Matouš – kapitola 26

1 I stalo se, že když dokončil všechna tato slova, řekl Ježíš svým učedníkům: 

• Bylo toho hodně, co jim stihl říci – znamení svého návratu a na více příkladech důležitost sloužit Bohu až do konce.
• Jistě by Ježíš mohl mluvit a mluvit – vždyť je toho tolik, co Ježíšovi učedníci potřebují slyšet. Množství informací, které byli učedníci schopni pojmout, ale bylo ohraničené.
• Ani Bible není nekonečná (i když tím, že je každému čtenáři individuálně oživována Duchem Svatým, je možno ji číst stále).

2 „Víte, že za dva dny bude ⁽Hod beránka⁾ a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“ 

• V ř. je aramejský tvar pascha (h. pesach) znamená ‚překročení / pominutí‘. [Svátek se nazývá podle pominutí domů označených krví beránka při poslední ráně egyptské.
• Dva dny před svou smrtí Ježíš odložil všechny „jinotaje“ a promluvil zcela otevřeně – jasněji se vyjádřit již nelze.
• Jestliže učedníci přesto ještě něco nechápali, bylo to proto, že tahle informace pochopit nešla – byla zcela mimo jejich představu. Vždyť – proč by Ježíš něco takového dopustil? Proč by se smrti nevyhnul, když o ni věděl předem?
• Náznaky o „položení života za ovce“ (J 10,11) Ježíš jistě učinil vícekráte – ale spojit s nimi slova o ukřižování bylo prakticky nemožné. Ve skutečnosti spíše než o náznacích by bylo správné mluvit o „systematické přípravě“ učedníků.
• Je to obtížné i pro nás, kdo známe celý kontext a máme k dobru dva tisíce let teologického „bádání“.
• V seriálu The Chosen je tato chvíle pojata velmi mistrně a velmi pravděpodobně: Poté, co učedníkům Ježíš otevřeně sdělí, že se blíží Jeho ukřižování, upadají do naprostého myšlenkového zmatku. Zoufale diskutují a snaží se najít nějaké vysvětlení či návod, co mají dělat.

Zde je přehled některých míst, kde Ježíš mluví o své smrti. Mnoho zazní ještě o dva dny později u poslední večeře (zaznamenává je zvláště Jan).

• Matouš:
  • První předpověď utrpení zazněla poměrně brzy – po Petrově vyznání Ježíšova Synovství v Mt 16,21:
    „Od té chvíle začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho trpět… být zabit a třetího dne vzkříšen.“
  • O kapitolu později po proměnění na hoře, když mluvil o Janu Křtiteli spojuje Janovu mučednickou smrt se svojí: Mt 17,12 „tak bude od nich trpět i Syn člověka“.
  • V Galileji o kousek dále říká explicitně: Mt 17,22: „Syn člověka bude vydán do rukou lidí, zabijí ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ (tzv. druhá předpověď)
  • Při výstupu do Jeruzaléma opět jasně: Mt 20,17n. „Když Ježíš vystupoval do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: „Hle, vystupujeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu vysmáli, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen.“ (třetí předpověď)
  • Za dva dny při poslední večeři bude Ježíš mluvit zase jasně: Mt 26,11.29 „Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ „Nebudu již pít z tohoto plodu vinné révy až do dne, kdy jej s vámi budu pít nový ve království svého Otce.“
• U Marka je to podobné, jen (jako vždy), stručnější.
• U Lukáše rovněž.
  • U poslední večeře (Lk 22) používá formulace: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.“ „Neboť vám pravím, že se musí splnit… byl započten mezi zločince.“
• Nejpodrobnější je Jan – uvádí při poslední večeři celou Ježíšovu (pětikapitolovou) „rozlučkovou řeč“.
  • J 13,33 „Děti, ještě krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale kam já jdu, tam vy nyní jít nemůžete.“
  • J 14,1-3 „Odcházím, abych vám připravil místo… přijdu opět a vezmu vás k sobě…“
  • J 14,18-19 „Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám… svět mě už neuvidí… vy mne však uvidíte.“
  • J 14,28 „Kdybyste mě měli rádi, radovali byste se, že jdu k Otci…“
  • J 16,5-7 „Nyní odcházím k tomu, který mě poslal… prospěje vám, abych odešel.“
  • J 16,16-22 „Ještě malou chvíli a neuvidíte mě… a opět malou chvíli a uvidíte mě…“
  • J 17 modlitba za učedníky
  • Další místa z Jana: 7,33-34 „Ještě krátký čas jsem s vámi, pak odejdu k tomu, který mě poslal.“
  • J 12,23-36 „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka…“

• Vyvstává otázka, jakou měli učedníci představu o své a Ježíšově budoucnosti: Jistě měli svou budoucnost pevně spjatou s Ježíšem, ale jak?
• Těžko mohla být po všem slyšeném jejich představa stále „jednoduše triumfalistická“ ve smyslu: „Vletíme“ do Jeruzaléma, Ježíš svou nadpřirozenou mocí zlikviduje Římany a převezme vládu. Ježíš bude král a my Jeho rádci.
• Když ne taková, tak jaká? Nejtěžší muselo být si představit, že by je Ježíš mohl opustit. Nějaké instrukce průběžně dostávali (pokořovat se, sloužit si navzájem), ale nic příliš konkrétního to nebylo.

• Atmosféra již musela být značně stísněná – Ježíšova tíseň se nutně přenášela na ostatní. Žádné uvolněné žertování, všichni byli nervózní a napjatí.
• Někdy taková období zkrátka nastávají a nejde s tím nic dělat. V našem běžném životě jsou období, kdy nás nic bezprostředně netíží, spíše vzácná a je třeba si jich vážit.
• Na druhé straně období tísně nejsou věčná – po každé poušti následuje oáza a po každém náročném výstupu následuje sestup do údolí.

3 Tehdy se shromáždili velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš,

• var.: [+ , učitelé Zákona];
• ř.: do … dvora;
• Kaifáš byl veleknězem v letech 18-36 po Kr.;
• Kaifáš k sobě pozval všechny zainteresované autority. Problém byl jasný: Blíží se Svátky a přijel Ježíš. Lidé Ježíše „berou“ – je přítomen milion poutníků s napjatým očekáváním Mesiáše. Římané jsou nervózní. Něco s tím musíme udělat.
• Je třeba říci, že situace pro opravdu politicky obtížná byla. „Kličkování“ pod římskou nadvládou bylo pro židovské autority obtížné, frustrující a plné kompromisů
  • Mám ještě v živé paměti všechny kompromisy, kterých jsme se dopouštěli pod vládou komunistů – ustupovali jsme prakticky ve všem. Dilemata byla všudypřítomná, kompromisy nepřetržité. Nenáviděl jsem to, ale přišlo mi to normální. Nic jiného jsem neznal.
  • Např. to, že jsem vystudoval vysokou školu, vyžadovalo si nesčetněkrát „ušpinit ruce“- členstvím v Pionýru, Socialistickém svazu mládeže, účastí na prvomájových průvodech, skládáním zkoušek z politických předmětů, aj., aj.
  • Za toto všechno se stydím a vyznal jsem to Bohu jako hřích. Mnoho lidí bylo statečnějších – ti pak vystudovat nemohli nebo měli i závažnější problémy (i když v sedmdesátých a osmdesátých letech se už běžně nezavíralo).
  • Mnohem horší byla situace českých autorit ponechaných v úřadech pod nadvládou Němců během Protektorátu – kompromisy, které musel přijímat prezident Hácha a ostatní, byly drtivé a hrozby mnohem horší (běžně se popravovalo, zvláště po heydrychiádě).
  • Římská okupační vláda se s Židy také „nemazala“ – měli sice zájem, aby život v jejich „kolonii“ plynul poklidně, případnou neposlušnost ale trestali krutě.

4 a společně se poradili, jak by se lstí Ježíše zmocnili a zabili ho. 

• Náboženské autority vymyslely a zvolily řešení, které jim připadalo nejlepší – měly pocit, že „tichou likvidací“ Ježíše by všechny problémy mohly být vyřešeny.
• Morálně byl plán naprosto odsouzeníhodný, nicméně s opovržením vůči nim je třeba jednat opatrně – vedoucí stáli před Sofiinou volbou: Věděli, že když davy Ježíše provolají za mesiášského krále, Pilát nebude mít problém povstání utopit v krvi.
• Židovské autority navíc vyhodnotily, že Ježíš pravým Mesiášem není – což samozřejmě bylo chybné hodnocení, oni z něho ale vycházeli.
• Jejich volba stála takto: Mají kvůli jednomu „falešnému“ mesiáši, kterému se podařilo „pobláznit“ lid, riskovat zkázu celého národa? Situace z jejich pohledu neměla žádné dobré řešení – volili ze dvou zel: nespravedlivé odstranění jednoho člověka nebo hrozící zkáza národa.
• Jejich zodpovědnost byla širší, než pouze vlastní bezpečnost.
  • Když za války někdo ukryl před Němci Žida nebo parašutistu, neriskoval mučení a smrt pouze svou, ale celé rodiny. Takové rozhodování je mnohem mnohem těžší, než když dávám v sázku život pouze svůj vlastní.
  • Např. po heydrychiádě byl tlak na český národ extrémní – probíhalo masové zatýkání a popravy; Němci hrozili, že když jim Češi neudají atentátníky, celý národ zdecimují nebo vysídlí na Sibiř.
  • Za komunismu se režim naprosto běžně za odpor mstil na dětech – nespolupracovals s komunisty? Z tvých dětí se stali občasné druhé kategorie.
• Každý z nás může být šťastný, pokud před nás osud takovéto Sofiiny volby doposud nepostavil. A pokud někdy postaví, musí nám být vzdálena „Petrova“ sebejistota, že situaci určitě správně zvládneme.
• S Boží milostí ji zvládnout můžeme, ale garantováno nemáme nic.

• Věděl Kaifáš a ostatní, že jednají zle?
  • Alespoň někteří si jistě byli vědomi, že se Ježíš žádného hrdelního zločinu neodpustil (museli si např. „poshánět“ falešné svědky).
  • Někteří si ale opravdu mohli myslet, že Ježíšovo „rouhání“ (prohlašoval se za Boha) kritéria hrdelního rouhání podle Zákona dosáhlo. (Mojžíšův Zákon rouhání smrtí opravdu trestal).

• Teoreticky se můžeme ptát, zda se Kaifáš a ostatní mohli rozhodnout jinak.
  • Bůh dějiny tajemně řídí, aniž by přitom přestával respektovat lidskou svobodnou vůli. Bůh by nepochybně spásu lidstva „zařídil“ jinak, i kdyby se židovské autority tehdejšího rána rozhodly situaci řešit méně odpudivým způsobem (nezačaly připravovat justiční vraždu) – třeba jen chtěly Ježíše nechat zatknout nebo odvézt z Jeruzaléma.

5 Říkali však: „Ne ve svátek, aby nenastalo pobouření mezi lidem.“

• Cestu už zvolili, kostky byly vrženy – nyní zbývalo vyřešit „technické problémy“: Jak zatčení provést bez nežádoucí pozornosti lidu.

6 Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného,

• [jeho jméno může naznačovat, že byl dobře známou obětí malomocenství a Ježíš ho uzdravil];
• Ze světa „velké politiky“ Matouš přepíná pozornost jinam – na místo, kde Ježíš tráví své poslední dny.
• O Šimonovi Malomocném se toho moc neví. Těžko mohl trpět malomocenstvím aktuálně – pravděpodobně mu přezdívka Malomocný zůstala po dřívějším Ježíšově uzdravení. Někteří zvažují, že mohlo jít o příbuzného, např. otce rodiny Lazarů (Marie, Marta, Lazar) – jak uvidíme dále.
• Pojďme si nejprve „udělat pořádek“ v Ježíšových pomazáních – zdá se, že proběhla nejméně dvě pomazání.
  • Lk 7,36-50 odehrálo se na počátku Ježíšovy služby, na nespecifikovaném místě v Galileji, hostitelem byl také Šimon, ale s přízviskem „farizeus“. Autorkou byla „hříšná žena“, pomazala Ježíšovy nohy, farizeus se pohoršil. Jde téměř jistě o jinou událost, než v dalších evangeliích.
  • Mt zde, Mk 14,3-9 popisují téměř jistě stejnou událost: Odehrává se před Velikonocemi, hostitelem je Šimon Malomocný v Betanii, žena není specifikována, pomazána je hlava, učedníci reptají nad plýtváním. Ježíš to chápe jako pomazání k pohřbu.
  • J 12,1–8 má lehké odlišnosti: odehrává u „Lazarů“ šest dní před Velikonocemi, pomazává Marie a to nohy. Kritizuje Jidáš. Ježíš chápe jako pomazání k pohřbu. Může a nemusí jít o stejný případ jako v Mt a Mk. (Shodují se Betanie, drahý olej, pohoršení, Ježíš to chápe jako pomazání k pohřbu. Neshoduje se hlava a nohy, dům a možná autorka).
  • Ježíš tedy byl pomazán dvakrát nebo třikrát – jednou na počátku služby, jednou nebo dvakrát krátce před smrtí.
  • Jak lze harmonizovat rozpory v Janovu podání?
    • Lazarova rodina mohla být na návštěvě u Šimona, mohlo jít např. o jejich příbuzného, klidně i otce. Platilo by tedy obojí – hlavními protagonisty byla Lazarova rodina, hostitelským domem dům Šimonův.
    • Hlava vs. nohy: žena pomazala více než jednu část těla, což není nepředstavitelné.
  • Jen pro zajímavost – rozdíly mezi Mt a Mk jsou minimální: Marek charakterizuje olej jako nardový, Matouš mluví o rozhořčení učedníků, kdežto Marek o „některých přítomných“. Mk odhaduje cenu oleje v denárech. Zdá se tedy, že Marek měl lepší představu o druzích a ceně olejů a že eufemisticky nechce očerňovat za reptání přímo učedníky (což by mohlo odpovídat jeho mládí).

7 přistoupila k němu žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a když byl u stolu,  vylila mu ji na hlavu.

• [nádobka s dlouhým hrdlem byla zapečetěna a pro použití obsahu se musela rozbít];
• [hodnota představovala cca roční mzdu dělníka]; Při cenách 2025 a minimální mzdě by šlo o asi čtvrt milionu korun.
  • Tak drahé parfémy existují asi i v dnešní době, běžné to ale není. Jde již o extrémní luxus (už parfém za pět nebo deset tisíc je velmi luxusní).
• Žena zde není dále představena. Jisté je pouze, že musela být hodně bohatá.
• O ženu hříšnici zřejmě nešlo – ta pomazala Ježíšovy nohy na počátku služby, šlo o jinou situaci. ¹
• Mohlo jít o některou z bohatých Ježíšových příznivkyň (dle Lk 8,1–3: „Potom procházel městy a vesnicemi, kázal a zvěstoval radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Jana, manželka Heroda Antipy, správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných; tyto ženy jej doprovázely a ze svého majetku ho podporovaly.“)
• Co ji k jejímu činu vedlo? Věděla o blížící se Ježíšově smrti? Zřejmě šlo o puzení Svatého Ducha spojené s hlubokým vnitřním zármutkem.
• Ženy jsou většinou citlivější a empatičtější, než muži. Žena mohla cítit, že Ježíš je smutný a rozrušený, že se něco děje, něco hrozného se chystá. A dala svému smutku průchod.
• Lásku nelze „přehnat“, láskou nelze „nic pokazit“.
• Co se mohlo stát? Riskovala Ježíšovo odmítnutí a kritiku okolí: prvního se jí nedostalo, druhého v hojné míře.

8 Když to jeho učedníci uviděli, rozhořčili se a řekli: „K čemu tato ztráta? 9 Vždyť se to mohlo draze prodat a peníze dát chudým.“

• ř.: zmar / zahynutí;
• var.: [tento olej];
• Extrémní finanční „ztráta“ musel být do očí bijící a urážející: Něco jako když si boháč v přítomnosti žebráka ostentativně zapálí cigaretu pětitisícovkou.
• „Vyhodit oknem čtvrt mega“, když po ulicích chodí lidé, kteří nemají, co jíst, vnímá jako nesprávné prakticky každý.
• Je možné, že protestoval Jidáš (a Matouš ho pouze ohleduplně nejmenuje), spíše ale problém měli i ostatní.²
  • Jidáš, jak víme, měl problémy s penězi (kradl ze společné pokladny) a celkově i s Ježíšovým přístupem ke svému „mesiášstv퓳, nicméně zde se jeho názor asi od ostatních příliš nelišil.
• Ruku na srdce – koho by takovéto flagrantní „plýtvání“ nerozhodilo?
• To, jak se všichni „ohánějí“ ohledy na chudé je (alespoň částečně) pokrytecké: „Proč jste ty peníze raději nevěnovali mi?“ (i když si to myslí) neřekne nikdo – chudými se ohánět naopak dokáže každý.
• Ježíš na toto pokrytectví ostatně za chvíli poukáže.

10 Ježíš to poznal a řekl jim: „Proč působíte té ženě těžkosti? Vykonala na mně dobrý skutek.

• Odhaduji, že k tomu, aby odhalil, co se mezi učedníky děje, tentokrát Ježíš nepotřeboval nadpřirozené zjevení.
• Stěžovat si Jemu se nikdo neodvážil, mezi učedníky to ale zjevně vřelo – nakláněli se k sobě, šeptali si, gestikulovali.
• Ježíš se ženy zastal – učedníky „okřikl“ či napomenul: „Nechte ji na pokoji – to, co udělala, není důvod k tomu působit jí těžkosti„.
• Jak toto své hodnocení ženina skutku Ježíš zdůvodňuje? Jak to, že Jej nezneklidňuje tak nehorázné plýtvání?

11 Vždyť chudé máte stále s sebou, mne však nemáte stále.

• Nejprve Ježíš „smetá ze stolu“ argument o chudých: Jak to, že vám najednou tak záleží na chudých lidech? Zatím jsem si nevšiml, že byste se o ně nějak horlivě starali. Kdo vám doposud bránil, abyste se uskrovnili a dávali jim své majetky? Atd.
• Notabene – pokud se bude chudým chtít věnovat v budoucnu, nic vám nebrání.
• Mne však nemáte stále: Ježíš poukazuje na mimořádnost situace a také na svůj blížící se odchod.
• O své blížící se smrti již Ježíš s učedníky vícekráte mluvil, připravoval je na to. Myšlenka to ale byla natolik „šílená“, že ji učedníci nedokázali v plném rozsahu přijmout.
• Také to, že Ježíš s učedníky nebude napořád, již muselo učedníkům zvolna „probleskovat“ – určitě jim to ale nedocházelo plně a už vůbec nevěděli, co budou po Ježíšově odchodu dělat.
• Takováto věta nutně musela učedníky uvést do zmatku a neklidu – jak to, že Ježíše „nemají stále„? Vždyť doposud ho „stále“ měli.

12 Když ona vylila tento olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu.

• Ježíš pokračuje ve vysvětlování, proč je ženin čin v pořádku – nejde o „obyčejné“ projevení přízně nebo úcty, nejde o běžný dar.
• Žena vykonala mimořádný prorocký úkon.
• Zemře-li někdo milovaný, někdo, koho jsme ctili, kdo miloval nás, někdo, komu jsme byli zavázáni, chceme svůj mimořádný vztah vyjádřit i na jeho pohřbu. V našich poměrech např. mimořádně velkou pohřební kyticí.
• V Ježíšově době bylo zvykem tělo zemřelého člověka potřít vonnými oleji. Ježíš říká, že toto pomazání vonnými oleji se ženinýma rukama odehrálo již nyní, tedy dopředu, několik dní před pohřbem skutečným.
• Ježíšův pohřeb na velký pátek se odehrával improvizovaně, v časové tísni před blížícím se šabatem. Ježíšovo tělo sice pomazáno bylo, ale „provizorně“.
• Zde pomazání proběhlo „v klidu“, nerušeně, láskyplně, beze spěchu a „se vším všudy“.
• Žena chtěla v pohnutí mysli pro svého Mistra udělat to nejlepší – proto sáhla ve své domácnosti po tom nejcennějším, co měla.
  • Můžem se zamyslet – po čem bychom sáhli my? Kdybych chtěli někomu „akutně“ vyjádřit svůj nejhlubší vztah – co bych mu daroval? Po čem bych sáhl? Co je to nejcennější, čeho bych se chtěl kvůli někomu vzdát? Co bych byl ochoten pro vyjádření lásky obětovat?

Naši přátelé z Jižního Súdánu (hlavně biskup Bernard Oringa s manželkou Suzy) několikrát navštívili Českou republiku. Navštěvovali jsme s nimi různé sbory, pořádali přednášky na různých místech. Naši jihosúdánští bratři pak návštěvníkům povídali o situaci u nich doma - ta byla většinou v jejich válkami zmítané zemi tristní. 
Kdo chtěl, měl na závěr možnost naše bratry v Jižním Súdánu podpořit. 
Jednou jsme měli přednášku na půdě římskokatolického kláštera. Po přednášce za mnou přišel jeden z řeholníků - byl to drobný bratr kolem čtyřiceti let, pracoval jako ošetřovatel v nemocnici. Jak vyplynulo, jeho koníčkem byl běh - absolvoval řadu dálkových běhů včetně maratónů. Ve svém pokoji (či cele) měl jako nejcennější majetek medaile, které za absolvované maratóny dostal - jinak, jako všichni řeholníci, nevlastnil žádné peníze ani žádný osobní majetek. 
Povídání jihosúdánských bratří se ho tak dotklo, že je chtěl podpořit - neměl ale z čeho. Tak mi přinesl to nejcennější, co měl - svoje medaile, jestli bych je neprodal a peníze bratrům pak nedal. 
Tento člověk se zachoval jako žena v našem příběhu - obětoval pro své bratry to nejcennější.

13 Amen, pravím vám, kdekoli po celém světě bude hlásáno toto evangelium, bude se na její památku mluvit také o tom, co ona učinila.“ 

• Ženě se za její čin od Boha dostalo zvláštní odměny – její čin „vešel do dějin“.
• Bůh pozoruhodně „spřáhl“ její příběh s hlásáním evangelia.
• A vzhledem k tomu, že evangelium o smrti a vzkříšení Božího Syna je nejznámějším příběhem dějin, stal se i příběh ženiny marnotratné lásky jedním z nejznámějších příběhů vůbec.
• Stane se to na ženinu památku – Bůh si přeje (a postaral se o to), aby ženin čin nikdy nezapadl, aby nikdy neupadl v zapomnění.

14 Potom jeden ze Dvanácti, který se jmenoval Juda Iškariotský, šel k velekněžím 

• Bezův kodex a lat. rkpp: Skariótés; 
• Jde o těžko uvěřitelnou věc – o možných Jidášových motivech byly popsány stohy papíru.
• Teorie o Jidášově snaze Ježíše vyprovokovat Ježíše k činu je poměrně uvěřitelná – vždyť Jidáš byl svědkem tolika Ježíšových nadpřirozených zázraků, že si o Něm nemohl myslet např., že jde o zavrženíhodného podvodníka.
• Vyloučit ale nelze ani prosté „nekomplikované“ lidské zlo – snahu uškodit, snahu se obohatit, závist, žárlivost, pýchu, nenávist.
• Jidáš se někdy během své učednické „kariéry“ nějakým způsobem otevřel ďáblu (Lk 22,3, J 13,27) – Kdy jak se to stalo, co bylo vstupní branou, se můžeme jen dohadovat (chamtivost? žárlivost? silné politické přesvědčení?)
• Ať to bylo cokoliv, navěky platí nejvyšší varování: Zrada přítele je strašná věc. Neexistují okolnosti, které by dobrovolnou zradu ospravedlnily.
• Ještě uvidíme, že Ježíš Jidášovu zradu „bral vážně“ – jako dýku do zad od dosavadního přítele. Nemávl nad ní rukou a ani se nezdá, že by pro Jidáše hledal polehčující okolnosti.
• Dost pravděpodobně měl i Jidáš otevřenou cestu k pokání (alespoň po vzkříšení) – ale nevyužil ji.

15 a řekl: „Co jste ochotni mi dát, když vám ho vydám?“ A oni mu odvážili třicet stříbrných

• ř.: a já;
• n.: zradím;
• Zde je užito stejné sloveso (estésan, aorist od histanai = ustanovit, odvážit / vyplatit ^[peněžitou částku^]) jako v  Za 11,12;
• [tj. odpovídá hodnotě 120 denárů]; 
• Pokud se zamýšlíme nad reálnou hodnotou Jidášových třiceti stříbrných z dnešního hlediska, narazíme na rozpor: daný tím, že stříbrný denár tehdy měl vyšší nominální hodnotu, než hodnotu danou pouze vahou stříbra.
  • Počítáno jako 120 denárů, znamená to 120 denních mezd dělníka – což v dnešních penězích může být kolem dvou set tisíc korun.
  • Počítáno ve stříbře, jde o necelého půl kilogramu, což má dnes cenu do deseti tisíc korun.
• Velekněží vyhodnotili, že takovouto příležitost si nemohou nechat ujít, a vyměřili zrádci částku poměrně významnou – kdyby nabídli „urážlivě málo“, mohl by si to Jidáš ještě rozmyslet.
• Jidášova nabídka přišla „jako na zavolanou“, přesně tohle velekněží potřebovali – aby se našel někdo, kdo zná Ježíšovy zvyky a kdo bude schopen vymyslet Jeho zatčení bez publicity a bez zbytečného povyku.
• Možná v tom mohli vidět i Boží ruku: Sám Nejvyšší nám posílá vhodného člověka, abychom svůj problém už konečně elegantně a definitivně vyřešili.
• Vše také skutečně bylo součástí Božího plánu – což ale nic neubírá na tom, že domluva velekněží se zrádcem byla hnusná a nemorální. Proč? Protože, ať už si o Ježíši velekněží i Jidáš mysleli cokoliv, obě strany dobře věděly, že zatčení ani smrt si Ježíš rozhodně nezaslouží.

16 Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby jim ho vydal.

• n.: čas; 
• n.: zradil; ř. paradidonai = vydat / zradit;
• Tím, že Jidáš peníze přijal, byl velekněžím dopředu zavázaný.
• Obecně platí, že je extrémně rizikové přijímat cokoliv, jakýkoliv dar nebo úplatek dopředu – náš závazek už nám nikdo neodpáře.
  • Jidáš se lapil do sítě – již téměř nemohl změnit názor.
  • Odpovídá to naléhavé radě z knihy Přísloví 6,1–5: Můj synu, jestliže ses zaručil za svého bližního,
    jestliže jsi dal ruku za cizince, jestliže jsi se osidlem stal ústy svými, jestliže jsi se chytil řečí svých úst, učiň toto, můj synu, a vypros se, neboť jsi padl do rukou svého bližního: jdi, pokoř se, dorážej na svého bližního, nedopřej spánku svým očím, nedřímej svými víčky, vypros se jako gazela z ruky lovce, jako pták z ruky ptáčníka.
  • Když už se ti to stane, udělej maximum pro to, aby ses ze svých závazků vyvázal.
  • Jidáš v této chvíli ještě mohl couvnout (peníze vrátit, Ježíše neudat, případně se Ježíši přiznat).
  • Nicméně neudělal to a dotáhl zradu do konce. Jeho pokus o vrácení peněz byl pak již marný.
• Celý Pesach už Jidáš prožíval prizmatem přemýšlení, kdy už nastane vhodná chvíle pro zradu? Na promýšlení významu svátku nebo na přemýšlení o Ježíši mu již nezbývala žádná kapacita.
• Jak je úžasné mít před Bohem čistě svědomí, vyznané hříchy!
• Jak nesmírně by se Jidášovi ulevilo, kdyby padl Ježíši k nohám a řekl mu vše o svých pochybnostech, vnitřních bojích, o své chamtivosti i o své úmluvě s farizei. Svět by se mu najednou rozzářil. Neexistuje nic, co by stálo za výměnu za vztah s Bohem.
• Ježíš by mu odpustil, objal ho a řekl by mu, co má udělat. Co jsou proti tomu nějaké politické úvahy nebo bohatství.

Ve filmu Kawasakiho růže má hlavní postava po Sametové revoluci dostat vyznamenání. Jen on přitom ví, že si je nezaslouží, protože kdysi podepsal spolupráci s StB. Při slavnostním projevu před přijetím ceny na sebe vše řekne. Katarze je obrovská. Najednou nehrozí prozrazení ani hanba. 

• Někteří lidé, např. faráři, když ve slabé chvíli podepsali spolupráci s StB, reagovali tím, že vše řekli všem přátelům. Tím estébákům vyrazili trumfy z ruky – přestali být vydíratelní a spolupráce celkově ztratila smysl. Zlo často má smysl pouze, pokud se děje ve skrytosti, „ve tmě“.
• Kdyby Jidáš přiznal svou domluvu s velekněžími, třeba ještě i při poslední večeři zachránil by se.
• Petr by se na něho možná nějakou dobu „kasal“, ale Ježíš (a život) by jej z toho brzy „vyléčil“.

17 Prvního dne svátku nekvašených chlebů přistoupili učedníci k Ježíšovi a řekli: „Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu ⁽velikonočního beránka⁾?“

• ř.: pascha;
• Ač se to nezdá (podle našich představ a kalendáře se večeře odehrála zkrátka ve čtvrtek a ukřižování v pátek), není vůbec elementární zjistit, kdy se Ježíšova poslední večeře s učedníky vlastně odehrála.
• Podle Jana 19,14 totiž ukřižování proběhlo o den dříve, „v den přípravy svátku„, tam, kde se nyní v Matouši nacházíme my (J 19,14 Byl den přípravy velikonočního svátku, kolem poledne. Pilát řekl Židům: „Hle, váš král!“).
  • Mezi synoptiky a Janem jsou rozdíly i v čase ukřižování.
• Pesach probíhal tak, že Židé 15. nisanu přivedli do Chrámu beránka a kněží jej obětovali, Židé si jej odnesli domů a večer po západu slunce upekli a snědli.
• Pokud by Ježíš visel a umíral na kříži ve stejnou dobu, kdy Židé v Chrámu beránky obětovali (což by samozřejmě dávalo velký symbolický smysl), nemohl Ježíš při poslední večeři (den přes svou smrtí) s učedníky jednoho z těchto obětovaných beránků jíst.
• Jak to harmonizovat?
  • Buď večeře s učedníky nebyla pravou pesachovou večeří (odehrávala se o den dříve a konzumovaný beránek nebyl beránkem obětovaným v Chrámě). Potom by Ježíš mohl zemřít „současně“ s ostatními obětovanými beránky. Toto je pravděpodobnější vysvětlení.
  • Nebo Ježíš zemřel o den později, než beránci obětovaní v chrámě. Poslední večeře potom byla pesachovou večeří se vším všudy (Ježíš s učedníky snědli beránka obětovaného v chrámu), ale Jeho ukřižování se odehrálo až další den (kterým mohl být pátek).
  • Podle Poola se v Janovi paschou, „svátkem“ míní nikoliv Pesachová večeře, ale oslava, která připadala na patnáctý den nisanu. 
  • Také podle Gilla: „Pokud se má na mysli příprava na velikonoční svátky, musí to znamenat buď přípravu na „Chagigah“, což byl velký svátek, který se obvykle slavil patnáctého dne a který se někdy nazýval velikonoční svátky, nebo přípravu na celý svátek po všechny zbývající dny“.
• Učedníci se ptají na místo večeře, nikoliv na čas. Ježíš se s nimi tedy musel již předem domluvit, že budou svou velikonoční večeři jíst o den dříve, než ostatní.

18 On pak řekl: „Jděte do města k jistému člověku a řekněte mu: ‚Učitel říká: Můj čas je blízko. Budu u tebe se svými učedníky slavit velikonočního beránka.‘“ 

• n.: k jednomu / k tomu a tomu …; ř. ho deina (‚kdosi / někdo‘); HL
• Ostatní dva synoptici se navíc zmiňují o tom, že učedníci měli stopovat muže nesoucího džbán vody.
• Matoušova formulace ukazuje buď na to, že Ježíš muže jmenoval, ale Matouš jméno nechtěl zaznamenat (možná z konspiračních důvodů); nebo si jméno nezapamatoval.
• Spíše ale Matouš celou záležitost se stopováním nepovažoval za zásadní.
• Důležité je, že ve městě existoval člověk, připravený a ochotný poslechnout; člověk, jemuž stačilo dát pokyn a on bez řečí všechno kompletně připravil.
• Co příprava obnášela? Prostření slavnostní tabule pro třináct osob, nakoupení jídla a vína, upečení chleba a beránka. Zajištění obsluhy.
• Dům byl zřejmě v Jeruzalémě (neměli pak daleko na Olivovou horu), ale kdo mohl být tím člověkem? Tradičně se uvažuje o Josefovi z Arimatie nebo o matce Jana Marka, ale v zásadě mohlo jít o kohokoliv, kdo:
  • Ježíše znal
  • Považoval Jej za autoritu (učitele)
  • Věděl, že přijde čas na večeři s učedníky
  • Měl technické možnosti se přípravy zhostit.
• Pokyny pro zajištění místnosti byly podobně nadpřirozené, jako když učedníci Ježíši v Betfage nebo Betanii opatřovali oslátko pro vjezd do města.

19 A učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. 

• Všechno šlo hladce. Jak je všechno jednoduché, když jsou věci v Boží režii!

20 Když nastal večer, stoloval s Dvanácti učedníky. 

• Poslední normální chvíle v Ježíšově životě. Poslední „kladný“ zážitek, poslední jídlo, poslední přátelské prostředí. Dokonce trochu vína.

21 A když jedli, řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.

• n.: zradil; ř. paradidonai = vydat / zradit;
• Ježíš v této věci zjevně nebyl „nad věcí“. Jak uvidíme dále, Jidášova zrada nemohla na běhu věcí nic změnit, přesto si ji Ježíš „bral osobně“ a dotýkala se ho.
• Proč to učedníkům vlastně říkal?
  • Zřejmě šlo o poslední varování pro Jidáše – ještě si to mohl rozmyslet, přehodnotit své rozhodnutí. Šlo o poslední šanci k pokání. Jak uvidíme v příští kapitole, Jidášova lítost a vrácení peněz již zřejmě Bohem jako pokání akceptovány zřejmě nebyly.
  • Potřebovali to vědět i ostatní učedníci? Varování před zradou zřejmě není nikdy dost. Zrada je jedna z nejhnusnějších věcí. Že se zrádce našel i v nejužším kruhu, je varující pro věčné časy.

22 Velmi se rmoutili a jeden každý z nich ^[mu^] začal říkat: „Jsem to snad já, Pane?“

• Jde o přirozenou reakci. Jednak je vyděsila představa, že i v tak úzkém kruhu přátel by se mohl najít někdo takový.
• Jednak si žádný normální člověk není jist sám sebou – vždyť kdo může s jistotou tvrdit: Já všechno zvládnu, já všechno vydržím? Nevíme, co nás život uchystá a jsme příliš slabí, abychom se sami na sebe mohli spolehnout.
• Petr se svou věrností „kasal⁷“ a víme, jak to s ním pak dopadlo (verš 75).
• Přímá otázka: „Jsem to snad já, Pane?“ je velmi zvláštní, ale jak uvidíme, asi nakonec ta nejrozumnější a hluboká.
• Učedníci určitě odpovídali intuitivně, jistě nešlo žádnou hlubokou promyšlenou teologickou odpověď. Byli zmateni a vyděšeni.
• Co tato otázka vlastně znamená?
  • Na první pohled by se mohla jevit jako nesmyslnou: Každý o sobě přece dobře ví, jestli nějakou zradu plánuje nebo ne.
  • Každý učedník (kromě Jidáše) mohl Ježíši s jistotou a klidným svědomím odpovědět: Ježíši, v mém případě je to nesmysl, já žádnou zradu neplánuju. Co to tedy učedníci říkají?
  • Cožpak neplatí, že každý zná sám sebe nejlépe – že nikdo mě nezná lépe, než já sám? Cožpak neznám své vlastní myšlenky?
  • Do určité míry ano, zcela pravdivé toto tvrzení není: Vždyť i moje manželka, která je jen obyčejným člověkem bez jakýchkoliv nadpřirozených schopností, mě někdy zná lépe, než já sám sebe. Příležitostně jsem schopen sám sebe obelhávat nebo o sobě žít v iluzi.
  • A což teprve Bůh! Ne nadarmo je o tom psáno na více místech v Písmu:
    • Jer 17,9-10 „Nejzáludnější ze všeho je srdce, je nevyléčitelné. Kdo mu rozumí? Já, Hospodin, zpytuji srdce, zkoumám ledví, abych každému odplatil podle jeho cest, podle ovoce jeho činů.“
    • 1S 16,7 „Člověk totiž hledí na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“
    • Ž 139,1.23-24 „ Hospodine, tys mě vyzpytoval a znáš mě. Víš o mně, ať sedím či vstanu, z dálky znáš mé myšlenky. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všímáš si všech mých cest.
      Ještě nemám slovo na jazyku – hle, ty je znáš celé, Hospodine. […] Zpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej moje myšlenky. Pohleď, zda jsem na cestě trápení, a veď mě cestou věčnosti!“
    • Př 21,2 „Každá cesta člověka je přímá v jeho očích, ale Hospodin zpytuje srdce.“
    • Lk 16,15 „Vy se před lidmi děláte spravedlivými, ale Bůh zná vaše srdce.„
    • 1Kr 8,39 „Ty sám poznáváš srdce všech lidských synů, ty jediný znáš srdce všech lidí.“
    • Žd 4,12-13 „Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč: proniká až na rozhraní duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.
      Není tvora, který by se mohl před ním skrýt. Všechno je nahé a odkryté očím toho, jemuž se budeme zodpovídat.“,
• Toto měli učedníci na srdci, když se ptali: Jsem to snad já? Ptali si: Je v mém srdci něco, o čem nevím? Žiju o sobě v iluzi? Hraji si na učedníka a ve skutečnosti jsem hnusný zrádce?
• To vše je možné, takoví my lidé jsme, takoví dokážeme být.
• To, že se učedníci takto ptali, velmi svědčí v jejich prospěch. Ukazuje to na jejich pokoru a určitou zralost. (Možná i na znalost uvedených biblických míst). Byli již natolik moudří, že se ve svých sebehodnoceních a výrocích drželi zpátky. Nebyli těmi, kdo by první „hodili kamenem“, ale těmi, kdo se „vytráceli nejprve“.
• Takže učedníci plni nejistoty a zmatení chtějí od od svého Mistra ujištění, že když mluví o zrádci, nemá na mysli zrovna je.
• O Ježíš jim toto ujištění dává. To, co jsem napsal o „hloubkové psychologii“ zkaženosti a nespolehlivost lidského já, je sice do určité míry pravdivé, ale pouze do určité míry. Má to své hranice. Zároveň platí jednoduché: Když zradu neplánuji, tak ji neplánuji. Když opravdu chci být věrný a loajální, Bůh mé rozhodnutí bere vážně.
• Mimochodem: O chvíli dále uvidíme, že i Jidáš se, stejně jako ostatní „na oko“ ptal: Jsem to snad já? Musel přitom vidět a cítit, že Ježíš o jeho plánu ví, že mu „vidí až do žaludku“. Možná mu Ježíš dával poslední šanci vycouvat (Po tomto okamžiku do něj vstoupil satan).⁸

23 On odpověděl: „Kdo se mnou namočil ruku v míse, ten mě zradí.

• [Tehdy běžný způsob stolování. Společné jídlo v tehdejší kultuře vyjadřovalo: „Jsem tvůj přítel, nezradím tě“.] 
• n.: zradil; ř. paradidonai = vydat / zradit;
• Ježíš tuto chvíli zmatku a pochybnosti „rozetíná“ (ukončuje) jasnou odpovědí: Ukážu vám jasně, kdo to je. Ale – proč namáčení chleba? Proč Ježíš na Jidáše prostě neukáže? Proč neřekne: Zrádcem je náš milý Jidáš?
• Jan popisuje situaci poněkud podrobněji a lehce odlišně (J 13,21n.) Ježíš byl hluboce pohnut a řekl: „Amen, amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“ Učedníci se dívali jeden na druhého, v rozpacích, o kom to mluví. Jeden z učedníků – ten, kterého Ježíš miloval – spočíval u Ježíšovy hrudi. Šimon Petr na něj kývl, ať se zeptá, o kom mluví. Ten se naklonil blíž a zeptal se: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten, komu podám namočené sousto.“ Namočil sousto, podal ho Jidáši, synu Šimona Iškariotského. A po tom soustu vstoupil do něj Satan. Ježíš mu řekl: „Co činíš, učiň rychle.“ Ostatní nerozuměli, proč mu to říká.
• Proč tedy symbolika s namočeným chlebem?
• Situace totiž byla poměrně složitá – musíme se ptát: Co by se stalo ve chvíli, kdy by Ježíš na svého zrádce ukázal prstem? Vrhli by se na něho ostatní učedníci? Nebo by ho zbili či dokonce v návalu vzteku zabili? Nepřemlouvali ho, nepoukazovali na bezcharakternost jeho jednání? Nesvázali by ho, aby mu ve zradě zabránili? Nezměnili by z opatrnosti své plány? Atd.
  • Otázka interference Božího předzvědění budoucnosti, biblických proroctví, Božího plánu spásy a lidských svobodných vůli je pro náš rozum příliš složitá a neřešitelná.
• Ježíš chtěl, aby se Jidášova zrada uskutečnit mohla. Bůh lidi ke zlému nepokouší (Bůh jistě nikdy Jidášovi myšlenku na zradu nevnukl – pocházela od Jidáše samého, případně byla potencována ďáblem), zlo ale často dopouští. V tomto případě Nejvyšší zradě zabránit nechtěl: Když Jidáš zradit chtěl, měl mít možnost svůj plán realizovat.
• Proto, když Ježíš namáčí chleba a říká: „Co činíš, učiň rychle,“ učedníci situaci nepochopili a nezareagovali (mohli si myslet, že ho Ježíš posílá něco vyřídit).
• Vše souvisí s Božím respektem k lidské (Jidášově) svobodné vůli.
• Nejednoznačnost Ježíšova jednání Jidášovi neuzavírala cestu k pokání: Tím, že učedníci stále nic nechápali, (ale Jidáš ano) – měl Jidáš do poslední chvíle možnost si věci svobodně rozmyslet, padnout před Ježíšem na kolena a vše přiznat.
  • Bůh je ta jemný, že nám dává možnost pokání do nejzazší možné chvíle (např. i na smrtelné posteli).
  • Ježíš na Jidáše jistě hleděl s vnitřní touhou, aby se od svého plánu odvrátil. Říkal si možná něco jako: No tak, vzdej se toho, nedělej to, řekni mi to! Vše má řešení, když mi to řekneš.
    • V románu Gragama Greena: Jádro věci – konec dobrodružství se hlavní hrdina nemůže rozhodnout mezi manželkou a milenkou, situace se mu jeví neřešitelnou, protože každá situace někomu ubližuje (včetně Boha) a chystá se k sebevraždě. Bůh se mu ji snaží rozmluvit, říká něco jako⁹: „Říkáš, že mě miluješ, a přesto mi chceš tohle udělat … Stvořil jsem tě s láskou. Stíral jsem tvé slzy. Zachránil jsem tě před více nebezpečími, než si kdy dokážeš představit … Nechybí ti pokání, pouze pár prostých činů … Pokud budeš žít, dříve nebo později se ke mně vrátíš.“
    • Dokud člověk žije, cesta k pokání je mu otevřená. Bůh nechává dveře otevřené k pokání tak dlouho, jak je to jen možné. (ne ale donekonečna – dveře každé archy Bůh jednou zavře).
• Jde o naplnění proroctví z Ž 41,10 I můj důvěrný přítel, jemuž jsem důvěřoval, který jídal můj chléb, proti mně vyvýšil patu. Společně jezený chléb je gestem přátelství a úcty a poslední výzvou k pokání.
• Snad jde i o zdůraznění, že Ježíš je pánem situace – není obětí, není ve vleku událostí.
• Dalo by se tedy shrnout: Ježíš neukazuje na Jidáše „prstem“, protože: chrání tok událostí, nabízí poslední výzvu milosti, neponižuje Jidáše veřejně.

24 Syn člověka sice odchází, jak je o něm napsáno, ale běda tomu člověku, skrze něhož bude Syn člověka zrazen. ⁽Pro toho by bylo lépe, kdyby se⁾ nenarodil!“ 

• ř.: Jemu by bylo lépe, kdyby se ten člověk … 
• Jde o hrozivé místo – Boží trpělivost je dlouhá a Jeho pokusy o zvrácení situace mnohé, ne však nekonečné. Pokud se člověk přese všechno Boží úsilí rozhodne pro zlo, jde o katastrofu.
• Otázka interference Boží a lidské vůle a Božího předzvědění je složitá a lidským rozumem nepochopitelná. Z řečeného ale jasně vyplývá, že:
  • To, že Jidášova zrada byla Bohem předzvěděna a prorokována¹⁰ ani to, že „zapadla“ do Božích plánů na záchranu lidstva, nic nemění na její odpudivosti.
• Bůh (i Ježíš) bere Jidášovu zradu bere velmi osobně a hodlá ji drasticky potrestat. Mít na sobě Boží „běda“, je ta nejhorší myslitelná věc.
• Tajemná je věta: Pro toho by bylo lépe, kdyby se nenarodil!
  • Jde o podobné prohlášení jako v Mt 18,6¹¹, kde se týká dalšího hrozného přečinu proti Bohu – svedení maličkých k hříchu¹². Pro takové lidi by dle Ježíše bylo lepší, kdyby je „včas“ někdo utopil, než kdyby později dostali možnost udělat něco tak hrozného.
  • Z těchto míst vcelku jednoznačně vyplývá, že i když člověk během svého života nepozná Krista (a podle Písma, jak to chápeme, tedy „skončí na místě pláče a skřípění zubů, „v pekle“), je to pro něj stále lepší varianta, než kdyby se vůbec nenarodil.
  • Jinak řečeno: „Odžít si“ i špatný život bez Boha (a se špatným vyústěním), je pořád lepší, než nezažít nic, než neexistence.
  • Existují ale provinění, která vypůsobí Boží trest tak mimořádně hrozný, že vyhnout se mu by stálo za to i za cenu neexistence. Jsou to zrada a svedení k odpadnutí od Boha.
• Možná ale není třeba větu takto rozebírat a Ježíš chtěl pouze zdůraznit, že zrada a svádění jsou strašné a budou hrozně potrestány.

25 Juda, který ho zrazoval, ⁽na to⁾ řekl: „Jsem to snad já, Rabbi?“ Ježíš mu odpověděl: „Tys to řekl.“

• Jidáš se nakonec připojil k ostatním učedníkům, kteří na Ježíše vyděšeně dotírali se stejnou otázkou: „Jsem to snad já, Rabbi?“
• Jenže jeho situace je jiná – Jidáš už je s kněžími domluven a má někde uložených svých třicet stříbrných. Jeho zrada již není v oblasti zvažování.
• Člověk je schopen dlouho obelhávat i sám sebe (ve skutečnosti žádnou zradu neplánuji, jen se tak nad touto možností občas zamyslím). Toto ale v této chvíli již není Jidášův případ.
• Jeho otázka je tedy ryze „maskovací“ – nechce vypadat podezřele, kdyby byl jediným, kdo se na to Ježíše nezeptá.
• Ježíš používá zvláštní odpověď: „Tys to řekl.“ Co tím říká? Jde zřejmě o podobnou situaci, jakou jsme rozebírali při namáčení chleba do mísy – Ježíš nechce na Jidáše přímo ukázat prstem (Ano, jsi to ty).
  • Důvodů může být, jak jsme zmínili, více: Nechce Jidáše skandalizovat před jeho kolegy, nechce zasahovat do „chodu dějin“, aj.
  • Vždyť kdyby Ježíš chtěl, mohl zradě zabránit tisíci způsoby přirozenými i nadpřirozenými.
  • Jedním z jednoduchých by bylo říci o Jidášově domluvě ostatním učedníkům: Ti by Jidáše přinejmenším „vyhodili z jejich kruhu“ a dále by pak stačilo změnit program, nejít po večeři na Olivovou horu apod.
• Obrat „Tys to řekl“ nebo „Ty to říkáš“ použije Ježíš ještě dvakrát hned příštího rána: Před veleknězem (a veleradou) a před Pilátem. Jde o opět o jasnou a současně o lehce „mlžící“ odpověď.
• Jidáš se po Ježíšových slovech mohl ještě stále vzpamatovat – říci si: Vždyť On o mě ví, musím se mu přiznat; musím z toho vycouvat, apod.
• Ale obecně: Zabrání někomu v hříchu vědomí, že Bůh o něm ví? Těžko.

26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil ho, dal učedníkům a řekl: „Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.“

• var.: [vzdal díky];
• var.: [dával];
• Při přemýšlení o posledním Ježíšově jídle je prakticky si odmyslet „Večeři Páně“, tedy to, co po další tisíciletí praktikuje na připomínku této události církev.
• Co prožívali učedníci? Co si mysleli, když poslouchali Ježíšova slova? V hlavách museli mít zmatek – ač mnohokrát varování, nedovedli si představit rozsah hrůzy, která je brzy měla čekat.
• Říkali si: Co tím myslí, že toto je Jeho tělo? V jakém smyslu? Co nám tím chce říci? Toto je chleba.
• Chléb mezi nimi zřejmě koloval v nějaké ošatce a každý si vzal svůj „krajíc“ (i když krajíce v našem smyslu tehdy nebyly) jako přílohu k přikusování ke skopovému masu.
• Co bych si myslel, kdyby mi někdo dal chleba a řekl, že to je jeho tělo (ř. τοῦτό ἐστιν τὸ σῶμά μου, l. hoc est corpus meum)? Pokud by šlo o důvěryhodného člověka (ne tedy o blázna nebo šprýmaře), začal bych hledat za jeho slovy hlubší význam.
• Římští katolíci mají jasno: Ježíš těmito slovy ustanovil tzv. eucharistii, tedy stav, kdy při římsko-katolických bohoslužbách dochází k zázračné proměně hostie v opravdové Kristovo tělo. Jde o tzv. přepodstatnění, neboli transsubstanciaci, kdy se mění podstata chleba, nikoliv však jeho vlastnosti¹³.
  • Toto učení bylo přijato jako dogma až na Tridentském koncilu (1545–1563).
  • Dle římských katolíků se tedy při eucharistii Ježíš v hostii opravdu fyzicky zpřítomňuje.
  • Je paradoxní, že ŘK jsou vlastně při tomto chápání extrémně bibličtí: Ježíš řekl, že je to Jeho tělo, tak to zkrátka je Jeho tělo. Tečka.
    • Paradoxní je to proto, že jinak ŘKC¹⁴ bere Bibli velmi volně – nemá žádný problém Písmo ignorovat či flagrantně porušovat¹⁵ , pokud to odporuje jejím představám či tradici.
    • Zde je „najednou“ její přístup k Písmu „příkladný“ – Ježíš to řekl, tak to musí platiti doslova.
    • Spory o transsubstanciaci byly často bouřlivé, nějakým způsobem v ni věřil i Martin Luther.
    • Římsko-katolicky přístup vlastně vyžaduje velkou víru – věřit, že se při každé ŘK bohoslužbě děje tak masivní zázrak, není maličkost.
  • Je třeba zdůraznit, že nejde o „okrajový“ teologický problém, ale o zásadní věc, kterou nelze odsunout stranou a ignorovat. Důsledky jsou totiž drtivé:
    • Pokud se přepodstatnění v Kristovo tělo opravdu odehrává a Kristus je v hostii opravdu přítomen, je uctívání hostie logické a v pořádku (Hostie je při mši v ŘK kostele uctívána jako Bůh, jsou jí vzdávány pocty, které přísluší pouze Bohu – je před ní poklekáno, apod.).
      • Je pak logické, že ti, kdo takto přítomného Krista uctívat odmítají, jsou pomýlení a neuctiví.
    • Naopak, pokud hostie zůstává kouskem pečiva, je její uctívání jako Boha v lepším případě nepatřičné, v horším případě jde o modloslužbu.
• Osobně se z mnoha důvodů¹⁶ domnívám, že k žádné transsubstanciaci nedochází, něco nadpřirozeného se ale odehrává.
• Jak moc je pak Kristus v chlebu a vínu přítomen duchovně, není jasné – nemají na to stejný názor ani sami protestanté.
• Pokud tedy vyjdeme z toho, že „Toto je moje tělo“ neplatí doslovně, jak tedy platí?
  • Je-li to vůbec možno, zkusme si odmyslet všechen tisíciletý „nános“, všechny mrtvé, kteří kvůli této otázce zahynuli, miliony bohoslužeb, při kterých se v nějaké formě odehrála večeře Páně.
• Co si mám pomyslet, řekne-li něco takového někdo, jehož slova jsou hodna nejvyšší důvěry? Co si pomysleli učedníci?
  • Učedníci v danou chvíli rozumět smyslu Ježíšových slov nemuseli – je poměrně běžné, že Ježíšova slova a činy pouze zaznamenávali bez toho, aby chápali celou jejich hloubku.
  • Mimo jiné učedníci v danou chvíli na vlastní oči viděli, že to, co Ježíš říká, není pravda – Jeho tělo v danou chvíli chleba rozdávalo, rozhodně v něm nebylo.
  • Věděli tedy s jistotou, že jde o obrazné vyjádření. Na to byli také zvyklí, i když v „opačném pořadí“ – Ježíš běžně sám sebe k něčemu přirovnával k věcem (dveře, vinný kmen, světlo, písmena abecedy, pastýř, cesta, život aj., aj.).
  • Jeho „Já jsem“ (ego eimi) je silným teologickým výrokem odkazujícím k Božímu jménu – sám Bůh o sobě říká „Já jsem“ (který jsem).
    • Proto také všechna tato Ježíšova prohlášení tak dráždila židovské autority.
  • Ježíš „Já jsem“ používá ve smyslu doslovném i metaforickém: U vinného kmenu šlo určité o přirovnání, které mělo vyjádřit některé aspekty nezbytnosti být na Něj napojen.
  • Když říká, že je Mesiášem nebo králem, o metaforu se nejedná.
• Opačných vyjádření ve smyslu „Toto jsem já“ je mnohem méně – z Ježíšových úst asi žádné takto přímé jako „Toto je moje tělo“ nevyšlo.
  • Napadá mě pouze Pavlovo „a ta skála byl Kristus.“ (1K 10,14).
• Na závěr přemýšlení o „Toto je moje tělo“ ještě shrnutí, jak se na tato slova dívali tři největší reformátoři¹⁷:
  • Zwingli – Memorialismus (Symbolický výklad): považoval večeři Páně za symbol; chléb a víno jsou pouze znamením, které má vyvolat vzpomínku na Krista, nikoli reálnou přítomnost jeho těla a krve.
  • Luther – Sakramentální jednota (Consubstantiation/Sacramental Union): zdůrazňoval reálnou přítomnost Kristova těla a krve ve svátosti – „je s, v a pod“ chlebem a vínem – bez konverze látky. Pro Luthera byl výrok „Toto je mé tělo“ tak silný, že odmítal čistě symbolické chápání.
    • Známá je historka z marburské disputace v roce 1529, kde se Martin Luther ohledně chápání večeře Páně setkal s Ulrichem Zwinglim a dalšími švýcarskými reformátor. Luther si při diskuzi údajně vzal křídu a napsal na stůl či ubrus slova „Hoc est corpus meum“ Pak ne ně během debaty znovu a znovu ukazoval a opakoval: „Tady stojí psáno! Kristova slova nemůžeme měnit.“
  • Kalvín – Přítomnost skutečná, ale duchovní: eucharistie je znamením a pečetí, je-li přijímána skrze víru a Ducha Věřící při ní skrze svátost duševně stoupá k Bohu, Kristus do chleba nesestupuje, ale je přítomen duchovní cestou.
• Vidíme, že nejde o nic jednoduchého – chtějí-li protestanté zachovat vážnost Ježíšova silného výroku, ale zároveň neakceptovat římsko-katolický doslovný přístup, musejí „tančit mezi vejci“. Což ale není nic neobvyklého ani šokujícího – při výkladu Písma jde o poměrně běžnou situací.
  • Jak už jsem zmínil, protestanté zde vystupují z nezvyklých pozic – většinou jsou to oni, kdo „mlátí katolíky Biblí po hlavě“ – zde je tomu naopak.
• Smysl dává přístup pravoslavných věřících. Jejich postoj je následující: vyhýbají se filozofickému rozebírání „jak“ se Kristus v chlebu a víně zpřítomňuje – jde o tajemství; nicméně chléb a víno se opravdu tělem a krví Krista stávají, nejde pouze o symbol; eucharistie je středem života církve — není to jen „vzpomínka“, ale skutečná účast na nebeské hostině a na Kristově oběti; pravoslavná teologie se tedy záměrně vyhýbá scholastickému „jak“ – přijímá, že Kristus „je přítomen“, ale nevysvětluje proces proměny
• Nějaká kombinace přístupu symbolického a nadpřirozeného bude zřejmě pravdě nejblíže: Večeře Páně je připomínkou Kristovy oběti, ale nějaká nadpřirozená interakce mezi přijímajícími a Bohem se skutečně odehrává.
• Ježíš své církvi zanechal jen málo věcí, které by bylo možno fyzicky „provozovat“ či na které by bylo možno si „sáhnout“ – většina novozákonních bohoslužeb se odehrává v oblasti slov: Jako fyzický akt nám Kristus zanechal ponoření do vody, shromažďování, konzumaci chleba a vína, případně některá gesta, např. vzkládání rukou či hudbu.
  • Oproti starozákonní bohoslužbě v Chrámu se vším slavnostním oblečením a liturgií a se zabíjením zvířat jde o dosti chudý seznam.
  • I když tento přístup zřejmě není správný, určitým způsobem se římským katolíkům a pravoslavným „nelze divit“, že si své bohoslužby „vylepšují“ přejímáním některých starozákonních obřadů, oblečení nebo liturgií.

27 Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim ho ⁽se slovy⁾: „Napijte se z něho všichni. 

• Ani v takto mimořádné situaci nebylo jídlo a pití pro Ježíše samozřejmostí – nepoděkovat si zřejmě vůbec „neuměl představit“.
• U Ježíše nelze předpokládat, že by některou modlitbu pronášel mechanicky či zvykově. Když za něco děkoval, tak opravdu děkoval ze srdce.
• Je napsáno, že chléb Ježíš požehnal a za víno poděkoval. Stejně to má i Marek. Lukáš má, že Ježíš za obojí poděkoval.
• Ježíš pravděpodobně použil ustálenou židovskou modlitbu, tzv. berachu. Ta se u chleba a vína liší:
  • Beracha nad chlebem: Baruch atah Adonai, Eloheinu Melech ha-olam, hamoci lechem min ha-aretz. „Požehnán buď, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž dáváš chléb ze země.“
  • Beracha nad vínem: Baruch atah Adonai, Eloheinu Melech ha-olam, borei p’ri ha-gafen. „Požehnán buď, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž tvoříš plod vinné révy.“
  • Tyto dvě modlitby se tedy liší v koncové frázi.
• Napijte se z něho všichni je jasné – všichni, kdo s Ním byli, se měli společně napít.
• Společné stolování je více než společné „doplnění kalorií“ bez dalších konsekvencí – najíst a napít se s někým společně je společenská záležitost s přidanou hodnotou: Znamená vzájemný vztah, pouto i závazek.
• V dnešní době již tento aspekt nevnímáme příliš silně, ale v Ježíšově době byl velmi zřetelný.
• I dneska ale při některých příležitostech platí, že být někým pozván na oběd či večeři je od zvoucího známkou vztahu, přijetí a pocty. Když někdo pořádá oslavu narozenin nebo svatbu, promýšlí koho pozve a koho ne.
• Nebýt pozván je nepříjemné, být pozván je potvrzením, že „patřím do skupiny“.
• Být pozván na večeři a pít víno s Božím Synem je „sen“. Je možno vůbec v životě dosáhnout vyšší mety? Co je proti tomu hostina s ministrem či prezidentem v restauraci se všemi michelinskými hvězdami?
• To, že jsme na takovouto hostinu pravidelně zváni v našich sborech, nedoceňujeme dostatečně.
• Zajímavá je otázka, jak často se má „Večeře Páně“ ve sborech slavit. Přesný návod nám Ježíš nezanechal, praxe je proto různá – od „pokaždé“ po třeba pouze jednou ročně.
  • U nás ve sboru slavíme Večeři Páně vždy poslední neděli v měsíci, což mi přijde přiměřené.
  • Také průběh slavení je různý – od liturgického po zcela volný.
  • V našem sboru Křesťanských společenství Ostrava příležitostně (ne tedy vždy) používáme „liturgii“ vytvořenou zakladatelem naší církve Danem Drápalem.¹⁸ Je pěkná a dokonale biblická.
• Slovo všichni je zcela jednoznačné – římsko-katolické „vyloučení“ ne-kněží z přijímání vína je na tomto pozadí dosti nepochopitelné. (ŘK teologie často fascinujícím způsobem kombinuje striktní „biblicismus“ na straně jedné s úplnou ignorací Bible na straně druhé).
• Jak jsem vyčetl, Ř-K zdůvodnění je zhruba následující:
  • přijímání chleba je dostatečné – Kristus je plně přítomen i pouze v chlebu, vína již není potřeba. Nejde o přijímání „těla bez krve“.
  • ve Sk 2,42 je napsáno: Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách. Víno není zmíněno.
  • obavy z neúcty nebo nehody – je snadnější rozlít víno, než např. upustit na zem hostii.
  • technická obtížnost při velké účasti věřících
  • hygienické důvody při společném pití z jednoho kalicha¹⁹
• ŘKC je ohledně svatého přijímání velmi striktní (kdo by např. popíral, že Kristus je plně přítomen i pouze v chlebu, má být proklet). Ostatně přijímání pod „obojí“ bylo jedním z palčivých témat husitství a reformace.
• Po Druhém vatikánském koncilu v 60. letech dvacátého století se přijímání vína laiky i v ŘKC uvolnilo a nyní je v zásadě možné.
• Může snad vyvstat ještě jeden problém, a to, zdali Ježíš podával učedníkům víno alkoholické nebo nealkoholické.
  • Od svatby v Káni víme nade vší pochybnost, že Ježíš abstinentem nebyl ani abstinenci nevyžadoval.
  • Alkoholické víno bylo tehdy běžným nápojem, pro běžné tišení žízně se pilo ředěné.
• I když se člověk příležitostně setká s názorem²⁰, že šlo o mošt a nikoliv o alkoholické víno, je to značně nepravděpodobné.
  • Což vůbec nevylučuje možnost, že se při Večeři Páně nabízejí možnosti obě (víno i mošt) nebo dokonce pouze mošt – zvláště v situaci, kdy ve sboru jsou vyléčení alkoholici nebo lidé, kteří mají s alkoholickým vínem morální problém.

28 Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. 

• ř.: je vylévána;
• Ježí opět používá vzácnou formulaci: „Toto je …“ Tentokrát mluví o víně a „ztotožňuje“ ho se svou krví.
• Stejně jako u chleba jde o připomenutí vztahu, který učedníci s Kristem mají.
• Jde o vztah smluvní – jde o oboustrannou smlouvu mezi Kristem a člověkem:
  • Kdokoliv přijímá chléb a víno vyjadřuje tím svůj vztah, svou příslušnost ke Kristu. Přihlašuje se k Němu.
  • A zároveň svůj vztah k člověku vyjadřuje Bůh – tím, že člověku dovoluje účastnit se tohoto společného jídla, se Bůh přihlašuje k člověku.
• Jde o smlouvu novou ( i když slovo „nové“ v řeckém originále není) – Bůh obětí svého Syna ustanovil novou smlouvu. Původní stará smlouva před Kristem byla postavena na jiných principech – na obětech zvířat a na dodržování Zákona.
• Nová smlouva je kvalitativně zcela odlišná – je postavená na Ježíšově díle: Na tom, že On svou krev vylil na kříži, a tím umožnil odpuštění hříchů těm, kdo na Jeho krev spoléhají.
• Je použito slovo „mnohé„, které je velmi případné – těch, kdo do této nové smlouvy vstoupili a vstoupí, je mnoho, ne ale všichni.
  • Ježíš tuto možnost nabízí všem – jeho oběť je dostačující pro spásu celého lidstva. Ne všichni ji ale chtějí přijmout.

29 Pravím vám, že od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi nový v království svého Otce.“

• Tento verš miluju.
• Víno se pije v dobách pohody, radosti či oslav. Alkohol pomáhá nést stres a tíhu života.
  • O Božím „vztahu k alkoholu“ píšeme na mnoha místech, mj. o pár veršů zpátky.
  • Bůh se rozhodl přijmout všechna doprovodná rizika a tuto drogu nepochybně legitimizoval.
  • Ježíš víno příležitostně pil, při Poslední večeři to bylo za Jeho pozemského pobytu naposledy.
• Dále před Ním vyla již jen krutá smrt, krátký pobyt v šeolu, vzkříšení a pak již nastálo pobyt s Otcem v nebi.
• V okamžiku, kdy Ježíš na kříži řekl „Je dokonáno“, byla jeho pozemská mise u konce. Dokonale naplněna, Ježíš měl vše „hotovo“ – všechno zvládl, splnil vše, co měl. Mohl by si oddechnout, říci si: Zvládl jsem to. Mám to za sebou.
• Dále už ho čekalo pouze to lepší. Dalo by se tedy očekávat, že si oddechne a s chutí si „otevře láhev vína“, aby „zapil úspěšnou misi a spláchl ze sebe stres s ní spojený“.
• Ježíš místo toho volí „Uriášovský“ postoj: (2S 11,11) Truhla, Izraelci i Judejci zůstávají ve stanech a můj pán Jóab i otroci mého pána táboří na poli. A já bych měl jít domů, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ ty a jakože je živa tvá duše, něco takového neučiním.
• Nemohu se radovat, nemohu si oddechnout, dokud moji bratři a sestry „dole“ na zemi ještě bojují. Radovat se budeme až všichni společně, až to již budeme mít za sebou všichni. Teprve potom si dáme víno – ale již všichni společně.

30 A zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. –

• [zpívaly se Ž 115-118];²¹
• Takže společně odzpívali tyto čtyři žalmy.
• Každé slovo muselo být pro Ježíše nesmírně aktuální: Něco jiného je zpívat „Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho věrných“ „běžně“ a zpívat totéž večer před popravou.
  • Podobně aktuálně muselo Ježíš znít „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným“ nebo „Má síla a píseň je Hospodin, stal se mou spásou“
• Tím uzavřeli svátek.
• Ježíš všechny vedl na Olivovou horu, tedy na místo, o kterém věděl, že je známo Jidášovi.
• Stačilo, aby lehce pozměnil plán – místo noclehu – a všechno mohlo být jinak: Příležitost k nenápadnému zatčení by pominula.

31 Tehdy jim Ježíš řekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je napsáno: ‚Budu bít pastýře a ovce stáda se rozptýlí.‘

• n.: budete nade mnou … pohoršeni;
• Před chvíli se řešilo (a vyřešilo jeho nenápadnou identifikací). že mezi učedníky je zrádce – nyní, po skončení „oficiální večeře“ Ježíš otvírá otázku odpadnutí.
• Odpadnete je zde překladem řeckého σκανδαλισθήσεσθε, od základu σκανδαλίζω (skandalizó) s významem původně „přivést k pádu chycením do pasti“ (σκάνδαλον, skandalon = past, nástraha),
  v přeneseném smyslu: „pohoršit, svést k hříchu, uvést do pokušení, přimět k odpadnutí, klopýtnout“.
  • Naše současné „skandál a skandalizovat“ již mají význam lehce pozměněný – stále jde o to přivést někoho k pádu nebo chytit do pasti. Děje se tak ale většinou zveřejněním nějakého jeho poklesku.
• Tak má i Pavlík: Vy všichni se v tuto noc pro mne dáte přivést k pádu – což je asi přesnější. Klopýtnout a padnou není totéž, co odpadnout: Odpadnout navozuje představu trvalosti, kdežto po klopýtnutí či přechodném selhání je možno zase vstát.
• Ježíš říká, že odpadnutí učedníků se stane ještě této noci: Je velmi poučné, že tak přesný a krátký časový údaj nebyl pro učedníky varující.
• Člověk by řekl, že když jsem varován, že se něco stane během několika málo nadcházejících hodin, dám si pozor.
  • Když mi někdo řekne: „Dnes v noci si zlomíš nohu“, budu se snažit tomu vyhnout tím, že vůbec nevylezu z postele, případně budu chodit velmi opatrně.
  • Zde učedníci mají, co jim hrozí, „naservírováno na stříbrném podnose“ – přesto jim to pranic nepomohlo.
• Co ale mohli dělat? Měli někam „zalézt“ do ústraní, kde by jim žádné zapření nehrozilo? Což ale nebylo možné: Museli a chtěli být se svým Mistrem, museli zůstat v jádru děje.
• Někdy nám osud nachystá cestu, ze které nelze utéct, nelze se z ní vyvléct.
  • Nastane-li doma nějaká kritická situace, jak rád by se člověk hodil za hlavu všechny stresy a pochybnosti, sebral se a odjel někam daleko na „dovolenou“.
  • Je to ale nemožné.
  • Učedníci jasně viděli, že se kolem nich stahují mraky. Mohli se sebrat a odjet za svými rodinami. Má-li ale člověk v těle čest, právě tohle udělat nemůže.
  • Učedníci se za chvíli rozprchnou jako koroptve a Petr bude bezostyšně zapírat. Je to ale důsledek toho, že se rozhodli svého Mistra neopustit.
  • Později se jejich vztah s Mistrem zase obnoví.
  • Jidáš tlak nevydržel a ze situace „utekl“ zradou – tomu se již vztah ke Kristu obnovit nepodařilo.
• Připomíná mi to situaci manželské krize: Doma je všechno špatně, jen hádky a stres. Jak lákavě vypadá najít si milenku, hodit vše za hlavu a odjet s ní k moři.
• Vždycky mě napadne nezodpověditelná otázka²²: Co vlastně Bůh a Ježíš od učedníků očekávali? Co vlastně měli učedníci udělat, aby nešlo o odpadnutí nebo rozptýlení?
  • Měli při zatýkání „bojovat“ do posledního dechu? Rvát se s vojáky, sekat kolem sebe hlava nehlava? Jedenáct mužů bojujících jako o život, je síla, se kterou by museli zatýkající vojáci počítat. Podařilo by se vojákům vůbec Ježíše zatknout? A i kdyby učedníci při Jeho obraně padli nebo byli všichni spolu s ním pozatýkáni, nebylo by to lepší, než se rozutéct do noci?
  • A co měl vlastně dělat Petr, když na něho dotírala služebná na veleknězově dvoře? Co by nebylo zapřením? Měl říci: „Jojo, dobře jsi na to kápla – jsem Jeho učedník“. Možná by Petra
• Na jaké biblické místo se Ježíš odkazuje? Jde o Zach 13,7 Bij pastýře a ovce se rozprchnou, což je logické vyústění jakéhokoliv přepadení pastýře – co si mají ovce počít, když doposud byli na svém pastýři naprosto závislé a naprosto na něj spoléhaly? V panice se rozutečou a pokud se jich někdo neujme, dříve nebo později všechny zahynou.
• Podobně v dané situaci učedníci neměli šanci sami cokoliv smysluplného vymyslet či zorganizovat. Byli doposud na svém Mistru naprosto závislí a na takovouto kritickou situaci bez Něj nebyli v nejmenším trénováni ani připraveni.

32 Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“

• Ježíš mluví o tom, že se všichni rozprchnou – v tomto kontextu je toto „domlouvání místa schůzky“ velmi povzbuzující. Ježíš vlastně říká: V nastávajících událostech se na mě všichni „vykašlete“ … no, a až to bude všechno za námi, sejdeme se tam a tam. Ukazuje tím, že jejich selhání nebude osudové a fatální (jako selhání Jidášovo).
• Jde o pokyn ve smyslu: Začíná válka – já odjíždím na frontu, vy se stěhujete do Ameriky. A až válka skončí, sejdeme se „pod ocasem“.
• Vzdálenost z Jeruzaléma do Galileje se je kolem sto padesáti kilometrů – učedníkům po extrémních velikonočních událostech bude několik dní trvat, než se tam pěšky přesunou.

33 ⁽Na to⁾ mu Petr řekl: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy neodpadnu!“

• Petr si nicméně nedá pokoj.
• Buď nemůže ovládnout svou potřebuj být první či nejlepší – tomu nasvědčuje formulace: „Kdyby všichni, … já nikdy“
• Nebo, viděno z lepší stránky, se jeho upřímná a otevřená povaha nemohla smířit s Ježíšovou „nedůvěrou“ – Petrovo odhodlání jít s Pánem i na smrt bylo totiž v dané chvíli jistě naprosto ryzí.
• Petr jen v dané chvíli neměl tušení, do jakých hlubin temnoty a deprese se všichni za chvíli propadnou. Pravděpodobně ani netušil, že takové hlubiny vůbec existují či mohou nastat.
  • Nezapomínejme, že v době Ježíšovy smrti měl ďábel volné pole působnosti – Bůh kolem Ježíše odstranil všechny ochranné hradby. Temnota a zlo na zemi triumfovaly.

34 Ježíš mu řekl: „Amen, pravím tobě, že mě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš.“ 

• n.: se ozve; všude v evangeliích je sloveso zakokrhat překladem ř. fónésai (= ‚zavolat‘);
• Petr Petra rychle „usazuje“: Tvoje holedbání sni sliby nejsou na místě, jsou prázdné. Nevíš, o čem hovoříš; nemáš vůbec představu, co je před námi.
• Zahanbující a v dané chvíli (pro všechny přítomné – vždyť odhodlaní byli v danou chvíli všichni)) nepředstavitelné je, že k Petrovu zapření má dojít hned třikrát a poměrně brzy (ještě téže noci).
• Nepůjde tedy o nějaké izolované nechtěnné „podřeknutí se“ ve slabé chvilce. Ani k zapření nedojde za několik let, kdy síla odhodlání již vyprchala. Půjde o zapření vědomé, opakované, a to v řádu několika hodin.
• Zakokrhání kohouta je důležité: Jde o přirozeně nadpřirozenou připomínku – až Petr zakokrhání nad ránem uslyší, vzpamatuje jej to. Dojde mu, co se právě stalo, jak lehce, jak brzy a jak hluboko padl.
• Je jasné, že Ježíš zakokrhání kohouta „zařídil“ přímo pro Petra.
  • Díky Bohu za taková připomenutí, za takové budíčky. Podobné situace totiž vůbec nejsou vzácné.
  • Nedávno jsem si dal předsevzetí²³, že nebudu prokrastinovat na internetu. Nicméně netrvalo dlouho a únava po těžkém dni²⁴ způsobila, že jsem seděl před obrazovkou a tupě sledoval videa na youtube. V takové chvíli jsem pak vděčný za jakékoliv „zakokrhání“, které mě vzpamatuje a od obrazovky odtrhne. A to o nic nešlo – byl jsem pouze unavený. Učedníci byli v té noci nevyspaní, zmatení, vystresovaní a vyděšení.
• Shrneme-li obecné poučení pro křesťany všech míst a časů:
  • Nikdy si sebou nebuďme příliš jist.
  • Naše psychika je křehká věc.
  • Změna naší situace z plusu do minusu může nastat velmi rychle.
  • Jedinou naší šancí je Boží ochrana – kdyby nás Bůh ponechal bez ochrany, zlý s námi okamžitě „zamete“.
  • Když upadneme do hříchu nebo do útlumu, buďme pozorní k Božím „budíčkům“.
  • Žádné naše selhání, jakkoliv trapné by bylo, nemusí být definitivní.

35 Petr mu řekl: „I kdybych měl s tebou zemřít, určitě tě nezapřu.“ Podobně mluvili i ostatní učedníci.

• Na jedné straně šlo z Petrovy strany (a nebyl v tom sám ani výjimkou) o holedbání, na druhé straně není na místě jeho prohlášení zlehčovat nebo se nad ním povyšovat.
• Petr své prohlášení myslel ze srdce – když se ze srdce rozhodujeme být Kristu věrní a loajální za každou cenu a až do důsledků, Bůh to bere vážně a líbí se Mu to.
• Když někdo vyznává svou lásku ke Kristu, není správné jeho odhodlání relativizovat či zlehčovat ve smyslu: Teď se ti to mluví, ale uvidíme, jak budeš reagovat v obtížích, apod.²⁵
• Nikdo z nás za sebe nemůže ručit – nikdo neví s jistotou, jak by reagoval pod těžkým tlakem, při mučení nebo v nebezpečí smrti.
• Jak už jsem říkal – pro ďábla by nebyl nejmenší problém, nachystat pro kohokoliv takový mix okolností, který by jej spolehlivě přivedl k pádu.
• Naší jedinou nadějí je, že Bůh Bůh nad zkouškami svých dětí bdí a nedopustí, aby přesáhly naši únosnost, jak slibuje v 1K 10,13.

36 Tehdy s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Posaďte se zde, zatímco se tamhle odejdu pomodlit.“

• Getsemane (‚lis na olej‘) – zahrada ležící na vých. úbočí Kidrónu. Název je případný – Ježíš zde prodělával extrémní duševní a duchovní tlak. Ďábel jej „lisoval“, až z něho prýštila krev.
• Byla noc. Byli po večeři. Byla tma a klid. Bzučely cikády, svítily hvězdy, možná měsíc. Bylo teplo. Na první pohled snad až idyla. Možná si učedníci vydechli – tahle klidný noc přece nemůže přinést nic zlého. Třeba se prospíme a ráno bude všechno lepší.
• Ve skutečnosti se schylovalo k nejhorší události lidských dějin – k vraždě Božího Syna.
• Ježíš jediný věděl, co se vlastně děje. Cítil duchovní tlak. Věděl, že ďábel je „vypuštěn ze řetězu“. Věděl, že Otec od Něho odtáhl svou ochrannou ruku.
• Všechno v Ježíši volalo po záchraně. Co Mu bránilo v útěku byla touha plnit Boží vůli a láska k lidem. (Znal Boží plán – věděl, že když couvne, všichni lidé skončí v pekle).
• Nyní chtěl vše s Otcem ještě jednou probrat – třeba se ještě najde nějaké „úhybné“ kompromisní řešení. Třeba to, že všechno dokonale zvládl až do té chvíle, bude Otci stačit. Vždyť Otec je všemohoucí – třeba má „schované v rukávu nějaké eso“ a Synova smrt nebude nakonec nutná.
• Třeba Bůh řekne: To, že jsi, můj Synu, došel až sem, je pro mě dostatečným důkazem Tvé věrnosti a lásky. Vidím, že jsi odhodlán opravdu zemřít. Tímto okamžikem ukončuji zkoušku. Lidi zachráním na základě toho, co jsi doposud dokázal. Na kříž nemusíš.
• K tomuto rozhovoru s Otcem nyní potřeboval samotu a klid.

37 Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny; tu se začal rmoutit a znepokojovat.

• Všichni učedníci se rozložili někde v zahradě, hledali si pohodlné místo k sezení nebo ke spánku.
• Ježíš volá tři z nich a poodchází od ostatních.
• Je na něm vidět, že je extrémně vystresovaný.

38 Pak jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“

• Ježíš byl „nejsilnější osobností“ v dějinách, přesto ve chvíli absolutní krize hledal podporu u přátel.
• Nikoho bližšího v dané chvíli neměl.
• Být smutný až k smrti nevyžaduje komentář. Mysl je tak černá, že se nechce žít.
• Co Ježíš v takové chvíli chtěl po svých nejbližších? Nic moc – aby byli s ním. Nechtěl mluvit, nechtěl rozhovor. Chtěl „pouhou“ lidskou přítomnost.
• Tu může poskytnout každý – a vidíme, že to není málo.
• Protože byla noc a všichni byli unaveni, Ježíš věděl, že spánek bude problémem – a proto učedníky požádal o bdění.
• Bdění není samozřejmé. Přemáhání spánku je obtížná věc, někdy jedna z nejtěžších. Znají to všichni – nejvíce ti, kdo mívají noční služby nebo zkrátka pracují na směny²⁶.
  • Obecně je potřeba spánku ještě silnější, než potřeba jídla.
  • Odpírání spánku je strašný způsob mučení.
  • Samostatnou kapitolou je nespavost obtěžující miliony lidé na planetě.
• Bdění patří k sebe-pokořovacím a sebe-přemáhacím praktikám, někdy má duchovní přesah (vedle půstu, nepohodlného oblečení, nepohodlné tělesné polohy apod.)
• Některé příklady z Bible:
  • Dle Lev měli kněží hlídat oheň na oltář, aby nevyhasl.
  • Při odchodu z Egypta Izraelci celou noc nespali.
  • Mojžíš na Sinaji zřejmě nespal.
  • David dle Ž 119,148 v noci bděl, aby přemýšlel o Písmu. (Též Ž 63,7; 119,55).
  • Dle Neh Židé drželi hlídky na hradbách
  • Dle Iz 62 Hospodin postavil na hradbách Jeruzaléma „strážce, kteří nikdy nebudou mlčet“.
  • Mk 13,37n Bděte, neboť nevíte, kdy přijde pán domu.
    1Tes 5,6 Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.
    1Pt 5,8 Buďte střízliví, bděte! Váš protivník ďábel obchází jako lev řvoucí.
    Zj 16,15 – Hle, přicházím jako zloděj. Blaze tomu, kdo bdí.
  • Ježíš probděl nejednu noc při modlitbách
  • Apoštolové se v noci modlili za uvězněného Petra.
  • Pavel a Silas ve vězení zpívali o půlnoci.

39 A trochu poodešel, padl na tvář, modlil se a říkal: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty.“

• Co znamená „trochu poodešel“? Pět metrů, deset, dvacet? Nechtěl s učedníky sedět v kruhu a modlit se s nimi, chtěl být sám.
• Vzhledem k tomu, že víme, co se Ježíš modlil, lze předpokládat, že Ježíš zůstal na doslech a že se modlil nahlas.
• Modlil se vleže na břiše nebo vkleče s hlavou u země. Je dost možné, že v zoufalství křičel.
• Ježíš svou prosbu formuluje jasně: Bože, existuje-li možnost, jak zařídit spásu lidí bez mého kříže, využij ji!
• Pokud ale neexistuje, jsem připraven na kříž jít.
• Jde o jedno z nejhlubších míst v Písmu. Z Ježíšovy modlitby vyplývá mnoho „teologických“²⁷ důsledků:
  • Jde o „nejpodrobnější“ odpověď na otázku původu zla (teodicei²⁸) – žádnou lepší odpověď na „roli“ Boha při vzniku zla v Bibli nemáme.
  • Otázka vzniku zla redukovaná ad limitem zni: Jak je možné že Bohu stálo za to stvořit lidi, když věděl, kolik zla to přinese? Odpověď zní: Jakkoliv to nechápeme, je jasné, že Bohu stvoření lidstva „za to“ stálo.
  • Tím to ale nekončí – Bohu to „stálo Mu to za to“ až tak moc, že byl ochoten se osobně extrémně angažovat.
  • Ježíšovo utrpení na kříži nám dává jasnou odpověď: Bohu na vzniku člověka záleželo tak velmi, že byl ochoten k němu přistoupit i při vědomí, kolik zla a jaké utrpení tím vypůsobí.
  • A při vědomí, že při následném řešení vzniklého zla bude ochoten se angažovat extrémním způsobem – obětí vlastního Syna²⁹.
  • Tato odpověď je nezpochybnitelná a „nabíledni“, jakkoliv je nám nepochopitelná.
• Boží odpověď na Synovu naléhavou modlitbu v Getsemane totiž zněla: „Ne. Není to možné. Otázku lidského zla a lidské spásy bez Tvé oběti na kříži vyřešit možné není“.
• Tato Boží odpověď svému Synu je precedentem Boží odpovědi na nesčetné modlitby trpících lidí – jsou situace, kdy, pokud chceme být v linii Boží vůle, není možné se utrpení vyhnout.

40 Potom přišel k učedníkům a nalezl je spící, i řekl Petrovi: „To jste se mnou nemohli bdít jedinou hodinu? 

• Obrací se na Petra jako na zástupce ostatních, možná jako na nejzkušenějšího či nejzralejšího z nich.
• Nebo na někoho, na koho již předtím delegoval vůdcovství, a očekával by tedy, že dohlédne na plnění Ježíšových přání.
• Jde o jasnou otevřenou výčitku – váš postoj mě zklamal. Mrzí mě, jak jste se zachovali.
• Existují situace, kdy je téměř nemožné se ubránit spánku – mohly by o tom vyprávět tisíce řidičů, které postihl mikrospánek, lidé pracující na nočních směnách, noční hlídači. Člověk by někdy za chvilkové zavření očí vyměnil cokoliv. (Jde na mě spaní, i když o tomto tématu jen právě píšu).
  • Pro vojáky často byl za usnutí na hlídce trest smrti – přesto občas někdo usne.
• Kdyby si učedníci uvědomili, jak důležité jejich bdění pro Ježíše je, možná by se snažili více – neseděli by, ale začali přecházet, štípali by se až do bolesti, začali by se bavit, apod.
• Ale, jak uvidíme za chvíli, ani Ježíšovo napomenutí jim v opětovném usnutí nezabránilo.
• Proč vlastně bylo spolu-bdění učedníků pro Ježíše tak důležité?
  • Šlo o prostou lidskou solidaritu a podporu: Víme, že je ti těžko a jsme s tebou, jak jen to dokážeme.
  • Když je někomu těžko, je pro nás nemožné dělat jakoby nic. Když má moje dítě horečku, když se vedle v pokoji manželka svíjí při žlučníkové kolice, neotevřu si víno a nepustím televizi.
  • Ježíš mohl očekávat od učedníků podpůrné modlitby. Mohl doufat, že když Boha budou svými prosbami ohledně kříže „bombardovat“ i další lidé, Bůh bude více nakloněn vyhovět.
  • Učedníci nemohli mít dokonalý vhled do „hry“, která se právě odehrávala. Mohli se ale modlit ve smyslu: Pane, vidíme, že našemu příteli je těžko, že se trápí. Je nám ho líto – prosíme, pomoz mu, apod.
• Nic z toho učedníci nedokázali naplnit.
• Je dost možné, že se před usnutím opravdu pomodlili, např. ve smyslu: Pane, vidíme, že je Ježíši těžko, pomoc mu. Ty to zvládneš, i když my si teď zdřímneme.
  • Takovouto modlitbu – výmluvu používám dosti často: Pane, cítím, že bych se měl dnes postit kvůli tomu a tomu problému – ale Ty víš, jak nabitý a náročný mám dnes program. Tak to prosím zvládni i bez mého půstu. Pane, asi bych se měl dnes večer nebo ráno modlit, ale jsem tak unavený a ospalý – ty víš, co mě trápí, zvládni to prosím i bez mé modlitby, apod.
• Zřejmě očekávali od Boha i od Ježíše pochopení – Bůh i Ježíš přece musejí chápat, jak těžká ospalost na nás přišla. V tomto případě to ale „nezafungovalo“ – Bůh sice veškeré pochopení má, ale jsou situace, kdy je třeba se přemoci za každou cenu. A tohle taková situace byla.
• Jako již tolikrát Ježíš opět zůstal ve všem sám. Opět se potvrdilo, že svou pozemskou misi v celém rozsahu musel „vydřít“ sám. Během Jeho pozemského pobytu se Ježíši nedostalo od nikoho žádné podstatné podpory.
  • Je v tom jistě částečně Boží záměr – vše, co Ježíš na zemi pro spásu lidí vykonal, od začátku až do konce bylo výhradně Jeho zásluhou. Nikdo nemůže říci: Já mám na Kristově díle podíl – nebýt mých podpůrných modliteb tenkrát v Getsemanem, kdo ví, jak by to tenkrát zvládl, apod.

41 bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“

• Proč vlastně učedníci měli přemáhat spánek?
• Výčitka To jste se mnou nemohli bdít jedinou hodinu? ukazuje jeden důvod – Ježíš v kritické chvíli toužil po společenství či morální podpoře. Chtěl nebýt sám.
• Nešlo ale o důvod jediný. Ježíš učedníkům dovysvětluje, že zůstat vzhůru je důležité ještě z dalšího důvodu: Bdělostí lze předejít pokušením; či v nich lze obstát. Co má Ježíš na mysli. Jak to funguje? Před čím učedníky varuje?
• Pokušení by se dalo definovat jako situace, kdy je člověk vystaven podnětu, který ho vybízí k nějakému činu – zpravidla k něčemu zakázanému, nevhodnému či škodlivému, případně k odchýlení od správné cesty. Řecký termín překládaný jako pokušení je možno přeložit bez negativních souvislostí rovněž jako zkouška či test.
  • V češtině má pokušení jasné negativní konotace, test či zkouška nikoliv.
  • V řečtině je pokušení πειρασμός (peirasmos)., rovněž s negativním či neutrálním významem (podobně jako v češtině) – rozhoduje kontext.
  • V hebrejštině je údajně slovo pro pokušení či test neutrální, bez negativních konotací.
  • Bůh nikoho nepokouší (Jk1,13), ale dopouští zkoušky – jde o poměrně složitou teologickou problematiku, se kterou se budeme opakovaně setkávat, zvláště např. v listu Jakubově.
• Když pomineme ponechání Ježíše samotného, v čem by tedy pro učedníky bylo bdění užitečnější, než spánek? Kdyby bděli, byla by menší šance, že vejdou do pokušení. Co si pod tím představit?
  • Buď je menší pravděpodobnost, že na ně nějaké pokušení vůbec přijde.
  • Nebo v pokušení, které přijde, spíše obstojí.
• Ne-bdělá, ospalá, rozespalá či obluzená mysl je náchylnější k tomu, aby se nechala unášet nežádoucím směrem; aby ji napadaly a „rozlézaly“ se v ní myšlenky, které by v bdělém stavu dokázala nepřijmout nebo eliminovat.
• Člověk je povinen mít své myšlenky pod kontrolou – dát své mysli „zelenou“ k tomu, aby se zabývala, čím chce, není správné.
  • Křesťan, na rozdíl od příslušníku některých jiných náboženství (zvláště východních) svou mysl „nevyprazdňuje“, nenechává ji plynout, ale kontroluje ji.
  • Křesťanská meditace není totéž, jako meditace východní – křesťan při meditaci zaměstnává svou mysl Božím slovem, kdežto při východní meditaci se mysl vyprazdňuje.
• Ježíš vlastně říká: Když usnete, nebudete mít pod kontrolou své myšlení a můžete se tak snadno stát oběťmi svého podvědomí, vlastních zmatených myšlenek nebo vnějších duchovních útoků.
• V polobdělém stavu, za temné noci plné strachu a nejistoty, když jsou navíc uvolněny démonické síly zla, je snadné podlehnout strachu, panice, depresi, bludným myšlenkám nebo zkrátka „zešílet“.
• Duch je sice ochotný, ale tělo slabé geniálně vyjadřuje rozpor mezi naším odhodláním a následnou realitou.
• Učedníci jasně a odhodlaně deklarovali své odhodlání stát za Ježíšem za všech okolností a za každou cenu – a jejich odhodlání bylo opravdové.
• Střet s realitou ale vzápětí jasně ukázal, že pouhé odhodlání nestačí – je třeba mysl udržovat bdělou a odhodlanou.
• Když vzápětí dorazí ozbrojenci Ježíše zatknout, rozespalí a nepřipravení učedníci se vyděsí a rozutečou. Je pravděpodobné, že kdyby byli bdělí a odhodlaní, reagovali by jinak.
  • Jako obvykle se dotýkáme tajemství, co by se stalo, kdyby se učedníci za svého Mistra odhodlaně, jednotně a se zbraní v ruce postavili. Nebo kdyby se k Němu alespoň hrdě přihlásili. Tento způsob uvažování ale nikam nevede – Boží předzvědění z lidí nesnímá zodpovědnost za jejich jednání.
  • Můžeme se ptát také: Co by bylo jinak, kdyby učedníci neusnuli? Odehrálo by se něco jinak? Prošel by Ježíš svou modlitební agonií „lépe“? Mohl by si třeba říci: Křížem musím projít, ale alespoň mám opravdu oddané přátele, kteří mě dokáží za všech okolností podporovat? Těžko.
• Slabost našeho těla (a lze do toho zahrnout i duši) neodpovídající odhodlání našeho ducha je obecným jevem: Je snadné se pevně rozhodnout začít žít lépe – více se modlit nebo třeba zhubnout. Pevné odhodlání obvykle vydrží pouze do prvního střetu s realitou.

42 Opět podruhé odešel a pomodlil se, říkaje: „Můj Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle.“ 

• Mezi první a druhou modlitbou došlo k posunu: Ježíš někdy během „pauzy“ mezi dvěma modlitbami – kdy hovořil s učedníky – pochopil, že žádná úniková cesta není možná.
• Respektive, že není možná, pokud chce jednat v souladu s Boží vůli (kdyby chtěl, mohl se kříží vyhnout, ale znamenalo by to opustit linii Boží vůle).
• Možná Mu to došlo ve chvíli, kdy uviděl, že se od nikoho nedočká žádné pomoci – že učedníci jsou nespolehliví a slabí.
• Možná z počátku doufal, že když Jej v Jeho žádosti podpoří více lidí, Bůh nějaké řešení vymyslí.
  • Něco ve smyslu: Když se se mnou bude úporně modlit více lidí a budeme společně naléhat na Otce, ať mě ušetří, třeba to nakonec nějak půjde.
• V každém případě nyní již Ježíš neprosí o únikovou cestu, ale je se svým osudem smířen.
• Je důležité si znovu připomenout obsah Ježíšovy modlitby – jde o jednu z nejzásadnějších modliteb, které kdy zazněly:
  • kalich znamená nastávající osud, v tomto případě ukřižování;
  • Ježíš nemá žádné pochyby o tom, že Bůh nepřestal být Jeho Otcem;
  • Otcova vůle je, aby Ježíš tento kalich vypil – tedy aby Jeho Syn byl ukřižován. Jde o nejvíce šokující informaci, která může existovat.
    • Proč tomu tak „proboha“ je? Proč si nějaký otec může přát, aby byl ukřižován jeho syn? Odpověď je neméně šokující: Je to kvůli nám. Otec to dělá kvůli lidem. Nebýt nás lidí a toho, že se všichni ženeme do záhuby, nebyl důvod takové hrozné věci dělat.
    • Jde zároveň o nejlepší možnou odpověď na otázku původu zla: Ta, redukována na maximum zní: Jak to, že Bohu stálo za to stvořit člověka, i když předem věděl, kolik zla tím způsobí. Odpověď zní: I když to plně nechápeme, je jisté, že Mu to za to stálo – a to dokonce tak velmi, že byl ochoten se osobně angažovat nejextrémnějším možným způsobem.
  • Dvakrát je zdůrazněno, že jiná cesta neexistuje: Na Ježíšovu žádost: „Je-li to možné“, Otec odpovídá, že to možné není – Ježíš tento kalich vypít musí.

43 Pak šel a nalezl je opět spící, protože měli velmi těžká víčka.

• Mít těžká víčka dobře popisuje nekonečnou nepřekonatelnou touhu po spánku.
• Touha učedníků po spánku byla jistě „fyziologická“, nicméně mohla být potencována duchovně – buď démony nebo celkovou duchovní temnou stísňující atmosférou.

44 nechal je, znovu odešel a pomodlil se potřetí, říkaje ^[opět^] stejnou prosbu.

• ř. logos = věc / slovo;
• Tentokrát již Ježíš své učedníky nebudil ani nenapomínal – asi nad nimi určitým způsobem v této věci „zlomil hůl“: Dnes mi zkrátka tihle nepomohou, jsem na to sám.
• Zřejmě tedy potřetí vůči Otci konstatoval, že je-li to nutné, je připraven.
• Rozhodnutí bylo tak závažné, že je možné, že Otec chtěl mít od Syna trojí ujištění, než dovolil spustit řetěz událostí.
• Od této chvíle Ježíše čekalo ještě asi deset hodin života, naplněných již pouze hrůzou.
• Můžeme se ptát, odkud Matouš (a synoptici) znal obsah Ježíšových modliteb, když ti, kdo byli v potenciálním doslechu, spali. V zásadě jsou možná tři vysvětlení (nejde o ojedinělý problém při čtení evangelií – často čteme věci, které učedníci mohli vědět, jen stěží):
  • Kromě tří spících nejbližších, se k Ježíši mohl „připlížit“ někdo jiný – třeba mladý Marek. Je to ale nepravděpodobné vysvětlení.
  • Synoptici (nebo jejich společný zdroj) mohli mít tuto informaci zjevenou od Boha – nebylo by se co divit, jde o naprosto zásadní informace s nekonečným dosahem.
  • Učedníci se mohli Ježíše po vzkříšení na tyto detaily doptat (nebo jim je mohl Ježíš říci z vlastní iniciativy). Během čtyřiceti dnů společného pobytu po vzkříšení mohli učedníci někdy říci: „Ježíši, a za co jsi se tenkrát v Getsemane vlastně modlil?“

45 Tehdy přišel ke svým učedníkům a řekl jim: „⁽Ještě spíte a odpočíváte?⁾ Hle, přiblížila se ta hodina a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.

• n.: Spěte dál a odpočívejte.
• Jde o jasný hořký povzdech ve smyslu: Tak si spěte, když se nechcete trochu přemáhat. Za chvíli bude probuzení až až.
• Ježíš byl v danou chvíli úplně sám na celém světě – opuštěný uprostřed temnoty na „prokleté“ planetě plné zla.
  • Není to úplná pravda: Víme odjinud, že přece jen měl určitou pomoc shůry – že jej při Jeho agónii podporovali andělé.
• Byl sám, opuštěný a zranitelný. Ale odhodlaný. Přes všechnu slabost silnější, než celé peklo.

46 Vstávejte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mne zrazuje.“ 

• Skončilo období volby, kdy se učedníci mohli rozhodovat, zda budou spát nebo ne.
• Okolnosti jim nyní už spánek nedovolí. Příval adrenalinu odplaví ospalost.
• Zůstane jen malátnost a tupý pocit v hlavě.
• Vidíme, že „otázka“ Jidášovy zrady je pro Ježíše stále živá a zraňující. Nepovznesl se na ni.
• Ježíš si již vnitřně vybojoval, že půjde na kříž, ale to, že se to stane zradou přítele, Jej nepřestává bolet.

47 Když ještě mluvil, hle, přišel Juda, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup od velekněží a starších lidu s meči a holemi. 

• Události nabraly dramatický spád. Do getsemanské noci přichází „horda“ ozbrojenců vyslaná židovskými autoritami.
• Nešlo o oficiální „armádu nebo policii“, ale o „ochranku“ Chrámu, o chrámové „milice“, dost možná posílené o ozbrojené „dobrovolníky“.
  • Víme z mnoha dějinných příkladů, že řádění takových „ochotných“ polovojenských bojůvek bývá často horší, než akce policie nebo armády. Kombinuje se u nich temné lidské pudy s davovou psychózou a pocitem beztrestnosti.
• Učedníci byli jistě značně přečísleni, nicméně kdyby se odhodlaně bok po boku bránili, jistě by příchozím Ježíšovo zatčení značně ztížili.
• Kdyby Ježíš chtěl utéci, příležitost by se jistě našla – situace v tmavé zahradě pouze za mihotavého svitu loučí musela být zcela nepřehledná.

48 Ten, který ho zrazoval, ⁽s nimi domluvil znamení⁾: „Je to ten, kterého políbím; toho se zmocněte.“ 

• ř.: jim dal zn. řka;
• Matouš už Jidáše nemá ani chuť jmenovat – stal se „tím, kdo Ježíše zrazoval“.
• Přesunout se z „kategorie“ učedníků do kategorie zrádců je opravdovou lidskou tragédií. Bože, chraň nás takových věcí!
• Jen na okraj: Pokud není Bůh, je vše dovoleno. Pokud není Bůh, je všechno jedno. Učedník nebo zrádce – co na tom záleží. Není-li žádný arbitr, není-li soud a věčný život jsou dobro a zlo prázdnými pojmy.

49 A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, Rabbi,“ a vroucně ho políbil.

• Dlužno říci, že Jidáš si pro svou zradu zvolil „nejnevkusnější“ možný způsob.
• Proč? Když už zrada, proč prostě na Ježíše neukázal prstem?
• Polibek byl navíc vroucí – κατεφίλησεν (katephilēsen), od καταφιλέω, horlivě, vroucně, opakovaně líbat, líbat s důrazem. Kατά- zesiluje význam oproti prostému φιλέω (milovat, líbat).
• Proč Jidáš Ježíše líbal? Pro hrál svou roli „milujícího učedníka“?
  • Víme, že šlo o domluvené identifikační gesto pro doprovázející doprovázející ozbrojenou skupinu – pokud šlo pouze o toto, nemohl si Jidáš vybrat nevkusnější signál. Když už někomu vrážím dýku do zad, nemusím jej u toho objímat.
  • Mohlo jít o divadlo pro ostatní učedníky: Jidáš se mohl bát, že kdyby na Ježíše začal ukazovat prstem a křičet: „To je on, toho zatkněte“, mohla by taková očividná zrada učedníky rozzuřit – mohli by tasit zbraně, začít bojovat a Ježíše bránit. Mohli by se vrhnout i na samotného zrádce.
  • Nebo Jidáš chtěl svou zradu utajit před samotným Kristem? Je možné, aby mu všechny „náznaky“ (s namočeným chlebem, aj.) při předcházející večeři neobjasnily, že Ježíš o jeho plánované zradě ví?
  • Je to trochu absurdní, ale nevylučoval bych, že Jidáš mohl také chtít dát před doprovázejícími ozbrojenci najevo svou důležitost ve smyslu: Podívejte se, jaký jsem měl k Mistrovi významný přístup – vždyť ho smím dokonce obejmout a políbit.
• Ať byly motivy jakékoliv, jde o archetypální příklad hnusné zrady spojené s bezostyšným lhaním do očí: Udělám to nejhorší, ale tvářím se u toho jako přítel a svatoušek. Jednou rukou objímám, druhou vrážím dýku do zad.

50 Ježíš mu řekl: „Příteli, proč jsi přišel?“ Tu přistoupili, vztáhli na Ježíše ruce a zmocnili se ho. 

• n.: „Příteli, učiň, k čemu jsi zde.“ 
• Ježíš Jidáše veřejně neodhaluje, přistupuje na jeho „hru“: Nazývá jej přítelem a klade neutrální otázku.
• Ježíš i Jidáš přitom samozřejmě vědí, co se děje, oč se hraje.
• V okamžiku zatčení Ježíš zlomově ztrácí svobodu nakládat se svým osudem (do té chvíle mohl utéci, skrývat se, bojovat, apod.) od této chvíle je již pouhým objektem v rukou mocných, „figurkou v politické hře“.

51 A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho.

• Jeden z učedníků v kritické situaci přece jen reaguje obranou.
• Synoptici jméno bojujícího učedníka neuvádějí – dle Janova evangelia jím byl Petr („Šimon Petr, který měl meč, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchos.“).
  • Zajímavá je teorie, že synoptici³⁰ Petrovo jméno neuvádějí, protože chtějí Petra chránit před možnými postihy (přece jen šlo o ozbrojený odpor proti oficiální autoritě). V době, kdy byla psána, mohl být Petr ještě naživu a stíhatelný.
  • Jan ale obecně často uvádí více detailů, než synoptici.
  • Mohou být ještě další důvody, proč synoptici Petrovo jméno neuvádějí.
• Zajímavý je také kontrast Petrovy horlivost a slabosti – nejprve jako jediný riskuje svůj život s mečem proti přesile, za chvíli Krista zapírá.
• Útok mečem byl v dané chvíli téměř sebevražedným počinem: Přesila byla značná a ostatní Ježíšovi učedníci navíc ani nebyli ozbrojeni nebyli. Petr musel počítat s protiútokem ozbrojenců.
• Nešlo také o obranu ve smyslu, že by se učedníci semkli kolem Ježíše a kladli organizovaný odpor, spíše o jednotlivý nečekaný výpad.
• Useknuté ucho ukazuje, že Petr svůj útok myslel vážně – že služebníkovi mířil na hlavu a chtěl jej opravdu zabít.
• (Nešlo o vojáky, Malchos tedy neměl přilbici).
• Byla to pouze „náhoda“ či spíše Boží ochranná ruka, že se netrefil nebo meč sklouzl po hlavě.
  • Nešlo tedy o nevinné zastrašující ohnání se zbraní, ale o opravdový smrtelný útok.
  • Kdyby Petr chtěl jen zastrašovat, útočil by na ruce nebo nohy, kde se dá předpokládat, že zasažený může útok přežít³¹.

52 Tehdy mu Ježíš řekl: „Vrať svůj meč na místo. Neboť všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou.

• Kdyby se útok podařil a Petr Malchosovi rozťal hlavu, situace by se nutně vyvinula jinak – došlo by k lité řeži, učedníci by se rozutekli nebo byli pozatýkání. Byli by souzení jako ozbrojení vzbouřenci a dost možná popraveni. Pokud by byli předání Římanům, zřejmě ukřižováním.
• Takto zranění ucha bylo významné, krve muselo být hodně, ale o ohrožení života nešlo.
• Ježíš se do vyhrocené a zmatečné situace autoritativně vkládá: Přikazuje Petrovi přestat.
• Petr nepochybně poslechl.
• Ježíš se na Petra zřejmě „nezlobí“ (konec konců meč s sebou měl na Ježíšův popud), ale varuje jej. Ježíšovy plány pro učedníky byly jiné, než aby zemřeli jako hrdelní zločinci – nejprve měli řadu úkolů při zakládání církve, pak postupně téměř všichni zahynuli mučednickou smrtí. Mučednickou, někteří možná i mečem, ne však jako zločinci odsouzení za vraždu.
• A zřejmě jde i o obecné pravidlo – kdo volí ozbrojený boj, s velkou pravděpodobností zahyne násilnou smrtí.

53 Či myslíš, že nemohu poprosit svého Otce, a on mi hned pošle víc než dvanáct legií andělů?

• Jde o šokující poodhalení „zákulisí“: Ježíš po celou dobu neztrácí nic ze svého vztahu s Bohem.
• Jak víme z Ježíšovy modlitby, Boží vůlí je, aby Ježíš zemřel na kříži, ale přesto nepřestává ani na chvíli „stát v pohotovosti“. – kdyby si to Ježíš rozmyslel, kdyby všeho bylo nad míru, kterou by byl ochoten snášet, Otec by neváhal a okamžitě intervenoval.
• Neřekl by: „Vždyť jsme se domluvili, že to vydržíš“ ani nic podobného.
• Vše po celou dobu „viselo“ na Synu a na Jeho rozhodnutí. Znovu a znovu vidíme, že Synova zásluha na naší spáse je absolutní.
  • Nepomohl mu nikdo z učedníků.
  • Synovi jeho úlohu neulehčoval ani Otec – vždyť vědět každou strašnou vteřinu (během šesti hodin) na kříži, že mohu kdykoliv své utrpení ukončit, musí být nesmírným pokušením. Při každé záplavě agonizující bolesti při změně polohy i při každém obtížném nádechu musel Ježíš kromě přemáhání bolesti ještě odolávat pokušení říci: „Tak dost“.
  • Kdyby Otec žádnou jednotku neposkytl, měl by to Syn „jednodušší“ – při své agonii by věděl, že nemá volbu, že mu není pomoci, že mu nikdo na pomoc nepřijde.
  • Otec Synu nedopřál ani žádné „morfium“³² ani žádnou jinou úlevu – vše bylo hrůzně syrové a netlumené.
• Pro Petra musela být tato informace také šokující: Tak on se tady o něco snaží, riskuje život a Ježíš má v záloze celou vojenskou jednotku.

54 Jak by se však naplnila Písma, že se tak musí stát?“ 

• Ježíš pokračuje ve vysvětlování, proč je třeba nebojovat a akceptovat Jeho zatčení.
• Je to proto, že je Jeho zrada, zatčení a smrt byly předpovězeny (a tyto předpovědi jsou zaznamenány v Bibli).
• Jde o zvláštní až „fatalistický“ argument: Je to už takto „domluveno“, tak se s tím nedá nic dělat.
• Na koho se ale Bůh ohlíží? Cožpak On není arbitrem všeho? Cožpak to, že někdy někdo někam něco zapsal automaticky znamená, že už nelze nic dělat ani s tak hroznými věcmi jako je justiční vražda?
• Vidíme, že Kristova smrt byla odvěkým Božím plánem. Stopy tohoto plánu nalézáme v Boží knize. A Ježíš se od tohoto plánu odchýlit rozhodně nehodlá.
• Ne proto, že je to někde zapsáno, ale proto, že to tak s Otcem domluvil a svou domluvu hodlá dodržet. To, že je to zapsáno v Bibli, je vedlejší, i když významnou skutečností.
• Když tedy hodlal zabránit Kristou zatčení, stavěl se proti odvěkému Božímu plánu.
• Vidíme dále, že Kristova smrt byla Bohem předpovězena do detailů – včetně zrady, způsobu zatčení a všeho dalšího.

55 V onu hodinu řekl Ježíš zástupům: „Jako na lupiče jste vyšli s meči a holemi, abyste mě zatkli. Den co den jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne.

• n.: ? (otázka);
• Ježíš vyčítá příchozí skupině zbabělost a pochybné motivy: Kdyby si byli jisti svou věcí, kdyby věděli, že dělají správnou věc, kdyby jim bylo jasné, že právo je na jejich straně, nemuseli by Ježíše zatýkat takto „pokoutně“ – v noci a za pomocí narychlo sebrané ozbrojené hordy ničemů.
• Postavit se Ježíši veřejně, se nikdy neodvážili, troufli si jen na zákeřný noční přepad pod vedením odpudivého zrádce.

56 Toto všechno se však stalo, aby se naplnila Písma proroků.“ A v té chvíli ho všichni učedníci opustili a utekli.

• O naplnění prorockých Písem zřejmě ještě hovoří Ježíš. (mohlo by už jít o Matoušovu poznámku – v tom případě by ukončující uvozovky patřily na konec 55. verše).
• Stejně jako Petrovi i příchozím Ježíš zdůrazňuje, že to, co se odehrává, není chaotickým zmatkem, ale naplněním Boží vůle.
• Jde zároveň o varování pro zatýkající, že se stali součástí zásadních dějinotvorných událostí.
  • To, co vypadalo jako nenáročná jednoduchá akce (zatčení zločince) se proměnilo v komplikovanou politicko-náboženskou morálně spornou kauzu.
  • Někteří z příchozí skupiny se mohli ke všemu jen připlést – nějaký kněz zavolal: Potřebujeme pár ozbrojených chlapů, půjdeme zatýkat zločince! Denár pro každého. Někdo šel kolem, vzal hůl a připojil se.
  • Když nyní zjistil, koho vlastně zatýkají, mohl ještě dostat šanci si vše rozmyslet a zmizet.
  • Jedna věc je zúčastnit se pouliční rvačky, druhá připlést se do boje mafií nebo tajných služeb – z toho taky nemusí být možné vyváznout se zdravou kůží.
• A v té chvíli ho všichni učedníci opustili a utekli. Ježíšovou neochotou se bránit přetekl pohár odolnosti učedníků. Situace byla beznadějná a bránit se jim bylo zakázáno.
• Ježíš nejevil nejmenší snahu uniknout – logicky vzato opravdu nebyl důvod zůstávat.
• Nicméně – byl útěk selháním? To, že byl jejich útěk předpovězen v Písmech, z učedníků nesnímá osobní zodpovědnost (podobně jako z Jidáše nebo Petra).
• Co tedy měli dělat? Měli zůstat na místě a nechat se spolu s Ježíšem zatknout? Pravděpodobně ano. Bůh by i pak situaci nějak vyřešil – pravděpodobně by si velekněží nechali pouze Ježíše a ostatní obratem propustili nebo něco podobného. Situace by i pak dopadla podle Boží vůle, ale učedníci by měli čisté svědomí.
• Jsem samozřejmě dalek učedníkům cokoliv vyčítat nebo se na ně nedejbože dívat „skrz prsty“.
• Také „polehčujících okolnosti“ je nezměrné množství: Byla noc, zmatek, duchovní temnota byla všudypřítomná, byli přečísleni, Ježíš se choval divně a nejevil snahu o záchranu. Jak má člověk v dané chvíli vědět, co je správné?

57 Ti, kdo se Ježíše zmocnili, ho odvedli k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. 

• Od této chvíle již Ježíš nebyl pánem svého života, ale objektem nakládání druhých.
• Ježíš prožíval to, co po svém vzkříšení bude prorokovat i Petrovi (J 21,18) „Amen, amen, pravím ti: Když jsi byl mladší, sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Až zestárneš, vztáhneš své ruce a jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“
• Ježíše zavedli nejprve do domu velekněze Kaifáše – ten na něj ostatně poslal chrámovou stráž a další ozbrojence.
• Kaifáš k sobě svolal všechny židovské autority, které měly pravomoci řešit mimořádné situace.
• Kolik učitelů Zákona a starších se mohlo shromáždit? Deset, dvacet nebo třicet?
• Byla noc, možná nad ránem – nevíme, jak pozdě večer se Ježíš s učedníky odebrali do Getsemane, ani, jak dlouho se Ježíš modlil. Můžeme odhadnout, že zatčení a odvedení ke Kaifáši mohlo zabrat zhruba hodinu.

58 Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru; vešel dovnitř a seděl se služebníky, aby uviděl konec. 

• Petr se chová statečně. Když mu nebylo umožněno bojovat, snaží se alespoň být nablízku a pozorovat vývoj. Jistě spřádal v mysli plány a čekal na příležitost, co by se dalo pro Ježíše udělat.
• Z toho, že se mohl dostat až do veleknězova domu, můžeme usuzovat, že tam vládl zmatek – lidé přicházeli o odcházeli, zdaleka ne všichni se znali, navíc byla tma.
• Na jednom místě (na dvoře) byl Ježíš s hlídači, někde uvnitř se zřejmě horečnatě radila velerada, kněží, starší a zákoníci, jaké mají být jejich další kroky: Ježíše tedy máme – a co dál?

59 Velekněží, starší a celá velerada hledali proti Ježíšovi křivé svědectví, aby ho mohli  odsoudit  k smrti, 

• Máme Ježíše – teď musíme vyřešit, z čeho Jej obžalujeme. Jde o zcela pokřivený přístup: Někoho zatknout a teprve potom pro to hledat zdůvodnění.
• Vedoucí samozřejmě měli jasno, proč Ježíše chtěli odstranit – byl jim nepohodlný a nebezpečný z mnoha důvodů. Ve hře byla obtížná politická situace. A také na Něj žárlili.
• Jedna věc ale je, že je mi někdo nepohodlný, a druhá, mít formulované a uchopitelné obvinění. Notabene obvinění z hrdelního zločinu – protože v tom, že chtějí Ježíše popravit, měli jasno již delší dobu (viz zde: „aby ho mohli odsoudit k smrti„).
• Každé svědectví proti Ježíši bylo od počátku křivé: Ježíš říkal mnoho kontroverzích věcí, ale nikdy nic, co by bylo hrdelním zločinem.
  • Pomineme-li vraždy a jiné těžké zločiny (které v souvislosti s Ježíšem nepřipadaly v úvahu – a to věděli i kněží), bylo v tehdejší době hrdelním zločinem cokoliv, co by zpochybňovalo nadvládu Říma.
  • Vzhledem k tomu, že Izrael byl teokracií, připadaly v úvahu ještě hrdelní zločiny podle Tóry – např. rouhání, okultismus, práce v sobotu, nevěra a mnoho dalšího.
  • Někde v těchto mantinelech museli kněží vůči Ježíši hledat potenciální obvinění.
• Je dost pravděpodobné, že si s podklady pro svědectví rada moc hlavu nelámala. Kde také mohli v takovou noční hodinu sehnat věrohodné a opravdové svědky. Zřejmě kdo byl ochoten vypovídat, dostal slovo. Je téměř jisté, že svědkům slova vkládali do úst sami kněží.

60 ale nenašli, ačkoli předstoupilo mnoho křivých svědků. Nakonec předstoupili dva křiví svědkové 

• Radě se její „bohulibé úsilí“ najít alespoň trochu smysluplné obvinění moc nedařilo – svědectví byla zřejmě natolik do očí bijícím způsobem hloupá, nesmyslná nebo vycucaná z prstu, že s nimi nebylo možno „vyjít ven“.

61 a řekli: „Tento člověk říkal: Mohu zbořit Boží svatyni a ve třech dnech ji vybudovat.“ 

• Konečně se na radu „usmálo štěstí“ – našli se dva svědkové, kteří citovali Ježíšův opravdový, a přitom kontroverzí výrok.
• Možná by se dalo říci, že tito svědkové ani nebyli „křiví“ – Ježíš tato slova opravdu řekl (J 2,18 „Židé mu na to řekli: „Jaké znamení nám ukážeš, že toto činíš?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tuto svatyni, a ve třech dnech ji postavím.“
• Na druhé straně nejde o nic hrozného – tohle rozhodně není výrok, za který by se mělo popravovat. Nejde ani o výzvu k bourání Chrámu. Nejvýše by se dalo hovořit o tom, že jde o výrok bláznivý či megalomanský.
• Nezaujatému posluchači ale musí být jasné, že Ježíšovo vyjádření je symbolické či vyjadřuje něco jiného, než fyzické bourání Chrámu.

62 Tu velekněz povstal a řekl mu: „Nic neodpovídáš? Co tito lidé svědčí proti tobě?“ 

• Ježíš byl tedy oné „frašce“ se svědky po celou dobu přítomen.
• A mlčel. Co také chcete v takové situaci říkat? Je znásilňováno právo, o rozsudku je již dávno rozhodnuto.
• Svým mlčením ale Ježíš radě věci neusnadňoval – oni potřebovali, aby se nějak výrazně projevil.
• Velekněz tedy chce Ježíše vyprovokovat. Používá pro to jednu z nejsilnějších „zbraní“.

63 Ježíš však mlčel. Velekněz mu řekl: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zda jsi Mesiáš,  Syn Boží!“

• [na zapřísahání byl Ježíš zákonně povinen odpovědět;] 
• Velekněz situaci vyhrotil na nejvyšší možnou míru – zapřísahání je výzva k vyjádření s nejvyšší možnou závažností.
• K jakému vyjádření Ježíše vyzývá? Zda sám sebe považuje za Mesiáše nebo nikoliv.
  • Je dobré podotknout, že samotné označení za Mesiáše není rouháním – v židovských dějinách šlo o věc poměrně běžnou, představy ohledně mesiášů bývaly různé a pestré.
• Jak jsme již z rozhovorů s Ježíšem s autoritami „zvyklí“, nejde o dotaz jako takový (tázající se chce něco dozvědět), ale o past. Odpověď „ano“ je pro dotazovaného sebevražedná. Odpověď „ne“ je pro Ježíše nemožná, protože by lhal.
• Víme, že Ježíš byl schopen opakovaně z podobných situaci vybruslit“ geniálním způsoben. Nyní stojí v situaci nejvyhrocenější – je v rukou vyslýchajících, a ti jsou již předem rozhodnuti, co s ním chtějí udělat.
• Na druhé straně by se dalo říci, že tentokrát již Ježíš nepočítá s dobrým koncem a za své osvobození nebojuje.

64 Ježíš mu říká: „Tys to řekl. Avšak pravím vám, od nynějška spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího na nebeských oblacích.“ 

• Ježíš ani tentokrát neodpovídá zcela napřímo – neříká tedy: „Ano, jsem Mesiáš a Boží Syn“.
• Říká: „Tys to řekl.“ Což sice znamená: „Ano, jsem“, ale z Ježíšových úst to přímo nezaznívá.
• Jde o zvláštní reakci – vypadá to, jako by se Ježíš za každou cenu výroku ze svých úst: „Jsem Mesiáš a Boží Syn“ snažil vyhnout. Není to ale úplná pravda.
• Paralelní místo v Mk14,61–62 cituje Ježíše významně odlišně: Ježíš se zde neodvolává na veleknězova slova, ale říká napřímo „Já jsem“ – či spíše ještě posíleně (Já jsem vždy asociovalo Boží jméno JHWH).³³
• Kdo cituje přesněji – zda Matouš nebo Marek, nevíme. Nevylučoval bych, že Ježíš tentokrát odpověděl otevřeně.
• Ježíš se otevřenému sebe-prohlášení za Mesiáše nevyhýbal absolutně.
  • Provokativní formulaci „Já jsem“ používal běžně.
  • Samařance u studny (J 4) na „Vím, že přijde Mesiáš, zvaný Kristus; až ten přijde, oznámí nám všechno.“, odpovídá jasně: „Já jsem to, ten, který s tebou mluví.“
    • (Pilátovi za krátkou dobu odpoví vyhýbavě – „Ty to říkáš.“)
  • Ježíš často mluví o „mém Otci“.
  • V Janovi 10,36 na otázku Židů říká:  „proč mi, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: ‚Rouháš se,‘ protože jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn?“
• Proč se Ježíš svému otevřenému přihlášení se k mesiáštví tak vyhýbá? Pravděpodobně proto, že titul Mesiáš byl v Ježíšově době silně politicky zatížen (všeobecně byl očekáván vojenský vůdce, vysvoboditel od Římanů). Ježíš se takovýmto Mesiášem vyhlásit nechtěl – chtěl ukázat jiný typ mesiášství služebného či trpícího.
• Ježíš tedy možná nechce odpovědět jednoduchým „ano“, aby se vyhnul veleknězovu předporozumění – velekněz pod mesiášem chápal politického vůdce a tím se Ježíš vyhlásit nechtěl, i když Mesiášem z Božího pohledu byl.
• I když tedy Ježíš svou odpovědí lehce „uhýbá“ (aby se vyhnul mesiáštví v politickém smyslu), pokračováním věty nikoho nenechává na pochybách, s kým mají přítomní tu čest: „Od nynějška spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího na nebeských oblacích.“ 
• Jinak řečeno: Období, kdy se ke mně můžete chovat takovýmto agresivním způsobem, brzy skončí. Zanedlouho (jistě myslí po svém vzkříšení) již budu vládnout v moci. A můj druhý příchod již bude násilný, nikoliv pokorný jako ten první.

65 Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. 

• Opět vidíme genialitu Ježíšovy odpovědi – vyhýbá se politickému mesiášství, jasně přitom deklarujíce své božské synovství.
• Velekněz musel být nadšený – dostal, co chtěl.
• Jde opravu o rouhání? Rouhání by se dalo definovat jako slovo nebo postoj, který znevažuje, uráží nebo pohrdá tím, co je považováno za posvátné – zejména Bohem, jeho jménem, atributy nebo věcmi s ním spojenými.
• Jak ještě budeme rozebírat dále, Ježíšova slova by se za rouhání považovat asi dala: Mluví o sobě jako o Synu člověka a tvrdí, že bude zanedlouho sedět po Boží pravici (byť Boha nazývá Mocí) a bude přicházet na nebeských oblacích.
• Ježíš lidem situaci nikdy neulehčoval – vždy extrémně rozděloval, a to v „binárním módu“: na možnost ANO vs. NE, PŘIJÍMÁM v.s ODMÍTÁM, VĚŘÍM (že je Mesiáš) vs. NEVĚŘÍM.
• Ježíš buď Mesiášem je – a potom je význam všeho, co říkal a dělal absolutní; nebo Mesiášem není – a potom je falešným prorokem či podvodníkem s významem nulovým.

66 Co si o tom myslíte?“ Oni odpověděli: „Je hoden smrti.“

• n.: propadlý;
• Otázka byla víceméně řečnická – všichni přítomní byli předem domluveni a hledali pouze záminku.
• Nad otázkou Ježíšova údajného „rouhání“ se můžeme ještě jednou zamyslet:
  • Fakticky o rouhání nešlo v žádném případě – Ježíš Mesiášem byl (byl více, než to – byl Bohem) a mohl tedy v tomto směru zcela oprávněně prohlašovat cokoliv.
  • Pokud ale vyjdeme z toho, že židovské autority Jeho mesiášství neakceptovaly – naplňovala Jeho prohlášení „skutkovou podstatu“ rouhání z hlediska židovského Zákona? Na co se Velerada vlastně odvolávala?
    • V Lev 24,16 je napsáno: A k synům Izraele promluv: Každý, kdo by proklínal svého Boha, ponese trest za svůj hřích. A ten, kdo se rouhá Hospodinovu jménu, bude jistě usmrcen; celá pospolitost ho jistě ukamenuje. Příchozí i domorodec, jestliže se rouhá Jménu, bude usmrcen.
      „Kdo se rouhá Hospodinovu jménu, ten musí zemřít; celá pospolitost ho ukamenuje.“
    • Podle rabínského výkladu rouhání údajně znamenalo vyslovení Božího jména JHWH v znevažujícím kontextu. To Ježíš neudělal.
      • Pokud tedy Ježíš nepoužil „Markovu formulaci“ „Já jsem“. Ta by snad jako neoprávněné použití Božího jména brát šla.
    • Prohlášení, že Ježíš je Synem člověka, že bude sedět po Boží pravici a že se vrátí na oblacích, tuto „skutkovou podstatu“ spíše nenaplňuje nebo je to značně diskutabilní.
    • Podle Mišny údajně muselo být rouhání přesně definováno a zopakováno – soudci by správně neměli „trhat“ roucha pouze na základě „zbožné emoce“.

67 Pak mu naplivali do tváře a ztloukli ho pěstmi; někteří ho uhodili

• Přítomní si přestali brát servítky – situaci brali za rozhodnutou a „vyřešenou“, Ježíš se „demaskoval“.
• Zřejmě od této chvíle již nebyl „podezřelým“, ale vinným.
• Jejich reakce odhaluje, co bylo po celou dobu ukryto v jejich srdci – žádný zájem zjistit pravdu, ale obyčejná nízká nenávist.
• Můžeme se ptát: Proč vlastně? Čím si Ježíš vykoledoval takovou „živočišnou“ nenávist židovských autorit? Jak to, že vzdělaní, distingovaní, vysoce postavení a „nóbl“ lidé najednou odkládají civilizační „pozlátko“ a chovají se jako zvířata?
  • I pokud se tak nechovali samotní přítomní členové velerady, ale „pouze“ ostatní přítomní (chrámová stráž, služebnictvo, aj.), nejde o omluvu – velerada takové chování dovolila či tolerovala.
  • Ale moc bych za to nedal, že si „plivli“ a „bouchli“ i přítomní „nóbl“ pánové „v oblecích“. Nebo alespoň chování ostatních zálibně pozorovali.

68 a říkali: „Prorokuj nám, Mesiáši, kdo je ten, který tě udeřil?“ 

• Tohle již bylo zřejmě dílo přítomných vojáků – Ježíš byl v tu dobu asi zpátky venku na dvoře.
• Vojáci jistě nechápali vše, co se děje, ale podstatu odhadli dobře: Tenhle člověk se prohlašuje za Mesiáše, ale podle našich vedoucích jím není.
• Tomu odpovídal i způsob šikanování.
  • Jde o poměrně běžný způsob ponižování v různých patologických kolektivech – ve věznicích, internátech, dětských domovech, ale i školních třídách: Jestliže někdo něčím vyčnívá, dá mu to jeho okolí škaredě „sežrat“.
  • Něco ve smyslu „Černých baronů“: Když jste tedy ten „von“, jistě vám dob půjde čištění latrín.

69 Petr seděl venku na dvoře. Přistoupila k němu jedna služka a řekla: „Také ty jsi byl s Ježíšem Galilejským!“

• takové označení Ježíše je ještě v L 23:6 a Mk 14:66 – Mk 14:72//; L 22:55 – L 22:62; J 18:16 – J 18:18;
• Petr seděl mezi nesourodou skupinou lidí u ohně na dvoře veleknězova domu. Lidé se zjevně navzájem neznali a ve zmatku neprobíhala u vstupu žádná kontrola.
• Šlo ještě stále o statečný postoj – ostatní učedníci byli už dávno „v prachu“, Petr jediný se snažil udržet s Ježíšem kontakt.
• Nějaký jasný plán na Mistrovo vysvobození Petr mít nemohl. Pravděpodobně chtěl pozorovat situaci, „hledat skuliny“. Později mohl např. zkusit spolu s ostatními zburcovat lid proti Veleradě, zkusit sehnat svědky v Ježíšův prospěch nebo něco podobného. Možná ještě stále doufal, že se Ježíš projeví v moci a vysvobodí se sám.
• Nicméně Petrovi se nepodařilo udržet své inkognito – byl poznán a konfrontován nějakou ženou, která jej v minulosti viděla po Ježíšově boku.
• Jak měl Petr reagovat? My zpětně víme, že popřít svou příslušnost k učedníkům nebo nebo spojitost s Ježíšem bylo „zapřením„.
• A zapřít Krista je selháním, popřením víry, je zradou.
• Řecky jde o sloveso ἀρνέομαι (arneomai) = zapřít, popřít, odmítnout, zříci se“, souvisí s ἀρνήσις (arnēsis = zapření, popření).
  • Vyskytuje se zde, v souvislosti s Petrovým zapřením, ale i jinde ve stejném významu:
  • Používá je především sám Ježíš v Mt 10,32 „Každého tedy, kdo mě vyzná (ὁμολογήσει) před lidmi, i já vyznám před svým Otcem, který je v nebesích. Ale kdo by mě zapřel (ἀρνήσηται) před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem, který je v nebesích.“ Ale i dále v NZ ve stejném významu:
  • Sk 3,13-14 „…toho jste však vy zapřeli před Pilátem… Svatého a Spravedlivého jste zapřeli.“
    2 Tim 2,12 „Jestliže ho zapřeme, i on nás zapře.“
  • 2 Pt 2,1 „…budou zavádět zhoubné bludy a budou dokonce zapírat Pána, který je vykoupil…“
  • Juda 1,4 „…bezbožní lidé, kteří mění milost našeho Boha v nestydatost a zapírají jediného Vládce a Pána, Ježíše Krista.“
  • 1Tim 5,8 „Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící“.
  • Zj 2,13 „Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn Satanův; avšak pevně držíš mé jméno a nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan.“
  • Zj 3,8 „Znám tvé skutky. Hle, postavil jsem před tebou otevřené dveře, které nemůže nikdo zavřít. Neboť máš malou moc, a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel jsi mé jméno“.
• Zajímavé je, že stejné sloveso je Ježíšem použito i ve významu: „Zapři sám sebe„. Není tedy zapření jako zapření, ale platí: Zapřít sám sebe ANO, zapřít Krista NE.
  • Zapřít znamená „nehlásit se k“, „popřít svou spojitost“, „nebrat v potaz“. Nastávají situace, kdy naše já vysílá signál: „Hlásím se o svá práva, chci, aby byl zohledněn můj názor“. Pokud je tento názor našeho já v rozporu s Boží vůli, je naší povinností své já zapřít, říci: „Moje já, v tomto případě mě nezajímáš, tvůj názor a tvé potřeby neberu v potaz – dávám přednost názoru Božímu před tebou. Neznám tě, moje já, „odstup ode mně“, zmlkni.“
• Petr musel mít hrozný strach z prozrazení – byl na nepřátelském území, vznášela se nad ním reálná hrozba smrti. Mohl se oprávněně obávat, že kdyby byl jako Ježíšův učedník prozrazen, všichni přítomní by se na něj vrhli a „roztrhali ho na kusy“, zlynčovali by jej jako špeha nebo přinejmenším zatkli a soudili spolu s Ježíšem.
• Když zůstaneme u „zapření“ – v okamžiku, kdy byl Petro osloven služkou a vzedmul se v něm strach o život, musel volit mezi jedním ze dvou zapření: Zapření svého strachu, strachu svého já o život nebo zapření Krista. Jde o nejvyhrocenější možnou životní volbu – život je to nejcennější, co máme „k dispozici“. Nic vyššího „do banku“ dát nemůžeme.
  • Takto to ale „bohužel“ opravdu stojí, takto Bůh věci opravdu nastavil. O nic menšího, než o úplné vydání, nestojí. On také nedal do hry „jen něco málo“.
• Podle Lk víme, že mezi Petrem a Ježíšem došlo k očnímu kontaktu („Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra“) – že Pán o Petrově přítomnosti po celou dobu věděl, je víceméně jasné i z jeho proroctví: „Třikrát mě zapřeš“.
• Paradoxní je, že Petr si své selhání „vykioledoval svou statečností.
• Dalším paradoxem je, že Petrovi se ve skutečnosti „nemohlo nic stát“ – Bůh měl pro Petra plánován (i prorokován) „osud“ zakladatele církve a tento plán nemohl být narušen. Z toho vyplývají dvě otázky:
  • Co měl Petr správně udělat? Opravdu měl v dané chvíli odpovědět služce: Ano, jsem Jeho učedník, chodil jsem s Ním?
  • Jakkoliv je to nepochopitelné, tak odpověď zní: Ano, měl. Ke Kristu je třeba se přihlásit vždy a za každých okolností.
  • I v situacích extrémních, např. na výzvu: „Kdo je křesťan, krok vpřed – bude zastřelen“.
  • Na druhé straně v situacích pronásledování Bůh od svých dětí nevyžaduje automaticky „strkání hlavy do oprátky“ – je dovolen útěk, skrývání i jiné způsoby sebe-ochrany.
  • Což nic nemění na tom, že na přímou otázku křesťané Krista zapřít nemohou.
  • A druhá otázka: Co by následovalo, kdyby Petr zareagoval „správně“, tedy se ke svému učednictví přiznal? Co by služka a další přítomní udělali? Možností je mnoho – jisté je pouze, že Bůh by situaci nějak vyřešil, Petr by nezemřel a pravděpodobně ani nebyl zatčen.
    • Přítomní by se na Petra mohli vrhnout a zbít ho.
    • Mohli by se mu vysmívat a vyhnat ho z veleknězova domu pryč.
    • Že be Petra zatkli, je možné, ale méně pravděpodobné – Bůh v této chvíli spíše nechtěl, aby se kromě Jeho Syna obětoval ještě někdo další; aby někdo s Ježíšovou obětí „interferoval“.
    • Nelze ale vyloučit ani nečekané reakce – někdo z přítomných (třeba právě řečená služka) mohl mít z toho, čeho je účasten, špatné svědomí: Mohl se dát s Petrem do řeči, doptávat se na Ježíše. Mohla se u ohně rozvinout diskuze. Ale i kdyby ne – jeho postoj mohl někomu „uvíznout v srdci“, mohl začít přemýšlet. Člověk nikdy neví, co svým přiznáním se ke Kristu vypůsobí.

70 Ale on to přede všemi zapřel, říkaje: „Nevím, o čem mluvíš.“

• Realita byla jiná: Petr zapírá a činí tak co nejpřesvědčivěji.
• Říká ženě něco ve smyslu: Nemluv nesmysly, jsi úplně mimo, apod.
• Přede všemi ukazuje, že služčin dotaz nebyl mezi čtyřma očima, ale že se ptala Petra veřejně, zřejmě v kruhu u ohně.
• Zapření tak bylo mnoho „oficiálnější“, než kdyby šlo jen o pár vyměněných slov někde v ústraní.
• To, že se služka ptala veřejně, příliš nepodporuje představu, že by šlo od ní pouze o nevinnou zjišťovací otázku – služka zřejmě chtěla Petra usvědčit, dekonspirovat jej před ostatními.
• Služka se nicméně Petrovou odpovědí nechala přesvědčit a na svém obvinění již netrvala.

71 A když on vyšel k bráně, spatřila ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: „^[I^] tenhle byl s Ježíšem Nazaretským.“

• Petr se po konfrontaci u ohně zřejmě snažil nenápadně vytratit.
• Nebylo mu to ale umožněno a byl u brány osloven další ženou.
• Ženy tedy v minulosti musely na nějakém setkání s Ježíšem být přítomny – na některém Jeho vyučování, uzdravování, při vjezdu do Jeruzaléma, při pobytech v chrámě nebo kdykoliv jindy. Jak vidno – ne všichni, kdo se s Ježíšem osobně setkali, Jím byli zasaženi.
• Již druhá žena má lepší postřeh nebo paměť na tváře, než ostatní.

72 A on opět zapřel s přísahou: „Neznám toho člověka.“

• Petrovi zatím ani v nejmenším nedošlo, že dělá něco špatně. Reaguje stejně nebo se snaží být ještě přesvědčivější, než při první odpovědi – přísahá, že Ježíše nezná.
• V dané situaci již dost možná chtěl být především pryč – jeho plán na skryté sledování Ježíšova osudu byl očividně v troskách, každou vteřinou hrozilo zatčení nebo jiná katastrofa.
• Petr se snažil zachovat klid, nezpanikařit, neprozradit se nevhodným chováním nebo útěkem. Snažil se odpovědět co nejklidněji, nejsamozřejměji a nejpřesvědčivěji.
• Zdálo se mu, že přísaha by mohl být vhodný tah, aby na něho přestali naléhat.
• Vše je nanejvýš pochopitelné.
• Připomnělo mi to známou historku z doby Druhé světové války týkající se Václava Morávka, jednoho z nejstatečnějších odbojářů (spolu s Balabánem a Mašínem člen skupiny tzv. Tří králů). Morávek tehdy mohl zažívat něco srovnatelného s Petrem.

Morávek si prý vsadil s Josefem Balabánem a Josefem Mašínem, že si nechá připálit cigaretu od samotného komisaře gestapa Oskara Fleischera. Vsadil se o tisíc korun a oznámil Fleischrovi v dopise, že sázku vyhrál. 
Dopis údajně obsahoval i výhrůžku: „Zanech týrání českých lidí, nebo ti to přijde draho! Víme o tobě a pomstě neujdeš! Na to nezapomeň.“. 
Jaká sebejistota z musela z Morávka vyzařovat, jaké sebeovládání musel předvést,  Vždyť při zatčení byl byl mučen a popraven.

73 Za chvilku přistoupili ti, kteří tam stáli, a řekli Petrovi: „Skutečně i ty jsi z nich, vždyť i tvá řeč tě prozrazuje!“ 

• [Galilejský přízvuk, který byl v Jeruzalémě nápadný]
• Tlak na Petra neustával. Myšlenka dvou žen, že by mohlo jít o spolupracovníka zatčeného Ježíše, se ujala – přítomní o ní začali přemýšlet a rozvíjet ji.
• Petrův „vidlácký“ přízvuk mu situaci neulehčoval. (Vše se odehrávalo v hlavním městě, Galilea byl těžký venkov).

74 Tehdy se začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka!“ A hned nato zakokrhal kohout. 

• Na Petra toho bylo moc, začal se „zaklínat a zapřísahat“ – tedy používat nejsilnější dostupné argumenty k popření svého vztahu k zatčenému.

75 Tu si Petr vzpomněl na Ježíšovo slovo, jak řekl: ‚Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.‘ I vyšel ven a hořce se rozplakal.

• Zakokrhání kohouta se pro Petra stalo tvrdým „budíčkem“ – najednou mu všechno došlo, najednou uviděl sám sebe, čeho se vlastně dopouští.
  • Jde o poměrně běžnou věc, že něco děláme a nedochází nám, že je to špatně.
  • Typickým příkladem je král David, kterému po svedení Batšeby a zavraždění jejího manžela dlouho nedocházelo, čeho se dopouští. Teprve když jej konfrontoval prorok Nátan, najednou mu všechno došlo a zhroutil se.
• Také Petrovi se v okamžiku zakokrhání spojilo jeho horlivé zapírání s Ježíšovými slovy o zapření. Pochopil, co právě udělal.
• Vyšel ven ukazuje, že ani opakované obviňování nevedlo k jeho zadržení – východ zůstal otevřen.
• Venku, v klidu noci se Petr nad svým selháním hořce rozplakal.
• Odjinud (z Lk 22) víme, že Petr měl před svým prozřením s Ježíšem oční kontakt. Nejen tedy zakokrhání, ale i Ježíšův pohled byly tím, co Petra „vzpamatovalo“.
  • Jaký byl Ježíšův pohled? Nemusel být nutně vyčítavý. Stačil jakýkoliv pohled – Ježíš někde stál spoutaný a zkrvavený – být „přistižen“ při tom, jak v této chvíli šermujíce rukama všechny kolem halasně přesvědčuji, že Jej neznám, opravdu nikdo nechce.
• Hořký pláč nad sebou samým je v takové chvíli zcela adekvátní reakcí.

1. I tato žena hříšnice použila alabastrovou nádobku, což snad může ukazovat na to, že šlo také o drahý olej, explicitně to u ní ale zdůrazněno není. ↩︎
2. Jan píše, že žehral Jidáš, a ostatní učedníky nezmiňuje: Buď tedy Matouš Jidáše ohleduplně nezmiňuje nebo naopak chce Jan Jidášovi „přitopit“ a jeho roli vypichuje. ↩︎
3. Tradičně (i když to nelze biblicky doložit) se tak zdůvodňuje nepochopitelná Jidášova zrada – že Jidáše dráždilo, že Ježíš se stále nemá k tomu, aby konečně „spustil očekávanou revoluci“ proti Římu. ↩︎
4. Nedávno v červenci 2025 zemřela. ↩︎
5. Více viz na stránkách Spolku pro Jižní Súdán. ↩︎
6. Myslím, že šlo o Klášter milosrdných bratří v Brně – někteří řeholníci pracovali v nemocnici. ↩︎
7. Chlubil. ↩︎
8. A co Petr? Ptal se také? Nebo už v této chvíli „holedbal“?
   Lze i uvažovat, že Petr pod vlivem Ježíšových slov provedl svou „hloubkovou introspekci“ „důkladněji“, než ostatní a dospěl k názoru, že žádnou zradu opravdu v úmyslu nemá. ↩︎
9. Nejde o přesný citát. ↩︎
10. Ž 41,10; Ž 69,26; 109,8; Zach 11,12–13 ↩︎
11. Částečně řeším tam. ↩︎
12. Pravděpodobně svedení začínajícího naivního křesťana k odpadnutí. ↩︎
13. Kdyby se při eucharistii hostie opravdu zázračně proměnila v kousek lidského těla, jistě by byla nekonzumovatelná. Na druhé straně by bylo neoddiskutovatelné, že římští katolící mají pravdu, když Bůh jejich postoj nadpřirozeně potvrzuje. ↩︎
14. Římsko-katolická církev. ↩︎
15. Např. Ježíšova slova o tom, že nemáme nikoho nazývat otcem, což je v ŘKC oslovení naprosto běžné. ↩︎
16. Jde o neobsáhnutelnou teologickou problematiku. proto jen namátkou: Jest nemusí znamenat „je totožno“. Ježíš se také nestal vinným kmenem, dveřmi pro ovce, ani úhelným kamenem; Ježíšovo tělo se fyzicky nachází v nebi; proměna podstaty je zcela „svévolný“ a bezprecedentní proces. ↩︎
17. Pravoslavní se k Večeři Páně stavějí následovně: vyhýbají se filozofickému rozebírání „jak“ se Kristus v chlebu a víně zpřítomňuje – jde o tajemství; nicméně chléb a víno se opravdu tělem a krví Krista stávají, nejde pouze o symbol; eucharistie je středem života církve — není to jen „vzpomínka“, ale skutečná účast na nebeské hostině a na Kristově oběti; pravoslavná teologie se tedy záměrně vyhýbá scholastickému „jak“ – přijímá, že Kristus „je přítomen“, ale nevysvětluje proces proměny. ↩︎
18. Bratři a sestry,
    jsme tělo Kristovo.
    V jednom Duchu jsme byli ponořeni do jednoho těla.
    Vyhledávejme tedy to, co působí pokoj a co vzdělává náš společný život.
    
    Požehnaný jsi, všemohoucí Bože, pro oběť, kterou Ježíš Kristus, tvůj Syn, přinesl na kříži, jako plné a dostačující zadostiučinění za hříchy světa.
    On tak ustanovil tuto věčnou památku své smrti, a přikázal nám, abychom ji slavili, dokud nepřijde.
    
    Pán Ježíš v noci, ve které byl vydán na smrt, vzal při večeři chléb, vzdal díky, lámal, dával svým učedníkům a řekl:
    Vezměte a jezte z toho všichni: toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku.
    Po večeři vzal také kalich, znovu vzdal díky, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte a pijte z něho všichni: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.
    Toto je smlouva nová a věčná.
    To konejte na mou památku.
    Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.
     
    Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud On nepřijde.
    Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
    Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
     
    Otázky:
    Ptám se vás tedy nyní, zda můžete každý z Vás za sebe vyznat:
    I já jsem byl jako zbloudilá ovce, byl jsem v moci temnosti, vzdálen od Boha.
    Pokud toto můžete vyznat, odpovězte: VYZNÁVÁM.
     
    I já tak vyznávám před Bohem a před vámi…
    
    Dále se vás ptám, zda věříte, že Pán Ježíš Kristus všechny naše hříchy vnesl na kříž, aby nás smířil s nebeským Otcem.
    On zemřel za všechny hříchy ‑ za ten, ve kterém jsme se narodili, za ty, které jsme spáchali dříve,
    než jsme Jej poznali, i za ty, jichž jsme se dopustili v tom novém životě, které jsme od Něho přijali.
    Pokud takto věříte, odpovězte: VĚŘÍM.
     
    I já tomu věřím …..
    
    A dále se vás ptám, zda se vám hřích zprotivil, zda jste rozhodnuti z milosti Boží hříchů zanechat,
    zda se svého hříchu odříkáte.
    Pokud ano, odpovězte: ODŘÍKÁM.
     
    I já se odříkám svých hříchů…..
    
    A tak vám nyní zvěstuji odpuštění všech vašich hříchů pro nekonečnou lásku Boží, zjevenou v Ježíši Kristu. Boží Syn za nás zaplatil, my jsme vykoupeni.
    
    (A konečně) se vás ptám, zda toužíte odevzdat sami sebe do vedení Ducha svatého, zda toužíte chodit Duchem svatým a okoušet Jeho mocné působení na sobě i na všem Božím lidu.
    Pokud ano, odpovězte: TOUŽÍM.
     
    I já po tom toužím….
     
    Modlitba požehnání nad chlebem a vínem
    
    Pane Ježíši Kriste, požehnej nám, ať jsme jako první křesťané, kteří vytrvale poslouchali učení apoštolů,byli spolu, lámali chléb a modlili se. Požehnej tento kalich, ať je účastí na Tvojí krvi. Požehnej tento chléb, ať je účastí na Tvém těle.
     
     Pozdrav pokoje
    
    Na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu podejme si nyní ruce se svými sousedy
    a pozdravme jeden druhé slovy: POKOJ TOBĚ.
     
    POZVÁNÍ
    Ke stolu Pána Ježíše Krista jsou pozváni ti, kteří v Něho uvěřili, kteří Ho přijali jako svého Spasitele
    a Pána a dali se pokřtít.
    Jsi pozván, ať přicházíš z kteréhokoli společenství, pokud se svých hříchů odříkáš a na našeho Pána spoléháš.
    A tak přistup s vírou ke stolu Beránkovu a přijmi tělo našeho Pána, které za nás dal, a krev, kterou za nás prolil.
    Vzpomeň, že za nás zemřel, a přijmi Jej do svého srdce s vírou a vděčností.
     
    Info o způsobu vysluhování
    
     Slova po přijímání
    Pán Ježíš Kristus praví: Já jsem ten chléb života.
    Kdo přichází ke mně, nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.
    Všecko, co mi dává Otec, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přijde, nevyženu ven.
    (Jan 6:35+37)
    
    Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života,
    nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před Jeho anděly.
     
    Takto praví Duch:
    Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.
    
    Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím:
    Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává. ↩︎
19. Hygienické hledisko je při přijímání z jednoho kalicha zajímavý problém: Po asi třicet let mého křesťanského života (až do covidu) bylo běžnou praxí, že jsme nechávali kolovat jeden kalich, kdy si každý otřel ubrouskem okraj a napil se. Nikdy nám to nepřišlo problematické, nanejvýš jsme vyzvali, aby ti, kdo jsou nachlazení, přijímali jako poslední nebo ze zvláštních kalíšků. Po covidu už jsme se k této praxi ale nevrátili – máme teď podnos s mnoha kalíšky. ↩︎
20. Chce-li někdo „biblicky“ dokázat, že Ježíš alkohol vůbec nepil, musí se hodně „teologicky snažit“. Zvláště je obtížné „odvysvětlit“ správcovo hodnocení proměněného vína v Káni.
    Ale i při globálnějším pohledu běžné selské chápání Bible ukazuje, že Bůh alkohol pro lidi jako „rekreační drogu“ legitimizoval. ↩︎
21. Stručné shrnutí: Žalm 115 – Sláva patří Hospodinu, ne nám
    Volání, aby Bůh prokázal svou věrnost a milosrdenství.
    Kontrast mezi živým Bohem a mrtvými modlami pohanů.
    Povzbuzení k důvěře v Hospodina pro všechny skupiny Izraele.
    Ujištění, že Hospodin žehná těm, kdo se ho bojí.
    
    Žalm 116 – Osobní vděčnost za vysvobození ze smrti
    Žalmista děkuje Bohu, že vyslyšel jeho volání v soužení.
    Popisuje, jak byl na pokraji smrti, ale Bůh ho zachránil.
    Vyjadřuje závazek sloužit Bohu a plnit své sliby.
    Věta „Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho věrných“ – důraz na Boží péči o své.
    
    Žalm 117 – Výzva všem národům k chvále Hospodina
    Nejkratší žalm i kapitola celé Bible.
    Vyzývá všechny národy, aby chválily Hospodina pro jeho milosrdenství a věrnost.
    
    Žalm 118 – Díkůvzdání za Boží vysvobození a trvalou lásku
    Opakované zvolání: „Jeho milosrdenství trvá navěky.“
    Žalmista líčí, jak byl obklíčen nepřáteli, ale Bůh mu dal vítězství.
    Oslava Hospodina jako základu záchrany: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“
    Závěr plný radosti a výzev k chvále. ↩︎
22. Rozvíjení tzv. alternativní historie je vždycky lákavé, ale nikdy k ničemu nevede. ↩︎
23. Ke své hanbě je nutno říci, že jedno z mnoha v řadě. ↩︎
24. Někdy tomu říkám „únava pátečního večera“, protože to je pro mě kritická doba. ↩︎
25. Máme ve sboru bratra, který již podruhé sedí ve vězení. Za pobytu za mřížemi vede zbožný a bohabojný život, návrat na svobodu ale již jednou nezvládl. Dávám si pozor, abych jeho odhodlání zvládnout druhé propuštění lépe, nerelativizoval ve smyslu: Nezvládl to poprvé, selže i podruhé. Svoboda je nad jeho síly, apod. Kdyby Bůh měl podobně negativní přístup k nám, nikdo bychom neobstáli. ↩︎
26. Noční služby v nemocnici jsem držel šest let. Naučil jsem se za tu dobu „nenávidět telefon“.
    Po odchodu do ambulantní praxe jsem nikdy nepřestal být vděčný, že spím doma. ↩︎
27. Bez negativních konotací tohoto slova. ↩︎
28. Teodicea (theós = Bůh + díkē = spravedlnost). Podstata otázky: Pokud je Bůh dobrý a všemohoucí, odkud se bere zlo? A proč Bůh připouští utrpení a nespravedlnost ve světě? ↩︎
29. Nedovedu si představit nic, co by mi stálo za podobnou oběť. ↩︎
30. Synoptická evangelia Matouše, Marka a Lukáše jsou o několik desetiletí mladší, než evangelium Janovo. ↩︎
31. Jen pro zajímavost: Na hlavu jistě mířil i atentátník na Donalda Trumpa 13.dubna 2024 – a zasáhl také ucho. ↩︎
32. Kdo někdy zažil nějakou významnou bolest a dostal opiát, ví, jaká blažená úleva se po jeho aplikaci rozleje do těla. ↩︎
33. Marek pak pokračuje stejně jako Mt „A uzříte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky.“ ↩︎