Skutky – kapitola 7

1 Velekněz řekl: „Je tomu skutečně tak?“

• Normální správná otázka vrchního soudce.

2 A on začal mluvit: „Muži bratři a otcové, poslyšte: Bůh slávy se ukázal našemu otci Abrahamovi když byl v Mezopotámii, dříve než se usadil v Cháranu,

• Štěpán se nedal pobízet – bere si řeč s chutí a začíná zeširoka.
• Oslovením nikoho nenechává na pochybách, že se považuje za pravověrného žida, stejně jako jimi jsou všichni přítomní.
• Oslovuje nejen bratři, ale také otcové, čímž vyjadřuje úctu k postavení a věku přítomných členů Velerady.
• Začíná od prvopočátku vzniku jejich národa – Božím oslovením Abrahama.
• Dává najevo, že tento příběh zná dobře, včetně místopisu.
• Označuje Abrahama za otce všech židů včetně sebe.

3 a řekl mu: ‚Vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu.‘

• Pokyn zněl jasně – pokud mě chceš následovat, musíš vyjít.
• Vyjít do neznáma je těžké a vyžaduje to víru – proto je Abraham nazýván otcem víry.

4 Potom vyšel z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. A odtud jej Bůh po smrti jeho otce přestěhoval do této země, ve které vy nyní bydlíte.

• Poznámka o tom, že Abraham vyšel až po smrti svého otce Teracha je překvapivá – v Gn totiž není.
• Na první pohled navíc vypadá, že to není možné:
  • Terach měl Abrama v 70 letech (plus Náchora a Hárana).
  • Terach zemřel ve 205 letech.
  • Abra(ha)m odešel z Cháranu ve 75 letech.
  • Výpočet pak nevychází: Terachovi by bylo 145, když Abraham odcházel, ale zemřel až ve 205 letech. Abra(ha)m by tedy odešel 60 let před Terachovou smrtí.
• Vysvětlením by mohlo být, že Abraham nebyl prvorozeným (Terachových sedmdesát let je počátkem plození a ne Abra(ha)movým narozením), a první je Abram uveden kvůli svému významu.
• Abram se mohl narodit v Terachových 130 letech, pak by počty odpovídaly – a Abram by vyšel až po smrti svého otce.
• Je ale možné, že Štěpán nějakou chronologii tohle vůbec neřešil, a jde o odkaz na nějakou rozšířenou židovskou tradici.
• Obecně jde o zajímavou myšlenku – odejít z domova po smrti rodičů je snadnější: člověk se nemusí srdceryvně loučit, nemusí nic vysvětlovat.

5 A nedal mu v ní za dědictví ani píď země, ale slíbil ji dát do vlastnictví jemu a po něm jeho potomstvu, ačkoliv ještě neměl dítě.

• ř.: krok nohy (pravděpod. místo, na kterém by stál);
• ř.: semeni;
• Abraham se ve své víře neměl moc o co opřít (než o Boží slovo) – naplnění Božích slibů bylo dlouho v nedohlednu. Děti žádné, země žádná – a čas ubíhal.

6 Bůh promluvil takto: ‚Jeho potomci budou žít jako cizinci v cizí zemi; tam je zotročí a čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. 7 Ale národ, jemuž budou otročit, budu soudit já,‘ řekl Bůh, ‚a potom vyjdou a budou ⁽mi sloužit⁾ na tomto místě.‘

• n.: mne uctívat;
• Štěpán volně cituje Gn 15 „Věz jistě, že tvoje potomstvo bude přistěhovalcem v zemi, která nebude jejich; budou jim sloužit a budou je utlačovat čtyři sta let. Ale národ, jemuž budou sloužit, budu soudit; potom vyjdou s velkým majetkem.“
• Štěpán přináší volný průlet židovskými dějinami. Zřejmě se tím před Veleradou chtěl na úvod legitimizovat – že ví, o čem mluví, že je teologicky vzdělán, že je pravověrným židem.
• Btw: Buď na Veleradě byl přítomen někdo, kdo si Štěpánovu řeč dobře zapamatoval, nebo měl Lukáš později přístup k zápisům z jednání. (Podobně jsou s odstupem např. šedesáti let zveřejňovány např. původně tajné dokumenty CIA nebo po změně režimu archivy StB, apod.)

8 dal mu smlouvu obřízky. A tak, když zplodil Izáka, osmý den ho obřezal; podobně i Izák obřezal Jákoba a Jákob dvanáct patriarchů.

• Obřízku považoval za důležité zmínit – jako jasné znamení příslušnosti k vyvolenému národu.

9 Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, 10 vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu milost i moudrost před faraonem, egyptským králem, a ten ho ustanovil vládcem nad Egyptem i ^[nad^] celým svým domem.

• Josefův příběh pojal Štěpán podrobněji.

11 Potom přišel na ⁽celý Egypt⁾ i Kanaán hlad a veliké soužení, a naši otcové nenalézali obživu. 12 Když Jákob uslyšel, že v Egyptě je obilí, vyslal tam naše otce poprvé. 13 Při druhé návštěvě se Josef dal svým bratřím poznat a Josefův rod se stal faraonovi známým. 14 Josef poslal vzkaz a zavolal k sobě svého otce Jákoba a celé příbuzenstvo v počtu sedmdesáti pěti duší.

15 A sestoupil Jákob do Egypta a zemřel on i naši otcové. 16 Přenesli je do Sichemu a uložili v hrobce, kterou Abraham koupil za stříbro od synů ⁽Emorových v Sichemu⁾.

• Štěpán prokazuje znalost detailů – informaci o koupi hrobky si nepamatuje každý.

17 Jak se však přibližoval čas zaslíbení, které Bůh vyhlásil Abrahamovi, lid v Egyptě rostl a množil se, 18 Dokud ^[v Egyptě^] nepovstal jiný král, který Josefa neznal. 19 Ten s naším rodem ^sjednal lstivě  a zle a přinutil ^[naše^] otce odkládat své novorozence, aby nezůstávali naživu.

• Hospodin, náš Bůh měl všechno pevně naplánované a pod kontrolou.
• Zvolna se přesunujeme od Josefa k Mojžíšovi.

20 V té době se narodil Mojžíš a byl ⁽krásný před Bohem⁾. Tři měsíce byl chován v domě svého otce. 

• prav. zn. ‚velice krásný‘;
• Štěpán se Mojžíšovým příběhem bude zabývat ještě podrobněji, než těmi předchozími.
• Je vlastně rozvláčný – Velerada nechtěla slyšet přehled židovských dějin, ale odpověď na otázku o rouhání. Ale budiž – byla jiná doba. A Štěpán se potřeboval uvést jako dobrý pravověrný Izraelita.
  • Podobně to chodí i při různých „jednáních na plastových židlích“ i při našich cestách v Jižním Súdánu: Ten, kdo dostane slovo, se postaví, poděkuje za slovo a obšírně pohovoří více či méně k tématu.

21 . A když ho odložili, vzala si jej faraonova dcera a starala se o něj jako o svého syna. 22 Mojžíš byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný ve slovech i ve svých skutcích. 

• byl vychován v eg. moudrosti – [to není v StS výslovně uvedeno, ale zmiňují to historikové Filó i Josephus]; 
• Štěpán příběh z Ex popisuje vlastními slovy poměrně přesně.
• O výchově v egyptské moudrosti se v Ex sice nepíše, ale dá se to předpokládat.
• O tom, že by Mojžíš byl během svého princovského období mocný ve slovech i činech, se v Bibli nic nepíše – buď si to přidal Štěpán nebo se to běžně tradovalo.
  • Ale že Mojžíš byl jako princ dosti schopný, se asi rovněž dá předpokládat.

24 A uviděl, jak se jednomu z nich děje křivda ; zastal se ho a pomstil utiskovaného tím, že Egypťana zabil.

• ř.: udeřil / srazil;

25 Domníval se, že ^[jeho^] bratři pochopí, že jim Bůh dává skrze jeho ruku vysvobození, ale oni  to  nepochopili.

• Jde o Štěpánovu (nebo tradiční) intepretaci – je otázka, jestli Mojžíš opravdu na základě svého incidentu se zabitím Egypťana předpokládal, že v něm Izraelci rozpoznají svého osvoboditele.
• Spíše bych řekl, že šlo o ojedinělý incident, který se Mojžíš navíc původně snažil utajit.

26 Druhého dne se u nich objevil, když se hádali; snažil se je přivést k pokoji slovy: ‚Muži, jste bratři, proč ubližujete jeden druhému?‘

• n.: prali;

27 Ale ten, který ubližoval svému bližnímu, ho odstrčil a řekl: ‚Kdo tě ustanovil nad námi vládcem a soudcem? 28 Snad mě nechceš zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?‘ 29 ⁽Kvůli těm slovům⁾ Mojžíš utekl a bydlel jako cizinec v zemi madiánské, kde zplodil dva syny.

• n.: Při těch slovech; ř.: V tom slovu;

30 A když se dovršilo čtyřicet let, ukázal se mu v pustině u hory Sinaj ^[Pánův^] anděl v plameni hořícího keře.

• Štěpán pokračuje ve volném vyprávění.

31 Když to Mojžíš uviděl, divil se tomu vidění; šel blíž, aby se pozorně podíval, a tu zazněl Pánův hlas: 32 ‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ Mojžíš se roztřásl a neodvažoval se podívat. 33 Pán mu řekl: ‚Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na kterém stojíš, je země svatá.  34 Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich sténání. I sestoupil jsem, abych je vysvobodil. A teď jdi, posílám tě do Egypta.‘

35 Toho Mojžíše, kterého zavrhli, když řekli: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem?‘, toho Bůh  poslal jako vůdce a vysvoboditele prostřednictvím  anděla, který se mu ukázal v tom keři. 

• Začíná se zvolna vyjasňovat, že Mojžíšovo „rozvláčné“ vyprávění není samoúčelné: Mojžíš se chystá položit analogii mezi původně Izraelem odmítnutého zachránce Mojžíše a odmítnutého Mesiáše Krista.

36 Ten je vyvedl a činil divy a znamení v egyptské zemi, při Rudém moři i v pustině po čtyřicet let.

• Tento odmítnutý zachránce se později prokázal jako Bohem mimořádně mocně potvrzovaný.

37 To je ten Mojžíš, který řekl synům Izraele: ‚Bůh vám z vašich bratrů vzbudí proroka, tak jako mne. Toho poslouchejte.‘

• Mojžíš, bohatě vybavený Boží mocí navíc disponoval prorockým darem – a v Dt 18,15 předpověděl Mesiáše.
• Štěpán tohoto poměrně izolovaného verše z páté Mojžíšovy knihy opět využívá k upozornění posluchačů na Ježíšovu kristovskou roli – On byl tím vzbuzeným prorokem mojžíšovského typu.

38 To je ten, který byl ve shromáždění v pustině ⁽prostředníkem mezi⁾ andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. On přijal živá slova, aby nám je dal. 

• ř. ekklésia [obecné užití slova, které se se stalo výrazem pro ‚církev‘]; 
• Další „nahrávka“ na Ježíše: On je novým prostředníkem mezi Bohem a lidmi, on zprostředkovává Jeho slova (opět prostředníkem mojžíšovského typu).
• Zajímavé je, že Štěpán interpretuje Ex v tom smyslu, že ze Sinaje hovořil anděl a nikoliv sám Hospodin.
  • Možné to je, ale Písmo mluví přímo o Božím hlasu.
  • Asher Intrater (Kdo obědval s Abrahamem) hovoří o tom, že na Sinaji byl přítomen Ježíš – pokud tomu tak bylo (osobně to považuji za pravděpodobné), Štěpán to buď nevěděl nebo tuto informaci nechtěl použít (asi proto, že mu připadala příliš kontroverzní).

39 Jemu se naši otcové nechtěli poddat, ale zavrhli ho a obrátili se ve svých srdcích do Egypta

• ř.: stát se poslušnými; 
• U Mojžíše již Štěpán tematicky zůstává a upozorňuje na další a další kristovské (Ježíšovské) předobrazy.
• Tentokrát upozorňuje na to, že lid Mojžíše odmítal -jistě s podtextem: Stejně jako jste Božího mluvčího odmítli vy.

40 a řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří půjdou před námi, neboť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, který nás vyvedl z Egyptské země.‘ 41 I udělali v těch dnech tele, přinesli té modle oběť a veselili se ze skutků svých rukou.

• Drží-li se Štěpán Ježíšovského obrazu, říká tím: Odmítli jste Ježíše – On ale nezemřel. Vaše radost je předčasná a zcela nepřípadná.

42 Bůh se od nich odvrátil a vydal je, aby sloužili nebeskému vojsku, jak je napsáno v knize Proroků: ‚Což jste mně po těch čtyřicet let na pustině přinášeli krvavé oběti a dary, dome izraelský? 

•  Jde o odkaz na Am 5,25-27 Přinášeli jste mi v pustině čtyřicet let obětní hody a přídavné oběti, dome izraelský? Pozvednete  Sikúta, svého krále, a Kijúna, svého boha hvězd, své modly, které jste si udělali, a odvedu vás za Damašek, praví Hospodin; Bůh zástupů je jeho jméno. 
• Štěpán možná nevěděl, v kterém malém prorokovi jsou tato slova uvedena, nebo to nepovažoval za nutné upřesňovat.
• Smysl je: Protože národ odmítl Mojžíše, nechal je Bůh napospas jim samým – což vyústilo v uctívání model.

43 Nosili jste stánek Molocha a hvězdu ^[vašeho^] boha Remfana, obrazy, které jste si udělali, abyste se jim  klaněli. Přestěhuji vás až za Babylon.‘

• Nikde v Ex se nedočteme, že by Izraelci fyzicky nosili modly a uctívali je. Štěpán tak zřejmě upozorňuje na postoj jejich srdce: Přestože na povrchu uctívali Hospodina, v srdci zůstali uctívači model.
• Vyústěním této úporné modloslužby bylo vyhnanství – podle Ámose za Damašek, později pak do Babylona.
  • Do Asýrie byl vystěhován severní Izrael v 8. století, do Babylona pak všichni hlavně po roce 586 př. Kr.
• Pokud zůstaneme u toho, že Štěpán mluví symbolicky o Ježíši, říká: Protože jste odmítli Mesiáše a úporně se drželi vašich náboženských představ, budete deportováni i vy (k čemuž došlo o pár desítek let později v r. 70).

44 Naši otcové měli v pustině stánek svědectví, jak nařídil ten, jenž mluvil k Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který uviděl. 

• Změna tématu na Stánek.
• Uvidíme, kam Štěpán směřuje.

45 Ten také naši otcové převzali a vnesli s Jozuem do země pohanů, které Bůh zahnal před našimi otci. Tak to bylo až do dnů Davidových, 

• Stánek sloužil Izraeli v poušti a pak v zaslíbené zemi přes tři sta let.

46 který nalezl milost před Bohem a žádal, aby směl vyhledat příbytek pro Boha Jákobova. 47 Teprve  Šalomoun mu však vystavěl dům.

• Dostáváme se ke stavbě Chrámu.

48 Ale Nejvyšší nebydlí v domech zhotovených lidskýma rukama, jak praví prorok: 49 ‚Nebe je mým trůnem, země podnoží mých nohou. Jaký dům mi vystavíte, praví Pán, nebo jaké bude místo mého spočinutí? 50 Což to všechno neučinila má ruka?

• S úctou k Chrámu to ale není třeba přehánět – jak víme z 66. kapitoly proroka Izajáše, Bůh si z Chrámu „nesedl na zadek“.
• Sice lidem dovolil, aby mu chrám postavili, nijak jej to ale (jako Stvořitele vesmíru) nešokuje.
• Zde již zřejmě začíná přímý útok na přítomnou Veleradu: Vy jste z Chrámu tak unešení, celé vaše životy se tak točí kolem něj – že jste úplně pominuli to, co je opravdu důležité. Cožpak Chrám je tak důležitý? Důležitý je Hospodin a Jeho vůle, nikoliv tupé dodržování nějakých předpisů o obětech.

51 Vy tvrdošíjní, vy lidé neobřezaného srdce i uší, stále vzdorujete Duchu Svatému ; jak vaši otcové, tak i vy! 

• Zdá se, že Štěpán se přestává ovládat.
• Nebo zkrátka ve svém projevu přitvrzuje – možná proto, že jemné narážky (srovnání Ježíše s Mojžíšem a jeho odmítnutím) nevyvolaly žádnou odezvu.
• Co je jeho cílem, kam chce ve svém proslovu dojít? Chce jasně říci, že Ježíš byl Mesiášem a přítomné autority ho nechaly zabít.
• Nazývá přítomné členy Velerady:
  • tvrdošíjnými: Tvrdá šíje se není ochotná poddat žádným argumentům – stojí si za svým za každou cenu.
  • neobřezaného srdce: Srdce tvrdé, okoralé, neochotné přijmout Boží myšlenky
  • neobřezaných uší: Neschopnost slyšet Boží hlas
  • vzdorujícími Duchu: Přestože cítí tlak Božího Ducha, vzpírají se Mu.
  • podobnými svým předkům v pronásledování těch, kdo přinášejí Boží slovo.
• To je jistě drsné, Štěpán musel počítat, že se přítomní urazí.
• Štěpánovi zřejmě začínalo být všechno jedno – rozčilovalo ho, když viděl členy Velerady, jak bohorovně sedí na svých židlích a poslouchají jej bez hlubšího zájmu, bez toho, aby se nad sebou zamysleli. Někteří se možná navzájem bavili, zívali, nebo „pokukovali na hodinky“.
  • Bez toho, abych se chtěl srovnávat se Štěpánem, připomíná mi to jeden zážitek z mého života: Jednou jsem mluvil s jedním příbuzným (silně ovlivněným východními náboženstvími) o Kristu. On byl těžce „nad věcí“ – sice mě poslouchal, ale bylo mu to srdečně jedno. Všechno duchovní mu splývalo do jedné neuchopitelné směsi.
  • Když se po určité době ze svých „duchovních výšin“ s určitou bohorovností vyjádřil shovívavě o mém zápalu o věc, naštvalo mě to. Řekl jsem mu: Tohle není povídání o jednom z mnoha duchovních směrů – já ti právě zvěstuji cestu spásy.

52 Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého ; vy jste se nyní stali jeho zrádci a vrahy, 

• Jde o řečnickou otázku – odpověď zní: Žádného. Židovské autority vždy pronásledovaly všechny opravdové proroky, kteří zvěstovali pravé Boží slovo.
• V Bibli je to prakticky standard. Pokud byla zvěst od Hospodina autentická, byla nepopulární.
  • Výjimkou byl Jonáš v Ninive.
  • Někteří izraelští proroci byli přijímání alespoň přechodně (Ageus stran obnovy chrámu, Samuel měl dlouhodobě autoritu).
• Každá generace vedoucích si samozřejmě myslela, že jim by se to stát nemohlo, že oni nic takového nedělají, že oni pravého proroka spolehlivě rozeznají.
• Ve skutečnosti se zachovali ještě hůře – jejich předchůdci pronásledovali proroky, kteří Mesiáše pouze předvídali. Současná Velerada zlikvidovala Mesiáše samého.
• Štěpán Veleradu obviňuje zcela napřímo z vraždy Mesiáše.

53 vy, kteří jste přijali Zákon ⁽skrze anděly⁾, ale nezachovali jste jej.“

• n.: nařízením andělů; ř.: k nařízení andělů;
• Opět jsme o otázky, kdo dal Mojžíšovi na Sinaji zákon – Štěpán byl přesvědčen, že to byl anděl. Proč ne.

54 Když to slyšeli, běsnili ve svých srdcích a skřípali proti němu zuby.

• ř.:byli rozřezáváni (jako pilou); 
• Štěpán přítomným „šlápl na kuří oko“ – nazval věci pravými jmény nerozpoznání Mesiáše, jeho justiční vražda) – a to bylo to poslední, co přítomní chtěli slyšet.
• Bylo to pro ně o to horší, že si byli vědomí, že Ježíše na smrt opravdu poslali.
• Připustit si, že jsem udělal tak katastrofální chybu (poslal jsem na smrti Mesiáše) je téměř nemožné. Vyžadovalo by to naprosté přehodnocení života, ztrátu kariéry; vyvolalo by to tak hluboký šok, jaký zažil Saul na cestě do Damašku.
• Pokud na tohle nemám, je jedinou reakcí nenávist k tomu, kdo mi toto obvinění přináší.
• A jakmile už do takovéhoto uvažování a jednání zabřednu, nezbývá mi pak, než kupit hřích na hřích. Zabil jsem Ježíše – nezbývá mi pak, než zabít každého, kdo na to poukáže nebo kdo mi to připomene.

55 Ale on, plný Ducha Svatého, upřeně pohlédl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží, 

• Štěpán již měl nakročeno na smrt. Zvolna se chystal přejít na druhý břeh a Bůh mu dával nahlédnout, co ho čeká.
• Pozemská realita přestávala pro Štěpána být důležitá.
• Takové vhledy do nebe měl později apoštol Jan – zaznamenal je ve Zjevení.

56 a řekl: „Hle, vidím nebesa rozevřená a Syna člověka, jak stojí po pravici Boží.“ 

• var.: otevřená;
• Kdyby si Štěpán nechal své vidění pro sebe, asi by mu to již moc nepomohlo.
• Možná chtěl Veleradě ještě dát nadpřirozené potvrzení svých slov – aby se mohli vzpamatovat.
• Vždyť mohli kdykoliv roztrhnout svá roucha a pokořit se před Bohem. Jistě by nebyli Bohem odmítnuti, jakkoliv hrozné bylo to, co spáchali.

57 Oni však vykřikli velikým hlasem, zacpali si uši a společně se na něho vrhli. 

• Vypuklo davové šílenství, rvačka či lynč „v parlamentu“. Ctihodní kněží se vrhli na Štěpána jako vlci.
• Šlo zřejmě o vylití ďábelského zla – jaké proběhlo při Ježíšově soudu a křižování.

58 Vyhnali ho ven z města a kamenovali. Svědkové odložili své pláště k nohám mladíka, který se jmenoval Saul. 

• Rozhodli se „případ“ vyřešit okamžitě – provinění bylo jasné (rouhání), trest také – proč jej tedy nevykonat?
• S plášti se zřejmě odehrálo něco takového: Štěpána někam postavili¹ a nyní potřebovali volné ruce k házení kamenů. Uviděli horlivého mladíka, který dav doprovázel a zjevně nebyl proti tomu, co se dělo. A řekli mu: Hele, pohlídej mi tady ten kabát, než se vrátím. Saul to ochotně udělal.
• Jak víme, Saul si myslel, že trest je spravedlivý a přiměřený. Je možné, že byl přítomen i při předcházejícím jednání Velerady a že záznam průběhu máme právě od něho.
  • Mohl vše Lukášovi vyložit např. při jejich společném putování při misijní cestě.

59 A kamenovali Štěpána, který vzýval Pána a říkal: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ 60 Pak klesl na kolena a zvolal velikým hlasem: „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ Když to řekl, zesnul.

• Štěpán se stihl pomodlit – poprosit o přijetí na druhém břehu a v Ježíšově duchu poprosit za své mučitele.
  • Ježíš se také modlil za své katy, i když v poněkud odlišném smyslu: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ – snažil se umenšit vinu svých trýznitelů poukázáním na to, že nechápou, co se vlastně děje, koho zabíjejí.
  • Štěpán napřímo prosí Boha, aby to, co se odehrává, ignoroval, nepamatoval si, „vypnul záznam“.
  • Říká vlastně: Já kvůli tomuhle, proti těmto lidem Tebe žalovat nebudu. Nechám to tak. Nebudu se u Tebe dožadovat spravedlnosti ani satisfakce.
  • Je to neuvěřitelně velkorysé a šlechetné. Jak je to vůbec možné, že oběť si vůči svým katům zachovává postoj vstřícnosti?
  • Je to dáno zřejmě tím, že ve skutečnosti jsou role postaveny naopak, než vidíme svýma očima:
    • Je to paradoxní, ale Štěpán byl ve skutečnosti tím šťastným a jeho mučitelé těmi nešťastnými – Štěpán za chvíli už bude s Bohem, zvládl svůj úkol a byl dokonce uznán za hodna trpět pro Kristovo jméno. Může chtít člověk v životě více? To „chvíle“ tělesné bolesti nedokáže znehodnotit.
    • A kamenující židé byli ve skutečnostmi nešťastníky, – zcela pomýlení, nedokážící rozeznat ani základní Boží věci. Ubožáci žijící v pekle svých představ a své nenávisti. V pekle žijící a do pekla směřující.
    • Pokud měl Štěpán vhled do duchovního světa, viděl tento paradox naprosto jasně: Proč jim k jejich ubohým životům přidávat ještě vinu za moji smrt, když já jdu díky nim nyní „na lepší“ a oni zůstávají ve svých marasmech?
• Byla to jeho poslední slova před smrtí (zřejmě před zásahem nějakým velkým kamenem do hlavy. Do té doby je oběť „pouze“ bolestivě zraňována²).
• Blahoslavení jsou ti, kdo dokáží i v takovéto chvíli myslet na druhé.³

.

1. Muslimové při kamenování své oběti zahrabávají po pás do země. ↩︎
2. Záleží na tom, jak velké kameny Štěpánovi kati používali – zásah kilogramovým kamenem člověka již dokáže spolehlivě zabít. ↩︎
3. Jedná stará velmi zbožná sestra mi před časem zemřela v náručí. Jejími posledními slovy, než vydechla, byla modlitba za mě. ↩︎