Skutky – kapitola 4

1 Když ještě mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží, velitel chrámové stráže a saduceové

• Takové shromáždění a dlouhé veřejné kázání v chrámovém areálu nemohlo uniknout pozornosti.
• Za Chrám byli primárně zodpovědní kněží a ti měli k rukám jako výkonnou složku chrámovou stráž. Saduceové se zřejmě v Chrámě také nějak „chronicky“ vyskytovali, možná poblíž kněží.
• Někdo tedy za autoritami přiběhl se zprávou, že ve sloupoví nějaký muž káže, případně přímo specifikoval, že káže o nedávno zabitém Ježíši.
• Kněží měli věci ohledně Ježíše v živé paměti a někteří možná ohledně toho trpěli špatným svědomím. Pokud netrpěli, museli být velmi otrlí a museli se pak stále ujišťovat, že jinak to nešlo, že to byla Boží vůle nebo alespoň nejmenší zlo.
  • Když člověk udělá něco špatného, jiné možnosti nemá – buď toho lituje (kaje se) nebo se musí přesvědčovat, že to bylo správné, nebo se musí přesvědčovat, že neměl jinou možnost.
  • Všechny tyto postoje vidíme v přístupu lidí ke svému členství v KSČ, příslušnosti k StB nebo jiné povolnosti vůči komunistickému režimu¹.
• Kněží to nepřešli jako nedůležité, ale rozhodli se zasáhnout.

2 a hněvali se, že učí lid a zvěstují v Ježíši vzkříšení z mrtvých. 

• Co Petr učí se buď dozvěděli od informátorů nebo si Petra chvíli poslechli.
• Co kněží rozčilovalo, je jasné – pokud by Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, jasně by to ukazovalo na jejich selhání.
• A vykládat něco takového „obyčejným věřícím“, a ještě na „jejich“ území Chrámu, byla z jejich hlediska nehorázná drzost.

3 Vztáhli na ně ruce a vsadili je do vězení do druhého dne, neboť už byl večer.

• [chrámová brána se zavírala po skončení večerní oběti cca v 16 hodin];
  • Do tmy nicméně bylo daleko – jsme někde v našem červnu (plus minus nějaký týden), tedy blízko slunovratu. Jeruzalém je od nás dosti na jih, od rovníku nicméně daleko – o letním slunovratu se v Jeruzalémě stmívá kolem 19,45 hod. (U nás se v tu dobu stmívá až kolem 21 hodin).
  • Nicméně zavírací doba se zřejmě neposunovala podle slunce, ale byla fixní kolem čtvrté.
• Petr a Jan byli zatčeni a uvězněni. Řešení jejich případu bylo odloženo na další den.

4 Ale mnozí z těch, kteří to slovo uslyšeli, uvěřili, a počet těch mužů vzrostl asi na pět tisíc.

• Petrovo slovo ale nezapadlo – mnozí z posluchačů na jeho základě uvěřili v Ježíšovo mesiášství.
• Církev v tu dobu již měla jistě více než primárních tři tisíce členů – lze tak odhadnout, že tisíc až dva posluchačů Petr v Chrámu měl (nevíme, jak velká část posluchačů se přidala k církvi).
• Veřejné zatření Petra a Jana mohlo obrácení lidí ke Kristu spíše napomoci – odpor autorit může být někdy „legitimací“ pro věrhodnost.
  • Pěkný příklad popisuje David Wilkerson v Dýce a kříži – teprve to, že měl problémy s policií, mu otevřelo dveře mezi mládežnické gangy v New Yorku. Pomohlo mu to získat jejich důvěru.

5 Druhý den se v Jeruzalémě shromáždili jejich vůdci, starší a učitelé Zákon 6 velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a všichni, kteří byli z velekněžského rodu, 

• ř.: I stalo se druhého …; 
• var: Jonathan; [může jít o Annášova syna Jonatana, ustanoveného r. 36, anebo o Jana ben Zakkaje, který se stal vůdcem Velké synagogy po pádu Jeruzaléma];
• Souhrnně by se dalo říci, že se sešli všichni, kdo v tehdejším náboženském vedení něco znamenali, včetně nejvyšší hlavy a jeho rodiny.
• Ve velekněžích je poněkud zmatek – v Ježíšově procesu figuroval primárně Kaifáš, zde je jmenován na prvním místě Annáš. Vysvětlení je údajně takovéto:
  • Kaifáš byl veleknězem 18–36 po Kr. Byl tedy v úřadu v době Ježíšova procesu.
  • Annáš byl Kaifášovým zetěm. Veleknězem byl v letech 6–15 po Kr., kdy byl sesazen Římany. Jako patriarcha velekněžské dynastie si ale držel velký neformální vliv. Byl „šedou eminencí“ a do určité míry pro židy skutečnou autoritou, tedy de facto.
  • Kaifáš byl zástupcem židů před Římany, tedy de iure.
  • Jan a Alexandr mohli být členy Annášovy rodiny.
• S Annášem se setkal i Ježíš: J 18,13: Přivedli ho nejprve k Annášovi; byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. … 24 Annáš ho tedy poslal spoutaného k veleknězi Kaifášovi. 
  • Pravděpodobně Kaifáš i Annáš bydleli v jednom velkněžském palácovém komplexu (ten byl nedaleko od Chrámu, ale mimo Chrámový komplex).
• Byli Petr a Jan vyslýchání a souzeni v Chrámě nebo (podobně jako Ježíš) v palácovém velekněžském komplexu – spíše v paláci.
• Podle významného složení přítomných (kdo něco znamenal, byl přítomen) považovaly židovské autority kauzu Ježíšových následovníků (vyznavačů Jeho vzkříšení) za důležitou.
• Muselo pro ně být frustrující, že se jim Ježíše ani fyzickou likvidací nepodařilo umlčet.
• Potřebovali vyřešit nově vyvstalý problém: Co s Ježíšovými vyznavači, kteří nepřestali hlásat Jeho vzkříšení a tedy mesiášství?
• Problém se jim nevyřešil, naopak znásobil a zkomplikoval: následovníků byly najednou tisíce – a ti všichni svorně považovali je, židovské duchovní autority za v lepším případě nekompetentní (nerozpoznali Mesiáše), v horším případě za úkladné vrahy ze žárlivosti.

7 postavili je uprostřed a začali se vyptávat: „Jakou mocí nebo v jakém jménu jste to učinili?“ 

• Primárně tedy výslech nebyl zaměřen na Petrovo kázání, ale na zázrak uzdravení chrmomého.
• Tato věc se k vůdcům tedy donesla.
• Vypadá to, že ji nehodlají popírat, ani bagatelizovat. Zřejmě byl chromý muž příliš známou figurou a jeho uzdravení naprosto nezpochybnitelné.
• Ptají se tedy, jak to apoštolové dokázali. Jiné, než nadpřirozené vysvětlení nepřipadalo v úvahu, zbývalo tedy zjistit, odkud Petr a Jan nadpřirozenou moc čerpali.
• Jaké jsou možné odpovědi? Zase tak moc možností není – taková moc může být od Boha nebo od nějakého jiného duchovního zdroje – farizeové se např. snažili Ježíši podstrčit jako možný zdroj Belzebuba.
• Jak učedníci na takovouto přímou otázku odpověděli?

8 Tu jim Petr naplněn Duchem Svatým řekl: „Vůdcové lidu a starší Izraele,

• Odpovědi se ujal opět Petr a promluvil směle.
• Jak di představit to, že byl při své řeči (nebo těsně před ní) naplněn Duchem svatým?
  • Jde jistě o speciální chvilkové zmocnění – naplněni Duchem obecně již všichni byli od Letnic.
  • Petr zřejmě pocítil vnitřní jistotu, případně se mu dostalo inspirace, co má říkat.
  • Osobně si spíše nemyslím, že Petr dostal konkrétní slova nebo návod, co má říkat. Spíše odhaduji, že dostal vnitřní jistotu, že mluvit má – a že to, co bude říkat, bude Bůh potvrzovat. Mluvil pak již přirozeně, co ho napadlo. Uvidíme, že svou řeč vystavěl jednoduše a logicky.
• Petr se ujímá slova s jistotou, sebevědomě a oficiálně.
• Kontrast mezi tím, že byl obyčejným člověkem, kterého právě přivedli z vězení, a sebevědomým vystupováním musel být pro přítomné zarážející.
  • Obyčejná byla i Petrova mluva – mluvil „galilejsky“, vesnicky, řekli bychom možná jako „vidlák“. Stál přitom před elitou národa, vzdělanou a značně „nóbl“. (Jeho přízvuk ho ostatně prozradil i před nedávnem na veleknězově dvoře).
  • Jeho oblečení také po noci ve vězení nemohlo být nijak ve skvělé kondici.

9 jsme-li dnes vyslýcháni pro dobrý skutek na nemocném člověku, kým že byl uzdraven

• ř.: zachráněn;
• Začíná tím, že připomíná podstatu problému – bylo pomoženo nemocnému.
• To je důležité – podobně to „fungovalo“ i ve vztahu židovských autorit k Ježíši: nikdy je nezajímala sama skutečnost, že Ježíš někomu pomohl – pouze okolnosti kolem (např. když uzdravení vykonal v sobotu).
• Na druhé straně je třeba říci, že kdyby někdo udělal něco tak výjimečného, také by mě zajímalo, jak to udělal.
• Nicméně Petr nejprve připomíná, že nejsou vyslýcháni pro nějaký zločin nebo něco jakkoliv špatného nebo problematického.

10 ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv.

• ř.: Nazorejského;
• Když to tedy chcete vědět, řeknu vám to přímo – zázrak byl učiněn mocí Ježíše.
• Aby mezi námi nedošlo k žádným nejasnostem – opravdu mluvím o tom Ježíši, který:
  • pocházel z Nazareta – šlo o tohoto jednoho konkrétního člověka veskrze obyčejného původu.
  • byl Mesiášem – tento Ježíš byl Mesiášem.
    • Možná nedoceňujeme radikalitu tohoto prohlášení: obyčejný člověk, jeden z nás, „Jan Novák“, narozen toho a toho dne, bydliště tam a tam – je Mesiášem.
  • byl ukřižován
  • udělali jste to vy
    • V tomto případě jde o zcela konkrétní obvinění – složení těch, před kým Petr s Janem momentálně stáli, bylo velmi podobné tomu, který před nedávnem soudil samotného Ježíše.
    • Pro přítomné to muselo být jako kdyby je bodl dýkou do svědomí – Petr jim připomíná a předhazuje jejich vinu za nespravedlivý rozsudek.
  • Bůh ho vzkřísil. Petr kroutí sanhedrinu dýkou v ráně: byl to Boží Mesiáš, vy jste ho zamordovali. A Všemohoucí Jej zázračně vzkřísil.
    • Může být pro soudce větší morální facka, než dozvědět se, že někoho poslal nespravedlivě na smrt?²
    • A když se dozví, že jeho nadřízený o jeho selhání ví?
    • A že to tak nenechal?

11 To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu.

• Kroucení dýkou v ráně sanhedrinu pokračuje: O vašem selhání se píše v samotném Písmu – jistě znáte verš z žalmu o tom, že neschopní stavitelné nebyli schopni rozeznat kvalitní kámen a zahodili ten nejlepší.
• To je přesně to, co jste udělali vy.

12 A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni.“

• A ten kámen byl naprosto unikátní, nenahraditelný.
• Vy jste tak neschopní, že jste odvrhli nejdůležitější kámen, který se kdy vyskytl, naprosto nezbytný pro zdárnou stavbu.
• Loď se potápí a vy jste pustili jediný záchranný žlun. Jsme zavření v hořícím domě a vy jste zahodili klíč. Zahodili jste osvobozující rozsudek. Zabili jste toho, kdo vás chtěl obhájit u soudu. To všechno jste ve své aroganci a bláznovství udělali.
• Ježíš je jediná cesta k záchraně lidstva a vy jste ho zlikvidovali.

13 Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem.

• n.: otevřenost / výmluvnost;
• [tj. bez formálního rabínského vzdělání, tudíž nekvalifikovaní vykládat Zákon;
• Petr a Jan se chovali naprosto jinak, než přítomní očekávali – měli být zničení po smrti svého Mistra, měli být ustrašení a zoufalí.
• A místo toho jim tady ti dva vidláci káží s takovou nepochopitelnou jistotou!

14 A když viděli toho uzdraveného člověka, jak tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli.

• Petrova smělost a uzdravený člověk stojící jako důkaz a jako němá výčitka.
• Velerada byla naprosto vyvedená z míry.
• Potřebovali se v klidu poradit.

15 Poručili jim, aby odešli ven z velerady, a radili se mezi sebou. 16 Říkali: „Co máme učinit s těmito lidmi? Všem obyvatelům Jeruzaléma je jasné, že se skrze ně stalo zřejmé znamení, a my to nemůžeme popřít. 

• Taková byla fakta, ze kterých sanhedrin musel chtíc nechtíc vycházet.
• Realitu většinou popřít nelze – i když některé totalitní režimy se to dělat snaží.

17 Ale aby se to ještě více nerozšířilo mezi lid, pohrozme jim, ať již ⁽k nikomu⁾ nemluví v tomto jménu.“

• ř.: žádnému z lidí;
• n.: na základě (tohoto jména / Ježíšova jm.);
• Jde o řešení zoufale nanicovaté, vnitřně rozporné, které nemohlo fungovat. Čiší z něho bezradnost přítomných.
• Pravděpodobně, kdyby se nemuseli na nic ohlížet, klidně by Petra s Janem zlikvidovali – museli ale brát ohled na veřejné mínění.
• Jak si své rozhodnutí vlastně členové velerady zdůvodňovali? Proč by se o zjevném zázraku nemělo smět veřejně mluvit? Na tuto přímou otázku by asi přítomní odpovědět neuměli. Jednali z vlastní zmatenosti – sami nevěděli, co si mají myslet – tak alespoň chtěli celou věc utlumit, zamést pod koberec. Když o věci nebudeme mluvit, vyřeší se sama, nějak „vyhnije“.
• Velerada totiž stála před dilematem – pokud by uznali, že šlo o nadpřirozený Boží zázrak, legitimizovali by Ježíše a sebe tím usvědčili z neschopnosti, ba co více, z justiční vraždy.
• Popřít jej ale nemohli. Co jiného jim zbývalo, než kalit vodu či mlžit?
• Většina lidí se během svých životů někdy setká s nějakým nadpřirozeným Božím jednáním – ti pak stojí před podobným rozhodnutím jako Velerada: Pokud to byl Bůh, měl bych na to nějak reagovat, např. s Ním navázat kontakt. Popřít svůj zážitek nemohou, hledat Boha ale nechtějí – tak celou záležitost zametou pod koberec, vytěsní jej a zařadí do nepoužívané „přihrádky“ zajímavých, ale nepodstatných zážitků.

18 Zavolali je a přikázali jim, aby vůbec veřejně nemluvili ani neučili v Ježíšově jménu. 

• n.: na základě (tohoto jména / Ježíšova jm.);
• Takový byl závěr, ke kterému Velerada došla – nemluvit o Ježíši.

19 Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha. 20 Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“

• Příkaz Sanhedrinu byl v jasném rozporu s Božími příkazy. Vždyť je jasné, že když Bůh veřejně vzkřísil Ježíše a nyní uzdravil chromého, nedělá to proto, aby se to tajilo.
• Petr a Jan argumentují rázně a logicky: nemůžeme nemluvit o něčem, co se nepochybně stalo.

21 Oni jim pohrozili a propustili je, protože nenalézali nic, zač by je potrestali, a to kvůli lidu, neboť všichni oslavovali Boha za to, co se stalo. 

• Jistě by sanhedrin neměl problém si proti Petrovi a Janovi něco najít – hlavním motivem, proč je propustili, byl strach z veřejného mínění.
• To je velmi smutné. – vypadá to, že se z Ježíšovy smrti vůbec nepoučili, naopak, že hromadí zlo na zlo.

22 Tomu člověku, na němž se toto znamení uzdravení stalo, bylo totiž už přes čtyřicet let.

• Jde o podpůrný argument pro zázračnost celé věci – je přirozeně nemožné, aby se uzdravil čtyřicátník, který byl celý život chromý.
• Navíc takovýto dospělý muž není náchylný k žádným manipulacím, sugescím nebo podvodům.

23 Když byli propuštěni, přišli mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. 

• Jedno ze zatčení, které dobře dopadlo.
• Po noci strávené ve vězení se Petr a Jan vrátili v pořádku domů.
• Radost musela být všeobecná.
• Přišli mezi své je pěkný obrat. Je dobré, když máme ty „své“, s nimiž jsme si blízcí, s nimiž sdílíme stejné hodnoty a jdeme stejným směrem.

24 Když to uslyšeli, jednomyslně pozdvihli hlas k Bohu a řekli: „Panovníku, ty, který jsi učinil nebe i zemi i moře a vše, co je v nich,

• Výsledkem byla vytrysknuvší modlitba vděčnosti, kterou někdo z přítomných věřících zaznamenal.
• Hospodin je Stvořitelem všeho. Z toho vycházíme, to je základ.
  • Není jeden Bůh, který by byl stvořitelem a jiný, který by poslal svého syna a vzkřísil jej. Křesťané jednají a mají svůj vztah se samotným Všemohoucím.

25 ty jsi ^[skrze Ducha Svatého^] ústy svého služebníka, ^[našeho otce^] Davida, řekl: ‚Proč zuří národy a lidé zamýšlejí marné věci? 

• Události a Písmo se věřícím začínají postupně skládat do jednoho obrazu.
• Dochází jim, že to, co popisuje David ve druhém žalmu (Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému.  Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy), je tím, co oni nyní zažívají na vlastní kůži.
• David zde klade řečickou otázku: Proč to ti vladaři vlastně dělají? Odpovídá si: Protože nechtějí nad sebou vyšší Boží autoritu.
• Je ale jasné, že logiku to nemá: Je přece jasné, že takový přístup (proti Všemohoucímu Bohu) nemůže uspět – žalm pokračuje konstatováním, že Bůh má z jejich úsilí srandu.

26 Králové země se postavili a vládcové se shromáždili společně proti Pánu a proti jeho Kristu.‘

• Zmínka o Pomazaném je v žalmu explicitní -. vztáhnout tento žalm na Ježíše, není nic složitého.
• Můžeme lehce konfabulovat: Možná to probíhalo tak, že křesťané někde seděli, modlili se za zadržené bratry. Ti se najednou v pořádku vracejí. Někdo, kdo si četl Písmo „shodou okolností“ zrovna na druhém žalmu, najednou vykřikne: Poslouchejte, vždyť to přece přesně sedí na nynější události! A čte: Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému.  Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy.
  • Vždyť to je přesně to, co provádí naše Velerada – bouří se proti Bohu a proti Kristu.
  • Přemýšlejí o nesmyslných plánech, jak Krista umlčet
  • Svolávají kvůli tomu schůze, kde se radí proti Hospodinu a proti Ježíši.
  • Rozhodně nechtějí, aby jim Hospodin a Mesiáš do něčeho mluvili.

27 V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, 

• Takto proti Pomazanému se radí naše Velerada, ale stejně si s umlčením Ježíše lámali hlavu Herodes a Pilát.
• Tito všichni v tom byli zajedno – ale ani náš národ nebyl proti … a k jejich proti-mesiášskému komplotu se ochotně přidal.
• Tito všichni svorně postavili svou vůli proti vůli Tvojí, Bože – protože Ty jsi naopak Ježíše za Mesiáše chtěl.

28 aby učinili, co tvá ruka a ^[tvůj^] úradek předem určily, že se má stát. 

• Proti-Ježíšovský komplot vedl k Mesiášově smrti – což ale tajemně zapadlo do Tvého, již dávno naplánovaného plánu na spásu lidí.

29 A nyní, Pane, pohleď na jejich hrozby a dej svým otrokům se vší smělostí mluvit tvé slovo; 

• Učedníci v nejmenším neměli v úmyslu podřídit se rozhodnutí Sanhedrinu ohledně mluvení o Ježíši.
• Chápali ale, že to nebude jednoduché a také měli obavy z následků – tak prosí Boha o smělost.
  • Kdyby se nebáli, o smělost by nepotřebovali prosit.

30 vztahuj svou ruku k tomu, aby se dála uzdravení, znamení a divy skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše.“ 

• Smělost sama ale nestačí – učedníci prosili také o nadpřirozenou moc, která by jejich zvěst podporovala.
• Tak jako tomu bylo v případě uzdravení chromého v chrámové bráně (což přitáhlo tisíce posluchačů), tak aby tomu bylo i nadále.
• Nadpřirozené jevy – uzdravení, znamení a divy – působí se slovy o Mesiáši synergicky.
• Jde o obecnou modlitbu: křesťané všech míst a všech časů potřebují ke zvěstování evangelia dvě věci – odvahu a nadpřirozené potvrzení.

31 Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a směle mluvili Boží slovo.

• Bůh se k jejich modlitbě přiznal – zatřesením místností dal najevo, že slyšel, že rozumí a že jejich modlitbě vyhoví.
• Opět čteme o naplnění Svatým Duchem – možná byli přítomni i nějací noví křesťané, kteří nezažili vylití Ducha o Letnicích, většina z přítomných ale nepochybně Letnice zažila.
• Jde tedy o opakované naplnění – přítomní zažili opětovnou nadpřirozenou zkušenost, kdy Duch Svatý přichází a naplňuje člověka.
• To, že je člověk jednou naplněn Duchem, nemusí být jednorázovou zkušeností jednou provždy – při různých (někdy mimořádných, jindy obyčejnějších) příležitostech se tato zkušenost může opakovat.
  • Zřejmě to nějak souvisí s tím, že jako lidé nejsme příliš stabilní – i nejsilnější zkušenosti nám časem blednou (dokonce i ty nadpřirozené), i největší odhodlání se časem vytrácí.
  • Není to ale nic nečekaného – jakkoliv krásné a intenzivní je navázání vztahu mezi manželi o svatbě (a o svatební noci), i tak je třeba vztah udržovat opakovanou komunikací a interakcí. Ani sebeúžasnější svatba není jednou provždy, vztah je třeba udržovat a živit.
  • Bůh to ví a na vztah odpovídá vztahem.

32 Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.

• ř.: .Množství; 
• n~: mysli; 
• Všichni byli společně nadchnuti nadšením nad tím, co zjistili (Ježíš byl Mesiášem a byl vzkříšen) a čeho mohou být součástí.
  • Je vzrušující, když člověk může být účastníkem důležitých historických událostí.
• Znovu (Sk 2,44) je zmíněn prvotní církevní komunismus – v přelomových dějinných chvílích nikoho ani nenapadne řešit majetek. Proč mám řešit peníze, když Ježíš byl vzkříšen a já jsem se s Ním setkal?

33 A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a veliká milost byla na nich všech. 

• Probíhalo probuzení. Silná Boží moc provázela vše, co apoštolové říkali a dělali.
• Srdce lidí byla otevřená.

34 Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy  prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli 35 a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

• Bohatší členové církve dávali významné finanční dary (za pole nebo dům jistě člověk utrží miliony), ze kterých se pak rozdělovalo pravděpodobně hlavně chudým, vdovám, sirotkům, poutníkům, hostům, apod.
  • Jinak řečeno – z darů bohatších členů církve byl financován provoz církve včetně charitativní složky.
• Nelze ani vyloučit, že po nějakou dobu všichni někde žili společně komunitním způsobem života – společně bydleli, vařili si a stravovali se. Podobně jako Moravští bratři v Hernhutu nebo husité v Táboře.
• Autorita apoštolů byla enormní – moc, která na nich spočívala, musela být naprosto markantní a zjevná.
  • Položit někomu k nohám milion či více, vyžaduje velkou důvěru.

36 Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená ‚syn potěšení‘, Levita, rodem z Kypru, 37 měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů.

• n.: syn povzbuzení; 
• Josef byl zajímavou osobností, kterou Lukášovi přišlo důležité zmínit – jistě proto, že o něm ve Skutcích ještě vícekráte uslyšíme. Nicméně již zde nám o něm autor říká řadu zajímavých informací:
• Dostal od apoštolů přezdívku. To jistě nebyla běžná věc. Církev byla v tu dobu již velká, pět tisíc a více lidí se již nemohlo znát osobně.
  • Ani apoštolové nemohli znát všechny (jeden pastor dokáže obsáhnout osobně sbor do velikosti sta nebo dvou set lidí).
  • Josefa si však z nějakého důvodu všimli.
  • A bylo to proto, že byl přátelským vstřícným nekonfliktním povzbuzujícím člověkem. A to natolik, že si toho ostatní všimli a začali mu podle toho říkat.
    • Existují takoví lidé – lidé, se kterými když člověk mluví, připadá si přijatý a důležitý, a odchází povzbuzen.
    • Existují samozřejmě i lidé opační – ze setkání s nim odchází člověk naopak ubitý a naštvaný.
• Josefova přezdívka byla velmi vstřícná – kdo by si nepřál, aby se o něm říkalo, že je Syn potěšení. Že setkání s ním každého potěší.
• Byl profesí levitou, tedy pomocníkem kněží.
• Byl zdaleka – Kypr je od Jeruzaléma vzdušnou čarou vzdálen přes tři sta kilometrů.
• Barnabáš zřejmě přijel do Jeruzaléma na letniční svátky, a už tam zůstal. Mohl být jedním z těch, kdo se obrátili na Petrovo letniční kázání nebo třeba mezi těmi, kdo se obrátili při uzdravení chromého. Nebo se obrátil kdykoliv jindy.
• Je dost možné, že mezitím odcestoval (šlo o krátkou námořní plavbu, celkově mu cesta mohla zabrat týden či dva), aby doma prodal pole a získal tak prostředky, které pak předal církvi. Mohl doma také informovat rodinu, že se připojil k církvi a že se již nehodlá vrátit.
  • Mohl vlastnit pole i někde kolem Jeruzaléma, ale Levité z principu věci vlastnit kmenový majetek v Izraeli nesměli.
  • Církev potřebovala peníze, aby mohla rozdělovat každému, jak kdo potřeboval, jak se tehdy dělo. Mohli ale také uvažovat o koupi nemovitosti, pronajímat si prostory nebo cokoliv jiného – a Josef pocítil v srdci, že jde o jeho úkol.
    • Jde o poměrně běžnou věc – lidé slyší nebo čtou o nějaké službě a pocítí, že je Bůh volá k tomu, aby přispěli. Někdo přispěje malou částkou, jiný pošle třeba sto tisíc. Takto funguje např. Spolek pro Jižní Súdán již deset let (psáno 2025).
• Stručně si připomeňme, kde se ještě s Josefem Barnabášem ve Skutcích setkáme:
  • Sk 9 Zaručil se za Pavla, kterého se jinak všichni báli.
  • Sk 11 Vyslán do Antiochie (Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry…), do prvního pohanského sboru. Barnabáš se „nerozčílí nad novotami“, ale raduje se.
  • Sk 11 Vyhledá Saula v Tarsu a přivede ho zpět do služby.
  • Sk 11 převáží sbírku
  • Sk 12 návrat do Antiochie
  • Sk 13 je považován za učitele ( „…byli v antiochijské církvi proroci a učitelé: Barnabáš…“)
  • Sk 13 vyráží na první misijní cestu, nejprve do svého domova na Kypr
  • Sk 14 byl nazván Diem, hrozilo mu zbožštění
  • Sk 15 zapojil se na straně Pavla do sporu o obřízku na Jeruzalémském sněmu
  • Sk 15 je opat vyslán a nazván „mužem, který nasadil život pro jméno Pána Ježíše“.
  • Sk 15 rozhádal se s Pavlem ohledně Jana Marka. Bere Marka a dochází s ním na Kypr.
• Shrnuto: je štědrý, podporující, důvěřující, stavitel sboru, vedoucí misie, obhájcem slabších.

.

.

1. Např. já jsem vystudoval vysokou školu díky četným kompromisům s tehdejším režimem (členství v SSM, SČSP, účast na prvomájových průvodech, skládání zkoušek z politických předmětů, aj. Byla to selhání a lituji toho. Mohu doufat, že podruhé už bych to neudělal ↩︎
2. Jak se asi před Božím soudem cítili JUDr. Karel Trudák, Josef Urválek a Ludmila Brožová-Polednová, soudce a prokurátoři v procesu s Miladou Horákovou? A to tito tři alespoň mají polehčující okolnost strachu o vlastní život. ↩︎