Skutky – kapitola 5

1 Nějaký muž, jménem Ananiáš, prodal se svou ženou Safirou pozemek 

• Slyšel jsem o následujícím výkladu tohoto příběhu: Jde o vážné varování pro všechny křesťany – Bohu je třeba dát celý život. Dát mu pouze část a tvářit se, že je to vše, je vážný problém a je to nesmírně rizikové.
• Příběh začíná nevinně. Prodali pozemek – na tom nic není. Jak později zazní, měli svůj majetek zcela ve své moci a mohli si s ním dělat co chtěli – prodávat nebo neprodávat.
• Jaký vlastně měli k proději důvod? Bylo jejich záměrem od začátku darovat peníze církvi? Byl to hlavní důvod prodeje? Nebo potřebovali hotové peníze na něco jiného a církvi chtěli od začátku dát jen část? Všechno by bylo v pořádku.
• I kdyby nedali církvi nic, bylo by to v pořádku.

2 a s vědomím took ženy dal z výtěžku Something stranou, určitou část přinesl a položil k nohám apoštolů.

• ř.: z ceny;
• Ve větě stále není žádný zjevný problém. Všechno se jeví legitimní.
• Mezi řádky ale vidíme, že právě nyní nastal katastrofa: Ananiáš totiž Petrovi určitě tvrdil, že přinesl všechny peníze, které za pole dostal. Řekl něco ve smyslu: Petře, prodali jsme pole a rozhodli jsme se všechny utržené peníze dát církvi.
• Byla to osudová chyba – nemusel říkat ani zdůvodňovat nic. Mohl dát polovinu, čtvrtinu (nebo jakoukoliv část nebo třeba jedno procento) – a kdyby mlčel, nikdo by nic nenamítal.
  • Jenže Ananiáš chtěl zaujmout, chtěl být důležitý a pro svou obětavost obdivovaný. Chtěl se udělat lepším, než byl. A lhal.
• K nohám apoštolů se zřejmě dávaly větší částky, hodné všeobecné pozornosti – „drobné“ se možná házely do nějaké nádoby nebo měšce.
  • Jde o zajímavou představu: Petr a nějací další z Dvanáctky sedí někde na židli a věřící přicházejí a pokládají jim k nohám hotovost v řádu desítek až stovek tisíc.
• V dnešní době je to v našich podmínkách nepředstavitelné, i když někteří kazatelé např. v Africe (ale nejen tam) určitý „kult osobnosti“ mají.
  • Kde se nachází hranice mezi zdravou úctou k Božímu pomazanému služebníkovi a nezdravým kultem osobnosti, nemusí být vždy snadné určit.

3 Petr řekl: „Ananiáši, proč Satan naplnil tvé srdce, že jsi lhal Duchu Svatému a dal jsi stranou část z výtěžku za to pole? 

• Petr dostal okamžitou informaci od Ducha Svatého, jinak to vědět nemohl.
• A to informaci dosti konkrétní – ne pouze obecný a neurčitý pocit, že něco není v pořádku, že „tady něco nesedí“, „Ten Ananiáš se mi nezdá“ nebo něco podobného.
  • Podobné pocity míváme někdy všichni – nejde o nic neobvyklého.
  • Někdy to vycítíme psychologicky, jindy ale může jít o upozornění Božího Ducha.
  • Takto konkrétní a bezpečnou informaci ale běžně nedostáváme, alespoň já jsem se tím u sebe ani v okolí nesetkal, nebo jen velmi vzácně.
• Nápad (naplnění srdce) udělat se lepším, než jsem, byl od satana.
• To on takovouto možnost Ananiášovi nabídl. Na Ananiášovi bylo, aby ji odmítl.
• On se jí ale chopil, vzal ji za vlastní, začal ji v mysli rozvíjet a nakonec ji realizoval.
• Jeho žena mu v tom nezabránila, dokonce s manželem do plánu vstoupila.
  • Přitom mohla – stačilo říci: Ananiáši, co tě to napadlo za „blbost“? O co ti jde? O obdiv?
  • I kdyby se jí nepodařilo svého manžela zkorigovat – kdyby trval na svém, mohla si ona zachránit život, kdyby řekla: V tomhle já s tebou nejedu.
• Manželé však byli bohužel spolu ve shodě.
• Jde o podobně fatální chybu, jako udělali Adam s Evou, pouze „gard“ byl obrácený – zde byl iniciátorem muž, v ráji žena.
• Manželé lhali Duchu Svatému – Petr je upozorňuje, že nejde o něj nebo o ostatní apoštoly jako o lidi – kdyby manželé napálili Petra jako člověka, bylo by to jistě špatně, ale nic by se jinak nestalo. Pouze by Petr měl chybně nadhodnocený pohled na dva křesťany. Nešlo o nic hrozného, natož trestného.
• Problémem bylo, že Petr v té chvíli vystupoval jako představitel Boží církve. Nešlo o Petra jako člověka, ale o Boží církev. Ananiáš a Zafira se snažili přechytračit Boha.
• Je zde na místě připomenout, že není nelegitimní usilovat o to mít „zásluhy u Boha“ (tzv. poklad v nebi).
• Ježíš o tom hovořil v kázání na hoře – viz známé Amen, amen – už mají svou odměnu. Nebo (v souvislosti s modlitbou, ale platné obecně): Otec, který vidí, co je v skrytu, ti odplatí.
• Při snaze o jeho získávání ale nesmíme zapomínat na některá pravidla, která v této oblasti platí, např. že odměna na zemi (včetně odměny ve formě obdivu) anihiluje odměnu v nebi.
  • Zajímavá je otázka, jestli veřejné darování peněz „k nohám apoštolů“ nevylučuje pozdější odměnu v nebi. Záleží asi na způsobu a na postoji srdce.
  • Je to jako s dáváním darů do církve dnes: Když chci darovat velkou částku, např. sto tisíc. Mohu ji anonymně hodit do košíku – to je nejjistější způsob, jak si zabezpečit, abych o poklad v nebi určitě nepřišel.
  • Když ji pošlu ze svého účtu, bude účetnímu a vedení církve jasné, od koho tyto mimořádné peníze přišly.
  • It´s about postoj srdce – je-li správný, nemusí to nutně vadit – nehledám obdiv, nevytrubuji to do světa.
  • Pokud se ale postavím před sbor a všem řeknu, že mě Bůh vedl, abych tuto mimořádnou částku daroval, o poklad v nebi jsem se určitě připravil.
  • In other words: Není bezpodmínečně nutné každý darovaný obnos dokonale zakonspirovat. Je ale třeba si hlídat postoj srdce a se zveřejňováním takových informací zacházet opatrně.
• Snad se ještě můžeme zamyslet nad dáváním desátků: Osobně jsem přesvědčen, že křesťané desátky platit mají.
• Vím o nemalých řadách odpůrců této myšlenky i o jejich rozsáhlých traktátech „dokazujících“ z Bible opak – jsem ale přesvědčen, že se mýlí.
  • Desetina našich příjmů nám vůbec nepatří – když ji dáváme církvi, vracíme pouze Bohu to, co je Jeho.
  • Jde ještě o předzákonní prastarý univerzální princip.
  • Jako „zásluha“ či poklad v nebi se „započítávají“ až dary a almužny nad desátky.
• Další důležitá poznámka: S Bohem jde o vztah, a ve vztahu se nekupčí – manžel, který si vede účetnictví, kolik peněz už „investoval“ do své ženy, je hlupák a není hoden její lásky.
• Bůh oceňuje naše oběti, miluje radostného dárce (2K 9,7 Každý ať dává, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.)– rozhodně se ale nenechá uplácet.

4 Dokud zůstávalo neprodané, což nebylo tvé? A když jsi je prodal, což nebylo v tvé moci, co uděláš s penězi? Proč ses ve svém srdci rozhodl k takové věci? Nelhal jsi lidem, ale Bohu.“ 

• ř.: pravomoci;
• Petr zdůrazňuje naprostou dobrovolnost sbírek v prvotní církvi – a jsem přesvědčen, že v křesťanských církvích obecně.
• A nejen sbírek – přístupu k lidem: Nikdo se věřícím „necpe“ do života, aby hodnotil jejich majetkové poměry nebo rozhodoval, jak mají naložit se svými penězi.
• To, co člověk vydělá nebo jinak vlastní, je v Božích očích plně v jeho moci – a může s prostředky nakládat, jak uzná za vhodné. Zodpovědný je za to pouze Bohu.
  • Jde o obecný princip přístupu k „ovečkám“ v církvi – není správné se jim příliš „montovat“ do života.
  • Obnovená Jednota bratrská v Hernhutu to v tomto směru podle mého názoru těžce přeháněla (srv. knihy E. Štěříkové).
  • Hrabě Zinzendorf dělal v domácnostech např. přepadové kontroly, jestli to manželé nepřehánějí s milostným životem¹.

5 Když Ananiáš slyšel tato slova, padl a zemřel; a na všechny, kteří speech, slyšeli, padl veliký strach.

• ř.: vydechl;
• ř.: stal se;
• Bůh jej zřejmě aktivně zabil.
  • Že by šlo o silné pohnutí, o šok z toho, že jeho lež byla odhalena – a následnou náhlou smrti z komorové fibrilace je nepravděpodobné, protože by to muselo potkat oba manžele.
  • Existuje tzv. Takatsubo kardiomyopatie, což je srdeční smrti z důvodu silného emočního pohnutí. Ale opět u dvou lidí je to statisticky prakticky nemožné.
• Že se všichni vyděsili je nanejvýš pochopitelné – že nám Bůh vidí „až do žaludku“, tak nějak tušíme, ale představa, že by nás za naše špatné myšlenky a neupřímnosti začal zabíjet, je zvláště hrozivé.
• Člověk okamžitě začne horečně zpytovat nitro, aby stihl vyznat všechno neupřímné či chlubivé.
• Předpokládám, že šokován musel být i Petr – určitě to nebyl on, kdo Ananiáše „zabil“, tedy ve smyslu, že by se v duchu pomodlil: Pane, ať tenhle falešník na místě zemře.
• Jde v dějinách o poměrně výjimečný případ – že by Bůh na místě zabil hříšníka za jeho hřích, se stává zřídka.
  • Nečetnými SZ příklady okamžité smrti jsou Nádab a Abíhú, Kórach a spol., Uza, Onan (možná ihned, možná s odstupem), event. Herodes Agrippa (smrt nebyla okamžitá, „pouze“ onemocněl).
  • Rukama lidí pak Akán, muž sbírající v sobotu dřevo, Zimrí a Kozbí (zabiti Pinchasem při souloži).

6 Mladší z bratří vstali, přikryli jej, vynesli a pohřbili. 

• Bylo to rychlé – žádné velké truchlení, žádné čekání na příchod rodiny, žádná soudní pitva, žádný pohřeb.
• Možná do hodiny či dvou byl Ananiáš v hrobě.

7 Uplynuly asi tři hodiny a vstoupila jeho žena, nevědouc, co se stalo.

• Co dělali učedníci po ty tři hodiny?
• Možná šokovaně rokovali o prožitém události. Co jiného? Sice byli do určité míry již zvyklí na nadpřirozené Boží jednání – toto ale bylo na jiném „levelu“.
• Že by šlo o den, kdy se přinášely dary a venku by stála fronta dalších donátorů, asi není pravděpodobné.
  • Pokud ano, musela v nich být malá dušička – přijme Nejvyšší jejich dar? Bude jejich motivy a jejich nitro považovat za dostatečně čisté a upřímné, aby je také nezabil?
• Nikdo neodběhl, aby informoval Zafiru. Ta ještě tři hodiny někde něco dělala v blažené nevědomosti.
• Kdyby za ní někdo zašel, mohl jí zachránit život. Apoštolové to ale nepovažovali za nutné, možná ani za správné. Možná zabránili přítomným, aby Zafiru informovat šli.
• Zafiru nevaroval ani Duch Svatý – možná chtěl, ale ona se nedala. Přijala již za svůj ďáblův plán.
  • Zafira byla zřejmě spokojená sama se sebou, s plánem, který s manželem vymysleli (ve skutečnosti ho vymyslel a do srdce jim ho „injikoval“² ďábel) . Jejich plán zněl:
    • zabijeme několik much jednou ranou:
    • budeme mít peníze pro vlastní potřebu
    • a ještě si „uděláme oko“ u apoštolů – budeme považováni za „vzorné“ a mimořádně obětavé věřící

8 Petr k ní promluvil: „Pověz mi, prodali jste to pole za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, a tolik.“

• Petr Zafiru zkoušel.
• Dával jí šanci, ale nevaroval ji – že by v okamžiku, kde vstoupila do dveří, Petr vykřikl : Zafiro, Zafiro, co jste to provedli!
• Dával jí prostor k pokání, ale nijak jí pokání neusnadňoval.
• Petr dokonce položil „smrtící“ kontrolní otázku: Opravdu to bylo tak, jak tvrdil tvůj manžel? Ověřoval si tím zároveň, zda šlo o komplot obou manželů nebo zda šlo o Ananiášovu iniciativu, ve které manželka byla pouze ve vleku.
• Zafira si svou odpovědí podepsala ortel.

9 Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili, abyste pokoušeli Pánova Ducha? Hle, kroky těch, kteří pohřbili tvého muže, je slyšet za dveřmi; vynesou i tebe.“ 

• n.: zkusili; ř.: nohy;
• Petrova slova byla zřejmě nešťastným povzdechem ve smyslu: Ach Bože, co jste to udělali! Taková hloupost!
  • Strašné na tom je, že vlastně „o nic nešlo“ – po manželích nikdo nic nechtěl, nebyli pod žádným tlakem, nemuseli dělat vůbec nic.
  • Finančně šlo o dnešních „pár desítek nebo stovek tisíc“, které by manželům nijak nechyběly a církev nijak „nevytrhly“.
  • Absurdní je, že kdyby se manželé rozhodli si celou částku nechat (a třeba ji prohýřit), k žádné katastrofě by nedošlo.
• Petr až nyní informuje Zafiru o neštěstí jejího manžela a zároveň nad ní vynáší ortel. Okno k pokání se právě zavřelo.

10 A hned padla k jeho nohám a zemřela. Když ti mladíci vstoupili, našli ji mrtvou. Vynesli men a pohřbili k jejímu muži. 

• ř.: vydechla;
• Synergie mezi Petrem a Svatým Duchem byla úplná – jak Petr řekl, tak Duch Svatý vykonal. Jek byl Petr Duchem instruován, tak mluvil.
• Smrt dvou podvádějících manželů byla jistě především iniciativou Boží – Petr by se něčeho takového neodvážil (vzpomeňme si, jak byli učedníci Ježíšem „srovnáni“, když chtěli z vlastní iniciativy seslat oheň z nebe na odmítavou vesnici).
• Mládenci se právě vrátili z pohřbu Ananiáše, a hned při návratu je čekala další „práce“.
• Všichni museli být v naprostém šoku.

11 A velký strach padl na celou církev i na všechny, kteří to slyšeli.

• ř.: stal se;
•  první užití klíčového výrazu ekklésia ve Sk; 
• Jde o naprosto mimořádný příběh – proč se Boží Duch v tomto případě rozhodl zasáhnout tak drasticky? Vždyť křesťané někdy dělají horší věci a mrtví k zemi nepadají.
• Pravděpodobně proto, že šlo o počátky církve, o precedens. Ustanovovaly se normy a bylo třeba zdůraznit, na čem v církvi opravdu záleží. A na čem tedy?
• Pojďme se nejprve na příběh podívat z druhé strany – o čem hrozný příběh o Ananiášovi a Zafiře není?
  • Manželé nezemřeli proto, že nechtěli církvi dávat peníze nebo proto, že dávali málo – ať už absolutně nebo relativně (pravděpodobně i tak dali více, než většina ostatních věřících). Ale i kdyby nedali nic, nemělo by to žádné důsledky.
  • Nezemřeli ani proto, že své peníze chtěli darovat veřejně (a mít ze své štědrosti trochu slávy) – veřejné dávání k nohám apoštolů bylo obvyklé.
  • Nezemřeli ani za to, že v srdci dávali neochotně – Bůh sice miluje radostné dárce (2K 9,7 „Každý ať dává, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení, neboť radostného dárce miluje Bůh.“), ale ty kdo dávají „se skřípěním zubů“ běžně smrtí netrestá.
• Za co tedy zemřeli?
  • Za pokrytectví – za snahu dělat se lepšími než jsou.
  • Za snahu obelstít vedoucí církve. Manželé si mysleli, že apoštolové budou pro jejich lež snadnou kořistí – že nemají šanci zjistit, jak to s prodejem doopravdy bylo.
    • A přirozeným způsobem šanci opravdu neměli – i kdyby si to náhodou apoštolové chtěli ověřovat (což by ale stoprocentně nechtěli), neměli jak (kupní smlouva, pokud existovala, není veřejnou listinou).
  • Bůh dal jasně najevo, že své církevní vedoucí obelhávat nenechá, že je třeba je brát vážně, že si z nich nikdo blázny dělat nebude. Bůh sjednal apoštolů svým exemplárním trestem obrovský respekt.
  • Bůh ví všechno a neváhá své informace v případě potřeby předávat „svým lidem“.
• Na co si tedy my všichni křesťané musíme dávat tak velký pozor?
  • Abychom se nedělali lepšími než jsme.
  • Abychom nechytračili vůči Bohu ani vůči sborovým či církevním autoritám.
• Je jisté, že tyto poznatky se prvním křesťanům vryly pod kůži více než výrazně.
• Ze stejného soudku jsou slova apoštola Pavla z 1K 11,28-30 „Ať tedy člověk zkoumá sám sebe, a tak ať jí z chleba a pije z kalicha. Neboť kdo jí a pije, aniž rozeznává tělo, jí a pije odsouzení sobě. Proto je mezi vámi mnoho slabých a nemocných a mnozí umírají.“
  • Pavel zde upozorňuje, že přijímání památky Páně s nesprávným nebo neupřímným vnitřním postojem (event. s nevyznanými hříchy) je rovněž nebezpečné nebo přímo smrtelné.

12 Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. A všichni jednomyslně pobývali v Šalomounově sloupoví.

• Bůh své apoštoly potvrzoval i dalšími způsoby.
• Nejen tedy „zdola“ (že nedovolil jejich obelstění), ale i „shora“, tedy nadpřirozenými činy.
• Není divu, že církev byla silnější a silnější. Všichni se scházeli na společných shromážděních, kde zřejmě apoštolům naslouchali.
• Ke scházení volili i nadále místo v Chrámu, kde už jednou měli problém – zjevně si z pohrůžek Velerady nic nedělali.
• Tím, že se scházeli v Chrámu, dávali jasně najevo, že jejich víra je „židovská“, že nejde o žádné nové náboženství.
• Zatím nikoho nenapadlo, že by se víra v Ježíše jako Mesiáše mohla týkat i někoho jiného, než židů.

13 Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lid je velebil. 

• Kdo jsou it is larger a kdo naopak lid?
• Lid budou obyčejní lidé, běžní návštěvníci a účastníci bohoslužebných obětí – ti byli z křesťanů nadšeni.
• Ostatní by mohly být židovské autority.
• Kněží, farizeové (aktivní laici) apod. se báli připojit. Proč?
• Možná kvůli tlaku svých kolegů, kteří považovali novou Ježíšovskou „sektu“ za nepatřičnou nebo pomýlenou nebo nebezpečnou.
  • Můžeme si pomoci přirovnáním k situaci na některých univerzitách, kde přihlásit se k některým názorům (např. pro-izraelským, konzervativním, křesťanským nebo třeba kreacionistickým) může znamenat konec akademické pověsti.
• Nelze ani vyloučit, že adepti na přijetí do církve měli (např. po aféře s Ananiášem a Zafirou) obavy, zda budou schopni obstát „požadavkům na členství“ (např. být dostatečně upřímnými).

14 A ještě více věřících bylo přidáváno Pánu, množství mužů i žen, 

• Respekt k členství ani pasivní rezistence židovských autorit nicméně růstu církve nebránily.

15 takže dokonce na ulice vynášeli nemocné a kladli "I have na lůžka a lehátka, aby na některého z nich padl aspoň Petrův stín, když tudy půjde. 

• Uzdravování se dělo v masovém měřítku.
• A bylo naprosto jasné, na kom je největší díl Boží moci – zatím se jednoznačně držel nad apoštoly.
• K uzdravení stačila pouhá Petrova blízká přítomnost – resp. víra těch, kdo nemocné přinášeli.
  • To je masivní Boží moc – sám Ježíš na většinu uzdravených musel položit ruce nebo s nimi promluvit. Výjimek není mnoho – něco podobného zažila žena s krvotokem nebo setník s nemocným otrokem.
• Petr si jistě i nadále dával velký pozor, aby veškerou pozornost a vděk za uzdravení soustředil na Krista.
• I tak odlesk Boží moci a slávy na apoštolech nepochybně ulpíval.
• Teprve postupně se začne Boží moc projevovat i skrze další věřící.

16 Scházelo se také množství lidí ⁽z měst okolo⁾ Jeruzaléma, přinášeli nemocné a trápené nečistými duchy, . ti všichni byli uzdravováni.

• var.: z okolních měst do;
• od ř. therapeuó; 
• Uzdravovací zázraky nebyly výjimkou, ale téměř „standardem“ – dosáhnout toho, že se za mě pomodlí někdo z apoštolů, dávalo značnou pravděpodobnost úzdravy.
• Církev přitahovala lidi alespoň částečně proto, že probíhalo mohutné probuzení provázené mnoha zázraky.
  • Něco podobného prožíval za své služby sám Ježíš – vyhledávaly Jej tisíce lidí kvůli jeho moci uzdravovat.
  • Kolik z nich se stalo následně Jeho učedníky, můžeme spekulovat – byla to ale určitě pouze nevelká část uzdravených.
  • Kolik z uzdravených rukama apoštolů se připojilo k církvi také nevíme, určitě ale ne všichni.
• Bohu se rozhodně podařilo přitáhnout ke Své církvi značnou pozornost.

17 Tu povstal velekněz a všichni, kteří byli s ním, totiž strana saduceů; byli naplněni žárlivostí.

• n.: rozhorlením; [ř. zélos je klíčový pojem judaismu pro nábožensky motivovaný hněv – pro zachování čistoty víry (srv. 1Mak 2,24.58; 2K 11,2); srv.: horlivost – Ř 10,2; Fp 3,6];
• Zda je zélos lépe překládat žárlivost nebo rozhorlení, je otazné – je ale dost reálné, že židovské autority na apoštoly skutečně žárlily– o takové nadpřirozené Boží moci a takových zástupech následovatelů si mohly totiž nechat jen zdát.
  • A to, že se takové věci dějí rukama několika neučených „vidláků“ z Galileje, je pro oficiální kněze vpravdě trapné.
• Veleknězem byl stále formálně Kaifáš, s tím, že velký vliv měl jeho tchán Annáš (dalo by se údajně říci, že velekněžství a vše s ním související ovládal Annášův klan).
• Jaký byl vztah velekněze k saduceům?
  • Velekněží byli prakticky vždy saduceové.
  • Saduceové byli aristokratickou bohatou kněžskou elitou, loajální k římské moci. Nevěřili ve vzkříšení, odmítali anděly a duchovní svět. To, že jim představa vzkříšeného Ježíše značně vadila.
• Autority muselo štvát, že ani odstraněním Ježíše nedosáhli zklidnění situace – ba právě naopak: křesťanů přibývalo jako hub po dešti a zázraků také přibylo.
  • Dříve byl na zázraky Ježíš sám, nyní se děly rukama hned dvanácti apoštolů.

18 I vztáhli na apoštoly ruce a vsadili je do veřejného vězení.

• Nic jiného, než zavírat a zabíjet neuměli.
• Když chybí církevním autoritám duchovní moc, vždy žárlí na opravdové věřící a uchylují se k násilí.

19 Pánův anděl však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl je ven a řekl: 

• Ohledně podmínek ve veřejném vězení se nedozvídáme žádné podrobnosti. Šlo o jakési předběžné zadržení, takže vězňové asi neměli nohy v kládě nebo něco podobného.
• Nevíme také, kolik apoštolů bylo uvězněno.
• Jak proběhlo osvobození také nevíme – anděl zřejmě přišel ve viditelné, nějaké „pseudo-lidské“ podobě (možná s křídly). Bez problému prošel zdmi a stejnou cestou zřejmě vyvedl i apoštoly (neotvíral zámky a dveře – viz dále).
  • Tyto andělské „kousky“ mi vždycky oživí představu toho, že andělé se pohybují ve čtvrté dimenzi, což jim umožňuje být nám v bezprostřední blízkosti (aniž my máme možnost to zjistit) a ignorovat naše bariéry³. Krátký transport skrze čtvrtý rozměr musí být zajímavou zkušeností.
• Připomeňme si, že vězněni byli mnozí věřící – někteří vysvobozeni nebyli, jiní byli osvobozeni přirozenou cestou a ještě jiní nadpřirozeně.
  • např. Josef Egyptský, Jeremiáš, Mika, Jan Křtitel, Petr, Pavel a Silas, Pavel, Jakub, aj.

20 „Jděte, postavte se v chrámě a mluvte k lidu všechna slova tohoto života." 

• tj. života věčného; 
• Anděl je vysvobodil, ale zároveň zaúkoloval.
• Nevysvobodil je s tím, aby si nyní šli odpočinout, ani proto, aby si šli dělat, co chtěli.
  • Jde o obecný princip – když nás Bůh vysvobodí s otroctví zlého, je to proto, že nás chce pro sebe.
  • Zbaví nás břemene otročení ďáblu – abychom měli volné ruce a mohli se rozhodnout otročit⁴ Jemu.
• Petr a Jan se měli vrátit k tomu, při čem byli zatčeni – ke kázání v Chrámu.
• Téma bylo jasné: Ježíš je Mesiáš a kdo v Něho uvěří, získá věčný život.

21 Když speech, uslyšeli, vešli za úsvitu do chrámu a učili. Když se dostavil velekněz a ti, kteří byli s ním, svolali veleradu, celý sbor starších synů Izraele a poslali do vězení, aby byli apoštolové přivedeni. 

• n.: senát (ř. jiný výraz pro veleradu); HL
• Vyspaní asi moc nebyli, nicméně bez váhání poslechli. Posluchači se ochotně našli.
• Měli Petr a Jan strach? Věděli, že mohou být znovu zatčeni, na druhé straně Hospodin jasně prokázal, že má vše dokonale pod kontrolou.
• Svolat Veleradu nebyla maličkost – opět se sešel sám nejvyšší židovský náboženský orgán a na programu byli opět ti otravní křesťané (tehdy spíše Kristovci).
  • Je to jako kdyby kvůli dvěma problematickým kazatelům sešla Biskupská konference nebo snad i parlament.
• No a když bylo vše připraveno, poslali pro vězně.

22 Když Call služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se a oznámili: 23 „Vězení jsme našli důkladně zavřené a stráže stojící u dveří, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ 

• ř.: bezpečně;
• od ř. therapeuó; 
• Vidíme, že anděl Petra a Jana (možná bylo apoštolů ve vězení ještě víc) vyvedl opravdu skrze zdi. Zřejmě byli v té době ve vězení jedinými vězni.
• Ve Veleradě musela tato informace vybuchnout jako informační bomba.

24 Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, byli tím velmi zmateni. Nechápali, co se to mohlo stát. 

• Zmatek musel být absolutní – církevní hodnostáři jistě vykřikovali jeden přes druhého.
• Šlo o typickou záhadu zamčeného pokoje.
• Kolika přítomným došlo, že šlo o zázrak?

25 Kdosi však přišel a oznámil jim: „Hle, muži, které jste vsadili do vězení, stojí v chrámě a učí lid.“

• Představu, jak to v té chvíli vypadalo na Veleradě je příjemné si vychutnat.
• Nezapomínejme, že šlo o stále stejnou „partu“ hodnostářů, kteří se dopustili politické a justiční vraždy na Kristu.

26 Pak pro ně velitel se služebníky šel a přivedl je — they bez násilí; báli se totiž lidu, ^[aby^] nebyli ukamenováni.

• Museli našlapovat opatrně – sice přišli k apoštolům, ale nevyhrožovali jim, nekřičeli, neoháněli se zbraněmi ani pouty.
• Spíše je slušně požádali, jestli by s nimi nešli na Veleradu.
• Smutné je, že spíše než respekt k proběhlému zázraku je držel zpátky strach z davu, který jasně apoštolům fandil.

27 Když je přivedli, postavili je před veleradu a velekněz se jich otázal: 

• ř.: ve veleradě;
• tj. ve smyslu výslechu;
• Mluvil k nim sám velekněz – brali již apoštoly značně vážně.

28 „Výslovně jsme vám přikázali, abyste neučili v tomto jménu, a hle, naplnili jste Jeruzalém svým učením a chcete na nás uvést krev toho člověka.“

• ř.: Příkazem („oznámení ohledně něčeho, co musí být uděláno“);
• idiom ve smyslu: nás chcete obvinit;
• Ostentativně jste překročili náš výslovný zákaz. To, co jsme chtěli ututlat, se stalo všeobecně známým.
• A ještě se na nás snažíte svést vinu za Ježíšovu smrt.
  • Velekněz ani nebyl ochoten Ježíše nazvat jménem.
• Nešlo o nějaké svádění viny na nevinné – velekněz a velerada na rukou Kristovu krev opravdu a nepochybně měla.

29 Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.

• My vás jako autority uznáváme, ale jen dokud se vaše příkazy nekříží s těmi Božími.
• Jde o krystalicky čistý výrok, jak si máme jako křesťané počínat: Bůh chce, abychom lidské autority brali vážně a podřizovali se jim je třeba brát vážně a podřizovat se jim – ale jen do hranice, kdy se jejich příkazy začnou odchylovat od Božích. (Ř 13,1 „Není autority leč od Boha…“)
• Konfliktů Boží a lidské vůle je Písmu celá řada:
  • Mt 10,28 „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo… bojte se raději toho, který může zahubit duši i tělo v pekle.“
  • 1S 15,24 „Bál jsem se lidu a poslechl jsem jejich hlas.“
  • Př 29,25 „Strach z lidí klade léčku, kdo však doufá v Hospodina, bude v bezpečí.“
  • Ex 1,17 „Ale porodní báby se bály Boha a neudělaly, jak jim přikázal egyptský král…“
  • Da 3 Šadrak, Méšak, Abed-nego odmítnou klanění králově soše.
  • Da 6 Daniel se modlí dál navzdory zákazu.
  • Ga 1,10 „Získávám snad přízeň lidí, nebo Boha?… Kdybych se ještě snažil líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok.“
  • Mt 15,3-9 „…rušíte Boží přikázání pro svou tradici… uctívají mě však nadarmo, učí lidská ustanovení.“
  • 1Pt 2,13-17 „…podřiďte se…“, ale současně: „Boha se bojte, krále ctěte.“
  • Jób odmítl poslechnout svoji manželku a proklít Boha
  • Mt 16,23 „Jdi mi z cesty, satane“
  • Gn 3 Eva dává ovoce Adamovi, Adam se jí poddává.
  • okrajově též Mt 22,21 „Dávejte… císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“

30 Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili;

• Odpověď apoštolů byla (jako při prvním sezení) razantní, přímá a nevyhýbavá: Ježíš byl od Hospodina a vy jste Ho zabili.
• Petr ani ostatní se po noční zkušenosti zjevně nebojí provokovat.

31 toho Bůh a grain vůdce a zachránce vyvýšil ⁽na svou pravici⁾, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. 

• n.: svou pravicí;
• Ano a znovu ano: Ježíš byl poslán Hospodinem, tím Bohem, kterým se pořád oháníte.
• Jeho úkolem bylo náš národ zachránit od Jeho hříchů.
• Vaše pomýlení bylo opravdu zásadní a fatální.

32 My jsme svědkové těchto slov, i Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ 

• My jsme Ježíše znali, zažili jsme Jeho vzkříšení a přijali jsme od Něho Ducha.
• Jinak řečeno: My jsme dostali od Boha Svatého Ducha – vy nemáte nic.

33 Když speech, uslyšeli, rozzuřili se a chtěli je zabít.

• var.: rozhodovali se;
• Nic tak člověka nenaštve, jako když mu někdo řekne pravdu o něm samém. Demaskuje pozlátko dobrého života a odhalí temnotu srdce.
• O pár vražd více nebo méně, to už nehraje roli – pokud nebyli ochotni uznat, svůj hřích, nebylo jim pomoci: Nutně se dále a dále zaplétali do hlubin zla. Jeden klín vytloukali jiným, jeden hřích zakrývali dalším, kupili hřích na hřích.

34 Tu povstal ve veleradě jeden farizeus jménem Gamaliel, ⁽učitel Zákona⁾, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby ty lidi na chvíli vyvedli ven, 

• Gamaliel byl učitelem apoštola Pavla;
  • Což je zajímavé – přestože byl Gamaliel ve svých soudech zjevně zdrženlivý a rozvážný, vychoval z Pavla „údernou pěst“ proti-křesťanské opozice⁵. Jak se mu to povedlo? Bylo to dáno Pavlovými osobnostními charakteristikami nebo na tom měl Gamaliel svůj podíl?
• Gamalielova autorita byla tak značná, že bez problémů prosadil poradu velerady bez účasti obžalovaných.

35 a řekl jim: „Muži Izraelci, dobře si rozvažte, co s těmito lidmi uděláte.

• Velerada zuří, padají návrhy na likvidaci apoštolů.
• Gamaliel se snaží zklidnit emoce.
• Své kolegy varuje.

26 Neboť před nedávnem povstal Theudas a říkal, že with je někým velikým; . připojil se k němu počet asi čtyř set mužů. Byl však zabit, a všichni, kteří ho poslouchali, byli rozptýleni a obráceni vniveč.  37 Po něm povstal ve dnech soupisu Juda Galilejský a strhl za sebou lid; také on byl zničen a ^[všichni^], kteří ho poslouchali, byli rozptýleni. 

• [r. 6 po Kr. (pozdější soupis nežli v L 2,2)];
• [Josephus o něm píše jako o muži z Gamala v Gaulanitis, který odmítl odevzdat daň císaři];
• Gamaliel zmiňuje dvě události z nedávné doby (několik dekád zpátky) – kdy vznikla dosti silná lidová hnutí: Theudas se možná prohlašoval za proroka nebo za mesiáše, Juda byl politickým vzbouřencem proti Římu.
  • Náboženské a politické důvody se v Izraeli vždy promíchávaly – tak je tam tomu ostatně do dneška).
• Gamaliel poukazuje na to, že obě tato hnutí, jakkoliv se zdála být silná, se sama eliminovala. Zanikla bez zásahu zvenčí. Nikdo nemusel jejich vůdce zatýkat nebo zabíjet.

38 Proto vám nyní pravím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Je-li tento plán či toto dílo z lidí, zanikne; 39 je-li však z Boha, nebudete je moci zničit — abyste snad nakonec nebyli nalezeni jako ti, kdo bojují proti  Bohu“. Poslechli ho, 

• Gamaliel mluví jasně a nebojácně – propustit.
• Hrozí možností, že hnutí, které apoštolové představují, je od Boha.
• Z toho, že tato argumentace zabrala, je vidět, že Velerada (alespoň někteří z ní) nebojovala proti Bohu vědomě a cíleně. Nějakým způsobem byli přesvědčeni, že prosazují vůli Hospodina, za Jehož zástupce se považovali.
• Když jim Gamaliel jasně ukázal, že situace není jasná ani přehledná; že by Ježíš opravdu mohl být Mesiášem a nové hnutí tedy od Boha, znepokojilo je to a vycouvali.
• V každém případě byl Gamaliel „borec“ – zachránil apoštolům svým rozvážným a moudrým vystoupením život⁶.
• Zajímavé by bylo vědět, co si vlastně sám Gamaliel o Ježíšově mesiášství myslel:
  • Mohl být o něm přesvědčen a na schůzi Velerady pouze volil rozvážnou rétoriku. Což je v pořádku – člověk často musí volit opatrné a nekonfliktní formulace, chce-li něco vyjednat.
  • Nebo mohl být ohledně Ježíše a jeho následovníků opravdu nejistý a nerozhodnutý.
• Co je důležité – my nemusíme všechno vědět ani nemusíme mít na všechno názor. Život je složitější, než bychom si přáli, a nevědět není ostudou.
  • Ostudou a trapasem je spíše opačný přístup – když má někdo na všechno silný názor, do všeho chce mluvit a ke všemu se vyjadřovat.

40 zavolali apoštoly, zmrskali "I have a přikázali answered, aby nemluvili v Ježíšově jménu, a propustili "I have. 

• Určité zadostiučinění si nicméně Velerada neodpustila – ke zmrskání nebyl žádný důvod, ale rozhodně jim udělalo dobře.
• Pomohlo jim také zachovat si tvář (hlavně samým před sebou) – aby si nepřipadali jako úplní idioti, kteří mění co chvíli rozhodnutí. A také aby dali najevo, že nezapomněli, že apoštolové porušili jejich předchozí příkaz nekázat o Ježíši.

41 Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno.

• Bůh samozřejmě mohl jejich zmrskání zabránit – vždyť nedávno udělal zázraky mnohem větší (vytáhl je z vězení přes zavřené dveře a neprostupné zdi).
• Bůh ale chtěl dát apoštolům šanci, aby se mohli ve službě osvědčit, aby si mohli „vyzkoušet“ utrpení pro Krista.
• Trpět pro Krista není pro každého – jen pro ty, kdo jsou toho Bohem uznáni za hodna.
• Pokud se někomu dostane tohoto privilegia, je to vždy projev zvláštní Boží přízně.
• Kdyby Nejvyšší chtěl, žádnému křesťanu se nezkřiví na hlavě ani vlásek – budou procházet životem bezpečně a bez problémů. To ale není Božím plánem. On chce, abychom měli šanci se ve službě Jemu osvědčit a „vysloužit si ostruhy“.
  • Když ve filmu Občanský průkaz mladí lidé jedoucí na zakázaný koncert dostali „nakládačku“ od Veřejné bezpečnosti – a plné modřin je pak odvážely policejní antony, byly modřiny a podlitiny spíše vyznamenáním či průkazem příslušnosti k těm správným a statečným.
  • Ti, kteří se bití vyhnuli, se jistě cítili spíše hloupě, než vítězně⁷.
• Když moji bratři a sestry sedí za svou víru ve vězení nebo jsou biti při policejních výsleších, jak se mám cítit šťastný v bezpečí domova? Netoužím po tom, abych i já byl uznán za hodna trpět s nimi?

42 Každý den v chrámě a po domech nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše.

• n.: + jako evangelium (Ga 1,19); ř. euangelizein; 
• var.: Ježíše toho Krista / Mesiáše; n~: Ježíše jako Krista;
• Trest ani hrozby apoštoly neodradily ani trochu.
• Nepřestali chodit do chrámu a scházeli se i porůznu v domácnostech věřících.
• Ježíše zvěstovali (to pro ty nové, kteří o Něm ještě neslyšeli) i učili (to pro ty, kdo základní informace již měli a potřebovali se dozvědět víc).
• Kolik hodin denně se tomu mohli věnovat? Tři, pět či osm?
• Posluchačů měli dostatek – probuzení bylo v plném proudu. Přicházeli noví a noví zájemci – jeruzalémský sbor rostl, pravděpodobně se rozděloval na menší skupiny. Vše bylo třeba organizovat.
  • My v dnešních západních církvích máme o posluchače nouzi – proč tomu tak je, by bylo na dlouhý rozbor s nejasnými závěry.

.

 

1. Ale jen do doby, než se podruhé oženil – svou druhou ženu opravdu miloval, a až tehdy zjistil, že milování není záhodno příliš regulovat😢😊. ↩︎
2. Vstříkl. ↩︎
3. Pomáhá nám v tom představa dvojrozměrného světa, do kterého se vztahujeme my ze třetího rozměru – srv. Flatland od Edwin A. Abbott (1884) ↩︎
4. Otročení v těchto souvislostech nemá negativní konotace – není čestnější pozice, než být Božím otrokem. ↩︎
5. Jakéhosi horlivého židovského jezuitu. ↩︎
6. Bůh si jej k tomu použil. ↩︎
7. To ve filmu není, jen psychologizuji. ↩︎