeho zdůvodnění bylo chybné.
• Vypadá to, jakoby Ježíš chtěl, aby si Pavel své postoje znovu prošel a zrevidoval.

5 Řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.

• Pavel nezačal sypat z rukávu argumenty, proč pronásleduje křesťany, ale logicky se ptá, kdo jej to „napadl“, oslepil a srazil z koně a kdo s ním nyní hovoří.
• Ježíšova odpověď je přímá.
  • Nejsou vzácné případy, kdy člověk proti někomu zavile bojuje – a až při náhodném osobním setkání posléze zjistí, že jde vlastně o docela fajn člověka.
  • Známý je tzv. vánoční zázrak z roku 2014, kdy na západní frontě první světové války němečtí a britští vojáci na sebe přestali střílet, hráli vánoční koledy, podávali si ruce v zemi nikoho, vyměňovali si dárky, společně pohřbívali mrtvé či dokonce hráli fotbal. Po několika hodinách či dnech se ale věci vrátily k „normálu“, tedy obnovily se boje.

6 Těžko (je) ti vzpínat se proti bodcům.“ (Saul) se třásl a děsil se. Řekl: „Pane, co chceš, abych učinil?“ A Pán mu (odpověděl): „ Vstaň, jdi do města a tam ti bude řečeno, co máš dělat.“

• Věta o vzpínání se proti bodcům je kurzívou, její autenticita tedy není nepochybná.
• Je to ale zajímavá věta a připadá mi, že by ji Ježíš říci mohl – Vzpínat se proti bodcům je odkaz dobytek, kde buď ostré nástroje používají pohaněči nebo je dobytek shromážděn v ohradě s ostrými prvky. Dnes bychom mohli říci: Je těžko se tlačit proti ohradě z ostnatého drátu.
• Dobytek to sice dělat může, ale jediný výsledkem je, že se sám poraní – ničeho jiného tím nedosáhne. Poháněči přitom nemusejí být ani nijak zvlášť agresivní – nejde o to, že by dobytek aktivně bodali; zvířata si ubližují sama.
• Obraz je jasný: Bojovat proti Bohu je marností – ničeho kloudného tím nedosáhneme a pouze si sami ubližujeme. případně, pokud to děláme příliš úporně, nás to zničí.
  • Když člověk bojuje proti Bohu, postupně jej to mění – hrubne a stává se stále zlejším.
  • Popisuje to např. Sergej Dakov v knize Odpusť, Natašo! Po dětství stráveném v dětských domovech se stal čelným komsomolcem a špičkovým judistou. Jeho tým byl pověřen tím, aby rozháněli tajná setkání křesťanů – vždy přitom přítomné brutálně zbili. Přestože zpočátku byl poměrně slušným mladým mužem věřícím svým ideálům, postupně pod vlivem své „práce“ hrubl a měnil se.
    • Kniha pak popisuje jeho obrácení ke Kristu a emigraci do Kanady (přeplaval z vojenské lodi na břeh). Tam byl později zavražděn sovětskou tajnou službou.
• Saul reaguje instinktivně – nevede žádné diskuze. Je mu jasné, že narazil na sílu, která ho přesahuje. Logicky se proto ptá, co má dělat – proč k němu vlastně Ježíš mluví, co po něm chce?
• Dost možná se musel domnívat, že se ho Ježíš chystá za to, co dělal, zabít.
• Ježíš mu dává východisko, dává mu pokyny.
• Jak to ale u Boha bývá, nikoliv pokyny dlouhodobé, ale jde pouze pokyny pro nejbližší krok.
  • Jde o obvyklý Boží postup – Nejvyšší nám zjevuje naši cestu krok za krokem: Teprve když zareagujeme poslušností, ukáže nám krok následující.
  • Říká se tomu chození se svíčkou – ta osvětluje vždy pouze malý okruh kolem nás. Po každém kroku teprve vidíme na krok následující. S baterkou je to jiné – s tou si můžeme posvítit daleko před sebe.
• Bůh tedy Palovi neříká: Udělám z tebe jednou apoštola pohanů v Evropě, ale pouze: Pokračuj do města, tam se ti dostane dalších pokynů.
  • Připomíná to hru, kdy se teprve po vyřešení jednoho úkolu dozvíme následující.
  • Nebo situaci z detektivek: Jeď k telefonní budce na náměstí, zavolej na tohle číslo. Bude ti řečeno, co máš dělat. … Nastup do autobusu č. 64, vystup na stanici XYZ. … Kup si noviny u stánku …. atd.

7 Muži, kteří s ním cestovali, stáli oněmělí; slyšeli sice hlas, ale nikoho neviděli.

• Doprovod sice slyšel slova, která Ježíš k Pavlovi pronášel, samotného mluvčího ale nikoliv.
• Pavel na tom ale asi byl podobně – asi viděl pouze světlo (alespoň než ho oslnění nepřipravilo o zrak).
• Že byli muži z doprovodu v šoku, není pochyb: představme si oslňující světlo dopadající na jejich spolucestujícího – ten padá na zem – pak slyší hlas z nebe.

8 Saul vstal ze země, ale když otevřel oči, nic neviděl. Vzali ho za ruce a dovedli do Damašku.

• Buď mu intenzivní světlo přivodilo poničení sítnic nebo (spíše – poškození zraku intenzivním světlem může být nevratné) jej Bůh zbavil zraku nějakým jiným způsobem.
  • Jedna z teorií o tom, co bylo Pavlovým „ostnem v těle“ z 2K 12,7 mluví o Pavlově chabém zraku. Mohlo jít o pozůstatek zážitku z cesty do Damašku? Že by mu světlo opravdu vypálilo sítnici a po Ananiášově modlitbě se stav zlepšil, ale neupravil zcela?
  • Moc pravděpodobné se mi to nezdá – Pavel zrak potřeboval během služby neustále (při studiu Písem i psaní dopisů.
• Z čelného obávaného „lovce křesťanů“ se náhle stává ubožák neschopný samostatné orientace. To jsou paradoxy života.
  • Tato proměna obávaného člověka v ubožáka je poměrně často reflektovana v uměleckých dílech.
  • Např. ve filmu Staříci Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička hrají dva seniory, kteří se chtějí pomstít komunistickému prokurátorovi / vyšetřovateli za zločiny z 50. let. V domově důchodců naleznou ale pouhou dementní trosku, která si na své jednání ani nepamatuje.

9 Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil.

• Jistě nejenom proto, že neviděl. Došlo ke zhroucení Saulova dosavadního světonázoru. Vše, co považoval za správné, se ukázalo falešným. Taková „bouře v mozku“ velmi bolí.
  • Do určité míry tuto bouři prožili všichni křesťané, kteří prošli obrácením – uznat, že jsem se mýlil, činit pokání, rezignovat před Bohem, odevzdat mu svůj život – to vše jsou nesmírně těžké a bolestivé věci, které s člověkem „zacvičí“.
  • Jen na okraj: Je to zajímavé, protože o nic tak těžkého vlastně nejde – to jen pýcha v nás nám činí obrácení tak obtížným
• Zabít se Pavel asi nechtěl – jen na jídlo a pití neměl pomyšlení – svíjel se ve vnitřních křečích šoku nad tím, že jeho dosavadní, zdánlivě vzorný život se ukázal jako čiré zlo, jako boj proti samotnému Bohu, kterému se domníval, že slouží.
  • Opět pro křesťana nic neobvyklého.
• Na druhé straně asi mu bylo jedno, jestli bude žít – jeho život ztratil smysl, ba hůře než to – ukázal se být naprosto pomýleným. Takové zjištění bolí.

10 V Damašku byl jeden učedník, jménem Ananiáš. Pán mu ve vidění řekl: „Ananiáši!“ On řekl: „Zde  jsem,  Pane.“ 

• Jen na okraj: Saul nejel do Damašku nadarmo – křesťané se tam opravdu vyskytovali.
• Pán nechal Saula „smažit“ v duchovní trýzni po tři dny.
• Je ještě na místě podotknout, že ne každá duchovní trýzeň vede ke kýženému výsledku – tedy k obrácení. Není málo lidí, kteří se rozhodnou své pomýlení neuznat a setrvají na dosavadní cestě.
• Nezáleží přitom vůbec na tom, jak intenzivní bylo jejich setkání s Kristem.
• Naopak někdy platí, že čím intenzivnější zážitek s Bohem mají, tím zavilejší nepřátelé Boží se z nich pak stávají.
• Saul se mohl rozhodnout pravost Kristova zjevení neuznat a pokračovat v tom, co dělal (pokud by se mu vrátil zrak – ale i pokud by zůstal slepým, mohl do smrti v zahořklosti nenávidět a proklínat Boha).

11 A Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice, která se nazývá Přímá, a v Judově domě vyhledej Saula, jménem Tarského. Hle, právě se modlí 

• [ve vědomém protikladu ke křivolakým uličkám, prav. totožná s dnešní přímou ulicí procházející městem od východu k západu] 
• Ananiáš se měl stát prostředníkem Saulova uzdravení. Pán chtěl, aby Pavlovi pomohl jeden z těch, které se chystal zlikvidovat. Je to pokořující a ozdravné.
• A také Saul mohl poznat své „nepřátele“ osobně – mohl vidět, že jde o obyčejné a vlastně docela fajn lidi.
  • Tohle jsem slyšel mnohokráte: Než jsem přišel poprvé do církve, měl jsem o křesťanech mnoho negativních představ. Až potom jsem zjistil, že jsou vlastně docela obyčejní a fajn.
• Saul se modlil – i když nevíme, co s Bohem probíral, jistě jde o známku jeho značného vnitřního posunu.

12 a uviděl ^[ve vidění^] muže jménem Ananiáš, který vešel a vložil na něho ruce, aby opět viděl.“ 

• Bůh dal oběma mužům paralelně dvě nadpřirozená vidění: Ananiáše posílá za Saulem a Saula na jeho příchod připravuje.

13 Ananiáš odpověděl: „Pane, slyšel jsem o tomto muži od mnohých lidí, kolik zla učinil tvým svatým v Jeruzalémě. 14 Také zde má od velekněží plnou moc spoutat všechny, kteří vzývají tvé jméno.“ 

• [v NS časté (59×) označení pro věřící v Ježíše – „oddělené pro Boha“]; 
• Ananiáš Bohu lehce odporuje, argumentuje známým fakty – navštívit Saula se mu nezdá jako dobrý nápad.

15 Pán mu řekl: „Jdi, neboť on je mou vyvolenou nádobou, aby přinesl mé jméno před národy i krále a syny Izraele.

• n.: nástrojem; 
• n.: pohany; 
• Pán se nezdráhá s Ananiášem diskutovat a svůj postoj vysvětluje: Vím, co dělám – mám svůj plán a Saul je jeho součástí.
• Mým plánem je přinést zprávu o Mě (Mém Synu) nejen k židům, ale i k jiným národům a k různým světovým pohlavárům.

16 Ukáži mu, co všechno musí vytrpět pro mé jméno.“

• Bůh touto větou Ananiáše do určité míry uklidňuje ve smyslu: Nemysli si, že Saulovi všechno snadno a bez následků projde. Že nad jeho pomýlením jen mávnu rukou.
• Jeho úkol bude náročný a přinese mu mnoho problémů.
• Nabízí se otázka, zda u Boha platí pravidlo ve smyslu: Když proti Mě někdo bojuje, jsem ochoten mu odpustit, ale za své činy zaplatí utrpením (byť už tentokráte na Mé straně barikády).
  • Domnívám se, že nikoliv, alespoň ne v tom smyslu, že by takový člověk musel své předchozí hříchy nějak odčinit nebo kompenzovat. Boží odpuštění je úplné a definitivní.
  • Na druhé straně platí, že člověk, kterému dojde, jak hluboký byl jeho omyl a jakých hrozných věcí se dopustil, je ochotnější k nasazení a k oběti.

17 Ananiáš odešel, vstoupil do toho domu, vložil na něho ruce a řekl: „Bratře Saule, Pán, ^[Ježíš,^] který se ti ukázal na cestě, kterou jsi sem šel, mě poslal, abys opět viděl a byl naplněn Duchem Svatým.“

• Ananiáš dále nediskutoval – šel, našel adresu, našel Saula.
• O tom, co Saul zažil na cestě do města, musel Ananiáš mít nějaké informace i z jiných zdrojů – muži z Pavlova doprovodu si to zřejmě nenechali pro sebe.
  • V církvi z toho ostatně musela být veliká radost (když velký pronásledovatel takto dostane od Boha přes prsty).
• Jak mu to Ježíš přikázal, tak to Ananiáš vykonal. Bylo to spojeno s vložením rukou.

18 A hned jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl, vstal a byl pokřtěn.

• Saulův zrak byl tři dny aktivně Bohem blokován. Saul byl slepý, po tu dobu také nejedl a nepil.
• Proč? Byl v šoku z vlastní pomýlenosti.
• Možná ale zároveň v pokání prosím Boha o návrat zraku.
• Představa, že bude do smrti slepý, odkázán na pomoc druhých, byla jistě děsivá.
• Bylo nepochybné, kdo mu slepotu způsobil (Ježíš) a kdo mu nyní poslal záchranu.
• Nebylo, co řešit – takovému tlaku nešlo vzdorovat. Saul se osobně seznámil se Spasitelem a současně s Jeho absolutní mocí. Nyní se seznámil také s Jeho milosrdenstvím.
  • A o milosrdenství šlo – nebyl důvod Saulovi odpouštět nebo mu dokonce vracet zrak. Kdyby byl Bůh pouze spravedlivý a nikoliv milostivý, klidně by jej zabít nebo nechat slepého.
  • Slepota byla i symbolická – odkazovala na Saulovu předchozí naprostou slepotu duchovní.
  • Stejně tak bylo symbolické i jeho prohlédnutí – nyní již viděl jasně, jaká je realita (kdo je Ježíš a kdo jsou křesťané).
• Saul jednal cílevědomě – svého prohlédnutí využil okamžitě k tomu nejsmysluplnějšímu – ke křtu, tedy k oficiálnímu přihlášení se ke Kristu.

19 Pak přijal pokrm a posilnil se. Několik dní byl s učedníky v Damašku 

• Důvod k smutku a pokání pominul – bylo mu odpuštěno (a Saul to přijal), minulost byla Bohem „hozena za hlavu“.
• Nyní Saula čekal nový vzrušující život s Kristem.
  • Podobně pojedl i David po svém zoufalém pokání po hříchu s Batšebou (David odpuštění přijal okamžitě, ale v postu bojoval za život svého syna – když dítě zemřelo, půst ukončil).
• Poté, co se najedl, napil a trochu vzpamatoval, držel se církve. Musel s údivem zjišťovat, že jsou to „fajn“ lidé, žádní zločinci ani démoni, za které je považoval původně.

20 a hned v synagogách hlásal Ježíše, že on je Syn Boží.

• Z toho museli být všichni skutečně „na větvi“.
• Jak víme, Pavel dosti často při svých kázáních zkrátka vylíčil svůj zážitek obrácení a moc dalšího toho nepřidával. Dost možná to tak dělal i tehdy v synagogách.
• Zajímalo by mě, jestli se židé už tenkrát na Pavlova slova začali obracet ke Kristu.
  • Je to jako kdyby obrácený komunista začal vykládat o svém obrácení a schůzích svým soudruhům nebo kdyby páter Koniáš začal kázat o důležitosti Bible.

21 Všichni, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Není to ten, který ničil v Jeruzalémě ty, kteří vzývají toto jméno? I sem přišel jen proto, aby je spoutané odvedl k velekněžím!“

• Saul byl všeobecně známým „lovcem hlav“.
• Mladý horlivý aparátčík poslaný do města, aby potlačil ohniska odporu.

22 Ale Saul působil stále mocněji a svými důkazy, že tento Ježíš je Mesiáš, pobuřoval  Židy, kteří bydleli v Damašku. 

• ř: dokazuje;
•  n.: uváděl do zmatku;
• Saul nezůstal u svého osobního svědectví – začal se vzdělávat, zasazovat si Ježíšovo mesiášství do kontextu Písem. Věci se mu začaly spojovat., začínal chápat, že Ježíš z Nazareta jako Mesiáš dává smysl.
• To je správné – v Krista sice věříme vírou, ale ověřujeme si, že naše víra není nesmyslná, hloupá a iracionální. Že dobře zapadá do reality života.

23 Když ⁽to trvalo už dost dlouho⁾, rozhodli se Židé, že ho zabijí.

• ř.: se naplňovalo mnoho dnů;
• Damašským židům trvalo dost dlouho, než se zorientovali – zpočátku ohledně Saulovy proměny zřejmě nevěřili svým očím, sledovali, co vlastně říká.
• Když si ale věci poskládali dohromady a promysleli, vyšel jim jasný výsledek – ortel smrti.

24 Saul se však o jejich úkladech dověděl. Ve dne v noci pečlivě hlídali i brány, aby ho mohli zabít. 

• Židé nevěděli, kde se ve městě skrývá, ale věděli že tam někde je a že bude chtít pryč.

25 Učedníci ho však v noci vzali, vysadili ho ⁽otvorem ve zdi⁾ a spustili v koši dolů.

• var.: Jeho učedníci; Takovýto překlad se mi zdá být přehnaný – že by již po tak krátké době (i když se mluví o „naplnění mnoha dnů“, šlo spíše o týdny, než o měsíce) Saul měl svoje učedníky.

26 Když přišel do Jeruzaléma, pokoušel se připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že je učedníkem. 

• Konspirace církve fungovala dobře – hlídali si, aby se mezi křesťany neinfiltroval nepřátelský agent.

27 Barnabáš se ho ujal, přivedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak na cestě uviděl Pána a že k němu mluvil a jak v Damašku otevřeně mluvil v Ježíšově jménu. 

• n.: neohroženě; 
• O Barnabášovi zatím víme (Sk 4,36) pouze to, že prodal pole a peníze položil k nohám apoštolů.
• Nyní vidíme, že je stále v církvi, že je spolehlivým a aktivním věřícím (má kontakt s apoštoly).
• A vidíme také, že dělá čest svému jménu: Barnabáš = „syn útěchy“, „syn povzbuzení“ nebo „syn potěšení“.
• Saula se ujal, což znamená, že:
  • se Saula nebál, přesněji, že překonal strach
  • záleželo mu na lidech – byl ochoten kvůli Saulovi riskovat (kdyby byl Saul agentem, byl by Barnabáš prvním zatčeným)
  • Saula pečlivě vyposlechl, nechal si všechno podrobně vyložit
  • pravděpodobně si informace i v Damašku ověřil
• Teprve potom se vypravil za apoštoly s tím, že by to měli se Saulem zkusit.
• Důležité jistě bylo, že Saul za sebou v tu dobu už „něco měl“ – nejen zážitek při cestě do Damašku, ale i odvážné kázání v synagogách a pronásledování.

28 A byl s nimi, ⁽volně chodil⁾ po Jeruzalémě a mluvil v Pánově jménu. 

• ř.: vcházeje a vycházeje;
• Apoštolové si tedy Saula „pustili k tělu“ a začali ho brát s sebou na různé akce.
• Saul neměl problémy s veřejným vystupováním a začínal již být „teologicky“ zdatný v diskuzích.

29 Mluvil také s Helénisty a přel se s nimi, ale oni se ho pokoušeli zabít. 

• Helénisté byli řecky mluvící židé z diaspory. Byli plnohodnotnými židy pouze s jiným kulturním zázemím.
• Někteří z nich se stali křesťany, jak víme ze sporu o vdovy v šesté kapitole.
• Zde ale jistě šlo o helénisty, kteří Ježíše za Mesiáše rozhodně neuznávali.
• Jak vidíme, v tehdejší společnosti se „nešlo pro ránu daleko“ – věroučné odpůrce bylo mezi židy zvykem likvidovat v Damašku i v Jeruzalémě.
  • Židé to zřejmě nechápali jako „sprostou vraždu odpůrce“, ale jako naplnění příkazu Zákona o nutnosti usmrtit rouhače.

30 Když se to bratři dozvěděli, odvedli jej dolů do Cesareje a vyslali do Tarsu.

• Již podruhé musel Saul utéct – za tak krátký křesťanský život jde o slušnou „kariéru“.
• Cesarea byl přístav u SZ moře, pak se plavil Saul lodí daleko na sever do dnešního Turecka do Tarsu.
• Tarsus byl Pavlovým rodným městem (byl tedy diasporním židem z řecko-římského prostředí), nacházel s v Kilikii. Šlo o centrum vzdělanosti. Saul tam mohl mít ještě zázemí a momentálně pro něho šlo o bezpečné místo, kam ruka jeruzalémských židů nedosáhla.
  • Saul tam pak strávil několik let v tiché službě a přípravě.

31 A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a ⁽v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet⁾.

• n.: církve (pl.); var.: církev … (sg.);
  • Jestli sbory ve smyslu místních společenství věřících nebo církev jako celek, je jedno – jedno bez druhého neexistuje. Církev je tvořena sbory neboli místními církvemi – a jak se daří jim, daří se i celku.
• n~: žila;
• n.: rostla povzbuzováním Ducha Svatého;
• Co se dělo v době, kdy Pavel prožíval své obrácení a první křesťanské krůčky?
• Sbory od něho měly klid – jistě se našli jiní, jimž byla církev trnem v oku, momentálně ale nebyl nikdo tak aktivní a úporný jako Pavel. Tlak na církev polevil.
• K čemu svůj pokoj sbory využívaly? K budování.
  • budování: infinitiv: οἰκοδομέω (oikodoméō), οἶκος = dům, δομέω = stavět; „stavět dům“, budovat stavbu.
  • anglicky edified, strengthened, built up.
• Je možné, že církve v tu dobu nějak závratně nerostly, nepřibývaly v členech, resp. že v tu dobu již nepokračovalo iniciální probuzení s raketovým růstem, kdy „není čas na nic“.
• Církev se snažila adaptovat na situaci a konsolidovat se.
  • Toto píši na počátku roku 2026, kdy se můj domovský sbor¹ nachází již několik let v situaci, která by se dala charakterizovat jako „mírný růst a žádná krize“.
    • Jde rozhodně o pokrok, protože po iniciálním rychlém růstu v devadesátých letech následovalo poměrně dlouhé období charakterizovatelné jako „žádný růst a jedna krize za druhou“.
  • Naše domovská církev (KS v ČR) je na tom podobně – nic dramatického se neděje a pomalu rosteme.
  • Pokud mohu soudit, ani u ostatních evangelikálních církví se v současnosti neděje nic zvláštního – některé jsou na tom o trochu lépe, některé trochu hůře, některé mírně² rostou, jiné ne. O probuzení ale nikde ani řeči.
    • Srv. můj článek Podobenství o řece v sekci Články.
  • Všichni již třicet let zoufale vyhlížejí probuzení, které nepřichází.
• O tom, že církve v ČR mají pokoj, není pochyb – je těžko na světě pohledat bezpečnější a svobodnější místo k uctívání Hospodina, než je naše země.
  • Pokud nás něco dusí a brání nám v růstu a zdravém vývoji, není to pronásledování, ale tlak světa a konzumu. Máme se příliš dobře na to, abychom byli opravdu horlivými služebníky Kristovými.
• Co může církev v takové situaci malého růstu dělat? Evangelizovat jistě. To všichni více či méně děláme, resp. snažíme se dělat.
• Něco dalšího? Budovat se: Využít klidu k tomu, abychom vybudovali zdravé struktury, které budou schopné nejen obstát v obtížných dobách, ale i přijmout množství příchozích.
  • V našem sboru při tom vycházíme z Iz 54,2 (pro neplodnou) Rozšiř místo svého stanu, roztáhni celty svých příbytků, nedrž se zpět! Prodluž svá lana a upevni své kolíky. Protože se rozhojníš napravo i nalevo a tvé potomstvo zdědí národy a osídlí zpustošená města.
  • Snažíme se klidných časů s malým růstem využít k upevnění stanových kolíků a rozšíření našeho stanu pro nově příchozí.

32 I stalo se, když Petr procházel všechna ta místa, že sestoupil také ke svatým, kteří bydleli v Lyddě.

• na cestě z Jeruzaléma do Joppe, asi 20 km od Joppe];
• Apoštolové mimo jiné obcházeli nově vzniklé sbory. (Dnes by se řeklo, že dělali vizitace).
  • Podobně fungovala církev na počátcích letničního a charismatického hnutí v osmdesátých letech 20. století – hlavně po Slezsku, ale i jinde na Moravě a v Čechách vznikaly skupinky věřících, které byly navštěvovány a povzbuzovány několika „apoštoly“³
• Dostáváme se nyní s Petrem do Lyddy – městečku asi na půl cesty mezi Jeruzalémem a mořem (Joppa, o které uslyšíme dále, je na pobřeží).
• Existoval tam sbor nebo možná sboreček – třeba několik věřících jednotlivců nebo rodin.

33 Tam nalezl jednoho člověka, jménem Eneáš, který byl ochrnutý a byl již osm let upoutaný na lůžko.

• Petr nepřijel za Eneášem, ale navštívit církev. Nicméně setkal se přitom s ochrnutým mužem.
• O Eneášovi víme pouze to, že uplynulo osm let od jeho ochrnutí.
  • Mohl mít ochrnutou levou nebo pravou polovinu těla např. po mrtvici, jednu končetinu nebo třeba dolní polovinu těla např. po úrazu bederní páteře (nebo třeba celé tělo po úrazu krku – je ale otázka, jestli by tak dokázal přežít osm let).
  • Ať to bylo cokoliv, šlo o těžký hendikep a fyzickou i psychickou zátěž pro něj i jeho rodinu.
  • Neznáme Eneášův věk ani rodinné pozadí.
  • Nemluví se o tom, jak Eneáš svou nemoc nesl, jestli byl statečným nebo kverulujícím pacientem -nic z toho momentálně nehraje roli.
• Důležité je, že Petr na setkání a na novou situaci zareagoval – nedržel se úporně svého programu.
  • To by potom mohl být podobný knězi a levitovi, kteří obešli zbitého cestovatele v příběhu o milosrdném Samařanu.
• Bylo mu nemocného líto a chtěl mu pomoci.
• Eneáš měl to štěstí, že Petr byl jedním z mála lidí, kteří mu byli schopni pomoci opravdu účinně.
• Při uzdravení chromého u Krásné brány Petr řekl: Co mám, to ti dám.
• Tuto větu může při setkání s potřebným člověkem říci každý – když nemám moc k nadpřirozenému zázraku, nabídnu, co mám – zájem, přátelství, podporu, praktickou pomoc, peníze.
• Naprostá většina lidí takovou mocí jako Petr nedisponuje – a byla by tedy schopna Eneášovi nabídnout „méně“.
  • S poměřováním pomoci (která je větší a která menší) to ale není jednoduché – z hlediska Božího a z hlediska pomáhajícího je důležitá sama ochota se angažovat, investovat sebe sama.
  • Vzpomeňme na Ježíšův pohled na chudou ženu, která vhodila do chrámové pokladnice poslední haléř (Mk 12,41-44) – nerozhodovalo, kolik kdo dal, ale jak moc velká oběť to pro něho byla.
• Je ale třeba realisticky říci, že ochrnutý člověk jistě více ocení uzdravení než nové berle nebo pomoc s přesunem na jiné žebrací stanoviště.

• Je velkým hendikepem dnešní církve, že nedisponujeme mocí k zázrakům, jako je tento. Proč tomu tak je?
• Částečně je důvodem, že žijeme v jiné době – dějinná období se střídají, probuzení přicházejí a zase odcházejí. Zde se církev nacházela na samém počátku a u díla bylo dvanáct apoštolů, kteří chodili se samotným Kristem. Je to ale jediný důvod?
• Za nemocné se modlíme a příležitostně vidíme výsledky – takovéto organické zázraky ale jen opravdu zřídka.
• Bůh se ale nemění a mocí k zázrakům stále disponuje – a církev nepřestává být Jeho vlastnictvím.
• Otázka „za milion“ zní: Je možné, abychom my, věřící dnešní doby, viděli stejné zázraky, o jakých čteme ve Skutcích? A pokud ano – co pro to můžeme udělat?
• Jistě na sobě můžeme nalézt nesčetně vad, které mohou být příčinou – slabá víra, malá touha, chabé modlitby, nedostatečně posvěcený život, tlak okolního světa (a našlo by se jistě mnoho dalšího).
• Naše nedokonalost ale celou odpovědí nebude – Bůh si často (spíše vždy) používání i nedokonalé nástroje.
• Jsem velmi přesvědčen, že je správné po Boží moci toužit a usilovat o ni všemi možnými způsoby – modlit se za ni a „pracovat“ na ní posty a svatým životem.

34 Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel si!“ A on hned vstal. 

• Petr opět (jako u Krásné brány) dal to, co měl – což bylo v tomto případě opět to nejlepší a nejpotřebnější: Boží moc k uzdravení.
• Jak žádoucí je, když někdo má uzdravující dar!
  • Jak málo potom záleží na jeho urozenosti nebo společenském statusu – je to ten nejlepší a nejdůležitější člověk pod sluncem.
• Petr jde nekompromisně na věc: zajistí, aby veškerá pozornost (a vděk) byla upřena na Ježíše, a hned mluví o uzdravení.
• Je si jist svou věcí – opakovaná zkušenost, že Bůh jeho modlitby potvrzuje, mu dodává sebedůvěru (spíše „Bohodůvěru“).
• Vybízí nemocného k akci – k postavení na nohy. Což jistě vyžaduje víru i od Enanáše – po tisíci neúspěšných pokusech má člověk tendenci se již znovu o nic nepokoušet.
• Petr po něm navíc chce, aby si ustlal – což by bylo to poslední, co by mě v dané situaci napadlo. Šlo o náhodný pokyn, okamžitý nápad nebo měl Petrův pokyn hlubší smysl? Případně jaký?
  • Mohlo jít o pouhou Petrovu reakci na to, že Eneáš ležel v nepořádku, v rozházených , možná špinavých lůžkovinách. (Vstaň a ukliď si ten binec!).
  • Nepořádek mohl totiž signalizovat Eneášovu vnitřní rezignaci – když pacient a jeho okolí přestanou udržovat pořádek a hygienu, je to známkou toho, že na jejich udržování buď rezignovali nebo na ně nestačí.
  • A rezignace neboli ztráta naděje na zlepšení, bývá zhoubná.
  • Osm let je dlouhá doba – a Eneáš měl prokázat ochotu se po uzdravení sebrat a znovu zapojit do normálního života.
• Není málo lidí, kteří se ve své nemoci zabydlí a nejen přestanou usilovat o zlepšení, ale přestanou o sebe dbát.
  • Je těžko někomu něco vyčítat – zvláště, když často je omezení nemocí nezvratné. Kde v beznadějné situaci hledat motivaci pro to, aby si člověk denně ustlal, převlékl se a „vyčistil si zuby“?

35 Viděli ho všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu a obrátili se k Pánu. 

• Ochrnutý Eneáš byl ve vesnicích pochopitelně všeobecně známou postavou – a lidé na jeho uzdravení reagovali jednoduše a přímo: Ten Ježíš, který tohle udělal, musí být Mesiáš a my ho budeme následovat.
• „To se to Petrovi zakládaly sbory!“ chtělo by se povzdechnout. „To se to evangelizovalo, to se to církvím rostlo!“.
• Takové stížnosti jsou pochopitelné ale nepatřičné – víme, že podmínky máme nakonec všichni rovné. I ti, kdo se obrátí na základě zázraku, musejí pak bojovat o svou víru a udržovat ji jako každý jiný.
  • Není málo těch, kdo zakusili zázrak a nic to s nimi neudělalo (kolik bylo takových lidí kolem Ježíše!).
  • Podobenství o čtyřech druzích půdy platí i pro obrácení na podkladě zázraku – možná dokonce zvyšuje podíl těch, kdo rychle vzejdou a rychle zase uschnou.

36 V Joppe byla nějaká učednice jménem Tabita, což v překladu zní Dorkas. Ta oplývala dobrými skutky a dáváním almužen.

• ř: gazela;
• ř.: byla plná dobrých … 
• Joppe bylo od Lyddy vzdáleno asi dvacet kilometrů.
• I tam existoval sbor.
• Jednou z křesťanek ve sboru byla Tabita / Dorkas. Co se o ní dozvídáme?
  • Byla učednicí: Čí učednicí? Kristovou, ale i jiných křesťanů, např. vedoucích sboru.
  • Oplývala: Oplývat je hezké české slovo vyjadřující řecké πλήρης (plḗrēs), což vyjadřuje plnost – být plný, naplněný, hojně mající, překypující, full of.
    • Dorkas těchto věcí byla plná – hojně se jim věnovala, měla jimi naplněný život. O co šlo?
  • o dobré skutky: Dobré skutky nejsou sprostým slovem (jak se na ně někdy v protestantských kruzích pohříchu nahlíží⁴), ale jedním z hlavních důvodů, proč nás Bůh na zemi nechává. Dělat dobré skutky je jednou z hlavních náplní křesťanova života.
  • o almužny: Almužna je konkrétní pomoc potřebnému (peníze, jídlo, oděv, věci, péče). Motivem je milosrdenství (řecké slovo pro almužnu ἐλεημοσύνη (eleēmosýnē) v sobě milosrdenství ἔλεος přímo obsahuje).
• Jinak o Dórkas nevíme nic – byla vdaná, svobodná či vdova? Byla chudá nebo bohatá?
• Byla stará nebo mladá? Asi lze odhadnout že příliš věkovitá nebyla – to by její smrti nevyvolala takovou mohutnou reakci: Nikdo by nevolal Petra, kdyby zemřela stoletá, byť jakkoliv zbožná žena.
• byla pro tolik lidí Kdyby byla příliš ěkoitá, její smrstará

• Proč se o dobrých skutcích v církvi málo mluví? Proč je na dobré skutky někdy nahlíženo s nedůvěrou?
• Důvodů je více – některé legitimní, některé méně:
  • Strach ze zákonického přístupu k dobrým skutkům jako k cestě ke spáse. („Raději budeme o dobrých skutcích mlčet, než aby si je někdo spletl s evangeliem.“)
    • Dobré skutky nemohou člověku zajistit spásu, nejsou způsobem, jak spásy dosáhnout – při hledání spásy jsou slepou uličkou. Obsáhle se tomuto tématu věnuje apoštol Pavel ve svých listech. Dobré skutky nedělám, abych byl spasený, ale protože jsem spasený.
    • Proti římsko-katolickému („středověkému“, snad překonanému⁵) přístupu ke skutkům jako zdroji spásy se vymezil Martin Luther.
    • Na druhé straně víme, že dobré skutky jsou nutným ovocem víry – bez nich je víra mrtvá.
  • Poslušnost Ježíšova varování, že se dobré skutky mají dělat skrytě (dokonce sám před sebou), neveřejně.
    • Kdo je dělá veřejně, připravuje se o věčnou odměnu od Boha.
    • Je obtížné nalézt hranici mezi chlubením se dobrými skutky a přehnanou snahou o jejich zakonspirování.
    • Tabita se těmi svými nechlubila, ale ani je nějak neskrývala.

37 Stalo se, že v těch dnech onemocněla a zemřela. Umyli ^[ji^] a položili do horního pokoje.

• Tabitina smrt zřejmě byla náhlá a nečekaná. Pro všechny byla šokem. (Kdyby byla už dlouho vážně nemocná, opět by asi její smrti nevyvolala takovou reakci).
  • Možná si můžeme pomoci představou, že Tabita byla provozovatelkou a organizátorkou (srdcem) místní joppské „diakonie“. Na té mohla být existenčně závislá řada lidí.
• Čím Tabita onemocněla a jak dlouho stonala, nevíme – ale šlo zřejmě o akutní nebo polo-akutní nemoc, v řádech dnů, např. nějakou infekci.
• O obstarání zemřelých se většinou starají příbuzní, v tomto případě jistě ženy.
• Pohřby té době v horkém klimatu nebylo možno příliš odkládat⁶.

38 Protože Lydda je blízko Joppe, učedníci uslyšeli, že je tam Petr, a poslali k němu ^[dva muže^] s prosbou: „Rychle přijď k nám!“ 

• [cca 17 km JV];
• ř: Neotálej projít k nám! 
• Petrova návštěva byla významnou událostí.
• 17 kilometrů je čtyři až pět hodin rychlé chůze – žádná maličkost ani pro mladé zdatné lidi.
• Proč Petra do Joppe vlastně zvali? Co od jeho návštěvy očekávali?
• Je to zajímavé, ale vypadá to, že si od začátku mysleli na možnost vzkříšení.
• Jak je to mohlo napadnout? Petr přece nechodil světem a nenechával za sebou davy vzkříšených – o tom by byla někde zmínka. Že jeho moc k uzdravování byla mimořádná víme (někdy stačil stín jeho postavy), ale umírání nepřestalo, a to ani mezi věřícími.
• Joppští buď měli ohledně „své“ Dorkas nějaké speciální zjevení („Tohle není normální smrt – to má nějaký hlubší význam“) nebo uvažovali takto (Bylo by to uvažování nečekané, ale vyloučeno to není): „Naše milá sestřička Dorkas zemřela předčasně a nečekaně. Všichni jsme ji měli moc rádi a byli jsme jí za mnohé vděční. Mnozí se bez ní jen obtížně obejdou. Co kdybychom zkusili využít toho, že nedaleko se zrovna nachází vedoucí apoštolů? Třeba by pro ni byl schopen a ochoten něco udělat.“).
• Je dost pravděpodobné, že kdyby umřel někdo méně obětavý, nic takového by bratry a sestry v joppském sboru nenapadlo. Zemřelého by pohřbili a Petra neobtěžovali.
• Což je pro nás důvod k zamyšlení:
  • Kdybych umřel já, jak moc by toho bratři a sestry ve sboru želeli?
  • Jak velká díra by po mě zůstala?
  • Kolik služby by zůstalo nevykryto?
  • Kolik lidí by zůstalo beze mě osamocených? Kolika lidem by se zhoršila jejich situace?
  • Nebo nedej Bože, neulevilo se by některým lidem? Nebyl by ve sboru větší klid?
• Jeden vedoucí služebník kdysi řekl: Lidé si nás zapamatují jedním ze dvou způsobů: Buď jako ty, kdo problémy působí, nebo jako ty, kdo problémy pomáhají řešit.
• Vzkaz pro Petra byl naléhavý: Přijď rychle, neotálej, jde o urgentní záležitost! Petr neváhal a vyrazil.

39 Petr vstal a šel s nimi. Když tam přišel, zavedli ho do horního pokoje. I přistoupily k němu s pláčem všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které Dorkas dělala, dokud byla s nimi. 

• Petr se bez zaváhání vydal na dvacetikilometrovou cestu. Dorazit mohl po nějakých pěti hodinách.
• Petra neprodleně zavedli k zemřelé. Odpočinek po cestě se neřešil. Možná dostal Petr napít.
• Zemřelá nebyla sama, ale byla intenzivně oplakávána.
• A to zvláště těmi, komu nejvíce pomáhala – vdovami. Bylo jich zřejmě hodně (všechny vdovy).
• Vdovy byly v té době nesmírně zranitelnou skupinou – pro nás dnes (s naším sociálním zabezpečením) byly chudé až nepředstavitelným způsobem. Mnohé byly zcela bez prostředků, odkázané na milosrdenství druhých i ve zcela základních potřebách jídla a oblečení. Oblečení tehdy také bylo významně dražší, než dnes.
• Vdovy ukazovaly Petrovi darované oděvy jako důkaz Dorkasiny pomoci.
• Vdovy plakaly – jistě ne proto, že jim skončila Dorkasina podpora, ale proto, že ji měly rády.

40 Petr poslal všechny ven, klekl si a pomodlil se. Potom se obrátil k mrtvé a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. 

• ř: vyhnal;
•  ř.: k tělu;
• Proč Petr poslal lidi pryč? Chtěl mít klid „na práci“. Možná si nebyl jist dalším postupem, chtěl si věci promyslet a promodlit.
• Někdo s Petrem musel zůstat, jinak bychom nevěděli, že si klekl – leda by celou příhodu později Lukášovi vyložil.
• Popisy zázraků jsou vždy fascinující – měl Petr jistotu či víru, že žena bude vzkříšena? Nebo to „zkoušel“, jestli se něco stane? Jestli se Bůh k jeho modlitbě přizná?
• Oslovení mrtvé ukazuje, že se Petr modlil přímo a cíleně za vzkříšení.
• Jak dlouhá byla Petrova modlitba na kolenou?
  • Když si člověk k modlitbě klekne, dodává jí tím větší vážnost.
  • Je samozřejmě možné se modlit ve stoje, vsedě i vleže (v uctivé pozici na břiše nebo relaxované na zádech) nebo při práci. Na kolenou jde ale přece jen o jinou úroveň úcty.
  • Nevíme, jestli se na kolenou Petr modlíval běžně nebo spíše ve výjimečnějších případech jako byl tento.
  • A znovu se můžeme ptát: Když Petr od modlitby vstával, měl již vnitřní jistotu, že Bůh zasáhne?
• Učedníci (a lidé obecně) před Ježíšem klekali spíše vzácně. Sám Ježíš se modlil vkleče v Getsemane.
  • Mk 10,17 A když vycházel na cestu, přiběhl jeden člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Dobrý učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?
  • (Mk 15,19 Bili ho po hlavě rákosovou holí, plivali na něj, poklekali a klaněli se mu.)
  • Lk 22,41 Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se:
  • Sk 20,36 Po těch slovech poklekl (Pavel) a s nimi všemi se pomodlil.
  • Ef 3,14 Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista
• Klanění se je v Bibli mnohem častější pojem než klečení – často nebo možná většinou může být klanění s pokleknutím spojeno, i když se dá klanět i bez pokleknutí
• Novozákonní výskyty slova klanět se jsem uvedl zvlášť v sekci Biblické studie (pod názvem Klanět se.

41 Podal jí ruku a pozdvihl ji. Pak zavolal svaté a vdovy a ukázal jim ji živou. 

• ř.: představil;
• Bůh se k modlitbě přiznal a Tabitu vzkřísil.
• Šok mezi lidmi musel být dokonalý.

42 To se stalo známým v celém Joppe, a mnozí uvěřili v Pána.

• Událost se samozřejmě rozšířila a způsobila příliv nových věřících.
• Neobrátili se všichni obyvatelé Joppy – je to těžko pochopitelné, ale poměrně běžné. Když člověk nechce, nepřesvědčí jej ani masivní zázrak.
• V Lyddě i v Joppé byla církev značně posílena. (Se zázraky jde všechno lépe).

43 A stalo se, že Petr zůstal v Joppe více dní u nějakého Šimona koželuha.

• [Povolání bývalo často užíváno s osobním jménem pro identifikaci. Zde ovšem navíc poukazuje na to, že jako koželuh přicházel do kontaktu s kůží mrtvých zvířat, a tak byl obřadně nečistý a nejspíš pohrdán.]
• Pokud byl Šimon v komunitě opravdu opovrhovaný (jak je psáno v poznámce ČSP), ukazuje to na Petrovu zralost.
  • Dobře se od svého Mistra naučil lekci při návštěvě Jericha, kde Ježíš s týmem navštívil dům opovrhovaného celníka Zachea.
  • V domě koželuha to pravděpodobně dost smrdělo – zpracování kůží je nevábná práce.
  • Na druhé straně Šimon měl dům u moře (10,6), takže nemuselo jít o špatné bydlení. Možná bylo kožešnictví lukrativní profesí.
• Šimon musel o Petrovu přítomnost hodně stát – jistě na Petra naléhal a snažil se být maximálně pohostinný.
• Jde o typický přístup – odstrkovaní si evangelia a přátelství váží více, než ti dobře situovaní.
• Mít za hosta doma vedoucího apoštolů a původce tak masivních zázraků je opravdová pocta.

.

1. Křesťanské společenství Ostrava. ↩︎
2. O nižší jednotky procent ročně. ↩︎
3. Zda psát apoštoly v uvozovkách nebo bez, tedy zda opravdu šlo o apoštoly v pravém slova smyslu, nyní neřeším. ↩︎
4. Jde o přehnanou protireakci na pomýlený zákonický pohled na dobré skutky jako cestu spásy. ↩︎
5. Tridentský koncil: Jestliže někdo říká, že bezbožný je ospravedlněn pouze vírou … budiž proklet. Snad je možno diskutovat o tom, jak je to míněno.
   Současný ŘK katechismus říká: „Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. Je ospravedlněním hříšníka milostí Boží. Zahrnuje odpuštění hříchů, posvěcení a obnovu vnitřního člověka. ↩︎
6. V Jižní Súdánu jsem zažil pohřeb odložený, ale šlo o poměrně významnou ženu, manželku biskupa a nebožka byla uložena v zinkové nebo podobné rakvi. ↩︎