Jonáš – kapitola 3

1 Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi podruhé:

• Nesmírně úderný a sevřený příběh pokračuje¹.
• Zda Bůh k Jonášovi promluvil hned poté, co ho velryba vyzvrátila na pláž nebo jej nechal pár dní vzpamatovat, nevíme.
• Jisté je, že si Hospodin nic nerozmyslel, na Jonáše nezapomněl, nemávl nad ním rukou.

2 Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej k němu zvěst, kterou ti říkám.

• jiná předložka oproti Jon 1,2;
  • První Boží oslovení znělo: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne.
  • Začátek věty je přesně stejný: Vstaň, jdi, Ninive je velké, volej.
  • V prvním oslovení měl Jonáš volat „proti“ městu, zde „k“ městu. Je v této nuanci zamyšlený rozdíl?
    • Volat k městu je asi méně znepokojující než proti městu. Ve formulaci volat „proti městu“ je a priori obsaženo, že volání bude vůči městu negativní, bude mu něco vytýkat.
    • Volání k městu může být neutrální: Jsem tady, abych vám něco sdělil (ne hned z voleje: Jsem tady, abych vás káral)
    • Mohl by tím Jonášovi Bůh signalizovat: Neboj se, nebude to tak hrozné, jak si představuješ.
    • Tomu bych dobře rozuměl: Strach má velké oči a člověk v představách vždy vidí věci horší, než potom jsou ve skutečnosti. Scénáře, které si dokážeme vytvářet v mysli, bývají katastrofičtější, než realita (zvláště když se nám myšlenky honí v hlavě za bezesných nocí).
• Jak uvidíme vzápětí, Boží zvěst pro město opravdu byla velmi přímočará. Zněla ale spíše jako varování, než přímý odsudek.
• Jonáš neměl na obyvatele volat: „Všichni jste vrazi a darebáci“, ale: „Dejte si velký pozor – stahují se nad vámi mračna.

3 Jonáš vstal a šel do Ninive podle Hospodinova slova. Ninive bylo velmi veliké město, na tři dny cesty.

• [to odpovídá titulu „velký“ v Gn 10,12]; (a Resen mezi Ninivem a Kelachem — to je velké město). h.: velké Bohu;
• Tentokrát již vyrazil bez odporu.
• Město bylo obrovské: Jonáš zřejmě očekával, že něco obyvatelům sdělit, bude úkol na mnoho dní obcházení a vyvolávání na náměstích.

4 Jonáš začal procházet městem první den cesty a volal: Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. 

• Takže začal: Postavil se na nějaké náměstí a začal křičet.
  • Kdo se někdy účastnil pouliční evangelizace dobře ví, jak velký odpor a pocit trapnosti v sobě člověk musí překonat, aby pozvedl hlas k anonymnímu davu kolemjdoucích.
• Zvěst opravdu nezněla jako odsouzení, ale jako varování.
• Odsouzení ve zvěsti bylo implicitně obsaženo, ale nezaznívalo přímo: Každý posluchač si musel nutně položit otázky:
  • Kým zničeno?
  • Proč zničeno?
  • A také každého muselo napadnou: Proč nám to ten člověk říká? (Zvěstovatelem byl navíc Žid, příslušník národa, který Asyřany opravdu neměl v lásce).
• Odpovědi jsou nasnadě: Zničeno bude Bohem. Důvodem jsou hříchy obyvatel. Jonáš to sám neříká, ale je zjevné, že Ninivané si to správně sami domysleli.
• Tím, že Jonáš o důvodech sám nehovoří, není mu moc, co vyčítat: Jonáš nevyvolává: Všichni jste špatní a hodni Božího trestu. Jeho zvěst je spíše varováním.
  • Z dnešního hlediska by mohl být stíhatelný možná za „šíření poplašné zprávy“.
• A při přemýšlení o čtyřicetidenní lhůtě člověka také napadne, že je dostatečně dlouhá na to, aby se s tím ještě dalo něco dělat.
  • Kdyby lhůta byla jednodenní, byl by čas tak maximálně na panický útěk.
• Čímž se pomalu dostáváme k podstatě příběhu, kterou jsme prozatím nechávali stranou: Jonáš od začátku ví, že důvod, proč jej Bůh do Ninive posílá, je varování. A když Bůh varuje, je dost pravděpodobné, že to nedělá zbytečně.
• A Jonáš Ninivany varovat nechce – nenávidí je a zničení jim přeje.
  • Kdo ví – možná Asyřané Jonášovi nějak ublížili, zabili třeba někoho z jeho rodiny nebo něco podobného.
  • Pro židy nebo Čechy bylo po Druhé světové válce těžké odpustit Němcům, pro Ukrajince je těžké odpouštět Rusům. Pro oběti je těžké přát Boží odpuštění těm, kdo jim ublížili.

5 Ninivští uvěřili Bohu, vyhlásili půst a všichni, od největšího až po nejmenšího, si oblékli žíněné roucho.

• h.: muži Ninive; n.: Obyvatelé Ninive;
• Pokračuje neuvěřitelný spád vyprávění. Jonáš kázal teprve první den a reakce se dostavila okamžitě.
• Srdce obyvatel města musela být „zralá“ k pokání, musela být připravená Bohem. Jonášova zvěst do nich zajela jako nůž do másla.
• Ninivané v srdcích tušili, že to, co dělají a jak žijí, není v Božích očích správné.
• Podobně reagují na evangelium o Ježíši Kristu lidé, jejichž srdce jsou dotčena a připravena Duchem Svatým – obracejí se k Bohu snadno a s radostí.
• Obyvatelé nezůstali jen u myšlenek, u vnitřního souhlasu, ale své vnitřní pokání doprovodili vnějšími projevy – půstem a nepohodlným prostým oblečením.
  • Postem člověk „zesiluje své modlitby“ – říká Bohu: Pokud mě nevyslyšíš, zemřu.
  • Žíněné roucho je jednak nepohodlné a kousavé – člověku každý pohyb připomíná jeho duševní stav. Jednak v žíněném rouchu člověk odkládá svou společenskou příslušnost, všichni jsou si rovni – první i poslední, král i otrok vypadají a cítí se stejně stejně.
• Zajímalo by mě, jestli naléhavost Jonášovy zvěsti byla posílena tím, že Ninivané byli obeznámeni s jeho příběhem, s jeho zázračnou záchranou z moře. Možná jim o tom Jonáš ve svých proslovech vyprávěl, je ale klidně možné, že nikoliv. Ninive neleží u moře, očití svědkové jeho vyvrhnutí na břeh byli přítomni jen těžko a z pouhého vyprávění byl Jonášův příběh jen obtížně uvěřitelný.
  • Z toho, že Ježíš své znamení vzkříšení z mrtvých srovnává s Jonášovým znamením záchrany z velryby, ale jde usuzovat na to, že Ninivané toto znamení k potvrzení Jonášových slov k dispozici měli.
  • Ježíš mluví o „Jonášově znamení“ – mohlo by tedy platit:
    • Ninivané uvěřili na základě nadpřirozené záchrany Jonáše z moře. Nic jiného jim k podpoře Jonášovy zvěsti poskytnuto nebylo. A stačilo jim to.
    • Podobně lidem od Ježíšova vzkříšení musí tato informace stačit k tomu, aby uvěřili Jeho zvěsti. Nic dalšího nadpřirozeného už nedostanou (Ježíš reagoval na žádost o nadpřirozené znamení).
  • Mohlo
• Těžko také byla Jonášova slova provázena nějakými nadpřirozenými jevy:
  • Dovedu si představit, že kdyby v Neapoli nějaký prorok hlásal hrozící zkázu a zároveň by začal vycházet kouř z Vesuvu, byla by jeho slova brána vážněji. Jonáš asi nic takového „po ruce“ neměl.

6 Když se to dostalo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, přikryl se žíněným rouchem a posadil se do popela.

• h.: dotklo;
• Neuvěřitelná reakce vladaře. Neslýchaná, nebývalá. Jen málo vladařů v historii se bylo ochotno pokořit podobným způsobem. Až do takové míry nevím o nikom.

7 ⁽Vyhlásil: V Ninive,⁾ z rozhodnutí krále a jeho velmožů: Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nesytí ani nepijí vodu. 

• n.: Vyhlásil v Ninive: 
• n.: uvážení;
• n.: nepasou;
• Král celou věci konzultoval se svými rádci – ti byli zjevně s králem zajedno: Situace je kritická a opatření je třeba přijmout radikální.
• Král sám, jeho velmožové i všechen lid měli vstoupit do absolutního půstu.
  • Půst od jídla i od vody je velmi vzácný – vyhrazen pro situace akutního ohrožení života.
  • Jde o velmi silný signál k Bohu – když nezasáhneš, zemřeme, a to velmi brzy.
  • Bez vody člověk vydrží velmi krátce, v nízkých jednotkách dnů (zvláště v horkém podnebí). Bez jídla vydržíme desítky dnů.
  • Třídenní absolutní půst např. držela Ester spolu se všem židy v Achašverošově říši, když jim hrozila genocida.
• K půstu od píce i vody byl veden o dobytek: to by se mohlo zdát zbytečné – vždyť zvířata za lidské hříchy nemohou.
  • Rozhodně tím ale je „zvyšován tlak“ na Boha – musí se dívat, jak dobytek bučí žízní a hladem.

8 Ať se lidé i zvířata přikryjí žíněným rouchem a volají ⁽ze vší síly⁾ k Bohu, ať se každý odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které je na jeho rukou. 

• Král i všichni ostatní Ninivané nějak tušili, že jejich problémem je násilí.
• Muselo jít o extrém – s násilím si málokdy nějaká říše dělá hlavu. Pokud Asyřanům okamžitě docházelo, že jejich problémem je násilí, muselo jít o něco strašného.
• Pravděpodobně se tak nesmírně násilně a krutě chovali zejména vůči židům.

9 Kdo ví, snad se Bůh odvrátí a slituje, odvrátí se od svého planoucího hněvu a nezahyneme.

• Ninivané od největšího po nejmenšího chápali, že za hrozící záhubou (za čtyřicet dnů) stojí Hospodin.
• A že se opravdu hodně, ale hodně hněvá.
• Nechci si ani představovat, čeho se Asyřané vůči Izraeli dopouštěli.

10 Bůh viděl jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to.

• Pokání nebylo pouze formální – Asyřané se (vůči zajatcům a okolí) začali chovat jinak.
• Bůh na pokání slyší a rád na jejich podkladě přehodnocuje své rozsudky.
• Je zjevné, že zničení Ninive už bylo připraveno – invazní andělská vojska již stála v pozoru. Pak byl rozkaz ke zničení odvolán.
• Zajímavé je, že Bůh od svých soudů nejen upouští, ale někdy jich i lituje. Je to přirozené: Když někdo svého jednání opravdu lituje, zcela to přepóluje náš pohled na něho.
• Ten, koho jsme před chvílí nenáviděli, je najednou objektem našeho soucitu.

• Dá se říci, že Jonášova mise proběhla „nad očekávání hladce“ – ještě Jonáš ani nestačil pořádně promluvit, a všichni už seděli hladoví v popelu.
• Člověka napadne, že Jonáš dělal zcela zbytečně „vlny“ – jde o český idiom vyjadřující situaci, když někdo zbytečně dělá problémy. V Jonášově případě jde o slovní dvojsmyslnou hříčku.
• Že kdyby vyrazil do Ninive bez odkladu a bez „hádek“ s Hospodinem, mohl to mít za dva dny za sebou a zase mohl spokojeně sedět doma.
• Je to ale otázka – u Hospodina člověk nikdy neví:
  • Možná několikatýdenní odklad umožnil hlubší přípravu srdcí Ninivanů. Kdo ví, jak by reagovali na Jonášovu zvěst, kdyby tam dorazil dříve.
  • Možná vnitřní změna, která se odehrála v Jonášovi, měla vliv na způsob, jakým Ninivanům kázal – nyní byl pokornější, zlomenější před Bohem.
  • Je také dost možné, že Jonáš Ninivským vyložil svůj příběh – a ten že byl tím, co je přitáhlo k pokání (jako Ježíšovo vzkříšení přesvědčilo mnohé o Jeho mesiášství).
  • Nelze ani vyloučit, že Jonáš se svou zázračnou záchrannou stal známou postavou – lidé ho viděli, jak vylézá z velryby a tento zázrak se stal všeobecně známým včetně Ninive.
• My nikdy neznáme alternativní historii našich životů: Když se v Letopisech Narnie ptá Lucinka Aslana, jestli by věci dopadly lépe, kdyby se ona zachovala jinak – Aslan jí odpověď nedává.

.

1. Autor Jonášovy knihy (je psána ve třetí osobě, což ale nemusí nutně znamenat, že ji nepsal sám Jonáš) šetří slovy ještě více než E. Hemingway ve Stařec a moře. Tuto hutnou novelu údajně psal ve stoje a opakovaně proškrtával všechna zbytečná slova. ↩︎