Skutky – kapitola 2

1 Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě.

• ř.: se naplňoval (To se může vztahovat k dovršování sedmi předcházejících týdnů.);
• ř. pentékostés; 
• Od Kristova vzkříšení uplynulo padesát dnů, od nanebevstoupení deset dnů. Krátká časová rekapitulace:
  • Letnice (šavuot) se slavily padesát dní po Velikonocích (Pesachu).
  • Počítalo se 7×7 dní = 49, a padesátý den byl právě den Letnic.
  • Sk 1,3 Ježíš „se jim dával poznat čtyřicet dní a mluvil o Božím království“.
  • Pak učedníci čekali v Jeruzalémě, jak jim Pán přikázal (Sk 1,4–5) a deset dní poté, tedy na padesátý den, přišel Duch svatý.
• Bylo by zajímavé vědět, jestli učedníci k Letnicím upínali svá očekávání. Věděli, že mají čekat, ale nebylo jim řečeno, jak dlouho. Nyní čekali po Ježíšově odchodu desátý den.
• Co po dobu čekání dělali? Myslím, že byli stále euforičtí.
  • Jak dlouho člověku vydrží velká radost? Jak dlouho vydrží radost čerstvých novomanželů nebo radost rodičů po narození dítěte? Jak dlouho trvá radost z vysvobození z vězení, z uzdravení nebo ze záchrany života?
  • Nekonečně určitě ne – již po několika dnech nebo týdnech začne dotírat realita běžného života.
  • Kdykoliv si učedníci připomněli, že opravdu byli se vzkříšeným Kristem, musela je zahalit blaženost.
  • Ale deset dni museli něčím strávit, museli chystat jídlo, museli spát, o něčem se bavili. Nemohli být v permanentním „rauši“.
  • Byli rozhodnuti čekat tak dlouho, dokud se něco nestane? Vydrželi by čekat čtyřicet dní a nocí jako (nevydrželi) Izraelci pod horou Sinaj?
• Rozhodně spolu drželi pohromadě. Zážitky stmelují a silné limitní zážitky stmelují zvláště. Přátelství z války (nebo jen vojny) zůstávají celoživotní.
• Povídat bylo jistě o čem – znovu a znovu probírali společné zážitky s Ježíšem, převraceli všechna Jeho slova. Mnoho věcí se jim teprve docházelo, skládalo se do smysluplného příběhu. Vždyť tolika věcem neporozuměli, tolik věcí dávalo smysl až ve zpětném pohledu prizmatem Kristovy smrti a vzkříšení.
• Jistě si také společně četli Písma a postupně se jim otvírala naplněná mesiášovská proroctví.

2 Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. 

• n.: se stal;
• n.: dech;
• Přišlo to náhle a bez prodromů: jednu chvíli seděli a nic se nedělo – a za moment byl všude hluk.
• Můžeme si jej zřejmě představit jako hluk stíhačky nebo tornáda – ale bez průvodního pohybujícího se vzduchu.
• Je zajímavé, že Duch Svatý se akusticky projevoval jako vichřice. Odpovídá to Jeho podstatě i jménu – hebrejsky (ruach) i řecky (pneuma)¹ je jméno Ducha Svatého vyloženě zvukomalebné, připomínající zvuk pohybujícího se vzduchu. Znamená duch, vítr a také dech.
• Nyní tedy Duch přichází za zvuku větru jsa „hoden svého jména“.

3 A ukázaly se jim jazyky jakoby z ohně, které se rozdělovaly, a na každém z nich se usadil jeden.

• Příchod Svatého Ducha z nebe byl dále (kromě větru) provázen ohněm. Proč ohněm? Co má osoba Božské Trojice společného s ohněm?
• Oheň tak, jak jej známe, je viditelnou známkou probíhající chemické reakce – okysličování.
  • Okysličování (oxidace) znamená ztrátu elektronů hořící látky ve prospěch kyslíku (ten se redukuje). Výsledkem je vznik oxidu uhličitého, případně popela.
  • Asi je poněkud překombinované symbolické vyjádření, že jedna látka se obětuje, aby jiná získala, což je provázeno zrodem světla a zůstává popel. 😊
• Oheň se táhne Biblí jako červená nit. Počet výskytů slova oheň a zapálit přesahuje možnosti i samostatné biblické studie – výskytů je mnoho set.
• Zde jen stručný namátkový průlet:
  • Hospodin se zjevil Mojžíšovi ve formě hořícího keře (ten ale neshořel)
  • Hospodin provázel Izraelce ve formě hořícího sloupu
  • Hospodin na Sinaj sestoupil v ohni, Hospodinova sláva na Sinaji vypadala před Izraelci jako stravující oheň.
  • Boží oheň taví, zkouší pravost a pročišťuje (jako oheň taviče, uhlík dotknuvší se rtů)
  • Na Sodomu a Gomoru dal Hospodin spadnout síru a oheň z nebe.
  • Spálil také Nadaba a Abihúa.
  • Hospodin, tvůj Bůh, je oheň stravující, Bůh žárlivě milující.
  • 2Tes 1,7-8 Pán Ježíš se zjeví z nebe se svými mocnými anděly v plameni ohně.
  • Lk 12,49 Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!
• Zamysleme se znovu, proč Svatý Duch (součást Boží Trojice) chce sám sebe prezentovat jako vítr a jako oheň.
  • Protože Duch Svatý ohněm ani větrem není – to, že se tak ukazuje nám lidem, je vyloženě záměr – chce se nám takto zjevit.
• Vítr sám je neviditelný – jeho přítomnost identifikujeme podle účinku (J 3,8).
• Vítr je Boží dech — ten, který dává život Adamovi.
  • Ježíš „dechl“ na učedníky (J 20,22) „Přijměte Ducha svatého“), tím zopakoval oživující gesto Stvořitele.
• Snad by se dalo říci, že vítr či dech ukazují na Boží aktivitu vůči lidem a na vztahovost vůči lidem.
  • Duch Svatý není nečinný (stojatý vzduch, bezvětří) ani vůči lidem inertní (bez zájmu, bez interakce).
• Oheň produkuje světlo, teplo a přeměnu, případně zkázu.
• Pro úplnost zde připomeňme, že Duch Svatý je v Bibli symbolizován také vodou (deštěm), olejem a holubicí:
  • Voda obnovuje, očišťuje, dává život a občerstvuje.
  • Olej vyživuje, uzdravuje, chrání a dává lesk.
  • Holubice přilétá, (případně odlétá), je čistá, plachá, nevtíravá, sympatická.
• Oheň v tomto případě jistě nebyl horký, natož spalující.
• Vypadá to, že oheň naplnil místnost ve formě celistvého oblaku, z něhož se odpojovaly větve k jednotlivým přítomným.
  • Představa je to jako ze sci-fi – v místnosti je přítomný ohnivý oblak, z něhož se odpojují pseudopodie (panožky) a hledají si místo na hlavách přítomných.
  • Kdyby něco takového chtěli posádce kosmické lodi udělat mimozemšťané, lidé by jistě běhali po místnosti, křičel hrůzou a oháněli se rukama.
  • Jde totiž o zásadní zásah do lidské autonomie člověk je „obsazován“ cizí silou, „vetřelcem“.
• Vidíme, že není „obsazování jako obsazování“.
  • Jsme jistě povinní si chránit svou autonomii – nepouštět do sebe „kde co“ letí kolem (především temné démonické síly).
• Otevřít se Duchu Svatému je odlišné. Proč?
  • Duch Svatý se nikdy nevnucuje, nikdy nikoho nenavštěvuje nepozván nebo dokonce násilím.
• Zde to sice vypadá, že Duch Svatý přichází na lidi bez jejich vůle, není to ale pravda: Všichni přítomní byli shromážděni totiž právě proto, že na Ducha Svatého čekali, že Jej dostat chtěli.
• Jednali tak na základě Ježíšova pokynu – Ježíš jim řekl, že Ducha dostanou a kde a jak na to mají čekat. Řekl jim to dokonce dvakrát,v obou případech těsně před odchodem:
  • Sk 1,4-5 A když s nimi jedl, nařídil jim, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, ale očekávali Otcovo zaslíbení — „které jste slyšeli ode mne, 5neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém. “ 
  • Lk 24,49 A hle, já na vás posílám zaslíbení mého Otce; vy však zůstaňte ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí z výsosti.“ 
• Kdyby učedníci oblečení mocí z výsosti nechtěli, nikde by se neshromažďovali; prostě by odešli – a nic zvláštního by je nepotkalo. (Je klidně možné, že někteří to tak i udělali²).
• Bůh je jedinou osobou ve vesmíru, které se můžeme otevřít opravdu plně a bez obav. Jedině Bohu můžeme dovolit „operovat bez narkózy“ v nitru našeho já.
• Jinak řečeno: Duch Svatý přichází o Letnicích v Jeruzalémě do dobře připraveného připraveného terénu – všichni přítomní již předem podepsali Ježíši svůj „informovaný souhlas“, že s přijetím Ducha Svatého souhlasí, přesněji, že o ně stojí.

4 Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 

• Z přítomných byli naplněni všichni. To je zajímavé a vzrušující – uvážíme-li, o jak různorodou skupinu lidí šlo, uvážíme-li, že jediným pojítkem všech přítomných byl vztah k Ježíši, uvážíme-li že všichni měli daleko k dokonalosti (byli to obyčejní lidé, nikoliv lepší než my). Přesto si Duch Svatý každého z přítomných individuálně našel, ohnivým jazykem se na něj napojil a naplnil ho.
• Slovo naplnit je ve spojení s Duchem Svatým zajímavé. Již z hlediska řečtiny jde o poměrně komplikovanou problematiku, protože řecká slova, která naplnění vyjadřují, jsou dvě:
  • I. πλήθω  [pléthó] naplnit, 27 výskytů
    • používá často Lukáš (v evangeliích a Sk)
    • např. o Janu Křtiteli „už v lůně své matky bude naplněn Duchem Svatým.“
    • o Alžbětě v reakci na Mariin pozdrav, před pronesením proroctví.
    • o Zachariášovi „A jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem Svatým a prorokoval.“
    • zde ve Sk 2,4
    • o Petrovi ve Sk 4,8, než promluvil před veleradou
    • Sk 4,31 „A všichni byli naplněni Duchem Svatým a hlásali Boží slovo s odvahou.“
    • Sk 9,17 Ananiáš k Saulovi: „…aby ses uzdravil a byl naplněn Duchem Svatým.“
    • Sk 13,0 „Saul, zvaný též Pavel, naplněn Duchem Svatým, pohleděl na něj…“
  • II. πλήρης, ες  [plérés] i neskl.: přídavné jméno, plný (τινός čeho), naplněný (τινός čím); 16 výskytů πληρόω  [pléroó] sloveso, 1. splnit, vyplnit, naplnit (τινός / τινί i τι čím); doplnit; dovršit, dokončit ¦¦ ὡς δὲ ἐπλήρου Ἰωάννης τὸν δρόμον (*Sk 13:25) když pak Jan končil své poslání 2. (pas.) být naplněn; naplnit se (i přen.), splnit se; (o čase též) uplynout; doplnit počet ¦¦ ἐπληρώθη ἡ γραφή splnilo se Písmo; 86 výskytů
    • kromě Skutků používá často Pavel v listech
    • Sk 6,3 volba diakonů: „sedm mužů… naplněných Duchem Svatým“, 6,5 „Štěpána, muže naplněného vírou a Duchem Svatým.“
    • Sk 7,55 „Štěpán, naplněn Duchem Svatým, pohleděl k nebi…“
    • Sk 11,24 Barnabáš: „Byl to dobrý muž, naplněný Duchem Svatým a vírou.“
    • Ef 3,19 „…abyste byli naplněni veškerou plností Boží“
    • Ef 5,18 „…ale naplňujte se Duchem“
    • Kol 1,9 „...abychom byli naplněni poznáním jeho vůle“
    • Fil 1,11 „…naplněni ovocem spravedlnosti“
• U obou řeckých sloves tedy vidíme, že jde o naplňování ve smyslu fyzického naplňování nádoby – a nějak podobně probíhá i naplňování Duchem: člověk je prázdný, Bůh ho naplní a pak už prázdný není, něco (spíše někdo) v něm je.
• Pleroó být opakované a že předchází nějakému duchovnímu projevu, k odvaze nebo službě.
• Pleroó vždy použito v pasivní formě „být naplněn“ = činitelem je tedy Duch, ne my (nenaplňujeme se my, ale naplňuje nás Bůh).
• Pleróo je trvalejší, nejde o jednorázovou zkušenost a může být aktivnější (my se máme naplňovat nebo přinejmenším o to máme usilovat).
• Pleróo ani pléthó nemusejí být jen Duchem Svatým, ale obě slovesa se vyskytují i v dalších přirozených i přenesených významech: naplnit loď nebo síť rybami, naplnit houbu octem, naplnily se dny porodu, naplnilo se všechno, co bylo napsáno, dům se naplnil vůní, naplňte míru otců, zármutek naplnil srdce.
  • Pro naplnění nádob vodou v Káni je použito sloveso gemizō, což je údajně prakticky synonymum k pleróo.
• Lidské nitro nemusí plnit pouze Svatý Duch – Ananiášovo i Elimasovo srdce naplnil naopak satan.
  • U Jidáše je použito sloveso „vstoupil do něj“ satan.
• O naplnění Svatým Duchem se příležitostně různými způsoby hovoří i ve SZ:
  • o Josefovi Gn 41,38: „Je muž, v němž je Duch Boží?“
  • Ex 31,3 a 35,31 o Besaleelovi „a naplnil ho Božím Duchem, moudrostí, rozumností a poznáním pro každou práci„
  • o Jozuovi Nu 27,18 „Hospodin řekl Mojžíšovi: Vezmi si Jozua, syna Núnova, muže, v němž je duch, a vlož na něj ruku. Postav ho před kněze Eleazara a před celou pospolitost a ustanov ho před jejich očima“. 
  • 1S 10,6 o Saulovi „Uchvátí tě Duch Hospodinův, budeš prorokovat s nimi a budeš změněn v jiného muže“. 11,6 „Když Saul uslyšel tato slova, uchvátil ho Duch Boží a velice vzplál hněvem“.
  • Sd 6,34 o soudcích Gedeonovi Jiftachovi (Sd 11,29), Samsonovi Sd 14,6; 15,14 a Gedeonovi „A Duch Hospodinův vyzbrojil Gedeóna“ – h. oblékl (krásný pojem).
  • Nu 11,25 „Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a vzal z Ducha, který byl na něm, a dal ho na sedmdesát mužů ze starších. I stalo se, když na nich Duch spočinul, že prorokovali, ale znovu již ne.
  • o Davidovi 1S 16,13 „Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od onoho dne i nadále Davida uchvacoval Duch Hospodinův“.
• Zdá se tedy, že v SZ se naplňování Duchem Svatým vyskytuje, ale je:
  • dáno jen některým
  • a to lidem s významnými úkoly (vláda, prorokování, vedení boje, řemeslo)
  • může být přechodné nebo dočasné
• Jiné jazyky – jde o první zmínku o něčem takovém. V SZ se mluvení jazyky explicitně nevyskytuje.
  • Glosolálie se může skrývat pod některými formami prorokování či jiných extatických projevů, např. u Saula a proroků či u sedmdesáti starších (včetně dvou zůstavších v táboře).
  • O jazycích pravděpodobně hovoří Jóel když zaslibuje, že Bůh vylije svého Ducha na všecko tělo… budou prorokovat, mít sny, vidění…“
• Letnice jsou někdy považovány za jakýsi „anti-Bábel“: zmatení jazyků bylo Boží reakcí na lidskou pýchu, vzájemné porozumění je Boží reakcí na víru.
• Na závěr – není pochyb, kdo je dárcem této neobvyklosti – je to Duch, který věřícím dává promlouvat.

5 V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem.

• Kdo se vypraví na pouť, je zbožný, musí být – vždyť vypravit se na cestu do Jeruzaléma vyžaduje značné organizační úsilí a finanční oběť.
• Příliv židů z diaspory byl značný a pestrý – vždyť, jak uvidíme dále, byli přítomni Parthové, Médové a Elamité, Mezopotámci, Judejci, Kappadočané, Ponťané, obyvatelé Malé Asiaté, Frygie, Pamfylie, Egypta, Libyci, Kyréňané a Římané.
• Pro nikoho z nich přitom nešlo o záležitost několika dnů ve smyslu: „Na týden si odskočím do Jeruzaléma“ – vždyť z Parthské a Médské říše, z Elamu to bylo do Jeruzaléma kolem 1500 km, z Mezopotamie, Kappadokie, Pontu, Frygie a Pamfýlie kolem tisíce km, z Egypta kolem pěti set. Nejdále to zřejmě měli Libyjci z Afriky (ke dvěma tisícům km).
• To jistě bylo cestování na řadu měsíců a náklady v řádu dnešních statisíců, nehledě na nebezpečí a obtíže cesty.
  • Předpokládám, že tito poutníci se na cestu nemohli vydávat každoročně – to museli povinně činit Izraelci. Přesto byly poutníků tisíce až desetitisíce.
  • Takový přístup je pro nás dnes nepředstavitelný – vždyť pro nás je někdy problémem vypravit se z Ostravy do Prahy, natož si shánět v Praze ubytování.
  • I misijní výjezdy bývají v dnešní době krátké – já jsem např. nikdy nevyjel do Afriky na déle než měsíc. Cestování je přitom v dnešní době nesrovnatelně rychlejší, bezpečnější a pohodlnější.
• Vypravit se na takovou cestu vyžaduje opravdu silnou motivaci: Bohu velmi záleží na tom, abych Jej v Jeruzalémě navštívil a poklonil se Mu. Na tom, zda se pokloním Hospodinu, záleží má spása apod. A tuto motivaci v sobě našly tisíce diasporních židů či proselytů.

6 A když se ozval ten zvuk, sešlo se mnoho lidí a byli zmateni, protože každý z nich je slyšel mluvit  svou vlastní řečí. 

• Zvuk vichru byl tedy natolik hlasitý, že byl slyšet i mimo dům doširoka daleka, zřejmě po celém městě.
• Nešlo o soukromou záležitost shromážděných sto dvaceti věřících, ale o událost zasahující celé město. Na místo byli hlukem přilákání poutníci i obyvatelé v počtech tisíců.
• Čeho byli svědky? Sto dvacet přítomných opustilo dům a hovořilo nyní ke shromážděným venku.
• Jak si jejich glosolálii představit?
  • Věřící naplnění Duchem mluvili víceméně v transu a přítomní poutníci je se zájmem pozorovali, obcházeli a postupně mezi nimi nacházeli (víceméně náhodně) ty, kdo mluvili jejich jazykem?
  • Nebo si naplnění křesťané uvědomovali, jakou schopnost právě obdrželi, a obcházeli dav zkoušejíce, kdo se „chytne“ na jazyk, který jim vycházel z úst?
  • Nebo docházelo ke spontánnímu sdružování lidí do skupin podle národností (to by bylo logické – lidé se na poutích jistě přirozeně drželi pohromadě podle zemí původu) – pokřtěni Duchem k těmto skupinám přistupovali a dostávali ad hoc jazyk pro přítomnou skupinu a kázali jim?
• Přirozeně (pod vlivem toho, jak vypadá nesrozumitelná glosolálie andělskými jazyky dnes) máme tendenci si dar jazyků o Letnících představovat jako určitý druh transu – není to ale jediná možnost.
• Letniční zkušenost byla mimořádná – toho dne vznikla církev.
  • V Bibli nemáme zprávy o tom, že by se glosolálie ve srozumitelné podobě ještě někdy opakovala – Pavel ve svých listech mluví vždy již pouze o glosolálii nesrozumitelné.
  • V dnešní době naprosto převládá glosolálie nesrozumitelná – zprávy o mluvení srozumitelným jazykem jsou raritní a kazuistické³.
• Že byli lidé zmateni, se není co divit – co si mám myslet, když v daleké cizině zaslechnu češtinu? A to ne od Čecha ani od člověka, který by se česky učil, ale od domorodce, který v životě o Česku ani neslyšel?

7 Všichni^] byli ohromeni a udiveně říkali: „Hle, což nejsou všichni ti, kteří tu mluví, Galilejci?

• Zmatenost, ohromení a údiv – pochopitelné reakce na situaci.
• Na učednících bylo na první pohled vidět, že jde o „vidláky“. Podle čeho je přítomní identifikovali?
• Podle přízvuku hebrejštiny nebo aramejštiny tentokrát nikoliv, zřejmě tedy podle oblečení.

8 Jak to, že každý z nás slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? 9 Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, 10 Frygie a Pamfylie, Egypta a oblastí Libye u Kyrény a návštěvníci z Říma, 

• Kyréna – oblast dnešního Tripolisu; 
• ‚Asie‘ označuje v NS záp. pobřeží provincie Malá Asie; 
• Je vyjmenováno patnáct (dva ještě v dalším verši) zemí původu návštěvníků / poutníků do Jeruzaléma. Jde o opravdu pestrý výběr zemí, jak jsme již psali, většinou značně vzdálených.
• Patnáct je víc než dvanáct – jazyky tedy k poutníkům promlouvalo nejen dvanáct apoštolů, ale i další z přítomných učedníků.
  • Kolik lidí bylo naplněno Duchem, přesně nevíme – při volbě nového apoštola krátce po nanebevstoupení bylo učedníků shromážděno sto dvacet – můžeme snad tedy odhadnout, že jazyky mluvil podobný počet. .
• V Jeruzalémě to o Letnicích muselo vypadat jako v „Londýně na letišti“ – směsice lidí různých ras, nejroztovidnějšího oblečení a zvyků.
  • Jistě odlišně vypadají Egypťané, jinak Římané a jinak Libyjci (černoši).
• Spojovacím článkem všech ale byla úcta k Hospodinu – ta je do Jeruzaléma přivedla.

11 Židé i proselyté, Kréťané a Arabové: všichni je slyšíme mluvit našimi jazyky veliké věci Boží.“

• tj. pohané, kteří se obřízkou připojili k Izraeli; 
• Mezi poutníky byli židé z diaspory, ale také původní pohané, kteří na židovství přestoupili nebo přistoupili.

12 Všichni z toho byli ohromeni a zmateni a jeden druhému říkali: „Co to má znamenat?“

• Zmatenost, ohromení a údiv již zazněly, – Lukášovi již došla slovesa vyjadřující stav mysli poutníků: překvapení, šok, zmatenost, absence plauzibilního vysvětlení.

13 Ale jiní se posmívali a říkali: „Jsou opilí.“

• ř.: Jsou plni nového vína;
• Přítomní hledali vysvětlení za každou cenu – všeobecná opilost události nevysvětlovala, ale poskytovala alespoň nějaké vysvětlení přirozené a zapadající do rámce zkušeností přítomných.
  • Snad všeobecná otrava nějakými psychedelickými houbami by mohla vyvolat podobný stav?
• Lze nicméně usoudit, že stav, ve kterém se učedníci mluvící jazyky nacházeli, alespoň do určité míry extatický byl – když přítomným opilost v něčem připomínal.

14 Petr se postavil spolu s jedenácti, pozvedl svůj hlas a přímo k nim promluvil: „Muži judští a všichni obyvatelé Jeruzaléma, toto ať je vám známo, vyslechněte pozorně má slova. 

• ř. apofthengesthai, přímo promluvil v NS 3×: Sk 2,4; 2,14; 26,25 ‚vyslovovat (jasně) / vyhlašovat (důrazně)‘ – slovo zde zn.: promlouvat prorocky / z Ducha;
• Představme si situaci: Na místě jsou shromážděny tisíce poutníků. Učedníci k nim promlouvají každý jiným jazykem. Začínají se tvořit jazykově příbuzné skupiny, ale zmatek vládne stále značný – lidé se vzrušeně dohadují i mezi sebou.
• Petr si v této chvíli zjednává pozornost – snaží se překřičet všeobecný hluk. Umlkají postupně učedníci s glosolálií i poutníci.
  • Vidíme, že již při prvním vylití Ducha platilo, že lidé mají nad duchovními dary kontrolu (1 Kor 14,32: „Duchové proroků se podřizují prorokům.) “: Jakkoliv byl zážitek naplnění Duchem intenzivní, jakkoliv na každém z učedníků spočinul ohnivý jazyk, když nastal čas k umlknutí, učedníci zkrátka umlkli.
• Všichni Petrovi visí na rtech – napjatě očekávají, že se dozvědí, co se děje.

15 Tito lidé nejsou opilí, jak se domníváte. Vždyť je ⁽devět hodin ráno⁾.

• ř.: třetí hodina dne;
• Dozvídáme se nejprve, že toto vše se odehrává ráno – pokud nyní je zhruba devět, musel se hukot přicházejícího Ducha ozvat nejpozději v osm, spíše ale v sedm nebo ještě dříve (lidé museli mít čas se seběhnout ze všech koutů města, nějakou dobu museli sledovat situaci, naslouchat, apod.).
  • Učedníci tedy byli ranními ptáčaty nebo spíše v daném místě všichni nocovali. Je dost pravděpodobné, že se po noci sešli k ranní modlitbě, třeba právě v šest nebo v sedm ráno.
  • V Jeruzalémě se v květnu-červnu rozednívá před šestou ráno.
• Petr nejprve reaguje na nejčastější vysvětlení událostí, které se mezi přítomnými šíří – tou je všeobecná opilost učedníků.
  • Toto vysvětlení samozřejmě kulhá – skupina blábolících opilců by nepřilákala tisíce lidí z celého města (přilákal je hukot).
  • I když učedníci možná vykazovali některé známky extatického stavu, který může opilost připomínat, (mohli mít nekoordinované pohyby), na nohou se udrželi a hovořili zřetelně.
• Nicméně Petr cítil potřebu se proti této fámě vymezit. Argumentuje ranní hodinou ve smyslu: Takhle brzy ráno se nikdo nemohl stihnout totálně „ztřískat“.
  • V žertu řečeno: V Ostravě by Petr se svým argumentem neuspěl – opilé skupinky se městem po ránu po prohýřené noci městem nezřídka potulují.

16 Ale toto je to, co je řečeno skrze proroka ^[Jóela^]: 17 I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou mívat sny. 18 I na své otroky a na své otrokyně ^[v oněch dnech^] vyleji ze svého Ducha, ^[a budou prorokovat^].

• vidění: ř. horasis, srv. častější výraz: horama. Horasis měl Kornelius v Sk 10,3 i Jan ve Zj 9,17.
• Joel 3 hovoří takto: Potom se stane, že vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mládenci budou mít vidění. Také na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého Ducha. Učiním divy na nebi i na zemi, krev, oheň a sloupy kouře. Slunce se změní v temnotu a měsíc v krev, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. I stane se, že každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, se zachrání, protože na hoře Sijón a v Jeruzalémě bude útočiště, jak pravil Hospodin, mezi vyváznuvšími, které Hospodin povolává.
• Petr cituje Joele velmi přesně (jistě zpaměti), rozdíly oproti originálnímu znění jsou nepodstatné:
  • Petr: „v posledních dnech“ vs. Joel: „potom se stane“
  • pořadí mladých a starších: Joel uvádí starci → mladí, Petr mladí → starci.
  • Petr jevy na zemi doplňuje označením znamení.
  • „obrátí“ (Slunce v temnotu) → „změní“ je totéž
  • „Hospodinovo“ → „Pánovo“ je totéž.
• Máme před sebou jedno ze starozákonních proroctví, jehož místo a dobu naplnění přesně známe.
• Petr neváhá a Joelovo proroctví ztotožňuje s tím, co se zrovna děje. Jistě je to inspirované a tedy pravdivé pochopení, prvoplánově jednoduché ale není: Joel nic neříká o jazycích a naopak mluví o celé řadě dalších jevů, které se zrovna v Jeruzalémě neděly (nebyly sny, vidění, divy ani znamení na nebi ani na zemi).
• Pro Petra byl z celého citovaného úseku klíčový začátek Joelových slov o vylití Božího Ducha na každé tělo.
  • A to na každého bez rozdílu postavení a původu včetně otroků – možná mezi učedníky byli i nějací otroci.
• Přesto cituje celou třetí prorokovu kapitolu – možná proto, aby přítomné zaujal a doložil svou znalost Písma – šlo o samé zbožné židy a proselyty, kteří svá Písma jistě znali a velmi prožívali. Jejich ochota naslouchat někomu, kdo se v Písmech vyzná, byla jistě větší, než kdyby k nim promlouval nějaký neznalec).
• Mohlo jít od Petra a jakési vstupné „legitimování se“: Podívejte – mluví k vám někdo, kdo je schopen zpaměti citovat celé dlouhé úseky našich Svatých textů.
• Možná ale Petr celý úsek citoval proto, aby zdůraznil, že vylití Ducha je eschatologickou událostí, že jde o znamení toho, že jde o poslední dny.
• Petr mezi současné události a Joelovo proroctví dává jasné rovnítko: „Říká: Toto je to, co je řečeno skrze Joela“ – jde o vylití Božího Ducha na každé tělo (včetně otroků a otrokyň).
• Joel mluví ještě o prorokování dětí, viděních mládenců a snech seniorů – to se o Letnicích v Jeruzalémě také dělo?
• Pravděpodobně ano, i když o tom Lukáš ve Skutcích explicitně nepíše – vylití Ducha zřejmě zasáhlo celé město.
• Jinak řečeno: na Jeruzalém přišlo probuzení. – jak jinak si vysvětlit, že se za chvíli (po Petrově vcelku obyčejném kázání) najednou obrátí tři tisíce přítomných? Pouhé setkání s glosolaliky k tomu jistě nestačilo.

19 A dám divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi, ^[krev a oheň a sloupy dýmu^]. 

• ř.: pára (h.: sloupy);

20 Slunce se obrátí v temnotu a měsíc v krev, než přijde Pánův den, veliký a skvělý. 21 I ⁽stane se,⁾ že každý, kdo bude vzývat Pánovo jméno, bude zachráněn.‘“

• ř.: zjevný;
• O tom, že by se o Letnicích v Jeruzalémě děly takováto nebeská znamení, nic nevíme.
• Joel spíše hovoří o zatmění Slunce o Velikonocích při Kristově smrti – zahrnuje tedy velikonoční události mezi eschatologické událostí, kamž určitě patří – Kristova smrti a vzkříšení bezesporu započaly poslední fázi lidských dějin.
• Že bude Pánův den mimořádně veliký a skvělý, není pochyb.
• Nyní Joel a Petr navazují informací, že každý, kdo bude vzývat Pánovo jméno, bude zachráněn.
  • Posluchači se tedy dozvídají, že jim hrozí nějaké nebezpečí, ale že existuje možnost, jak se mu vyhnout.
• Zřejmě jim to zarezonovalo v srdci – poutníci v Jeruzalémě byli zbožní, o Hospodinu „věděli“ a „trpěli vůči Němu pocitem viny“: cítili potřebu si Hospodina usmířit poutí a obětováním v Chrámu.
• Byli o letničním Svátku „naměkko“, jejich „duchovní uši“ byly otevřené.
• Nyní je navíc vyděsily nadpřirozené události, kterých byly svědky. Pravděpodobně se jim v této chvíli roztřásla kolena – báli se, že hrozný hluk, který slyšeli bude následovat smetení přítomných z povrchu zemského nebo něco podobného.

22 „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, muže dosvědčeného vám od Boha mocnými činy, divy a znameními, které Bůh uprostřed vás skrze něho učinil, jak sami víte,

• ř.: Nazorejského;
• Petr mění téma a pozornost (roztřesených) posluchačů obrací na Ježíše – to On je tím problémem.
• O tom, že Ježíš vykonal mnoho nadpřirozených činů měli jistě přítomní povědomí.
  • Očitých svědků Ježíšových zázraků zřejmě mezi posluchači nebylo mnoho, i když nějací uzdravení nebo nadpřirozeně nasycení mezi nimi být mohli.
  • O Ježíši ale nepochybně slyšeli všichni do jednoho.
• Petr jednoznačně (a odvážně) deklaruje, že Ježíš své skutky činil v Hospodinově moci.

23 tohoto muže, vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího, jste skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili.

• ř.: bezzákonných;
• Kdo Ježíše odstranil bylo posluchačům jasné – byly to židovské autority.
• Petr zdůrazňuje, že se tak stalo z Božího dopuštění – že šlo o součást Boží plánu (úradku) a že šlo o dávné Boží rozhodnutí (předzvědění).
  • Nešlo tedy o nehodu nebo vítězství zla.
  • Vykonavateli Kristovy smrti nicméně byli bezbožníci – římští vojáci.

24 Ale Bůh ho vzkřísil, zprostiv ho bolestí smrti, protože nebylo možné, aby byl od ní držen. 

• obvykle spojováno s porodními bolestmi;
• var.: podsvětí (Hádu); 
• Bůh ale nedopustil triumf zla – nebylo možné, aby šlo o Mesiášovu definitivní prohru.
• Bůh Ježíše zachránil ze smrti a vzkříšil.

25 Neboť David o něm říká: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, neboť je po mé pravici, abych nezakolísal; 26 proto se mé srdce zaradovalo a můj jazyk se rozjásal, nadto i mé tělo bude přebývat v naději, 27 neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, aniž dáš svému Svatému uvidět zkázu. 28 Oznámil jsi mi cesty života, naplníš mě radostí před svou tváří.‘“

• Petr opět cituje SZ: tentokrát čtyři verše z 16. žalmu: 8 Stále si stavím Hospodina před sebe. Když je mi po pravici, nepadnu. 9 Proto se mé srdce raduje a má sláva jásá. I mé tělo bude přebývat v bezpečí, 10 neboť mou duši nepřenecháš podsvětí; nedáš svému věrnému spatřit jámu. 11 Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho.
• Cituje opět velmi přesně, i když údajně Petr cituje septuagintní překlad, nikoliv hebrejský originál.
• Pokud porovnáme překlady KMS, vidíme drobné rozdíly:
  • „Viděl jsem Pána stále před sebou“ vs. „Stále si stavím Hospodina před sebe„: Vidět nebo stavět si před oči je jemná nuance. Pán vs. Hospodin.
  • „neboť je po mé pravici, abych nezakolísal.“ vs. „Když je mi po pravici, nepadnu.“ zakolísat nebo padnout – obojímu Bůh stojící po pravici zabraňuje.
  • „srdce se zaradovalo“ vs. „raduje„: rozdíl ve vidu.
  • „jazyk se rozjásal“ vs. „sláva jásá“: Sláva je nesrozumitelné, jazyk je logičtější.
  • „tělo přebývá v naději“ vs. „v bezpečí„:
    • Jde o odlišnost – možná by se dalo chápat takto: Když Ježíš umíral, Jeho tělo nebylo vůbec v bezpečí, ale mělo naději ve vzkříšení.
    • Davida naopak Bůh chránil a ten prožil svůj život bezpečně – zemřel až stářím, nezahynul v žádném boji.
    • Tento posun z „bezpečí na naději“ udělali již překladatelé Septuaginty, nikoliv až Petr sám. Petr jej ale, jsa veden Duchem skvěle využil.
  • „duši nezanecháš“ vs. „nepřenecháš“ (v podsvětí): zhruba totéž
  • „svému věrnému“ vs. „svatému“
  • „zkázu“ vs. „jámu“:
    • Petr opět dle Septuaginty aktualizuje jámu (tedy hrob) na zkázu, tedy definitivní rozklad. Jámu/hrob totiž Ježíš zažil, rozklad ale nikoliv.
  • „Oznámil jsi mi cesty života“ vs. „Dáváš mi poznat stezku života“: prakticky totéž – Bůh informuje svého člověka o způsobu života, který vede k věčnému pobytu s Ním.
  • „hojnost radosti je tvá přítomnost“ vs. „naplníš mě radostí před svou tváří.‘“: smysl je stejný – u Boha je dobře.
  • Petr vynechává „ve tvé pravici je věčné blaho.“

29 „Muži bratři, o patriarchovi Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben a jeho hrob je mezi námi až do dnešního dne.

• ř.: skonal;
•  ř.: do těchto dnů;
• Petr se pouští do inspirovaného výkladu Davidova proroctví. Jde na to logicky a chytře. Půda (srdce naslouchajících) je „kyprá“ – svaté texty berou vážně, a aktuálně jsou dotčeni Duchem a svědky Božího jednání.
• Můžeme se v této chvíli zamyslet, jak Petr na své kázání přišel, jak je „vymyslel“.
  • Lze předpokládat, že připravené je neměl: vylití Ducha bylo víceméně překvapující – i když učedníci věděli, že se něco má stát, možná tušili, že to bude na Letnice, podrobnosti ale nevěděli. Že se to stane hned brzy ráno asi vědět nemohli.
  • I když do určité míry se jejich čekání na vylití Ducha na Letnice upínat mohlo. Možná proto byli shromážděni hned brzy ráno. Možná se tak ráno nescházeli každý den.
  • A rozhodně nemohli vědět, že hned vzápětí budou potřebovat promluvit k několikatisícovému davu.
  • Petr tedy mluvil z patra, bez přípravy. Bylo třeba něco udělat a Petr zvedl hozenou rukavici.
  • Jak to bývá (známe to z celé Bible), v jeho projevu se míchalo jeho já s s nadpřirozenou inspirací Ducha.
• Přítomné oslovuje jako bratry – ženy pomíjí; buď nebyly přítomny nebo byly ve významné menšině nebo je v oslovení pominul (což tehdy nebylo nic výjimečného, spíše šlo o standard).
  • Je možné, že žen bylo přítomno opravdu málo – když slyším, že se venku děje něco divného a hlučného a já vybíhám ven, abych zjistil, co a jak (případně si beru zbraň), ženu s sebou brát nebudu.
• A začíná pokračuje srovnáním Ježíše a Davida – David, stejně jako všichni ostatní lidé (kromě Henocha a Elijáše), bez výjimky zemřel. U Davida je nepochybným důkazem jeho smrti hrob (který byl již tehdy zřejmě centrem určitého uctívání).
  • Kde se Davidův hrob nachází dnes?
  • Tradiční hrob krále Davida jako turistické a náboženské místo je na hoře Sijón. Budova má složitou historii, kdy byla kostelem, mešitou a nakonec se stala významným židovským místem uctívání. V prvním patře budovy se údajně konala i poslední večeře Páně. Leží jihozápadně od jeruzalémského Starého města, těsně za hradbami, u Arménské čtvrti. Toto místo však nevzniklo dříve než ve středověku a většina archeologů jej údajně historicky neuznává.
  • Bible uvádí (1 Kr 2,10; Neh 3,16), že David byl pohřben ve „městě Davidově“, což je jihovýchodní pahorek Jeruzaléma pod Chrámovou horou, kde byli pohřbíváni králové.
    • Jasně označený hrob se ale nenašel. Celá oblast byla navíc mnohokrát zničena a přestavěna (babylonským zničením, helénistickými přestavbami, římským zničením a pozdější muslimskou a křižáckou zástavbou.
    • Důkladně ji archeologicky „prokopat“ není možné – je osídlená, s novou zástavbou a jde o politicky citlivé místo⁴.
    • Je dost pravděpodobné, že královské hrobky byly vypleněny – šlo o lukrativní cíl.
  • Když tedy Petr Davidův hrob lokalizuje s takovou jistotou, je to buď proto, že tenkrát ještě hrob existoval nebo (spíše) již tehdy existovalo poutnické místo za Davidův hrob označované a všeobecně přijímané.

30 Byl to prorok a věděl, že se mu Bůh přísahou zavázal, že na jeho trůn posadí ⁽potomka z jeho beder⁾;

• ř.: z plodu jeho beder;
• Nyní Petr poukazuje na zjevný rozpor Davidových slov s realitou: David o sobě tvrdí, že jeho tělo bude přebývat v naději, protože Bůh nezanechá jeho duši v podsvětí a nedá mu uvidět zkázu.
• David ale umřel – do podsvětí a do jámy se tedy dostal – zřejmě tam opravdu nezůstal, ale dostat se tam dostal. A jeho tělo v jámě dosud leží, jak se všichni mohou přesvědčit. A jeho duše zřejmě v podsvětí / hádu stále čeká na vzkříšení.
• Takže David buď „kecal“ nebo musí být vysvětlení jeho slov jiné.

31 viděl do budoucnosti a promluvil o Kristově zmrtvýchvstání, když řekl, že ^[jeho duše^] nebyla zanechána v podsvětí a jeho tělo nevidělo zkázu.

• ř.: Hádu; 
• Protože David mluvil inspirovaně, je třeba jeho slova brát vážně – a Petr nabízí vysvětlení tohoto rozporu: David v žalmu nemluvil o sobě, ale o svém potomku – a potomkem, na kterém se vše naplnilo, byl právě Ježíš. Ten v hádu opravdu nezůstal a Jeho tělo se opravdu nerozložilo.

32 Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky.

• A toto vzkříšení se událo nedávno a my jsme toho byli osobními svědky.

33 Když byl tedy vyvýšen pravicí Boží a přijal od Otce ⁽zaslíbeného Ducha Svatého⁾, vylil to, co vy nyní vidíte i slyšíte. 

• n.: na pravici; 
• ř.: zaslíbení Ducha Svatého (tzn. předmět nebo obsah toho zaslíbení); 
• Petr bere události „hopem“ – Ježíš byl po vzkříšení vyvýšen k Otci a odtud vylil na zem Svatého Ducha. A to je to, co se nyní děje a čeho jsou všichni přítomní svědky.
• Být svědkem prolínání posvátných prorockých textů s aktuální realitou je zvláštní pocit. Člověk si nutně říká: Je opravdu možné, aby to tisícileté proroctví, nad kterým si lámaly hlavu tisíce učenců, došlo naplnění právě tady a právě nyní v přítomnosti mé maličkosti?
• Podobné pocity můžeme prožívat když jsme my sami naplňování Duchem nebo když jsme svědky něčeho nadpřirozeného.

34 Neboť David nevystoupil na nebesa, ale sám říká: ‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, 35 dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.‘

• Petr pokračuje v argumentaci a používá tentokrát citát z Ž 110,1: Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. 
  • Cituje přesně.
• Rozvádí svou argumentaci – David umřel, máme jeho hrob. Když tedy David mluví o vzkříšení nebo o věčném životě, nemůže mluvit o sobě.
• To platí v žalmu 16, stejně jako v žalmu 110.
• Co je ve stodesátem žalmu vlastně řečeno?
  • Že David má ještě nějakého pána kromě Hospodina.
  • Všichni chápali, že tím pánem je Mesiáš.
  • Petr upřesňuje, že tímto Pánem / Mesiášem je konkrétně Ježíš z Nazareta.
  • Jestliže ztotožníme Ježíše s Davidovým Pánem, je logické, že si jej Hospodin někdy povolá k sobě.
  • Usadí Ježíše Mesiáše po své pravici a bude pracovat na tom, aby Ježíši později „naservíroval“ vládu nad celým vesmírem.

36 Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ 

• n: poznává;
•  ř.: Kristem;
• Petrova argumentace byla doposud logická a nyní kulminuje: Když přihlédneme k prorockým textům a k realitě, kterou jsme zažili nedávno, a k tomu, co právě vidíte, nelze než uzavřít, že Ježíš z Nazareta je Božím Mesiášem.
• Petr se přitom otírá o přítomné posluchače – říká, že oni byli těmi, kdo Ježíše ukřižovali.
• Jistě myslí především: Vy, jako židé, vy, jako židovský národ; případně vaše autority.
• Může ale upozorňovat na to, že podobný dav před necelými dvěma měsíci skandoval „Ukřižuj ho“. Někteří nyní přítomní se klidně mohli nacházet i v davu skandujících dříve proti Ježíši.
• Což je samozřejmě malér – být konfrontován s tím, že jsem před nedávnem „lynčoval“ nevinného, je nekonečnou hanbou a katastrofou.

37 Když to uslyšeli, byli ⁽hluboce zasaženi⁾ v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme  dělat, muži bratři?“ 

• ř.: probodeni; 
• [jsou dvě možnosti, jak bodat jazykem (= mečem) – ke smrti, anebo k životu, a to dokonce věčnému …] 
• Bodejť by nebyli zasaženi v srdci – dozvědět se, že ten, koho jsme já nebo můj národ poslal na smrt, byl Božím vyvoleným, je šok.
  • Já jsem se opravdu tak zachoval? Opravdu jsem přál smrt nevinnému? Já jsem opravdu taková „svině“?
  • Šok z vlastní hříšnosti je jedním z nejhorších prozření v životě. Když králi Davidovi došlo, čeho se dopustil s Batšebou vůči Urijášovi, upadl do šoku – otřesen ležel na zemi, nejedl a nepil.
  • Jde pro člověka o jeden z nejhorších zážitků, ale jde zároveň o zážitek zachraňující a očistný. Bez konfrontace s realitou naší hříšnosti nám totiž není pomoci.
• Blaze těm, kteří tento šok prožijí ještě za života a mají tedy možnost reagovat. Naopak nekonečná je bída těch, kdo tuto konfrontaci s realitou zažijí až po smrti tváří tvář Božímu soudu.
• Přítomní reagovali naprosto nejlepším možným způsobem – nezhroutili se, ale zeptali se na řešení: Co máme  dělat? 
  • Přítomní se mohli začít omlouvat nebo vymlouvat: My jsme nechtěli, my jsme nevěděli. Takovým lidem ale není pomoci.
• Bůh nás totiž naštěstí nenechává se utápět v našich vinách, ale chce nám z nich pomoci: Ano, to, co jste dělali, bylo opravdu hrozné, ale já vás chci z vaší situace vytáhnout. Nabízím řešení.
• Pěkné je, že přítomní nazývají Petra a ostatní apoštoly: „Muži bratři“.
  • Připomínají tím společný původ: Vy jste přece také židé.
  • Vyjadřují tak vůči nim důvěru, že se jim od nich může dostat pomoci či dobré rady.
  • Vlastně tím geniálně „přetahují apoštoly na svou stranu“. Mohli být vůči apoštolům odtažití a obezřetní ve smyslu: Těmto mužům jsme zabili jejich mistra, budou se nám chtít asi pomstít; rozhodně nebudou mít v úmyslu nám naši situaci jakkoliv ulehčit.
  • Přítomní ale apoštolům říkají: Vy jste přece židé jako my – tak nám poraďte, jak se z nynější hrozné situace dostat?
  • Jde o univerzálně platný a univerzálně fungující přístup: Když v psí smečce jeden člen „ukáže druhému břicho“, dává tím najevo: Dávám se ti všanc, nechci bojovat, jsme z jedné smečky – silnější jedinec nejen, že přestane útočit, ale začne dokonce slabšího člena chránit.
  • Něco podobného dělají shromáždění židé. Přetahují apoštoly „k sobě na loď“, žádají o pomoc, o záchrannou radu. Zdůrazňují, že to není tak, že „stojíme proti sobě“ – vy Kristovi učedníci a my Jeho vrazi.
• Jak uvidíme dále, šlo o moudrý přístup – od apoštolů se jim pomoci opravdu dostalo.

38 Petr jim ^[řekl^]: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na  odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého.

•  n.: k (ř. eis);
  • Formulace „k“ odpuštění hříchů je možná více vystihující, než „na“. „Na“ vyjadřuje, že křest je znamením odpuštění, kdežto „k“ odpuštění hříchů více vyjadřuje účelovost tohoto jednání: nechávám se pokřtít, „aby“ mi bylo odpouštěno.
• n.: dostanete;
• Petr nedělá drahoty a cestu záchrany jim ukazuje.
• Petr neomlouvá ani nebagatelizuje jejich hřích – oni na nespravedlivé smrti Božího Syna opravdu podíl měli, a striktně vzato by za to měli být hrozně potrestáni.
  • Stejně Petr nebagatelizoval ani neomlouval své vlastní selhání při zapření Ježíše.
• Omlouvání ani bagatelizace vlastních hříchů není cestou k záchraně. Ta vede jinudy.
• Cesta záchrany je snadná i těžká zároveň: Učinit pokání a dát se pokřtít.
• To striktně vzato je až urážlivě jednoduché – může to udělat úplně každý: Uznat, že jsem jednal špatně, omluvit se Bohu a vše stvrdit krátkým ponořením do vody.
  • Že se máme nechat pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše je vcelku logické – o Ježíše jde, kolem Ježíše se naše spása točí. Tak na Ježíši také kotvíme svou novou smlouvu s Bohem.
• Tento postup je spasitelný – pokání a křest mají za výsledek odpuštění našich hříchů!
• Tím ale „benefity“ tohoto postupu nekončí – kajícník a novokřtěnec dostává kromě odpuštění hříchů také nadpřirozenou výbavu pro život – dary Ducha Svatého. Na takového nového křesťana sestupuje sám jeden člen Boží Trojice a usídluje se u něho nebo v něm.

39 Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš  Bůh.“ 

• Tento výsledek pokání a křtu (odpuštění a přijetí Svatého Ducha) vám mohu garantovat (prohlašuje Petr) – (za)slíbil jej totiž sám Hospodin.
• Komu Hospodin tento výsledek garantuje? Zjednodušeně řečeno – všem. Všem bez ohledu na věk, na generaci nebo na lokalitu, ze které pochází.
  • Slib platí i pro lidi žijící daleko od Jeruzaléma, tedy i na nás z Ostravy nebo z České republiky (kolem 2 600 km vzdušnou čarou).
  • Pro zajímavost – platí samozřejmě i pro obyvatele od Jeruzaléma nejvzdálenějšího místa na planetě, které se promítá někam do Tichého oceánu k Francouzské Polynesii.
• Zajímavá je poznámka, že pozvání a zaslíbení se vztahuje na ty, koho Pán povolává. O co jde?
• Okrajově se zde Petr dotýká otázky Božího vyvolení a povolání. Jde o složitou teologickou otázku predestinace, týkající se toho, zda je obrácení člověka k Bohu otázkou lidské svobodné vůle nebo Božího zásahu.
  • Tajemným způsobem totiž platí obojí zároveň: Jde o akt svobodné lidské vůle, který by ale nebyl možný bez Božího povolání.
  • Pavlovy posluchače tato teologická „finesa“ zjevně nevzrušila – s Božím povoláním neměli problém.

40 A ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ 

• n.: pokřiveného;
• Petr nabízí cestu záchrany a zároveň nezastírá vážnost situace – za to, co jsme my lidé ve své zvrácenosti a pokřivenosti udělali Kristu, nad námi visí Boží zničující hněv.
• A tomu je třeba se vyhnout za každou cenu. Cesta záchrany existuje, jen je třeba ji za každou cenu využít.
• Petr líčil situaci barvitě a naléhavě a cestu záchrany jistě několikrát zopakoval.

41 Ti, kteří ^[radostně^] přijali jeho slovo, byli pokřtěni a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.

• Otázkou je, kolik lidí bylo shromážděno – Petrova slova nepřijali všichni, ale je možné, že většina.
  • Pokud by ale bylo přítomno třeba deset tisíc, na slovo by kladně reagovala necelá třetina.
• Tři tisíce pokřtěných je hodně – srdce přítomných byla připravena a Petrovými slovy dotčena.
• Všichni pokřtění si pod vlivem prožitých událostí (hukot, srozumitelná glosolálie), Petrových slov a Svatého Ducha řekli: „Ten člověk má pravdu – ten Ježíš byl Mesiáš a my jsme Jej opravdu zabili. Bůh se na nás musí hněvat – musíme se zachránit. Tak to uděláme, jak on říká“.
• A nejen, že to udělali, ale Petrova slova přijali radostně. Když člověku dojde, co mu hrozí a zároveň, že se tomu může vyhnout, jde o důvod k radosti, že nad něj není.

42 Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách.

• Aniž jsme ti toho významně všimli, právě vznikla církev.
• Jedním krokem se přesouváme od letničního „evangelizačního“ kázání k poměrům v první církvi.
• Na Letnice musela následovat ještě řada událostí – poté, co Petro kázání ťalo do živého“ a přítomní se jeden přes druhého začali hlásit ke křtu, musel někdo v určitou chvíli zavelet: Jdeme k vodě.
• Pak se tři tisíce kajícníků spolu s dvanácti apoštoly a pár desítkami dalších učedníků muselo vydat k nějaké vodní nádrži nebo řece. Kam mohli jít? Jaké měli možnosti?
  • U Chrámu bylo během vykopávek údajně nalezeno více než 50 velkých nádrží pro rituální očistu (mikve)⁵. Mohli tedy vyrazit tam. Poutníci do Jeruzaléma se tam „masově“ očišťovali před vstupem na Chrámovou horu. Poutníků byly desetitisíce, takže tři tisícovky nových křesťanů se mezi nimi mohlo ztratit.
  • Mohli se vydat k rybníku Siloe nebo Bethesda.
  • Hlavním zdrojem vody pro město byl Gichonský pramen.
  • Nedaleko byl potok Kedron.
• Pravděpodobnější se jeví, že se křtěnci rozptýlili do jednotlivých mikve kolem Chrámu. Kdyby se třítisícový průvod vydal k nějakému velkému vodnímu zdroji, bylo by z toho pozdvižení.
• V městě přeplněném poutníky se ale mohlo leccos ztratit.
• Co tito noví věřící dělali následně? Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách. Jednou větou – drželi pospolu.
  • Křesťanství je kolektivní záležitostí. Nelze být (až na výjimky) křesťanem ve smyslu – uvěřím, nechám se pokřtít a už v životě mě nikdo mezi křesťany neuvidí.
• Co znamená zůstávat v učení apoštolů? Držet se těch, kteří již byli ve známosti Krista pokročilejší a sbírat od nich informace. Apoštolové v tomto neměli konkurenci – tři roky strávené s Kristem jim daly informace, zkušenosti a zážitky, které nikdo jiný mít nemohl.
  • Apoštolové nemuseli vymýšlet nic složitého – stačilo, když vykládali ostatním, jaký byl Ježíš; jaké to s Ním bylo; co s Ním všechno zažili a co jim povídal.
  • Slovo vytrvale ukazuje, že zájem o apoštolské vyučování nebyl krátkodobý ani přechodný. Ti, kdo činili pokání a nechali se pokřtít se své nové víry drželi.
  • Již sama příprava apoštolského vyučování vyžadovala od první církve značnou organizační práci – lidi bylo třeba nějak rozdělit, najít místa vhodná k scházení (např. s dobrou akustikou), rozdělit si, co bude kdo říkat, určit dobu scházení a mnoho jiného. Apoštolové se měli co ohánět. Vše se přitom dělo za pochodu.
  • Můžeme si pomoci představou, jak bychom zvládali, kdyby nám do našich sborů ze dne na den přibyly tři tisíce horlivých „duší“.
• Co znamená zůstávat ve společenství, jsme již zmínili. Byt společně, držet pospolu.
• Co znamená zůstávat v lámání chleba: Zřejmě již šlo o nějakou formu připomínky poslední večeře. Ježíš řekl: To čiňte na mou památku a učedníci to činit začali.
  • Počáteční forma společného lámání chleba bylo dost možná více „přirozená“, než je tomu dnes – nešlo o žádnou slavnost ani obřad, ale učedníci se „zkrátka“ scházeli a společně jedli, stolovali. Apoštolové jim pří jídle znovu a znovu vyprávěli, jak proběhla poslední večeře s Ježíšem v předvečer Pesachu.
  • Společné jídlo je vždy a všude velmi stmelujícím zážitkem.
  • Postupně se večeře Páně více a více formalizovala a stávala se obřadnou.
  • Na Čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 bylo přijato (dle mého názoru mylně) jako oficiální doktrína Římskokatolické církve učení o transsubstanciaci.
  • Nynější protestanté společné lámání chleba většinou provozují „někde mezi“: ne zcela neformálně (jako obyčejné společné jídlo) ale ani jako magický obřad.
• Co znamená zůstávat v modlitbách, je vcelku jasné. Ale velmi by mě zajímalo, jak se tehdy křesťané společně modlili.
  • Zajímalo by mě toho tolik!: Chválili pouze Boha? Děkovali za spásu? Modlili se i k Ježíši? Přinášeli své potřeby? Modlili se za nemocné? Modlili se v jazyku? Kdy jazyky přestaly být srozumitelné? Jak moc při modlitbách byla přítomna nadpřirozená moc? A mnoho dalšího.
  • Někteří bratři a sestry u nás ve sboru se modlí již tři roky (od začátku války na Ukrajině) každý večer minimálně půl hodiny na Zoomu. Nepřipojuji se k nim zdaleka pravidelně, ale i tak lze vypozorovat, že takto vytrvalé modlitby jsou speciální (a náročnou) modlitební disciplínou.
  • Existuje totiž řada úskalí: je třeba se vyhnout rutině, ponorkové nemoci (účastní se většinou stejný okruh lidí) opakování stále stejných témat, neupadat do „škemravých“ modliteb a mnoho dalšího.
  • V prvotní církvi jistě probíhalo probuzení a byla zřetelná přítomnost Svatého Ducha – takové modlitby jsou pak snazší, ale ani tak zdaleka ne snadné.
  • Kdysi jsem viděl video z modliteb domácí církve v Číně – odehrávaly se za zavřenými dveřmi, ale lidé se k modlitbám shromažďovali i venku přede dveřmi. A i na ty, kdo zůstali venku zcela zjevně padala Boží moc.

43 Každé duše se zmocňoval strach; skrze apoštoly se v Jeruzalémě dálo mnoho divů a znamení a na všech byl veliký strach. 

• Jen si zrekapitulujme sekvenci nedávných událostí: Velikonoce … vzkříšený Ježíš čtyřicet dní s učedníky … nanebevzetí … deset dní čekání … vylití Ducha na Letnice … okamžitý vznik velké církve.
• Sled, či spíše vír událostí byl dramaticky rychlý. Apoštolové z ničeho nic měli na starosti minimálně třítisícový sbor. A probuzení pokračovalo.
• Bůh totiž nadále potvrzoval apoštoly nadpřirozenými divy a znameními. Jazyky to neskončilo – nadpřirozené intervence pokračovaly. Jakou měly podobu?
• Zřejmě šlo (jako u Ježíše) většinou o zázračná uzdravení a vyhánění démonů: Ježíš většinou uzdravoval (nebo křísil, což je uzdravení dotáhnuté do extrému) a vyháněl démony – příležitostně ale dělal divy a znamení i jiné rázu:
  • utišil bouři, chodil po vodě, rozmnožil potraviny, proměnění vody víno, umístil peníz do ryby.
• Spíše bych odhadoval, že apoštolové většinou uzdravovali a vyháněli démony, i když později byli např. nadpřirozeně vysvobozeni z vězení.
• Dvakrát je zmíněn strach – proč? Při konfrontaci s opravdu masivním Božím nadpřirozeným jednáním je to přirozené – člověk se „motá kolem“ věcí, které jej přesahují, které nemá pod kontrolou. Boží zázraky byly jistě „přátelské“ a vůči lidem vstřícné a pomocné, kdo ale může zaručit, že se lidem tyto věci „nevymknou z rukou“.
• Navíc velmi pravděpodobně docházelo ke konfrontaci démonů, tedy ďábelských sil. Když člověk dělá něco podobného, musí si být „jistý v kramflecích“ (pevně ukotven v Kristu), aby jej uvolněné nadpřirozené síly nesmetly. Ani pro samotného Ježíše nebyly konfrontace s démony vždy bezproblémově hladké.
• Takže strach či respekt z událostí museli mít samotní apoštolové, připojivší se noví křesťané a také lidé okolo. V Jeruzalémě se najednou děly věci, které přesahovaly běžné chápání. Raketově rostla nová „sekta“ a svědectví o nadpřirozených uzdraveních a vymítáních se stávala běžnými.

44 Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval. 

• n.: pozemky;
• Nové věřící to táhlo do společenství více, než je běžné. Události byly tak dramatické a jejich sled tak rychlý, že se lidem nechtělo z nich večer vystupovat návratem domů do běžné reality.
  • Podobné popisy jsou u svědků různých probuzení poměrně běžné i moderní době: Lidé spolu tráví dlouhé hodiny, často i celé noci ve chvalách a na modlitbách, spí pouze nezbytně nutnou dobu, aby se ráno znovu vraceli do shromáždění.
  • Když Bůh takto jedná, je „škoda“ chodit domů – vždyť člověk může něco důležitého nebo krásného promeškat.
• Měli všechno společné je zcela nečekaná informace, o které byly napsány stohy knih.
• O co vlastně šlo? O křesťanský komunismus⁶, jak se tato situace někdy nazývá?
  • Pokud opravdu šlo o dobrovolné sdílení majetku, jde o dějinný unikát.
  • Pokud je mi známo, kromě kibuců v Izraeli tento model nikdy v dějinách smysluplně nefungoval.
  • My, kdo jsme zažili reálný socialismus⁷, máme k jakémukoliv náznaku společného sdílení majetku hlubokou nedůvěru. Nic takového nemůže fungovat – na to jsme my lidé příliš hříšní a sobečtí.
  • O ničem takovém již dále v Bibli není ani zmínka – Ananiáš a Zafira o chvíli později nepřinášeli celý majetek, ale pouze peníze za jedno pole.
• Podle mého názoru šlo o mimořádnou situaci brzy po Letnicích, kdy probíhalo probuzení spojené se vzepětím sounáležitosti.
  • Analogií by mohly být u nás třeba události z dob Sametové revoluce v roce 1989, kdy studenti, umělci a mnoho dalších celé dny a týdny bydleli společně ve školách a divadlech. Schůzovali, plánovali, přitom spali na podlahách; jedli společně. Lidé z okolí je podporovali, nosili jim jídlo. Nikdo neřešil majetky – všichni všechno sdíleli jsouce spojováni jednou silnou myšlenkou.
  • Taková vzepětí sounáležitosti nejsou vzácná (vzpomínám si např. na film Jahodová proklamace) – stávají se v dobách různých revolucí a jiných převratných změn.
  • Odeznívají ale v řádech dnů nebo týdnů, maximálně měsíců. Pak se musí nějaký způsobem transformovat, protože každá revoluce se jednou vyčerpá.
• Domnívám se tedy, že tento popis sílení majetku odpovídá několikatýdennímu vzepětí po vzniku církve. Pak apoštolové situaci museli postupně nějak převést do dlouhodobě udržitelného modelu.
  • V tomto případě velmi pravděpodobně bylo nadšení udržováno očekáváním brzkého Kristova návratu (tedy v horizontu týdnů či měsíců).
  • Jak týdny běžely a Ježíš se nevracel, musela církev reagovat návratem k normálnímu životu – je třeba se živit, polní práce nepočkají apod.
• Kde ještě se v dějinách vyskytovalo sdílení majetku?
  • Poustevnické a mnišské hnutí, řeholní řády.
  • Důraz na vzájemnou podporu (bez úplného zrušení osobního vlastnictví) měli valdenští, anabaptisté, Moravští bratři.
  • Výjimečným příkladem jsou táborité. Zde se sdílení majetku udrželo jeden až dva roky, pak byly zásady rozvolněny. Probíhaly konflikty mezi radikály a umírněnými.
  • Dobře a dlouhodobě dokázaly fungovat židovské kibucy⁸.
  • Kolchozy a sovchozy v Sovětském svazu jsou katastrofálním odstrašujícím příkladem.
  • „Primitivní“ kmenové společnosti tak fungují dodnes.
  • V USA vznikala řada různých experimentálních komun okrajového významu.
  • Různé komunitní společnosti vznikají i dnes, např. s ekologickými důrazy.
• Obecně zdůrazněme, že z vyššího hlediska je komunitní způsob života bez osobního majetku správný. To, že se jej nikdy nepodařilo smysluplně dlouhodobě prosadit, jde na vrub lidské hříšné podstatě.
• Osobní majetek valný smysl nemá – vždyť náš rubáš opravdu „nebude mít kapsy“. A ohledně našich potomků: kdo z nás ví, „čí bude, co jsme nashromáždili?“
• Osobní majetek je naopak překážkou při získávání věčného života a pokladu v nebi – jak nás Ježíš mnohokráte varoval.
• Jediným smysluplným využitím osobního majetku je dát jej k dispozici Bohu a pokusit se jej využít pro získání trvalých pokladů v nebeské bance.

46 Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce. 

• Co dále prvotní církev dělala?
• Scházeli se na „každodenní bázi“.
  • Jako vhodné místo pro scházení využívali Chrám – vždyť ten nepřestal být domem „Ježíšova Otce“.
  • Všichni obrácení byli Židy a nikoho nenapadlo své židovství nějak řešit.
  • Bráněno jim nebylo – zřejmě k tomu židovské autority nenašly dostatečný důvod nebo možná odvahu.
  • Pokud se scházeli v množství stovek a tisíců, muselo jít v provozu Chrámu o zřetelně vyčnívající skupinu.
  • Jistě se k jejich shromážděním přidávali další návštěvníci – a dost možná se někteří obraceli ke Kristu.
• Zajímalo by mě, jestli trávili v Chrámu celé dny nebo se scházeli po odpoledních po práci?
• Apoštolové zřejmě „kázali“, všichni také zpívali společné písně, modlili se.
• Kde v Chrámu se shromažďovali?
  • Zřejmě na Nádvoří pohanů (kam měli přístup všichni – muži, ženy, dokonce i ne-Židé), možná na Nádvoří žen (až tam směly ženy; tam se konaly slavnosti).
  • Tam zřejmě vyučoval i sám Ježíš.
  • Určitě alespoň někdy v Šalomounově sloupoví — „v Šalomounově sloupoví se k nim sbíhal všechen lid“ (Sk 3,11); „…všichni byli spolu jednomyslně v Šalomounově sloupoví.“ (Sk 5,12)
  • Sloupoví bylo dost prostorné, aby pojalo stovky až tisíce lidí.
  • Možná ale někdy až na Nádvoří Izraelitů, kam už ženy nesměly (pouze rituálně čistí židovští muži).
  • Dále existovalo ještě Nádvoří kněží, Svatyně a Svatyně svatých (jen pro kněží a pro velekněze).
• Po domech lámali chléb: Mohlo jít o nějakou formu připomínky pesachové večeře s Ježíšem, ale také o společné jídlo, kdy se rodiny navzájem zvaly ke společnému stolování.
  • Pravděpodobně šlo o směs obojího – v tu dobu si pravděpodobně ještě nepodávali kolem stolu kousek chleba, jako to děláme dnes.
• Přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce: Lukáš zřejmě chce říci, že společné stolování „bylo fajn“. Že tam vládla přátelská a vřelá atmosféra a že bylo cítit Boží přítomnost.
• Prostota srdce vyjadřuje nezáludnost a přímost motivů – lidé se navzájem hostili bez postranních úmyslů, prostě proto, že se měli rádi a společně se cítili být součástí něčeho velkého a významného.
  • Opět se můžeme pomoci představou nějakého studentského hnutí – když všichni svorně kempují ve stanovém městečku, nikdo neřeší kdo vedle koho sedí a kdo přinesl více nebo méně jídla.

47 Chválili Boha a ⁽byli oblíbeni⁾ u všeho lidu. A Pán k jejich společenství denně přidával ty, kteří byli zachraňováni. 

• ř.: majíce přízeň; 
• Primárním pocitem prvotní církve byla vděčnost: Vděčnost za spásu, vděčnost za to, že Bůh byl ochoten prominout ukřižování vlastního Syna. Vděčnost za věčný život, vděčnost za nalezení smyslu života, vděčnost za církev.
• Prvotní církev budila u okolí zpočátku vyloženě kladné reakce – měnit se to mělo začít teprve časem.
• Příčinou pozitivního přijetí byla zřejmě přítomnost Ducha Božího nad městem. Křesťané také (zatím) nedělali nic kontroverzního. Je také možné, že v paměti lidí byly stále živé nedávné události Ježíšova ukřižování, případně s provázejícími pocity viny.
• V každém případě byla situace taková, že lidé se denně obraceli k Bohu a přidávali se k církvi. Církev tak během krátké doby mohla ze tří tisíc narůst třeba na dvojnásobek nebo i více.
  • Apoštolové a ostatní vedoucí se „měli co ohánět“.
• Formulace Pán přidával nám připomíná, že obrácení každého člověka je podmíněno Božím zásahem.
  • Jde o kombinovaný proces Božího svrchovaného jednání a lidské svobodné vůle.

.

1. A konec konců i česky. ↩︎
2. Pokud někdo nemohl být o Letnicích s ostatními, mohl Ducha dostat i tam, kde zrovna byl – podobně jako Eldad a Médad v izraelském táboře v Nu 11. ↩︎
3. Slyšel jsem o nich „z první ruky“, ale osobně jsem srozumitelnou glosolálii existujícím jazykem nikdy neviděl, natož abych ji zažil osobně. ↩︎
4. Což je v Jeruzaléme prakticky každé místo. ↩︎
5. Některé mikve údajně byly tak velké, že se do nich vešlo více lidí najednou. Měly schodiště pro sestup i výstup. ↩︎
6. Komunistická, zcela nesmyslně utopistická zásada zněla: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. ↩︎
7. Jde o obecný jev – na jakékoliv náznaky komunistického smýšlení jsou alergičtí všichni, kdo něco takového jakýmkoliv způsobem zakusili na vlastní kůži, např. obyvatelé jihoamerických zemí s levicovými vládami. ↩︎
8. Kibucové hnutí. Kibuc je dobrovolná zemědělská nebo průmyslová komunita založená na společném vlastnictví majetku, rovnosti členů, sdílení práce a příjmů a na kolektivním rozhodování. Začalo vznikat v r. 1909, (první kibuc Degania Alef). Zakládali je mladí židovští přistěhovalci z východní Evropy.
   Ideologie byla značně socialistická. Druhá fáze pokračovala po vzniku Izraele v r. 1948. Hnutí vrcholilo v sedmdesátých letech, kdy zahrnovalo 4% obyvatel Izraele. Kibucníci měli společné jídelny a prádelny, muži a ženy byly rovnoprávní, děti vychovávali v oddělených „dětských domech“, vedení volili, měli rovné odměny. Dnes údajně existuje asi 270 kibuců, částečně jsou klasické komunitní, některé smíšené i se soukromým vlastnictvím. ↩︎