Zjevení – kapitola 12

1 A ukázalo se veliké znamení v nebi: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna it dvanácti hvězd. 

• ř.: věnec;
• To, že Kristus převzal kralování, ještě neukončilo dějiny – to přijde teprve později.
  • Stále narážíme na to, že kniha Zjevení nemusí být nutně psána lineárně chronologicky – může cyklicky např. „v kruzích nebo ve spirále“ opakovaně popisovat totéž z jiných hledisek.
  • Např. „konec dějin se zde vyskytuje vícekráte: kosmickým otřesem a dnem hněvu končí šestá pečeť, před chvílí jsme četli, že „království světa se stalo královstvím našeho Pána“, něco podobného se bude dít znovu v 16. kapitole, apod.
• V tom případě bychom nynější „záležitost“ se ženou mohli zařadit vcelku kamkoliv mezi pečetě nebo polnice.
• Je jasně řečeno, že ohledně ženy půjde o znamení na nebi, a to že bude Great.
• Nabízí se tedy nějaké astrologické or astronomické vysvětlení.
  • Astrologie, tedy „věda“ zkoumající vztah dění na obloze s událostmi na zemi, je přitom z vědeckého a biblického hlediska problém.
  • Po celá tisíciletí se lidé snažili z nebeských těles vyčíst „přídatné informace“ – a nelze se jim příliš divit: Nebeská klenba viditelná každé noci nad našimi hlavami je tajemnou hádankou, která si každé noci a nějaký výklad přímo říká.
  • Bible astrologii zřejmě zakazuje:
    • Iz 47,13 Jsi unavená množstvím svých plánů: ať se postaví a zachrání tě — ti, kdo rozdělují nebesa, kteří čtou ve hvězdách a předpovídají podle novoluní — ať tě zachrání od toho, co na tebe přijde
    • Dt 18,10-11 Ať se u tebe nenajde ten, kdo by provedl svého syna či svou dceru ohněm, věštec přinášející věštby, hadač ani ten, kdo vykládá znamení, ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává ducha zemřelého, ani věštec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. 12Vždyť každý, kdo dělá takové věci, je ohavností pro Hospodina. Kvůli těmto ohavnostem je před tebou Hospodin, tvůj Bůh, vyhání. 
    • Gn 1,14-18 Slunce, Měsíc a hvězdy jsou dány k určování času (dní, let, svátků), nikoli k věštění osudu.
    • DT 4,19 Abys nezvedl oči k nebi a když uvidíš slunce, měsíc a hvězdy, celé nebeské vojsko, nebyl sveden, abys se jim klaněl a sloužil jim…
    • 2Kr 17, 21 a 23, Sk 19,19 Proroci a Štěpán kritizují uctívání nebeského vojska.
    • Jer 10,2 Tak praví Hospodin: Neučte se cestě pronárodů, neděste se znamení na nebi, i když se jich pronárody děsí.
  • Na druhé straně betlémská hvězda (ať už šlo o cokoliv) přivedla správně (do Betléma) mudrce (astrology?) z východu.
  • Lk 21,25 říká, že je dobré si všimnout, když „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách.“
  • Astrologií se během, historie zabývaly „mraky“ nejlepších mozků a jejich metody byly často velmi sofistikované.
  • S příchodem astronomie se ukázalo, že dráhy nebeských těles jsou řízeny fyzikálními zákony a astrologie alespoň vědecky „spadla z lopatky“.
    • Nicméně z čistě pozemského hlediska nelze a priori zcela vyloučit, že konstelace toho, co vidíme na obloze, mohou něco znamenat – pro Boha není problém umístit galaxie a hvězdy tak, jak potřebuje.
    • Konec konců celý nekonečný a zajímavý vesmír je dost možná pouhou „stafáží“ či „noční ozdobou“ pro nás lidi.
  • V současné době je astrologie populární jako vše, co jen trochu zavání „duchovnem“.
    • Miliony lidí např. věří v horoskopy, což mj. předpokládá věřit, že osudy lidí se sdružují do pouhých dvanácti skupin.
    • Myslím, že víra v primitivní a hloupé horoskopy musí Boha (jako toho, kdo určuje náš osud) opravdu urážet.
• Kdo tedy je žena „oděná sluncem“? A jak se může ukázat na nebi jako veliké znamení?
  • Astrologicky existují výklady ve smyslu (bez toho, abych problému rozuměl): Když Slunce prochází souhvězdím Panny se Měsíc může ocitnout „pod jejíma nohama“ a nad hlavou se může objevit seskupení hvězd ve tvaru koruny, apod.
  • Nebo: souhvězdí Panny plus souhvězdí Lva nad její hlavou plus tři planety apod.
  • Je asi jasné, že takové konstelace nenastávají každý den ani každý rok.
• Jiné způsoby, jak by se na nebi mohla objevit žena jako znamení mě nenapadají.
• Žena je oděná sluncem: Bude tedy velmi jasná, světlá a zářící, zjevně velmi důležitá.
• Měsíc pod nohama je obtížný k výkladu: Měsíc na obloze prochází svými cykly a určuje tak spolu se Sluncem čas – snad by se tedy vykládat ve smyslu, že žena má pod kontrolou běh času.
• To potvrzuje i hvězdná koruna, tedy symbol královské moci či významu.
• Za chvíli si také potvrdíme, že jde o kladnou postavu.

2 Byla těhotná a křičela, když v bolestech a mukách pracovala ku porodu. 

• Žena na obloze byla těhotná – ale nejen běžně těhotná, tedy „s břichem“ ale přímo aktuálně rodící. Porod je dramatickým, namáhavým a bolestivým procesem – to je od pádu Adama a Evy ženským údělem.
• Žena pracující k porodu je všechno, jen ne vyrovnaná a klidná – je usoužená bolestmi, vysílená tlačením, zpocená a vystresovaná. Dá se předpokládat, že takovou ji viděl i Jan.
• Vidíme tedy kontrast mezi ženinou krásou (oděná sluncem), mocí (Měsíc pod nohama) a královskými atributy (koruna) a mezi lidskou „obyčejností“ a zranitelností.
• Podobně se božská důstojnost snoubila s lidskou křehkostí u Krista.
• Kdo je tato žena?
  • Římští katolíci v tom mají vcelku očekávatelně jasno – ztotožňují ženu s Pannou Marií, která porodila Mesiáše. Ta je pro ně „Matkou Církve“ i „Královnou nebes“.
  • Mariánský kult je nesprávný (a mi osobně protivný):
    • Marie jistě byla
      • bohorodičkou
      • jistě počala bez ze Svatého Ducha a byla pannou do porodu
    • Jistě ale nebyla:
      • pannou po porodu
      • neposkvrněně počata a bez hříchu
      • vzata na nebe
      • není spoluvykupitelkou ani prostřednicí
      • není královnou nebe a země
  • Jakkoliv je ale mariánský kult pochybný, zde nelze vyloučit, že žena na nebi opravdu Marií je.
  • Mariina ochota podřídit se Boží vůli a otěhotnět Duchem Svatým bylo v dějinách lidstva naprosto zásadní přelomovou událostí.
  • V Marii se snoubí nekonečná důstojnost matky nosící pod srdcem Boha s nekonečnou obyčejností dívky rodící v prostředí chléva.
  • Také další verše by Mariinu osudu (pronásledování) mohly odpovídat.
• Žena na nebi by mohla být rovněž Izraelem, z jehož „lůna“ se narodil Mesiáš.
• Žena by mohla být také zobrazením církve, která v bolestech a pronásledování přináší Krista světu, aby se „rodil“ v srdcích lidí.

3 A ukázalo se jiné znamení v nebi: hle, veliký rudý drak, mající sedm hlav a deset rohů, a na těch hlavách sedm diadémů

• n.: ohnivý;
• [typ koruny používané jako symbol nejvyšší vládnoucí autority v dané oblasti, často proto spojovaný s kralováním – v protikladu k věnci / koruně vítězů;
• Drak se, stejně jako žena ukázal jako znamení na nebi. – snad tedy opět něco „astrologického“.
  • Souhvězdí Draka existuje, planeta Mars je rudá, jistě lze vymyslet nějaké konjunkce se sedmi nebo deseti nebeskými tělesy, apod.
• Obecně jde pravděpodobně o obraz satana s atributy moci (diadémy a rohy) a velkou pestrostí projevů a schopností – každá ze sedmi hlav se může projevovat trochu jinak.
  • Satan na zemi rozhodně nejedná jedním stereotypním způsobem, ale velmi různorodě – od čistého satanismu, přes nezměrné množství falešných náboženství a duchovních směrů (vezměme si jen obrovský rozsah a dosah hnutí new age), ekonomiku, politiku, až po systematicky živenou nenávist vůči Izraeli a křesťanům.

4 Jeho ocas vlekl třetinu nebeských hvězd; i svrhl je na zem. A drak stál před ženou, která měla porodit, aby její dítě sežral, jakmile porodí.

• Jeho ocas vlekl třetinu nebeských hvězd: Tradičně se vykládá, že satan při své vzpouře a následném svržení z nebe s sebou vzal třetinu sympatizujících andělů. Z těch se pak stali démoni.
• Jde o poměrně pravděpodobný výklad, který by mohl odpovídat duchovní realitě, jak ji nahlížíme.
• Těmi, kdo jsou satanem strženi k následování zlého ale mohou být i různé autority, světští vladaři nebo náboženští vůdcové.
• Žádný zlý vládce většinou nemá problém nalézt dostatek následovníků.
• Třetina bude symbolické vyjádření podstatné části, ale ne většiny.
• A drak stál před ženou, která měla porodit, aby její dítě sežral, jakmile porodí:
  • Satan nenávidí lidi – je dost možné, že stvoření člověka byl impuls, který jej přivedl ke vzpouře a pádu: On lidi po všech stránkách tak převyšuje, že nemohl „rozdýchat“, že lidé maj jako on mít přístup k Bohu.
  • Přivedl je proto k pádu s cílem stáhnout co nejvíce lidí s sebou do věčného zahynutí.
  • To by nebylo těžké – nebýt Božího zásahu, skončili by všichni lidé stejným osudem vzbouřenců jako on sám.
  • Jediné, co satanovi do jeho plánu zničení lidstva „hází vidle“ je Boží plán spásy skrze Syna člověka, Ježíše z Nazareta.
  • Jeho úsilí zabít Ježíše dříve, než stihne svůj plán vykonat, je logický.
• Historicky se nabízí např. snaha krále Heroda o zabití Ježíše jako miminka.

5 A porodila syna — muže, který má pást všechny národy železnou berlou. Vtom bylo její dítě vytrženo k Bohu a k jeho trůnu.

• ř.: mužského (pohlaví);
• Zůstaneme u výkladu, že dítě = Ježíš.
• Ježíš, nyní čerstvě narozené dítě, později převezme veškerou vládu ve vesmíru.
  • Před chvílí jsme o tom četli v 11. kapitole. (Je vidět, že Zjevení opravdu není lineárním chronologickým záznamem).
• Ježíšovo království je již nastoleno a lidé do něho vstupují. Zatím je ale nenápadné až neviditelné a dodržování jeho zákonů není fyzicky vynucováno. Po návratu Krista a nastolení Jeho království ve viditelné formě se ale situace radiálně změní.
• Berla je pastýřský nástroj sloužící ke korekci ovcí – být přetažen přes záda berlou ze železa je hodně bolestivé. Dítě po dosažení dospělosti a po viditelném převzetí moci nebude váhat poslušnost násilně vymáhat.
• Jde odkaz na mesiánský druhý žalm, kde Hospodin také hovoří o železné holi:  8 Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. 9 Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. 
• Vtom bylo její dítě vytrženo k Bohu a k jeho trůnu. Ženino dítě se dočká Boží záchrany a ochrany – je vzato do samotné Boží přítomnosti, kde je zajisté v bezpečí. (Žena je pouze přechodně „uklizena“ na bezpečné místo).
• Zřejmě se hovoří o tom, že Kristus poté, co dokončil svou pozemskou misi a byl vzkříšen, byl vzat k Bohu a Jeho trůnu. Tam čeká, až nastane čas Jeho návratu na zem.

6 A žena utekla do pustiny, kde měla od Boha připravené místo, aby ji tam živili tisíc dvě stě šedesát dní.

• Pokud jde stále o Marii, může být řeč o útěku do Egypta před Herodem.
• Pokud žena = církev, mohlo by jít o období závěrečného „velkého“ pronásledování před Kristovým návratem. V tomto období bude situace tak vážná, že křesťané budou hledat útočiště v pouštích.
• Pokud žena = Izrael (který „porodil“ Mesiáše), může jít např. o dvoutisícileté období židovské diaspory.
• Opět se setkáváme s tří a půl letým obdobím (nebo 42 měsíčním či 1260 dnovým). Jde o polovinu dokonalé sedmičky. Výskytů je Bibli hodně:
  • Daniel:
    • 7,25 „budou vydáni do jeho ruky na čas a časy a půl času“ (o králi, který utiskuje svaté)
    • 12,7 „…po čas, časy a půl času, až se dokončí rozmetání moci svatého lidu.“
    • 9,27 „na polovinu týdne“ (tj. 3,5 roku) zastaví oběť i obětní dar.
  • Zjevení:
    • 11,2 „budou šlapat svaté město dvaačtyřicet měsíců.“
    • 11,3 „dám dvěma svědkům a budou prorokovat 1260 dní.“
    • 12,6 „žena uprchla na poušť… 1260 dní.“
    • 12,14 „na čas a časy a půl času“ v útočišti na poušti.
    • 13,5 „šelmě dána moc „po dobu čtyřiceti dvou měsíců.“
  • Eliášova modlitba o suchu: podle Lukáše 4,25 a Jakuba 5,17 nepršelo „tři roky a šest měsíců“. (V 1 Královské 17–18 je jen řečeno „Přešlo mnoho dní, když se třetího roku stalo Hospodinovo slovo k Elijášovi“: konkrétní délku dodává až NZ.)
• Zřejmě k tomu nelze říci více, než jde o Bohem ohraničené a přesně definované období. Bůh má události dokonale pod kontrolou. A také lze říci, že nic netrvá věčně – každé pronásledování jednou skončí.
• Zajímavé ještě jsou dvě drobnosti:
  • Útočiště na poušti je pro ženu Bohem předem připravené. I když Bůh dopouští pronásledování, stará se zároveň o to, aby před ním bylo kam se uchýlit.
  • Žena tam bude po 1260 dní živena. Někdo jí bude opatřovat potravu, starat se o ni (lidé, andělé, „havrani“).
  • Ať je žena Marie, Izrael nebo církev, ukazuje toto „živení“ na nadpřirozené zaopatření.

7 A v nebi nastala válka: Michael a jeho andělé museli bojovat s drakem. Drak i jeho andělé bojovali,

• Vypadá to, že narození dítěte bylo impulsem, který vyprovokoval kosmickou válku.
• Ani v ponebesí (duchovní „sféře“) andělé nemají klid ke spokojenému pohodovému životu v Boží přítomnosti.
• Je to překvapující, protože i zde platí, že Stvořitel andělů by jistě mohl „mávnutím ruky“ satana i s celou armádou „odmazat“. (Duchovní bytosti jsou, stejně jako ty pozemské Bohem stvořené).
• On ale souboj se zlem (stejně jako na zemi) nechává na svých služebnících.
• Andělé od nejvýše postavených po ty „řadové“ si musí vítězství regulérně vybojovat.
• Je jmenován vojevůdce andělů, „arch“anděl Michael. Něco málo o něm víme od Daniela a ze zmínky v listu Judově.
  • Daniel 10,13 Ale velitel perského království se stavěl proti mně dvacet jedna dní, až hle, Michael, jeden z předních velitelů, mi přišel na pomoc, když jsem tam zůstal u perských králů.
  • 10,21 Já ti však oznámím, co je zapsáno v přípisu pravdy. Není totiž jiného, kdo by se odhodlal zasahovat se mnou proti nim, kromě vašeho velitele Michaela.
  • 12,1 A právě v onom čase povstane Michael, ten velký velitel, jenž zastává tvůj lid, a nastane čas soužení, k jakému nedošlo, co jsou národem, až do onoho času. A právě v onom čase unikne tvůj lid, každý, kdo se nachází zapsán v knize.
  • Ju 1,9 Vždyť ani archanděl Michael, když se s Ďáblem přel o Mojžíšovo tělo, si nedovolil vynést potupný soud, nýbrž řekl: ‚Kéž tě napomene Pán.‘
• It´s about význačného andělského vojevůdce, který je ochráncem a bojovníkem na straně Božího lidu.
• Vede andělská vojska. Má značnou, ale omezenou autoritu.
• Jak vypadá taková „kosmická válka“ v ponebesí? Otázek je mnoho:
  • Základní otázkou je, jestli v ní andělé a démoni mohou zahynout – běžně je totiž považujeme za nesmrtelné bytosti.
    • Pokud by andělé a démoni v boji zahynout nemohli, šlo by vůbec o opravdovou válku? Nebylo by vše jen hrou, fotbalovým nebo LARPovým¹ zápasem, kde „zabití vojáci by byli pouze „odklizeni“ mimo bojiště? Bez toho, že by výsledek boje ovlivnil další osud vojáků? (Andělé by stejně skončili nakonec u Boha a démoni v ohnivém jezeře.)
    • Nebo by se bojovalo „do první krve“? Nebo do vyřazujícího zranění? Cítí vůbec andělé bolest? Nebo se bojuje o prestiž?
    • Na druhé straně v čem je rozdíl od lidí? Lidé sice mají smrtelná těla, ale nesmrtelnou duši (a těla budou také vzkříšena – duše se nebude někde toulat bez těla). Svým způsobem tedy na přežití fyzického těla také „příliš nezáleží“ (resp. nezáleží na něm absolutně – přežití není nejvyšší hodnotou).
    • Ještě jinak řečeno: Každý člověk stejně jednou zemře – jestli to bude dříve nebo později není tak důležité, jako kde bude trávit věčnost.
    • Je možné, že to mají andělé podobně?
  • Další otázky ohledně „kosmických“ válek v ponebesí: Vzhled a schopnosti bojujících.
    • Domnívám se, že duchovní bytosti (andělé a démoni) sice mají do určité míry antropomorfní nebo „humanoidní“ (podobný člověku) vzhled nebo rysy, ale jinak je možné, že ve svém vzhledu vykazují podobnou pestrost jako příroda, resp. zvířata. Jsou malí a velcí, silní a drobní, s různými specializovanými schopnostmi.
    • Možná taková bitva v ponebesí vypadá podobně jako bitva v Pánovi prstenů, kde se zapojují lidé, elfové, trpaslíci, hobiti, skřeti, koně, sloni, orli, obři či skřeti.
    • Archanděl či satan by potom vyčnívali (jako velitelé bojujících armád) buď svou velikostí a silou nebo duchovní mocí (něco jako např. Gandalf).
  • Co zbraně? V souvislosti s anděly jsou příležitostně zmiňovány meče: disponují jimi cherubové střežící vstup do Edenu, anděl blokující Bileámovu oslici, nebeský vojevůdce mluvící s Jozuem nebo anděl, kterého viděl David (stál mezi nebem a zemí a v ruce měl vytažený meč, napřažený nad Jeruzalémem).
    • Boj meči je „férovější“, než boj střelnými zbraněmi – je u něho větší závislost na schopnostech a úsilí bojujících a menší prvek náhody. Je snad možné, že Bůh zafixoval boje v ponebesí na této úrovni? Andělé po sobě tedy nestřílí, ale bojují chladnými zbraněmi?
    • Jde o zajímavé téma, tak si dovolím odbočku a osobní odhad:
      • Boj beze zbraní muž proti muži: odhadl bych, že schopnosti a úsilí bojujících mohou být zodpovědné za přibližně 80–90 % výsledku (i mistr může uklouznout, dostat křeč či být překvapen nečekaným úderem…). To ovšem platí pro „férový“ souboj muže proti muži. Při „hospodské rvačce“ je situace zcela jiná – situace je nepřehledná, satát se může cokoliv a role náhody výrazně stoupá.
      • Boj s chladnými zbraněmi (meč, kopí, nůž): schopnosti/úsilí: ~70–80 %, náhoda: ~20–30 % (i pouhý jeden chybný krok nebo okamžik nepozornosti může mít fatální následky). A opět platí, že v bitevní vřavě je vliv náhody mnohem větší.
      • Boj se střelnými zbraněmi: poměr schopnosti/úsilí a náhody se liší, jestli jde o střelecký souboj nebo nepřehlednou válečnou vřavu – u souboje může být podle mě vliv schopností vysoko přes 50 %, u nepřehledné bitvy, kde kulky létají všude, se naopak může náhoda blížit stu procentům (jako třeba u dělostřelby nebo bombardování).
• The words Michael a jeho andělé museli bojovat s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, by mohla napovídat, že válku začal Michael – zřejmě tím reagoval na drakovu agresi vůči ženě.
• Satan se svým vojskem se nepoddali, ale odpověděli bojem, čímž došlo k totální válce.

8 ale neobstáli, a už pro ně nebylo místo v nebi. 

• ř.: nebylo nalezeno;
• Vítězství nakonec skončilo na straně Michaela a jeho andělského vojska.
• Jak dlouhá válka byla a s jakým průběhem, nevíme. Šlo o dlouhý konflikt s mnoha peripetiemi nebo byl jasně jednostranný celý průběh?
• Pokud jsou správná porozumění, že satana v jeho vzpouře následovala třetina démonů, měl by početně být Michael ve značné výhodě.
• Otázek je mnoho, např.: Jak jsou Boží andělé bojově schopní či trénovaní, když v nebi je od satanova vyhnání mír?
• Andělé zřejmě získávají bojové zkušenosti při svých „výsadcích“ na zemi. Země je pro ně nepřátelským územím, které je obsazené nepřítelem?
• Válka (nebo bitva) se odehrála v nebi a drakova armáda z něho nakonec byla z nebe úplně vytlačena.

9 A byl svržen veliký drak, ten dávný had, nazývaný Ďábel a Satan, který svádí celý obydlený svět. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním. 

• Opět nastává klasická otázka: Kdy se tento kosmický konflikt odehrál? Kdy byl satan „vyhozen“ z nebe a uvržen na zem? Možností je více:
  • Může jít o prvotní pád satana – ten se mohl odehrát na samém počátku dějin při tvoření vesmíru. Klasicky se události chápou takto: Lucifer, jako jeden ze tří archandělů byl natolik přemožen svou krásou a schopnostmi, že přestal být spokojen se svým postavením (byl v nebeské hierarchii číslem dvě po Bohu – spolu s dalšími dvěma archanděly) a chtěl si přivlastnit Boží vládu. Vzbouřil se proti Bohu, byl poražen zbylými loajálními anděly a svržen na zem.
  • Je ale dost možné, že k této vzpouře došlo až při stvoření člověka; že tento Boží stvořitelský čin byl pro satana „poslední kapkou“, urážkou – nemohl rozdýchat, že proti němu takto tělesně a duševně méněcenná bytost má mít blízké obecenství s Bohem. Proto se vzbouřil a po své porážce a svržení na zem se rozhodl s sebou stáhnout i Adama a Evu.
  • K nebeské bitvě mohlo dojít až v období Kristova narození: satan tušil, že inkarnace Boha, Jeho narození skrze ženu bude mít dalekosáhlé důsledky a chtěl jí zabránit. Čemuž nebeské andělské vojsko zabránilo, Kristus se narodil, vyrostl a svůj úkol spásy lidstva vykonal.
    • V každém případě platí, že když si čteme o Kristově životě, vidíme pouze „povrch“ reality. Kolem celého Ježíšova života se v ponebesí určitě děla řada dramatických událostí a bojů, akcí a protiakcí. Satan chtěl Ježíše opakovaně (skrze lidi) zabít, ale po třiatřicet let mu to nebylo umožněno – Ježíš nemohl zahynout „mimo Jeruzalém“.
  • J 12,31 „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven“ či Kol 2,15 „Tak odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm“ by mohlo ukazovat, že bitva se odehrála v době Kristovy smrti. Vzkříšením byla satanova porážka dokonána a byl následně vyvržen na zem.
    • Můžeme si pomoci obrazem z Pána prstenů, kde se odehrává paralelně boj „duchovní“ (Frodo nese „kříž“ prstenu) a boj fyzický (Aragorn a ostatní bojují fyzické bitvy), přičemž jedno je provázáno s druhým. Kdyby Frodo prsten nezničil, Aragorn by nevyhrál. Kdyby Ježíš svou misi nezvládl, andělé by se satanem prohráli.
  • Vyhnání satana na zem může také proběhnout až v závěru dějin během „velkého soužení“.
• Pro každou z těchto možností by se daly najít vcelku dobré argumenty, nelze tedy, než uzavřít, že nevíme.
• Ještě několik postřehů: drak je charakterizován několika atributy:
  • "For dávný – stál tedy zřejmě vedle Boha při samém počátku stvoření
  • "For had – tak ho známe z Edenu.
  • "For nazývaný Ďábel a Satan – jde o jeho jména:
    • české ďábel pochází z řeckého διάβολος (diábolos), což znamená „ten, kdo pomlouvá, osočuje, obviňuje“ – od slovesa diabállō = „házet přes, překrucovat, obviňovat“.
    • the word about satan je převzato z hebrejštiny a znamená „protivník, odpůrce, žalobce“. V řečtině je Σατανᾶς (Satanás), odkud přešlo do latiny (Satanas) a následně do evropských jazyků.
    • Shrnuto: Ďábel či satan je Boží protivník a pomlouvač lidí.
  • Je tím, kdo svádí celý obydlený svět – kromě osočování je náplní satanova života svádění lidí. Tím, že lidi svede k hříchu, se postará o jejich zničení.
    • Svádět znamená vysílat matoucí či lákavé signály, jejichž cílem je člověka odchýlit ze správné cesty – v našem případě z cesty za Bohem.

• V knize Jób (1–2) satana vidíme „před Bohem“ – k jeho svržení na zem tedy určitě došlo až po Jóbovi, pravděpodobně po Kristově vzkříšení (viz dále).

10 A uslyšel jsem mocný hlas v nebi, který říkal: „Nyní přišla záchrana, moc a kralování našeho Boha a pravomoc jeho Krista, neboť byl svržen žalobce bratří, který je obviňoval před naším Bohem dnem i nocí.

• Jde o další „konec dějin“ v řadě. Další mocné hlasy vyhlašovat Kristovo převzetí moci. Naposledy jsme podobná prohlášení slyšeli na konci minulé kapitoly po sedmé polnici  „Království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista, a bude kralovat na věky věků.“ Čtyřiadvacítka starších to pak s díky kvitovala.
• Tehdy to tedy ještě reálně neproběhlo? Zřejmě opět nejde o chronologii – dvanáctá kapitola na jedenáctou chronologicky nenavazuje, ale popisuje příběh dějin z jiné (christologické) perspektivy.
• 12. kapitola ve zkratce popisuje dějiny lidstva z perspektivy Kristova narození a satanovy reakce na ně: Kristus se narodil, satan na něj zaútočil, což vyvolalo nebeskou válku končící svržením satana na zem.
• Zajímavý je aspekt, že Ježíš a lucifer se museli znát ještě z doby před Kristovou inkarnací – oba například byli přítomni tvoření světa.
• Formulace provolávání („Nyní přišla záchrana, moc a kralování našeho Boha a pravomoc jeho Krista, neboť byl svržen žalobce bratří, který je obviňoval před naším Bohem dnem i nocí“) naznačuje, jako by kralování Krista reálně nastalo až nyní po porážce a svržení satana žalobce.
• Jakoby platilo, že dokud satan měl možnost v režimu 24/7 obviňovat před Bohem lidi, nebyly Kristova záchrana, moc, kralování a pravomoc plně realizovány. To má logiku – vždyť jaképak kralování a moc, když existuje někdo, kdo může nepřetržitě „otravovat“, očerňovat a reptat.
• Všem v nebi se po satanově svržení muselo značně ulevit – nejvíce asi lidem, kteří byli hlavním terčem satanova očerňování.
• Obviňovat lidi není nic těžkého. Důvody k obviňování nikdy „nevyschnou“ – lidé při své nedokonalosti a hříšnosti dodávají obviňovateli nepřetržitě dostatek „paliva“.
• Pokud má satan jako svou hlavní životní náplň shromažďování důkazů o tom, jak jsme my lidé hrozní, moc práce s tím nemá – důkazy leží na každém kroku.
  • Každý můj prožitý den obsahuje nepřeberné množství myšlenek a skutků, ze kterých bych mohl být obviňován.
• Bůh o našich chybách, hříších a nedokonalostech samozřejmě ví ještě lépe, než satan – rozdíl je v tom, že Boží přístup k lidem (zvláště po obrácení) není kritický, ale milostivý. Bůh nemá potřebu svým dětem otloukat o hlavu jejich nedokonalosti a selhání.
  • Tak nejednáme dokonce většinou ani my, a to jsou naše charaktery proti Bohu nesrovnatelně patologičtější.

11 Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví; a nemilovali svou duši až na smrt.

• Zvítězili zřejmě křesťané nad žalobcem satanem.
• Jak se jim to mohlo podařit? „Lepším chováním“ v žádném případě. „Polepšit se“ a žít tak, aby na mě satan neměl, co vytáhnout, je nemožné. (Kdo nevěří, ať to zkusí 😊).
• Celé Písmo svědčí o tom, že cesta k vítězství vede jinudy – odpuštění hříchů a vztah s Bohem se navazují vírou v Kristovu oběť. Teprve pak je člověk „nežalovatelný“.
• Jak může být nedokonalý a hříšný člověk nežalovatelný? Poměrně jednoduše – děje se to pro krev Beránkovu: Vírou v Kristovu oběť na kříži jsou z nás naše hříchy sňaty a prizma Božího pohledu na nás se mění z kritického na vstřícný a milostivý.
• Navíc křesťané chodí před Bohem ve světle, což znamená, že jsou vůči Bohu otevření. Když pak chce žalobce žalovat, nemá co – Bůh už stejně všechno dávno od člověka ví.
  • Satan říká: Ten a ten udělal to a to. A bylo to hnusné. Bůh odpovídá: To už dávno vím, už mi to vyznal.
• To ještě není ohledně vítězství nad žalobcem vše – lidé zvítězili také pro slovo svého svědectví. Co to znamená? Pravděpodobně to znamená, že křesťané svou víru v Krista veřejně (a nahlas) vyznali a stvrdili (např. křtem). Přiznali se ke Kristu a svěřili své životy Bohu.
• A za třetí zvítězili proto, že nemilovali svou duši až na smrt: Nestačí uvěřit, nestačí se dokonce ani k víře veřejně přiznat – je třeba ve víře také stát. Neopustit ji ani v okolnostech obtíží nebo nebezpečí. Víra pro nás musí být důležitější, než sám život. Jestliže víru zapřeme, signalizujeme tím, že jsme svou duši milovali více, než Boha nebo že naše víra byla utilitární (věřili jsme, abychom se měli dobře).
• Křesťané tedy mají nástroje, jak vítězit nad satanem i v prostředí země, kterou s ním sdílejí a jsou bezprostředně ohrožováni jeho útoky.

12 Proto se radujte, nebesa a vy, kdo v nich přebýváte. Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil Ďábel s velikou zuřivostí; ví, že má málo času.“

• ř. slovo zn. ‚být ve stánku‘; 
• Satanův násilný odchod na zem byl pro obyvatele nebes (anděly) úlevou – kdo byl nucen někdy žít v blízkosti zlého, kritického a pomlouvačného člověka, si ji snadno dovede představit (u satana jsou díky jeho schopnostem tyto vlastnosti dovedeny do extrému).
• Naopak lidem na zemi se přitížilo. V jakém smyslu? K jaké změně došlo? Satanovo působení na zemi se jistě zintenzivnilo – ale jak?
  • Dříve působil na zemi pouze příležitostně, jak mu to jeho „služba pomlouvání“ v nebi umožňovala?
  • Dříve působil pouze skrze své služebníky démony, zatímco sám se věnoval výhradně osočování v nebi? Nyní „na plný úvazek“ převzal práci na zemi?
• Běda zemi a moři: Proč je moře jmenováno zvlášť? Na moři se toho z hlediska lidstva zase tolik neděje.
  • Pravděpodobně je moře z duchovního hlediska nějakým způsobem specifickou oblastí. Země je obydlená a plná lidí. Lidé mají zemi víceméně „pod kontrolou“. Dá se říci, že jsou schopni zemi vtisknout nějaký charakter. Jestliže se usídlím v Praze nebo v Paříži Na moři je naopak lidí málo a nemají pod kontrolou vůbec nic – moře je nepřehledné a naprosto nezkrotné.
• Proč tedy platí pro zemi i moře „běda“? Neboť na ně, k jeho obyvatelům sestoupil Ďábel s velikou zuřivostí. Mít ďábla za souseda není nic žádoucího. Známe to všichni – když se ke mně jako soused nastěhuje někdo opravdu zlý, někdo, kdo bude věčně reptající, kritický a osočující může mi ze života udělat peklo. Takového souseda jsme po satanově pádu dostali všichni.
  • Dá se říci, že lidé se satanem od jeho svržení sdílejí stejnou „niku“.
• Vyvstávají dvě zajímavé otázky: Co se prakticky změnilo od doby, kdy se satan ocitl na zemi? A kdy se to vlastně stalo?
• Nebeský boj vypukl poté, co ďábel zaútočil na ženu s dítětem. Jak víme, satanovo „dílčí vítězství“ (Kristova smrt) se ve skutečnosti ukázalo být jeho definitivní prohrou.
• Můžeme vyvodit, že situace na zemi a v nebi byla jiná před Kristem a po Kristu – před Kristem satan působil spíše v nebi, v duchovních oblastech; po Kristově vzkříšení byl přesunut na zemi.
• Žilo se lidem před Kristem z tohoto hlediska lépe nebo hůře? Jinak řečeno- je pro nás výhodnější mít satana za souseda kanceláři nebo za pomlouvače u „Šéfa“?
• Jaký rozdíl vidíme v satanově působení ve Starém Zákoně, v evangeliích a pak ve Skutcích a epištolách? Něco uvidíme dále, nicméně můžeme předběžně shrnout:
  • V období Staré smlouvy satan vystupuje v nebi jako žalobce, osočovatel. Obviňuje Jóba nebo velekněze Jóšuu. Na lidi na zemi působí také – např. podnítil Davida, aby sečetl Izrael.
  • V období Ježíšova života se stává přímým Synovým protivníkem – pokouší se Jej zabít skrze Heroda, pokouší Jej na poušti, vchází do Jidáše, působí nemoci a posedlosti mezi lidmi,
  • Po vzkříšení působí na zemi, snaží se lidem zabránit v uvěření a věřící stáhnout zpět – naplnil srdce Ananiáše, oslepuje mysl nevěřících, snaží se bránit šíření evangelia, pokouší a klame, pronásleduje Boží „lidy“ (Izrael a církev). Církev mu vzdoruje „ve jménu Ježíše“.
• Poznámka, že satan ví, že má málo času, je také zajímavá.
  • Málo času na co? Na svůj hlavní cíl, na zničení lidstva. Jak lze zničit lidstvo? Fyzicky nemůže nebo nesmí, proto je jeho cílem u nevěřících zabránit uvěření a věřící stáhnout k odpadnutí.
  • Jaký časový úsek má k dispozici? Od Kristova vzkříšení po Kristův návrat. Po toto období je mu Bohem dána na zemi určitá volnost k působení.
  • Zatím uplynulo dva tisíce let satanovo působení na zemi – vypadaly by dějiny obecně či dějiny církve jinak, kdyby satan na zemi nepůsobil? Určitě ano, ale žádná selanka by to nebyla ani tak.
  • Kolik let máme ještě přes sebou samozřejmě nevíme, ale staletí už to nebudou – Izrael je již skoro osmdesát let zpátky ve své zemi a akcelerace dějin kolem je naprosto nebývalá.
  • Satan blížící se Kristův návrat bezesporu také „cítí“ a jeho destruktivní úsilí se stává ještě hektičtějším.

13 Když drak uviděl, že byl svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila toho syna.

• ř.: mužského (pohlaví);
• Zde to vypadá, že pronásledování ženy bylo až následkem satanovo svržení – na počátku kapitoly se spíše zdálo, že příčina a důsledek byly naopak: A drak stál před ženou, která měla porodit, aby její dítě sežral, jakmile porodí. Následoval útěk do pustiny a kosmická válka.
• Spíše půjde o nový popis téhož z odlišné perspektivy.
• Spíše je to ještě jinak: Na začátku satan chtěl zabránit, aby Kristus realizoval svou pozemskou misi.
• Když se mu to nepodařilo a navíc vyprovokoval kosmickou válku, která vyvrcholila jeho porážkou a svržením na zem, začal se na zemi věnovat tomu, aby zničil … koho vlastně? Ženu Mesiášovu rodičku. Tedy Marii? To těžko – Mariina úloha v dějinách spásy skončila.
• Půjde v tomto případě spíše o změnu symbolu – a je myšlen Izrael nebo církev nebo obojí. Ti jsou od vzniku církve centrem satanovo destruktivního zájmu. Ježíš se narodil z Židů. Možná tedy poté, co se satanu nepodařilo zabránit tomu, aby židovský národ vydal Mesiáše, vrhl své úsilí na zničení Izraelského vyvoleného národa.
  • Dosavadní dvoutisícileté dějiny Izraele (i křesťanské církve) tomu odpovídají – jsou plné zmatků, turbulencí a pronásledování.²
  • Je s podivem, že jak Izrael, tak církev dosud „přežívají“ – ba více, než to, dokonce se jim daří.

14 Ale té ženě byla dána dvě křídla velikého orla, aby mohla letět do pustiny na své místo, kde ⁽skryta před hadem⁾ bude živena čas a časy a půl času.

• n.: kvůli hadovi (ř.: od tváře hada);
• Takže nacházíme se na zemi, kam byl svržen satan po porážce v nebi. Se vší intenzitou se soustředí na zničení Izraele (případně církve).
• Jak se dá takové „ďábelské“ úsilí o zničení přežít? Přichází Boží pomoc v podobě schopnosti odletět do místo ochrany. Tím místem je pustina – pokud jde o Izrael, je tedy „uklizen“ někam na periferii světa, na místo, kde je mimo hlavní linií dění skryt a chráněn.
• Mohlo by jít o dvoutisícileté období života židů v diaspoře, kdy židovský národ přežíval ve skrytosti „rozprostřen“ po planetě.
• Během diasporního období satan ve svých útocích na židy neustal – ale vzhledem k rozptýlení (až do holocaustu) nebylo nikdy globálně zcela zničující. Vždy byla místa, kde byl útlak mírnější.
• Vše se změnilo ve dvacátém století, kdy se satan Hitlerovou rukou vzepjal k pokusu o úplné zničení izraelského národa. Výsledkem byl vznik Izraelského státu v roce 1948.
• Časový údaj čas a časy a půl času se vykládá jako (pro čtenáře Bible již „obvyklých“) tři a půl roku.
• Pokud se jej nesnažíme „napasovat“ na nějaké časové období, může jít o obecné vyjádření dlouhého, ale Bohem pevně definovaného a kontrolovaného období.
• Pokud bychom hledali nějaké odpovídající historické období – nevidíme nic jednoznačného:
  • Může jít o tří a půl leté extrémní pronásledování na konci dějin za vlády Antikrista.
  • Reformátoři období vztahovali na vládu papežského systému ovládajícího Evropu. Např. od r. 538, kdy papež získal kromě náboženské i univerzální politickou moc. Ukončení by pak vycházelo na rok 1798, kdy mj. Napoleon zajal papeže .
  • Od zničení chrámu roku 70 n. l. vychází rok 1330, kdy se ale asi nic zásadního neudálo.
  • Od povstání Bar Kochba) r. 135 po r. 1395 n. l. (jedno z vyhánění Židů z některých evropských zemí).
• Žena tam bude živena: Bude o ni postaráno. Koncept úniku na poušť s následným zaopatřením známe z exodu z Egypta a od proroka Eliáše, snad i od krále Davida a Jana Křtitele. Pokud jde o Izrael v diaspoře, vedlo se Židům během tisíců let diaspory velmi různě.

15 A had vychrlil z tlamy za ženou vodu jako řeku, aby ji strhl proudem.

• Řeky mohou být obrazem proudů národů nebo obrovských vojsk (např. Iz 8,6-8 „proto hle, Panovník na ně přivádí mocné a hojné vody Řeky — asyrského krále a všechnu jeho slávu — a vystoupí nad všechna svá řečiště a půjde přes všechny své břehy. Projde Judou, zaplaví ho a půjde přes něj, dosáhne až k šíji;“)
• Satan se tedy snaží udeptat církev či Izrael populačním přečíslením nebo vojensky – stávají se ostrůvkem v moři lidí nebo se na ně vrhají obrovské armády.
  • Takových příkladů známe z historie mnoho: Izraelský národ byl vždy minoritou v moři národů, stejně tak je církev pouze „solí v polévce“.
  • Snaha „rozpustit“ (asimilovat) během života v diaspoře židovský národ v národech okolních existovala vždy. Totéž se dělo církvi – snaha smazat její odlišnost a dosáhnout jejího splynutí se světem začala hned za císaře Konstantina Milánským ediktem).
  • Islám má snahu o přečíslení pohanů v samých svých základech – jsme toho ostatně svědky v Evropě.
• Mohlo jít též o řeku různých proti-křesťanských nařízení, např. smršť císařských zakazujících a regulujících výnosů a dekretů.
• Nicméně to, že vody vycházejí z drakových úst ukazuje spíše jiným směrem – vody budou spíše zhoubné informace, ve kterých je snadné se utopit.
• Půjde tedy spíše o řeku lží, ideologií, učení, dezinformací a kacířství.
  • Církev bezprostředně po svém vzniku čelila náporu falešných učení – a trvalo stovky let, než se křesťanské učení „usadilo“ na zdravých základech. I samotná kanonizace Nového zákona trvala čtyři sta let.
  • Ani zdravá církev ale neměla nic trvale garantováno – celými dějinami církve se táhnou nepřetržité útoky: pravověří se různě přelévá a přesunuje. Ta část církve, která byla pravověrnou, se časem sama může stát herezí; do toho přicházejí různá ozdravná hnutí a vše se složitě přelévá.

16 Ale země přispěla ženě na pomoc: země otevřela svá ústa a pohltila řeku, kterou vychrlil drak ze své tlamy. 

• Pokud zůstaneme i toho, že vody jsou obrazem zhoubných nauk cílících na Izrael a na církev – kdo je countries přicházející na pomoc? Kdo má schopnost do sebe vsáknout zhubnou ďáblovu řeku slov?
• Co třeba „obyčejní“ křesťané se zdravým selským rozumem a osobní zkušeností s Kristem schopní vzdorovat teologickým úletům?
  • Jen za mého života jsem byl mezi křesťany svědkem mnoha různých „úletů“ nejrůznějších druhů a směrů (namátkou hnutí prosperity, hnutí víry, teorii o vytržení církve, sociální evangelium, liberalismus, různé charismatické excesy). Církve mezi nimi různě proplouvají, jsou více či méně zasaženy a zase se vzpamatovávají. Některé herezím propadají a mizí v nevýznamnosti nebo v nějakém druhu „bizáru“.
  • Do určité míry a někdy mohou být „normální“ věřící kotvou zdravého učení.
  • V Africe jsem byl např. svědkem toho, že místní „odnože“ klasických západních církví (např. anglikánů) lépe odolávají zhoubnému vlivu západního liberalismu, než jejich „matky“ na Západě. Jakkoliv je např. jihosúdánská církev plná problémů, oddávat homosexuály by ji ani nenapadlo.
  • Jindy jsou ale naopak africké církve náchylnější úchylkám ve smyslu hnutí prosperity, hnutí víry nebo falešným mesiášům.
• Nemohla by být „zemí“ pohanské či sekulární pozadí, ve kterém se křesťanství nachází? Normální dobrá sekulární vláda a dobré zákony mají schopnost zabránit některým nesmyslným náboženským excesům.
• Nebo naopak, když je vláda špatná a křesťany pronásleduje, církev nemá prostor pro to produkovat příliš bludů.
• A co kdyby „země“ byla opravdu zemí? Příroda, přírodní zákony drží lidi „při zemi“, v realitě – mohu si myslet co chci, věřit čemu chci, ale když nezaseju a nesklidím, nepřežiju.
  • Komunisté příležitostně měli pocit, že dokážou poručit i přírodě, vždy to ale dopadlo katastrofálně (ať už se snažili zasít na sníh nebo „rozdojit kozla“).
  • Příležitostně se stává, že někdo má tak silnou „víru“, že se vzepře i přírodním zákonům – jako talíbánec tak si jistý svou nadřazeností, že vlezl po dobití Kábulu do lví klece (a byl roztrhán). Nebo jako Ashli Babbitt přes varování postupující v Kapitolu proti policistově zbrani (byla zastřelena).

17 Drak se na tu ženu rozzuřil a odešel, ⁽aby rozpoutal válku proti ostatním⁾ z jejího potomstva, kteří zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví.

• ř.: učinit válku s ostatními;
• ř.: semene;
• Když drak viděl, že ženu není schopen zničit, rozzuřil se. Předtím rozzuřený nebyl? Zřejmě ne tak moc, i zuřivost má své stupně.
• Odešel – odkud? Od ženy. Přestal útočit na ni (vyhodnotil své útoky jako marné) a přenesl svou agresi na část jejího potomstva.
• Na část potomstva zachovávající Boží přikázání a mající Ježíšovo svědectví – kdo jiný, než křesťané (mají Ježíšovo svědectví) a židé (zachovávají Boží přikázání) by to mohl být? Kdo je ale potom žena, na kterou satan útočil doposud?
• Vysvětlením by mohlo být, že ženou je pouze Izrael a nikoliv církev. Když satan viděl, že se mu nepodaří zničit Izrael, zaměřil se na křesťany.
• Někteří usuzují, že satan útočil nejprve na křesťany ze židů a pak svou agresi obrací proti křesťanům z pohanů.
• Jsou i jiné zajímavé smysluplné možnosti:
  • Žena jako původní apoštolská jeruzalémská církev. Potomstvo jako křesťané rozptýlení po světě.
  • Žena = církev jako celek, jako instituce. Potomstvo = jednotliví křesťané. Když satan viděl, že se mu nepodaří zabránit vzniku novozákonní církve jako takové, zaměřil se na ničení jednotlivých křesťanů.
  • Žena by také mohla představovat lidstvo, potomci pak křesťanstvo.
  • (Římští katolíci zřejmě mohou ženu chápat jako Marii a potomky jako její duchovní děti, tedy římské katolíky).

18 I postavil se na písku u moře. 

• var.: jsem se; Není tady jasné, jestli Jan mluví o sobě nebo o někom.
• Pokud o někom, připadá v úvahu pouze drak – nikdo jiný v okolním textu nefiguruje. V tom případě by drak mohl být tím, kdo vyvolal z moře šelmu.
• Nebo Jan změnil pozorovací stanoviště, aby dobře viděl, až bude šelma vystupovat z moře.

.

.

1. LARP je zkratka z Live Action Role-Play. Jde o druh hry, kde hráči naživo ztvárňují své postavy v nějakém příběhu nebo světě. Není to jen vyprávění u stolu (jako třeba u klasických stolních RPG – Dungeons & Dragons), ale hráči se převlékají, jednají a mluví za své postavy přímo v prostoru.
   Typické rysy larpu:
   Postava – každý hráč má roli (rytíř, obchodník, vesničan, upír, hacker…), kterou hraje.
   Příběh – hra má scénář nebo rámec, ve kterém se postavy pohybují.
   Prostředí – může to být les, hrad, tábořiště, klubovna nebo i moderní kancelář.
   Improvizace – není to divadelní představení pro diváky, ale hra pro hráče samotné. Příběh se často vyvíjí podle jejich rozhodnutí.
   Prvky – někdy se používají kostýmy, zbraně z pěnovky, rekvizity, někdy i pravidla simulující boj nebo magii.
   Dá se to představit jako kříženec mezi divadlem, improvizací a hrou „na vojáky“ či „na princezny“, jen v dospělejší a strukturovanější podobě.. (GPT) ↩︎
2. Je smutné, že satanu se dařilo zasévat mezi tyto dva Boží „lidy“ i vzájemné rozkoly a že církev někdy Izrael dokonce sama pronásledovala. ↩︎