Skutky – kapitola 1

1 První zprávu, ó Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš začal činit a učit, 

• n.: knihu (ř.: slovo) 
• ř.: učinil
• Lukáš je autorem evangelia a knihy Skutků. Jako historik byl mimořádný. Jeho systematičnost je příjemná. Jeho způsob uvažování je mi z evangelistů nejbližší¹, i když i Mt, Mk a J psali mimořádně zajímavé a jejich důrazy jsou také vzrušující
• Lukáš byl samozřejmě lékařem. Vidíme, že není na závadu, když má lékař ke své profesi ještě biblického „koníčka“. 😊

2 až do dne, kdy byl vzat vzhůru, když skrze Ducha Svatého dal příkazy apoštolům, které si vyvolil.

• Nanebevstoupením končí Lukášovo evangelium. Poslední pokyny Dvanácti – zůstat v Jeruzalémě a čekat – a pak již odchod vzhůru.

3 Jim také po svém utrpení mnoha důkazy prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a říkal answered o Božím království.

• ř. tekmérion, HL; tj. průkazné, přesvědčivé znamení;
• Lukáš připomíná, že během čtyřiceti dnů pobytu na zemi po vzkříšení nebylo nouze o přesvědčivé důkazy Ježíšovy „živosti“.
• Jak se prokazuje, že někdo žije? Známky života v biologickém smyslu jsou: pohyb, příjem a výdej energie, reakce na podněty, homeostáza, … Což ale není to, co máme na mysli.
• Ježíš po vzkříšení „normálně“ pobýval s učedníky, mluvil s nimi, dělal to, co oni, tedy jedl, pil, přemisťoval se. Zda s nimi byly v režimu 24/7, tedy zda s nimi i někde přespával, nevíme.
• Lukáš zdůrazňuje zvláště zrakový vjem (dával se spatřit), ale také to, že Ježíš mluvil (říkal answered o Božím království).
• Mimochodem: Bylo by zajímavé vědět, jaké další informace o Božím království se učedníci v tomto období dozvěděli. Možná s nimi Ježíš mluvil otevřeněji, než předtím. Možná jim vysvětloval to, co předtím říkal v podobenstvích? Pohled učedníků musel být po vzkříšení také hodně posunut. Hodně věcí do sebe najednou v jejich myslích zapadlo.

4 A když s nimi jedl, nařídil jim, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, ale očekávali Otcovo zaslíbení — „které jste slyšeli ode mne, 

• [?]; n.: shromažďovat se / být pospolu;
• Mimochodem je zmíněn další důkaz Ježíšovy „živosti“ – s učedníky jedl. To by jistě duch (natož mrtvola) nesvedl.
• To, že vzkříšený člověk normálně jí, je zajímavé. Nová těla, která křesťané po vzkříšení dostanou (Ježíš byl i v tomto naším „předskokanem“), budou mít zřejmě některé zajímavé vlastnosti: Budou se ve fyzickém světě lépe přemisťovat. Budou také nesmrtelná a zdravá (to díky pravidelné konzumaci ovoce stromu života).
• V něčem ale budou velmi obyčejná.
• Představme si situaci: Ježíš seděl s učedníky u oběda nebo večeře. Nálada byla jistě dobrá. Učedníci museli být stále ještě v euforii ze vzkříšení (ta vystřídala katastrofální deziluzi po Ježíšově smrti).
• Jak si v této chvíli asi představovali budoucnost? Domnívali se (jako už mnohokrát předtím), že tentokrát už se Ježíš opravdu viditelně a mocí prosadí proti Římanům a nastolí své království? (Jako vzkříšený k tomu měl ještě lepší předpoklady, než předtím). Snažil se jim Ježíš tuto představu opět rozmluvit? Ať byly představy učedníků jakékoliv, to, co pak doopravdy přišlo, jistě nenapadlo nikoho z nich.
• Takže Ježíš jim „mezi sousty“ dává pokyny. Jaké? Aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, ale očekávali Otcovo zaslíbení.
• Jde o zásadně novou informaci: Že se ještě čeká na další zásadní Boží krok. Bůh ve svém plánu postupuje systematicky „step by step“. Ještě se má stát něco zásadně důležitého. Něco, co Bůh již dříve slíbil.
• Pozorný Ježíšův posluchač (a zřejmě i pozorný student Staré smlouvy) již mohl tušit, jaký ten další krok bude.
• Pro to, aby tento další krok mohl úspěšně proběhnout, bylo třeba, aby učedníci zůstali v Jeruzalémě.
• Zřejmě kdyby někteří odešli, Duchem by pokřtění nebyli (i když v Nu 11 byl Duch vylit i na dva starší Eldáda a Médáda, kteří se nedostavili na místo srazu ke Stanu – takže těžko řici).
• Které jste slyšeli ode mne, myslí se od Ježíše. Ježíš jim nyní připomíná svá dřívější slova.

5 neboť Jan křtil vodou, vy však po nemnohých těchto dnech budete pokřtěni v Duchu Svatém.

• Nejde ale o slova Ježíšova, ale o slova Jana Křtitele (z Mk 1,8). Ježíš je možná učedníkům někdy připomenul, proto je připomíná jako svá vlastní.

6 Když se tedy sešli, tázali se ho: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“

• n.: kralování / panování;
• O slovu „obnovit“ více ve Sk 3,21.
• Uvažování učedníků bylo logické – to, na co máme v Jeruzalémě čekat, je tvůj návrat a viditelné převzetí moci? Již jsme byli svědky tvé smrti (Dobře, ve světle vzkříšení jsme ochotni uznat, že tvá smrti asi nějaký význam měla), nyní tě vidíme vzkříšeného a nesmrtelného. Logicky tedy očekáváme, že by byla vhodná chvíle, abys „vlítl“ na Římany a udělal pořádek.
• Izrael má v Písmu jednoznačně přislíbeno, že bude kralovat. Může snad pro to nastat vhodnější chvíle, než v době příchodu Božího Syna na zem?

7 Řekl jim: „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve took vlastní pravomoci, 

• Ježíšova odpověď je jasná: Tohle vám neřeknu, protože tato informace vám nepřísluší. Nespadá do vaší kompetence, vy ji znát nemáte.
• Jak víme i odjinud, nezná ji ani sám Ježíš – na tuto skutečnost zde Ježíš odkazuje, když říká, že Otec ji uložil ve took vlastní pravomoci. Kdyby ji Ježíš znal, řekl by, že si ji ponechává ve své pravomoci On sám.
• Hrozilo „nebezpečí“, že kdyby časy a doby Ježíš znal, nakonec by je učedníkům vyzradil? Nelze to vyloučit: Ježíšovo srdce příliš „tlouklo pro lidi“ a s přibývající naléhavostí Jeho návratu by možná „nevydržel“ a lidi by na svůj bezprostředně se blížící návrat upozornil.
• Pro nás je důležité, že tento výrok platí obecně: My křesťané pro to, abychom naplnili Boží vůli v našich životech, nepotřebujeme „komplexní vhled do problematiky“. Nepotřebujeme znát globální situaci ve vesmíru, stačí nám, když víme, jaký je náš úkol a co se od nás očekává.
• Voják v první linii také nepotřebuje mít vhled do situace celých armád. Stačí mu, když ví, jaký je jeho osobní úkol na jeho konkrétním úseku fronty.
• Víme z J 15,15 (Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem však nazval přáteli, protože jsem vám oznámil vše, co jsem slyšel od svého Otce), že Ježíš nás do určité míry se smyslem svých příkazů obeznamuje a dává nám částečně nahlédnout i do širších souvislostí. Určitě však nikoliv kompletně – rozumět všemu nepotřebujeme: Pouze by nás to zatěžovalo a ani bychom to „nepobrali“.

8 ale přijmete ⁽moc Ducha Svatého, který na vás přijde⁾, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“

• n.: obdržíte / dostanete; 
• n.: moc, až Duch Svatý na vás přijde;
• Takže nepátrejte po tom, co bude, ale vyčkejte vystrojení – s tím pak vyrazíte plnit vaše vlastní úkoly a zadání.
• Toto vystrojení budete potřebovat k tomu, abyste mi byli svědky.
• A to doma i v dalekém zahraničí.
• V čem bude toto vystrojení spočívat? Něco od Boha přijmete. A to, co přijmete, bude Duch Svatý.
• Učedníci těžko měli nějakou dobrou představu o tom, co to Duch Svatý je. Ve Staré smlouvě o této Boží osobě byly příležitostné zmínky a moc Ducha zakoušeli při svém pobytu s Ježíšem. Téměř jistě ale netušili, jak bude Jeho přijetí probíhat a co pro ně bude obnášet.
• Některé SZ zmínky o Duchu Svatém:
  • Gn 1, 2 „Země pak byla pustá a prázdná, tma byla nad propastí a Duch Boží se vznášel nad vodami.“
  • Ex 31,3 „Naplnil jsem ho (Besaleela) duchem Božím, moudrostí, rozumností, poznáním a dovedností pro každé řemeslo.“
  • Sd 3,10 „Duch Hospodinův na něj sestoupil (na Otníela), soudil Izraele a vytáhl do boje.“
  • Nu 11 „Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil s ním [s Mojžíšem]. Vzal z ducha, který byl na něm, a dal jej na sedmdesát starších. Když na nich spočinul duch, prorokovali, ale pak už nikdy více.“
  • 1S 16,13 „Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho [Davida] uprostřed jeho bratrů. A od toho dne spočinul na Davidovi Duch Hospodinův.“
  • Iz 11,2 „Na něm [na Mesiáši] spočine Duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.“
  • Jl 3,1-2 a 2 „I stane se potom, že vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mladíci uvidí vidění.“
  • Ez 37,14 „Dám do vás svého ducha, abyste ožili, a usadím vás ve vaší zemi. I poznáte, že já jsem Hospodin.“

9 Když to pověděl, byl ⁽před jejich zraky⁾ vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí.

• Šlo o poslední Ježíšův pokyn, poslední slova.
• Následovalo něco naprosto zvláštního – Ježíš vystoupal vzhůru. Zjevně nestoupal vlastní silou, ale byl vyzdvižen.
• Buď Jej viděli až dokud nedosáhl výšky momentální oblačnosti (takže jej mohli sledovat třeba až do výšky několika set metrů, např. jako my vidíme stoupat paraglidistu) nebo šlo o Boží oblak, který jej zastřel poměrně brzy.
• A bylo to – byl pryč. Zůstali sami. Najednou se neměli koho zeptat o radu. Byli v tom sami. Sami ztracení v tomto světě.

10 A když se upřeně dívali do nebe, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílých šatech 

• Učedníci byli bez dechu. Pořád hleděli do oblačné oblohy. Možná v koutku duše doufali, že to ještě není definitivní, že se Ježíš přece jen rozmyslí a vrátí se.
• Dva andělé byli zřejmě tentokráte velmi obyčejní – není psáno nic o jejich neobvyklé velikosti a nebudili hrůzu. Možná učedníci ale byli ve stavu, kdy je nemohlo nic překvapit.
• Byli bíle oblečeni, jinak zřejmě vypadali jako obyčejní dva „chlapi“.

11 a řekli: „Muži galilejští, co tu stojíte a hledíte do nebe? Tento Ježíš, který byl od vás vzat vzhůru ^[do nebe^], přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet do nebe.“ 

• Jaký vzkaz tito andělé pro učedníky (i pro nás) měli? Je zbytečné hledět do nebe – Ježíš je opravdu pryč.
• Andělé vůbec nespecifikují čas Ježíšova návratu. Učedníci i my si můžeme být naprosto jisti, že se zase vrátí, kdy to bude, ale netušíme.
• Učedníci si dost možná mohli myslet, že se tak stane během pro ně dohledné doby – například za několik dnů, měsíců nebo let. Mysleli si, že se tak stane ještě za jejich životů. Kdybychom se někoho z nich zeptali, kdy návrat očekávají, o dvou tisících letech by pravděpodobně nikdo nezauvažoval.
• My už víme s jistotou, že tento neznámý interval je dlouhý minimálně dva tisíce let. Jak dlouho ještě do Kristova návratu uplyne, nevíme. Máme vyhlížet znamení, že se k návratu již schyluje, ale přesně datum návratu nikdy nezjistíme.
• Osobně se domnívám, že již o další tisíce let nepůjde, že Kristův návrat se blíží. Za signifikantní znamení považuji především opětovný vznik státu Izrael a dále celkovou akceleraci dějin – lidé dříve žili po staletí stále stejně, nyní se během dekád dějiny pozoruhodně urychlují.
• Zajímavá je informace, že Ježíšův návrat proběhne stejně jako Jeho odchod, pouze v opačném gardu: Sestoupí z mraků na Olivovou horu.

12 Potom se vrátili do Jeruzaléma z hory nazývané Olivová, která je blízko Jeruzaléma, ve vzdálenosti sobotní cesty.

• vzdálenost, kterou bylo dovoleno ujít: asi 1 km;
• Učedníci museli být „naspídovaní“ nedávnými zážitky – to, čeho byli svědky, bylo naprosto mimořádné.
• Jistě přemýšleli, co mají dělat – kam jít, čemu se věnovat. Možná by zvažovali „rozchod“ do svých domovů – vždyť „Ježíšovské“ jedno období jejich životů právě skončilo. (Začalo ve chvíli, kdy si je Kristus povolal, trvalo tři roky. Skončilo smrtí vzkříšením a čtyřicetidenním pobytem se vzkříšeným Ježíšem.)
• Věděli ale, že se rozcházet nemají, že mají zůstat pospolu a čekat.

13 Když vešli do města, vystoupili do horní místnosti, kde pobývali Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip, Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův

• Takže si vyhlédli vhodný dům a dostatečně velkou místností, kde se všichni apoštolové shromáždili. Bylo jich bez Jidáše jedenáct.

14 Ti všichni zůstávali jednomyslně oddáni modlitbě spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a ^[s^] jeho bratry.

• gr.: homothymadon;
• var.: + a prosbě;
• Kromě apoštolů byla přítomna i Ježíšova rodina (matka a bratři) a další doprovázející ženy. Dle dalšího verše se zdá, že přítomných mohlo být trvale nebo občas až sto dvacet.
• Jistě se do Letnic nemodlili nepřetržitě – museli si zajistit jídlo a museli spát. Oni ani nevěděli s jistotou, co mají očekávat, co se vlastně stane.
• Že byli jednomyslní, je naprosto pochopitelné – společné zkušenosti a zážitky je stmelily.
• Byli oddáni modlitbě: Věnovali se jí tedy s velkým nasazením, zaujetím a intenzitou. Jak to probíhalo? Za co se modlili?
  • Jsem někdy oddán modlitbě? Kdy se modlím s mimořádným nasazením, zaujetím a intenzitou?
• Šlo jistě o modlitbu takovou, jak ji známe my. (Až do Letnic se jim ničeho dalšího nadpřirozeného nedostalo). Zkrátka tak jako my mluvili k Bohu vlastními slovy bez toho, aby dostávali jasné či akustické odpovědi. Něco jistě u toho prožívali, ale domnívám se, že to bylo na úrovni toho, jak modlitby prožíváme my, nebo dokonce ještě „slabší“, protože Duch Svatý ještě nebyl dán.
• Co tedy mohli Bohu říkat? Vzpomínali společně na tři prožité roky, připomínali si různé detaily všech událostí – je pravděpodobné, že jim věci postupně docházely, zařazovali si prožité zkušenosti , které se jim zvolna v mysli skládaly a začínaly dávat větší smysl. Diskutovali a diskutovali.
• A znovu a znovu Bohu děkovali za zázrak vzkříšení, kterého se nemohli nabažit.
• Možná Matouš, Jan či Marek začali se korekturami svých doposud zapsaných záznamů.
• Jak bych se v dané situaci vypadal moje modlitba? Možná bych pouze blaženě seděl, přemožen tím, čeho jsme byl svědkem.

15 V těch dnech se postavil Petr uprostřed bratří — byl Call pohromadě zástup asi sto dvaceti osob — a řekl: 

• [ve smyslu: spoluvěřících, sourozenců skrze Kristovu krev, příslušnosti do rodiny Božích dětí;
• ř.: jmen;
• Petr se již nějak srovnal s se svou „vedoucí úlohou“ a začal ji naplňovat. Byl Ježíšem pověřen vedením, tak se snažil vést. Falešná skromnost by nebyla na místě.
• Zajímavé to je i v kontextu Petrova zapření – Petr si toto selhání s Ježíšem již „vyříkal“, vnitřně se s ním musel již vnitřně srovnat a ani učedníci mu nic nevyčítali. Což je na místě, protože ani nikdo z ostatních učedníků nic statečného v Ježíšův prospěch nepředvedl.
• Petr tedy začíná řešit téma, které považoval za aktuální a důležité.

16 „⁽Muži bratři,⁾ muselo se naplnit the word about Písma, které předpověděl Duch Svatý ústy Davidovými o Judovi, jenž se stal vůdcem těch, kteří se zmocnili Ježíše; 

• toto oslovení se vyskytuje ve Sk 13×;
• Přítomné ženy Petr neoslovuje.
• Obrací pozornost přítomných na Jidáše – jeho zradu nijak nerozebírá, pouze ji zdůvodňuje jejím předpovězením v Žalmu 41,10 „I můj důvěrný přítel, jemuž jsem důvěřoval, který jedl můj chléb, pozvedl proti mně patu.“
  • Tento žalm Ježíš přímo cituje při poslední večeři, kdy Jidášovi dává vlastnoručně chleba a komentuje to dle J 13,18: „Ne o vás všech mluvím; já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit Písmo: ‚Ten, kdo jí se mnou chléb, pozvedl proti mně patu.‘“
  • Došlo právě tehdy Petrovi a ostatním, o kom a o čem se mluví?
  • Nyní již prorocký význam tohoto slova žalmu chápali velmi dobře.
• Jidáš se opravdu stal vůdcem hordy, která přišla Ježíše v Getsemane zatknout – přítomní toho byli zhruba před měsícem a půl svědky.

17 byl počítán mezi nás a obdržel podíl na této službě.

• Zrádce nepochybně byl jedním z dedikovaných apoštolů. Jeho podíl na apoštolské službě nebyl nikterak menší, než u ostatních.

18 Z odměny za nepravost získal pole, a když spadl střemhlav, roztrhl se v půli a všechny jeho vnitřnosti vyhřezly. 19 A speech, se stalo známým všem obyvatelům Jeruzaléma, takže to pole bylo v jejich vlastním jazyce nazváno Hakeldama, to znamená Krvavé pole.

• Podle Matouše 27 se záležitost se třiceti stříbrnými odehrála takto: Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíš byl odsouzen, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev.“ Ale oni řekli: „Co je nám do toho? To je tvoje věc.“ Hodil tedy stříbrné mince do chrámu, odešel a oběsil se. Velekněží vzali ty peníze a řekli: „Nesmíme je vložit do chrámové pokladnice, jsou to peníze za krev.“ Poradili se tedy a koupili za ně hrnčířovo pole jako místo pro pohřbívání cizinců. Proto se to pole až do dneška nazývá Pole krve.
• Pole tedy asi nekoupil přímo Jidáš, ale židovské autority – Petr to buď nevěděl nebo rozdíl nepovažoval za důležitý.
• Odporný původ peněz na koupi pole se nicméně neutajil, stal se všeobecně známým a koupené pole zůstalo odpudivým hrozným obávaným místem.
• Bylo to částečně i kvůli jeho určení – stalo se hřbitovem pro ty, kdo pro svůj původ nesměli být pohřbeni na „normálních“ pohřebištích.
  • Něco jako v dnešní době různé „Šibeniční vrchy“, palouky sebevražd, místa vražd nebo jiných hrůzných událostí.
• Petr popisuje Jidášovu smrt odlišně od Matouše, který udává sebevraždu oběšením. Snad to lze vysvětlit pozdějším pádem těla, např. při přetržení nebo odřezání oprátky.

20 Neboť je napsáno v knize Žalmů: ‚Jeho příbytek ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlil‘ a ‚Jeho pověření ať obdrží jiný‘.

• ř. episkopé (= dozorčí úřad);
• Jde o Petrův odkaz na Ž 69,26 kde David, stejně jako v Ž 109, žehrá a přeje zlo svým nepřátelům: Jejich hradiště nechť je zpustošeno a v jejich stanech ať nikdo nebydlí. 
•  Ž 109,8 Kéž jsou jeho dny nemnohé; jeho pověření ať převezme jiný.
• Jak Petra spojení mezi těmito žalmy a Jidášem napadlo? V obou žalmech si David před Hospodinem velmi vylévá srdce na své nepřátele, kteří ho naprosto bez příčiny pronásledují – to na Ježíše jistě sedí.
  • Petr si četl žalmy a najednou dostal nápad, že tohle je o Jidášovi? Nebo znal žalmy dobře nazpaměť a tohle mu v určitou chvíli naskočilo?
• Otázka, jak naložit s uvolněným apoštolským místem, byla palčivá a ne jednoduše řešitelná – vždyť Jidáše vybral a jmenoval sám Ježíš. Takové selhání a zradu z vlastních řad nikdo z učedníků nečekal.
• Ani Ježíš, přestože věděl, že jde o naplnění Písem, ji nebral vůbec na lehkou váhu – prožíval ji velmi osobně, hluboce a velmi úkorně. Sám Ježíš ji vnímal jako čiré zlo, které bude hrozně potrestáno.
• Jidáš se svou zradou jednoznačně zařadil po bok nepřátel krále Davida, na které si v žalmech opakovaně stěžuje – přestože on proti nic neměl, vůbec nic jim nedělal nebo jim dokonce přál dobré, jeho nepřátelé jej zavile pronásledovali a chtěli zničit a zabít. David svou frustraci a touhu po pomstě delegoval na Hospodina.
• Vypadá to, že stejně Jidášovu zradu prožíval i Ježíš – nebránil se, ale trest ponechal Otci. A viděli jsme, že Bůh zasáhl tvrdě a rychle.
• Petr dochází k závěru, že Dvanáctku je třeba doplnit a nachází pro to i biblické zdůvodnění: Osud takových hrozných Božích nepřátel má být ukončen, nemají mít nárok na žádné rodové pokračování (např. že by jejich úřad přejal jejich syn) a mají být nahrazeni.

21 Proto se musí jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý ten čas, kdy Pán Ježíš pobýval mezi námi, 22 od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat vzhůru, stát spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ 

• ř.: vcházel a vycházel; Obrat vcházení a vycházení mám rád – pěkně ukazuje realitu našich životů, kdy opouštíme domovy jdouce vstříc nepřátelskému světu – abychom se do nich navečer zase navraceli.
• Zjišťujeme, že existovala skupina Ježíšových úzkých následovníků, jejichž osudy si příliš nezadaly s osudy apoštolů, přestože mezi Dvanáctku přímo nepatřili.
• Drželi se Krista a dvanácti apoštolů po celou dobu Jeho pozemského působení – od samého počátku, kdy se Kristova služba překrývala s Janovou, až po vzkříšení a zmrtvýchvstání.
• To je pozoruhodné – tito muži byli až do této chvíle zcela ve stínu Dvanácti, neznámí a neviděni, přesto naprosto věrní a loajální.
  • Nebyli u poslední večeře, neslyšeli hodiny a hodiny Ježíšových promluv a vysvětlování. Když Ježíš putoval, putovali za Ním, ale někde v povzdálí, s odstupem. Možná chodili ve skupině s ženami, možná tvořili okruh sedmdesáti.
  • Viděli ale zázraky.
  • Možná s Dvanácti byli v místnosti, když nastalo vzkříšení. Nebo spíše viděli vzkříšeného Ježíše později.
  • Ale byli zřejmě mezi sto dvaceti učedníky v horní místnosti, když nastalo o Letnicích vylití Ducha.
  • Patřili možné mezi sedmdesát, které Ježíš vyslal po dvojících. Možná chodili společně s podporujícími ženami (a „mnoho jiných“). Možná patřili mezi učedníky z Emauz, možná patřili mezi „více než pět set bratří najednou“ (1K 15,6).
• Teprve nyní vystupují ze stínu.
• Stoprocentně je mezi námi ve sborech mnoho takových nenápadných věrných hrdinů víry, kteří nejpozději při setkání s Kristem vystoupí ze stínu.

23 I postavili dva: Josefa zvaného Barsabáš, jenž měl příjmení Justus, a Matěje.

• Kolik takových věrných mužů mohlo být? Z kolika kandidátů apoštolové vybírali? Zřejmě zase z příliš širokého okruhu nikoliv – to by jim vyšla větší skupina kandidátů, třeba pěti nebo deseti.
• Zde byli schopni sami na základě svých kritérií dojít až k závěrečné dvojici kandidátů – teprve zde si nebyli schopni z vlastních sil dále poradit.
• Dvě kritéria výběru známe (celé tříleté následování), ale zřejmě jich bylo více – některé možná vyřadili kvůli charakterovým vlastnostem (nebyli kooperativní, nebyli vůdčí typy), kvůli věku (příliš mladí nebo staří), někteří kandidáti možná z nejrůznějších důvodů sami odmítli.
• Předpokládám, že šlo o Židy – napovídají tak jejich jména:
  • Josef Barsabáš zvaný Justus: Josef bylo běžné židovské jméno (Josef Egyptský), Barsabáš je složenina z aramejského „bar“ = syn a pravděpodobně „Sabáš“ či „Sabas“ = Sabas/Sabathai“, tedy „syn Sabáše“ nebo „syn Sabataje“.
    • Přezdívka Justus (lat. just) nebyla mezi Židy žijícími v římském prostředí nic neobvyklého. Mohla naznačovat, že Josef byl ctěn pro svou spravedlivost a věrnost Zákonu. Mohlo tedy jít o zbožného Žida s dvojím kulturním zázemím.
  • Matěj (řecky Ματθίας / Matthías, hebrejsky Mattitjahu) znamená „Dar Hospodinův“ nebo „Boží dar“. Šlo údajně o oblíbené židovské jméno, jmenoval se tak např. otec Judy Makabejského.
    • Podle tradice Matěj kázal v cizině a byl ukamenován v Jeruzalémě.
• Když apoštolové došli ve svém výběru k posledním dvěma, byli v koncích – oba kandidáti byli na stejné úrovni a apoštolové nebyli schopni se ve výběru posunout.

24 Pak se pomodlili a řekli: „Ty, Pane, který znáš srdce všech, ukaž, kterého z těchto dvou sis vyvolil,

• Když zjistili, že si neporadí, pomodlili se.
• Jde o pěkný příklad kombinace lidského rozumu a důvěry v Boha.
• Můžeme totiž přemýšlet – neměli se apoštolové pomodlit hned na počátku výběru? Je dost možné, že to udělali – a teprve pak začali přemýšlet a diskutovat.
• Připomeňme si, že sekvence událostí byla následující: vyvstala potřeba (chyběl apoštol) … Petr kombinací modliteb a přemýšlení nad Písmem dospěl k možnému řešení (že zvolí náhradníka a kritéria pro jeho výběr) … přemýšlením zúžili výběr, kam až mohli. … začali se modlit.
• O tom, že Hospodin dokonalým způsobem vidí každému člověku do srdce, není pochyb.
• Apoštolové vycházejí z toho, že Bůh má na volbu apoštola Svůj názor – že jeden z kandidátů je vhodnější, než druhý.

25 aby dostal místo . této ⁽službě a . apoštolství⁾, od něhož se Juda odvrátil a odešel na své místo.“ 

• var.: los;
• n.: apoštolské službě;
• ř.: vlastní (= eufemismus pro smrt);

26 Dali jim losy a los padl na Matěje; i byl volbou připojen k jedenácti apoštolům.

• Možná vytahovali kuličky z pytlíku, možná házeli mincí nebo nějakými kostkami (např. podobnými kněžským losům urím a tumím). Je to celkem jedno – způsobů, jak vyloučit lidský faktor, je nespočet.
• Jaký je vlastně princip losování? Jde o snahu redukovat výběr čistě na počet pravděpodobnosti, bez jakéhokoliv vlivu losujících. A na tomto pozadí pak „dát prostor“ nadpřirozené Boží intervenci.
• Losující vlastně říká: Cíleně se vzdávám veškerého vlivu na to, jak losování dopadne. A očekávám, že ty, Bože nadpřirozeně zasáhneš do fyzikálních jevů během losování ve směru, kterým chceš.
  • Jde (jako obvykle) o tajemnou záležitost – Hospodin jistě nemá problém nenápadně ovlivnit let vyhozené mince (může ovlivnit již samotné její vyhození do vzduchu losujícím) tak, aby dopadla tak, jak si Bůh přeje.
  • Losující musí věřit, že Bůh losování ovlivnit chce – tedy, že na jejich hru přistoupí.
  • Nebylo by správnější, kdyby se apoštolové modlili a čekali na Boží zjevení? Sklonili by hlavy a nepovstali od modlitby tak dlouho, dokud by nezískali shodu?
    • Jistě jde o možnost, jak se dobrat Boží vůle, ale je složitější – lidské „přijímače“ Božího hlasu jsou náchylné k šumům a nepřesnostem.
  • O losování jsme diskutovali v Ex 28,30 (včetně exkurzu do praxe novozákonní církve).
• Dalo by se říci, že při losování lidé uvažují takto: Když uděláme vše pro to, aby výběr nebyl ovlivnitelný našimi zásahy, dáváme Bohu prostor, aby svou vůli zjevil za pomoci zcela drobné nadpřirozené intervence (např. ovlivněním letu hozené mince). Tím maximálně redukujeme možnost chyby při hledání Boží vůle.
• Los padl, jak padl. Nikdo nezpochybňoval, že šlo o projev Boží vůle.
• Jak svou volbu prožívali oba kandidáti, nevíme. Cítil se Josef frustrovaný? Zlobil se na Boha?
  • Snad ne – apoštolství, stejně jako jakákoliv jiná služba v církvi, není nárokové.
  • A kdo chce, Bohu sloužit naplno, má vždy možnost, bez ohledu na postavení.
  • Dobrý příkladem jsou Štěpán a Filip, kteří se svou věrností a horlivostí „vypracovali“ z „pouhých“ diakonů na mučedníka a evangelistu.
• Oba kandidáti již během uplynulých tří let projevili svou ochotu stát věrně na svých místech bez ohledu na momentální „oficiální pozici“.
  • Lze tak předpokládat, že Josefa Barsabáše výhra jeho „soupeře“ příliš nerozhodila.
  • Konec konců všichni apoštolové (až na Jana skončili mučednickou smrtí) – dle tradice Matěj pravděpodobně zemřel mučednickou smrtí, nejčastěji se uvádí ukamenování nebo setnutí sekerou v Jeruzalémě nebo na Kolchidě.
  • Josef se takovému osudu možná prohraným losem vyhnul. (Vyhnout se mučednické smrti ale nemusí znamenat životní výhru).

.

1. Možná se do jeho systematičnosti promítala jeho profese lékaře ↩︎