Skutky – kapitola 16

1 Přišel ^[riches^] do Derbe a do Lystry. A hle, byl tam jeden učedník jménem Timoteus syn věřící  židovské  ženy, of the glory otec byl však Řek. 

• Pokračujeme ve sledování Pavlovy druhé misijní cesty.
• Pavel je podruhé v Derbe a Lystře. Vzpomínky na tato města má smíšené – před několika lety (během první misijní cesty – Sk 14) sem s Barnabášem uprchl před pronásledováním v Ikoniu. Uzdravil zde chromého, byl nejprve zbožšťován a pak ukamenován skoro k smrti. V Derbe pak získal mnoho učedníků.
• Nyní tam již nachází církev.
• A v církvi mu padne do oka Timoteus – mladý muž ze smíšené rodiny.
• Čím Timoteus Pavla zaujal? Jistě především zbožností a zájmem o duchovní věci. Také touhou sloužit a dost možná určitým dobrodružným rysem své povahy, ochotou opustit komfortní zónu a cestovat.
• Mladík zřejmě vyjádřil zájem připojit se k Pavlovu týmu, i když z dalšího vyplývá spíše, že si Timotea vyhlédl Pavel.
• V tomto se situace nijak nezměnila doposud – i dnes misionáři navštěvují církve a vyprávějí o své službě. Padne-li v některém sboru jejich slovo na úrodnou půdu, přidá se k nim někdo nový; v ideálním případě mladý a schopný.
  • Jsou také pořádány různé akce (např. tzv. misijní víkendy), kde se prezentují misijní organizace všeho druhu. Zájemci o misii mají na jednom místě možnost se seznámit s širokou nabídkou misijních příležitostí.
• Timoteus byl sice zřejmě vhodným kandidátem na misii charakterově, nikoliv však svým původem – byl ze smíšeného židovsko-řeckého manželství. Což vyvolává řadu otázek:
  • Vzít si za muže pohana bylo pro židovku závažným porušením Zákona (Dt 7,3-4¹, srv. též Ezd).
  • Jak to Timoteova matka „mohla udělat“? Jak to, že jí to její rodiče dovolili? Láska byla v tomto případě silnější než Zákon? V synagoze v Lystře vládly rozvolněné mravy?
  • Navíc se Eunike (tak se totiž Timoteova matka jmenovala dle 2Tm 1,5) po setkání s Pavlem při jeho první návštěvě obrátila ke Kristu, stejně jako její matka Lois, Timoteova babička. Byla zřejmě svědkem uzdravení chromého, možná i následného kamenování.
  • Timoteus tedy pocházel ze zajímavé, ze židovského čistě zákonického hlediska problematické či liberální rodiny. Vůbec přitom nevíme, jaké bohy uctíval otec.
  • V diasporních židovských společenstvích byly zřejmě poměry velmi různé, lpění na dodržování Zákona různě přísné – částečně pod vlivem okolního světa.
    • Také dnes existují ve městech vedle sebe církve velmi konzervativní a velmi liberální.
  • Jaký byl vztah Timotea ke svému židovství? Do synagogy zřejmě chodil – otec mu v tom nebránil (asi se tam potkal s Pavlem).
  • Timoteus nebyl obřezán, což naopak ukazuje v přístupu k židovskému Zákonu na určitou laxnost – vždyť jaképak židovství, když člověk nedodržuje ani úplný základ.
  • Jak v rodině po chlapcově narození probíhala diskuze o jeho obřízce? Otec jí bránil? Matka na ní netrvala? Hádali se kvůli tomu? Pokud ano, otec prosadil svou.
  • Atmosféra v rodině ale zřejmě nijak katastrofální nebyla: rodiče zřejmě byli stále spolu – a nerozešli se ani poté, co matka (a babička) ještě ke všemu uvěřila potulnému kazateli Pavlovi a přijala Ježíše jako Mesiáše.
    • Kdyby atmosféra v rodině byla katastrofální, z Timotea by těžko vyrostl muž, který měl věci natolik srovnané a byl natolik stabilní a odolný, že si ho Pavel byl ochoten přibrat do týmu.
  • Vidíme košatost a pestrost života – která nebrání tomu, aby lidé nacházeli Krista a sloužili Mu.
  • Je tomu tak i dnes, kdy málokdo pochází z bezproblémové a zbožné rodiny – a lidé ke Kristu přesto přicházejí.
• Židovství se dědí po matce (i když jde zřejmě až o pozdější ustanovení – v Tóře to není).
• Shrnuto – jaký byl Timoteův přístup k jeho židovství, nevíme. Můžeme pouze odhadnout, že úplně horlivý nikoliv, protože to by se nechal obřezat.

2 Bratři v Lystře a Ikonii o něm vydávali dobré svědectví.

• Lystra je menší město, Ikonium velké obchodní centrum. Byly od sebe vzdáleny přes třicet kilometrů.
• Křesťanské sbory po Pavlově návštěvě zřejmě vznikly tam i tam a byly spolu ve spojení.
• Timoteus musel být v církvi aktivní a známý. Musel se osvědčit svou spolehlivostí a schopnostmi.

3 Pavel chtěl, aby se s ním ⁽vydal na cestu⁾; vzal jej a obřezal kvůli Židům, kteří byli v oněch místech, neboť všichni věděli, že jeho otec byl Řek. 

• Timoteus Pavlovu nabídku nebo výzvu přijal.
• A hned první další krok, který jej čekal, byl náročný – Pavel trval na obřízce.
  • Obřízka v dospělosti je bolestivá a vyžaduje nejméně týdenní hojení. Spíše dvou týdenní, než je člověk schopen delší chůze. Timoteus musel být motivován, musel s Pavlem chtít jet.
  • Je to podobné jako když se misionáři před cestami do ciziny musejí nechat naočkovat proti žluté zimnici (často povinné) a případně dalším nemocem. Není to příjemné, komplikace nelze vyloučit a je třeba to udělat s předstihem.
• Proč na tom Pavel trval: přece jen se pohyboval především (resp. primárně) v židovském prostředí – a pro židy ve městech bylo nepředstavitelné, že by poslouchali někoho, kdo se „paktuje“ z pohany. Nebo že by si od pohana měli dokonce nechat něco vykládat o Bohu či Mesiáši.
• Pavel obřízku nechtěl kvůli ní samé – ale z ohledu na své poslání. V tu dobu bylo již jasně rozhodnuto na jeruzalémském koncilu, že obřízka není podmínkou spásy a že po nově uvěřivších nemá být vyžadována.
  • Již zde vidíme zárodek jeho pozdějšího uvažování – i když mám v něčem svobodu, z ohledu na okolí, se jí mohu dobrovolně vzdát. (1K 7-10, Ř 14, Ga 5).

4 Když procházeli městy, předávali jim ustanovení, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě, aby "I have zachovávali.

• Pavel jako uznávaná autorita a zakladatel většiny sborů sbory postupně navštěvoval.
• Jeho hlavní zvěstí bylo usnesení z jeruzalémského synodu (průběh popsán v předchozí kapitole) – obřízka ani dodržování židovského Zákona nejsou nezbytné pro spásu.
• Pro připomenutí – znění dopisu bylo: : „Apoštolové a starší, vaši bratři, bratřím z pohanů v Antiochii, Sýrii a Kilikii pozdrav. Doslechli jsme se, že vás někteří, kteří vyšli z nás, zneklidnili svými slovy a zmátli vaše duše, když říkali, že je třeba dát se obřezat a zachovávat Zákon, ačkoliv jsme jim to nenařídili. Došli jsme k jednomyslnosti a usoudili jsme, že vybereme muže, které k vám pošleme s našimi milovanými Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro jméno našeho Pána Ježíše Krista. Posíláme tedy Judu a Silase a oni vám totéž oznámí ústně. Neboť tak usoudil Duch Svatý i my, že nebudeme na vás klást žádné jiné břemeno než tyto nezbytnosti: zdržovat se masa obětovaného modlám, krve, masa zardoušených zvířat a smilstva. Jestliže se těchto věcí budete chránit, dobře uděláte. Buďte zdrávi.“
• Striktně vzato hovoří dopis spíše o tom, na čem se autority v Jeruzalémě dohodly, že NENÍ třeba zachovávat (celý rozsáhlý židovský Zákon s Desaterem a celkově 613 přikázáními).
• Zachovávat křesťané naproti tomu mají pouze čtyři věci: zdržovat se masa obětovaného modlám, krve, masa zardoušených zvířat a smilstva.
• Dalo by se s nadsázkou říci, že Pavel „kázal vodu a pil víno“ – v Jeruzalémě na koncilu plédoval za zrušení obřízky, nyní tuto převratnou myšlenku šiří po sborech – a přitom Timotea nedávno přiměl se nechat obřezat.
• Vždyť se Pavel ve sborech mohl dávat za příklad vzorné implementace čerstvě schváleného „progresivního“ jeruzalémského přístupu: „Vidíte, já sám už se rozhodnutím jeruzalémského koncilu řídím – jak se můžete přesvědčit, mám tady s sebou mladého křesťana, který obřezán není, a vůbec mi to nevadí.
• Ve skutečnosti jde o pěkný příklad složitosti života – „Šedá je teorie, zelený je strom života.²
  • Pokud Pavel chtěl, aby jej brali ve sborech vážně, aby se s ním „někdo bavil“, musel jít lidem naproti. Jak víme, Pavel byl zvyklý vše podřizovat svému hlavnímu poslání – šíření dobré zprávy.
  • Kompromisy v tomto nejsou na závadu: Pokud vím, že by nějaké mé chování bylo posluchačům kamenem úrazu, vystříhám se ho, jakkoliv objektivně vzato, je neškodné.

5 A tak se sbory upevňovaly ve víře a denně početně rostly.

• n.: církve;
• Sborům tato zpráva dělala dobře – šlo o úlevu: Na nově uvěřivší (v Ježíše vzkříšeného Mesiáše) nebylo třeba nasypat celou přehršel příkazů a zákazů, nebylo třeba je obřezávat.
• Tato nová svoboda spolu s dobrou zprávou o Kristu a s Pavlovou přítomností – to vše posilováno mimořádnou přítomností Svatého Ducha – způsobovalo (denní) růst církví, ne-li přímo probuzení v oblasti.

6 Potom prošli Frygií a galatskou krajinou, neboť Duch Svatý jim zabránil promluvit Slovo v Asii.

• Jde o názvy oblastí římské říše: Galacie byla římskou provincií s plnou římskou správou, Frygie byla údajně spíše regionem. Stále se nacházíme v dnešním Turecku.
• Asií je myšlena římská provincie, nikoliv obrovský kontinent, jak jej chápeme dnes.
  • Provincie Asie je také v (západním) Turecku, byla bohatá a kulturní. Hlavním městem byl nejprve
    Pergamon, pak Efez. Některá další významná města provincie Asie známe z knihy Zjevení: Sardy, Smyrna, Trója, Laodicea, Kolosy, Filadelfie, Hierapolis.
• Slovo znamená zvěstovat dobrou zprávu o Ježíši Mesiáši a Jeho vzkříšení.
• Slovo zabránil ukazuje, že Pavel a jeho tým v Asii promluvit Slovo rozhodně původně chtěli – zajímavá je otázka, jakým způsobem jim Duch Svatý zabránil v Asii promluvit, Možností je mnoho:
  • Dostali nadpřirozenou „stopku“ – vnitřní duchovní vnuknutí, myšlenku nebo třeba sen: Do Asie nechoďte. Nebo někdo z týmu nebo zvenčí dostal v tomto smyslu prorocké slovo.
  • Zkoušeli se do Asie dostat, ale okolnosti jim to neumožnily – znovu a znovu se snažili „sehnat jízdenku“, vždy neúspěšně. Až už jim to začalo být podezřelé a nakonec usoudili, že to není normální – že jde o znamení od Boha, že tímto směrem cestovat nemají.
    • Nebo se jim zkrátka do Asie nepodařilo proniknout a zpětně si to zdůvodnili: Nebyla to Boží vůle.
  • Do Asie se dostali, ale vždy, když chtěli začít kázat, narazili na odpor, nepochopení nebo nepřátelství: tato možnost je méně pravděpodobná – asi by nemluvili o Duch Svatém.
  • Jde o obecný problém – když člověk při činění Boží vůle naráží na potíže, vždy se ptá: Jde o odpor ze strany ďábla, který je třeba překonat nebo jde o „dveře zavřené od Boha“?
  • Odpověď nebývá paušální – může jít o to i o ono. Hledat odpověď je třeba kombinací zvažování okolností a naslouchání hlasu Ducha Svatého. Někdy je třeba překonat odpor a vytrvat, jindy je správné přesunout úsilí jinam.
    • Úplnou jistotu většinou nezískáme a tak se stává, že se poměrně běžně dopouštíme obou druhů chyb – zbytečně tlačíme směrem, kterým jí nemáme nebo se vzdáváme brzy tam, kde jsme měli vytrvat.
    • Je třeba zdůraznit, že i když se mýlíme, nevadí to.

7 Když přišli k Mysii, pokoušeli se dostat do Bithynie, ale ^[Ježíšův^] Duch jim speech, nedovolil. 

• [provincie v sev. Asii, SV od Mysie;]
• Podruhé stejný problém – formulace opět umožňuje obojí vysvětlení průběhu cesty:
  • Chtěli se do Bithynie dostat, „sháněli jízdenku“ ale nesehnali ji – tak to zdůvodnili tím, že to nebyla Boží vůle.
  • Uvažovali o „koupi jízdenky“ do Bithynie, ale Bůh jim nadpřirozeně zjevil, že se o to nemají pokoušet.

8 Prošli tedy Mysii a sestoupili do Troady.

• [přístavní město na SZ pobřeží Asie, blízko starověké Tróji];
• Je třeba říci, že i když se nám při naší snaze jít po Božích cestách věci nedaří podle našich představ, nejde o tragédii. Důležitá je ochota sloužit a připravenost nechat se korigovat.
• Pavel s týmem zatím mohli mít pocit, že na této misijní cestě se jim nic nedaří – kam se chtějí obrátit, tam narážejí. Timoteus mohl začínat mít dojem, že Pavel neví, co dělá, že není veden Duchem.
• Zajímavé je, účastníci zřejmě vůbec nezvažovali jako možné vysvětlení jejich potíží „ďáblův odpor“.
  • Mohli přece začít mluvit o tom, že ten, kdo jim zabránil mluvit v Asii a Bitynii, byl ďábel. Že duchovní půda tam byla příliš tvrdá, země málo promodlená, zlo příliš zahnízděné.
  • Mohli začít zpochybňovat celý svůj misijní projekt: Slyšel jsme Boha opravdu dobře, když jsme se rozhodovali vyrazit na tuto cestu? Neměli bychom se vrátit?
• Zdá se ale, že takovéto myšlenky je ani nenapadly. Zkrátka pokračovali v cestě a v práci směrem, kterým to šlo.
• Za chvíli uvidíme, že vše bylo jinak: Slepé uličky či zavřené dveře byly součástí Božího širšího plánu, který zněl: „dostat Pavla do Evropy“.

9 V noci se ukázalo Pavlovi vidění: stál před ním nějaký makedonský muž a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ 

• [od r. 148 př. Kr. římská provincie]; 
• Vidění není přesně totéž, co sen. Vidění často bývá na pomezí spánku a bdění. Jeho zřetelnost bývá různá.
• Toto Pavlovo vidění bylo natolik přesvědčivé, že se Pavel bez váhání rozhodl na něm postavit další směr své výpravy.
• O co šlo? Koho Pavel viděl? Muže, který k Pavlovi promluvil a pozval ho do své země.
• Důležité je, že Makedonie je v Evropě – doposud jsme se pohybovali v Asii, v oblasti, kterou dnes nazýváme Blízkým východem. Šlo o přelomový přesun misie na nový kontinent. Kdyby Pavel tehdy své vidění neuposlechl, kdo ví, kudy by se křesťanství nadále šířilo.
• Kdo byl ten makedonský muž? Byl to někdo, kdo se doma modlil a Bůh umožnil nadpřirozený přenos jeho modlitby Pavlovi?
  • Mohlo jít o někoho, kdo měl v srdci „obecnou“ touhu po Bohu, po spravedlnosti, po odpuštění hříchů a věčném životě.
  • „Pomoz nám“ ukazuje na duchovní nouzi – ten člověk věděl, že má problém a že pomoc potřebuje.
  • Mohlo jít i o někoho, kdo slyšel o Kristu a toužil se s ním setkat.
  • Možná dokonce slyšel o Pavlovi jako o hlasateli dobré zprávy.
  • A modlil se pravděpodobně někde v ústraní: Pane Bože, pošli nám sem toho Pavla, abychom i my mohli uctívat pravého Mesiáše. Nebo: Bože, jak tě můžeme poznat?
• Zajímavé je, že s mužem z vidění se již nesetkáme. (V Evropě se Pavel setkal nejprve se ženou).

10 Jak uviděl to vidění, hned jsme se snažili vyjít do Makedonie, protože jsme nabyli přesvědčení, že nás Bůh povolal, abychom jim zvěstovali evangelium. 

• [změna na 1. os. pl. zřejmě naznačuje, že autor Lukáš se v Troadě připojil ke skupině (vv. 10-17;]
• ř.: hledali;
• var.: Pán;
• Pavlovo vidění bylo všemi v týmu akceptováno jako významné a „od Boha“. Zareagovali promptně a začali tímto směrem pracovat.
• Autor knihy Skutků přechází do první osoby množného čísla – je tedy jasné, že lékař Lukáš se k týmu v tuto dobu připojil. Dále již bude psát z pozice očitého svědka.

11 Vypluli jsme z Troady a plavili se přímo na Samothráké, druhého dne do Neapole,

• [cca 208 km];
• [ostrov v Egejském moři, příhodné místo ke kotvení v protikladu k riskantnímu nočnímu zakotvení na pevnině];
• [dnešní Kavalla, přístav pro 16 km vzdálené město Filipis];
• Tým si zakoupil jízdenky na loď a vyrazil.
  • Lze předpokládat, že jízdenky nebyly levné.
• Plavení po moři tenkrát nebylo jednoduché ani samozřejmé.

12 odtamtud do Filip, které jsou předním městem této části Makedonie a římskou kolonií. V tomto městě jsme strávili několik dní. 

• [obyvatelé města byli považováni za římské obyvatele (v. 21), protože taková města byla původně kolonizována obyvateli Říma];
• Filipy nejsou na pobřeží, takže uvedených 16 km z Neapoli musel tým urazit pěšky.
• Tým se ubytoval ve Filipech, začal se rozhlížet a přemýšlet, jaký další krok by měli učinit.

13 V sobotní den jsme vyšli za bránu podél řeky, kde jsme se domnívali, že je místo k modlitbě; usedli jsme a mluvili k ženám, které se Call sešly. 

• [Gangites];
•  [ve městě bylo tak málo Židů, že zde nebyla synagoga; proto se scházeli venku – dle zvyklostí u proudící vody];
• Nejbližší sobotu se tým rozhodl postupovat obvyklým způsobem – vyhledat židovskou diasporu ve městě, u které se daly předpokládat „otevřenější dveře“ pro dobrou zprávu o vzkříšeném Mesiáši.
• Několik dní tak čekali na nejbližší sobotu – synagoga ve městě neexistovala, tak vyhledali nejbližší předpokládané místo modlitby místních židů.
• „Metoda práce“ byla tedy obvyklá – najít ve městě „slabé“ místo, kterým by do něho bylo možno proniknout.

14 A poslouchala nás jedna žena jménem Lydie, prodavačka purpuru it města Thyatir, která uctívala Boha. Pán jí otevřel srdce, aby věnovala pozornost tomu, co Pavel říkal. 

• [Lydie byla pohanka, věřící v pravého Boha]; 
• Lydie tedy nebyla židovka, ale přesto uctívala Hospodina. Lidé se nacházejí v naprosto nejrůznějších stavech nebo fázích svého duchovního vývoje.
  • Zkusme pro zajímavost umístit Lydii na Engelovu škálu (popisuje postupný proces, jak člověk přechází od úplné neznalosti Boha až po zralé křesťanství):
    • −8 Neznalost o Bohu nebo křesťanství
      −7 První povědomí o křesťanství
      −6 Pochopení základní zvěsti evangelia
      −5 Uvědomění si osobních duchovních potřeb
      −4 Začíná hledat odpovědi
      −3 Rozumí evangeliu intelektuálně
      −2 Vnitřní přesvědčení, že je to pravda
      −1 Osobní rozhodnutí pro Krista (obrácení)
      0 Nové zrození
      +1 až +5 Růst, učednictví, služba, zralost ve víře
  • Její víra v Hospodina či zájem o židovství ukazovaly, že ji duchovní věci zajímaly a že byla ochotná jít kvůli ní „proti proudu“
  • Když ono ráno odcházela na modlitby k řece, nacházela se její víra možná někde na úrovni minus sedm – věděla, že je Hospodin, o Kristu však nevěděla nic.
• Lydie musela být silnou osobností – byla podnikatelkou, jistě úspěšnou a bohatou. Barvení tkaniv bylo náročnou a drahou procedurou.
  • Purpur –se získával z mořských plžů rodu Murex, kteří žili ve Středozemním moři.
  • Na získání jednoho gramu purpuru bylo údajně třeba nasbírat 10 000–12 000 ks plžů: těm se vyjmula žláza, která se nechala kvasit na slunci a pak se vařila v solném roztoku, což způsobilo vznik pigmentu purpurové barvy. V něm se máčely látky a získaná barva byla trvalá, neblednoucí.
  • Purpur byl symbolem království, kněžství a božské důstojnosti, jeho výroba byla monopolizována. Cena byla tak vysoká, že purpurové oděvy si mohli dovolit jen králové.

15 Když byla pokřtěna ona i její dům, poprosila nás: „Jestliže jste mne uznali za věrnou Pánu, vejděte do mého domu a zůstaňte.“ A přinutila nás. 

• Události vzaly neobyčejně rychlý spád – evangelium se „ujalo rychle a snadno“, „vklouzlo jako ruka do rukávu“: Dali se s Lydií do řeči, řekli jí o Ježíši Mesiáši a o Jeho vzkříšení z mrtvých. Ona řečenému uvěřila a hned požádala o křes (museli jí tedy hned říci o nutnosti křtu – informace nedávkovali krok za krokem).
  • Existují různé názory, jak „správně evangelizovat“ – jestli lidi „po Engelově škále“ pouze „posunovat“ o stupeň nebo dva blíže poznání Krista nebo jestli se je snažit ihned „hodit na nulu“, tedy k osobnímu obrácení a ke křtu.
  • Zde vidíme, že Pavel Lydii bez zábran či „nekompromisně“ sdělil vše potřebné k osobnímu obrácení. Asi nebylo těžké poznat, že její srdce bylo připravené, žeje dychtivá a otevřená – je ostatně explicitně uvedeno, že Pán jí otevřel srdce.
• Pokřtěna byla Lydie i její dům – co to znamená? Myslí se tím manžel a děti? Nebo širší rodina? Nebo služebnictvo, případně otroci či zaměstnanci?
• Manžel spíše ne – to, že není zmiňován ani v souvislosti s Lydií ani s jejím podnikáním, je nápadné a ukazuje spíše směrem, že muže aktuálně spíše neměla. Byla tedy vdovou nebo svobodnou – a podnikala na „vlastní vrub“. Pokud byla vdovou, mohla mít děti, případně jejich rodiny.
  • Lydiin věk není ani naznačen – vzhledem k úspěšnému podnikání asi nebyla úplně mladičká (leda by firmu zdědila a musela se jejího vedení ujmout mladá po úmrtí rodičů).
• Oikos, tedy dům bude tedy spíše označovat širší rodinu a ostatní, kdo s Lydií bydleli v domácnosti (služebnictvo, otroci, zaměstnanci). V tehdejší době byly rodiny častěji vícegenerační a více spolu držely pohromadě.
• Lze si poměrně dobře představit, jak proběhlo obrácení samotné Lydie – Pavlova slova ji hluboce oslovila, zapadla jí do jejího myšlení, dotkl se jí Boží Duch – a najednou s jistotou věděla, že se setkala s Pravdou s velkým P. Na této nové Pravdě se rozhodla s okamžitou platností postavit svůj život.
  • Jak to ale proběhlo u jejího domu? Možná ostatní z „jejího domu“ byli s ní na „bohoslužbě“ u řeky, slyšeli Pavla mluvit a obrátili se zároveň s ní. Stejně možné ale je, že Lydie přišla domů a sdělila všem, že se Ježíš je Mesiáš, že se na to konto nechala pokřtít a že totéž očekává i od nich.
  • Vztahy v rodinách tenkrát fungovaly jinak, než dnes – autorita nad druhými zahrnovala vcelku automaticky i autoritu tohoto typu.
    • Podobně to udělal Zrzavý Orm (ve stejnojmenné knize Franse G. Bengtssona): Poté co se jako náčelník vikingské lodi nechal pokřtít, informoval o tom posádku s tím, že očekává, že všichni jeho muži učiní totéž, protože jinak by to na palubě nedělalo dobrotu. Nikdo z mužů si netroufl odporovat.
• Lydie a její „oikos“ nebyl jediným domem, který se obrátil najednou. Stejně to proběhlo i u:
  • Kornelia a jeho domu
  • Žalářníka z Filip
  • Štěpána (1K 1,16) „pokřtil jsem Štěpánův dům“
• Ve všech čtyřech případech byl celý „oikos“ hned po obrácení také pokřtěn.
• Můžeme zvažovat, je-li takový přístup správný – naše společnost je velmi individualistická a věci víry chápeme ještě osobněji, než jiné oblasti.
  • Navíc víme, že víra jiná, než dobrovolná, nemá smysl. Vnucená víra není vírou.
  • Naopak víme, že v otázkách víry rodičovská autorita neplatí absolutně – nejsou vzácné případy, kdy odrostlejší dítě uvěří v Krista, rodiče mu víru zakážou a dítě neposlechne a své víry se odmítne vzdát.
    • V muslimských rodinách, kde je autorita rodičů sahá až do dospělosti, jde o poměrně běžný případ, kdy dospělý syn nebo dcera musí volit mezi loajalitou k rodině nebo ke Kristu.
• Víme ale také, že ne vše, co přijmeme od rodiny, musí být nutně špatně a je třeba se proti tomu vymezovat.
• Snad v případě domů Lydie, Kornelia a ostatních šlo o tyto případy, kdy ostatní příslušníci rodiny rozpoznali, že přinesená věc je dobrá a osvobozující a přijali ji s radostí.
• Události následují „ráz na ráz“.
• Lydie velmi pokorně a přitom naléhavě zve celý tým k sobě domů a ubytovává jej.

16 Stalo se, když jsme se šli modlit, all nás potkala nějaká otrokyně, která měla věšteckého ducha a věštěním přinášela svým pánům značný zisk.

• ř.: k modlitbě; n.: na místo modlitby;
• ř. zdrobnělina od výrazu pro děvče, avšak vždy z otrocké třídy; srv. h. chlapec – služebník; ř.: παιδίσκη (paidískē)
• ř.: ducha Pythona; [python byl mytický had uctívaný v Delfách a spojený s delfskou věštírnou; díky tomu potom zobecněně: věštecký];
• Kdy a kam se tým šel modlit, nevíme, ale mohlo jít např. o příští sobotu a o stejné místo u řeky.
• Co všichni po ten týden dělali? Jistě měli rozhovory – možná „vyučovali“ Lydii a její blízké.
• Dost možná se začali „nabalovat“ další zájemci, ať už z řad židů nebo pohanů. A začal ta vznikat zárodek církve.
• Lydiino židovsko-pohanské pozadí (pohanka uctívající Hospodina) v tom mohlo být nápomocno.
• Lidé se tehdy zřejmě více zajímali o duchovní věci, řešili svou spásu, byl větší duchovní „hlad“ – navíc možná krátce po vzkříšení probíhalo to, čemu říkáme probuzení (tedy situace, kdy Duch Svatý působí na srdce lidí více, než obvykle).
• Lidé tehdy také neměli takovou nabídku možných činností a zábavy.
  • To je dodnes vidět poměrně snadné vidět v Africe nebo v Asii, kde není problém, aby se na evangelizační shromáždění dostavily tisíce lidí.
• Dívka měla věšteckého ducha – tedy měla nadpřirozené duchovní schopnosti, věděla věci, které člověk přirozeně vědět nemůže a to event. i včetně budoucnosti.
  • Takové schopnosti se jistě „mohou hodit“ – a lze je příležitostně i zpeněžit.
• Dívka jako otrokyně nevládla sama sebou – nemohla své schopnosti využívat samostatně, ale byla využívána svými vlastníky.

17 Ta chodila za Pavlem a a námi a křičela : „Tito lidé jsou otroci Boha Nejvyššího, kteří vám zvěstují cestu záchrany.“ 

• Jde z mnoha hledisek o nesmírně zajímavé místo.
• Obecně platí, že okultní schopnosti všeho druhu včetně schopnosti věštit nemají původ v Bohu, ale pocházejí z „druhé strany“ (od ďábla).
• Bůh lidem jakýkolivtakovýto nelegitimní kontakt s duchovním světem zakázal.
  • Přesněji řečeno: Kontakt s duchovním světem možný je, Bůh jej dokonce doporučuje (srv. např. pokyn „Usilujte o duchovní dary“), ale výhradně skrze Ducha Svatého.
  • Legitimní „Boží“ alternativou démonického věštění je duchovní dar proroctví, slovo poznání, slovo moudrosti nebo výkladu jazyků.
• Jestliže za věšteckými schopnosti postižené dívky stál démon, vyvstává logická otázka:
  • Proč tento démon dělal kolem Pavla a jeho spolupracovníků rozruch?
  • Proč na ně upozorňoval, a navíc takto návodným a doporučujícím způsobem?
• Věštecký démon totiž říká čistou pravdu: Pavel a ostatní opravdu byli otroky Nejvyššího Boha . zvěstovat cestu záchrany opravdu bylo jejich cílem. 
• Nebylo by logičtější, kdyby tyto pravdy démon neroztruboval po Filipech? Za to jej jeho pán a vládce satan jistě nepochválil. Proč to tedy dělal? Možných vysvětlení je více:
  • V ďáblově říši sice panuje kázeň udržovaná strachem a terorem, ale zároveň vzájemná nenávist, intrikaření a konkurence³. Na takovémto pozadí se mohlo věšteckému „démonkovi“ zdát výhodnější dát průchod svým schopnostem a zájmům před nějakým širším strategickým pohledem svých nadřízených.
  • Možná byl věštecký démonek pouze jednoúčelovým jednoduchým „organismem“, „zařízením“ s jednoduchým zadáním: Propojuj svému hostiteli informace z duchovního světa. Něco jako parazit, který dělá to, k čemu je určen a nic jiného jej nezajímá.
  • Nebo v říši zlého vládne do určité míry zmatek a každý dělá, co jej napadne.
    • Například to, že dva ďáblových arci-služebníci Hitler a Stalin spolu po počáteční spolupráci začali bojovat, může mít riches podobná vysvětlení.
  • Nejpravděpodobnější se mi ale jeví, že přestože to, co dívka vykřikovala, bylo pravdivé a vypadalo to jako „reklama na Pavla“, ve skutečnosti šlo o rafinovaný způsob, jak jej zdiskreditovat. Jestliže mi dělá reklamu někdo tak problematický jako démonizovaná „bláznivá“ dívka, je to spíše hanba, než skutečné doporučení.
    • Dívka se navíc pravděpodobně chovala divně či bláznivě, vykřikovala, možná divně gestikulovala nebo měla divnou mimiku – dost možná bylo na první pohled vidět, že není normální.
    • Nikdo z nás by nechtěl, aby o našich „skvělých vlastnostech či schopnostech“ na ulicích vykřikoval „uslintaný blázen“.
    • Pavel takovouto reklamu nepotřeboval a nechtěl.

18 A to dělala po mnoho dní. Pavla speech, rozhořčilo, obrátil se na toho ducha a řekl: „Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, abys od ní odešel!“ A v tu chvíli od ní odešel.

• ř.: vyšel;
• Nešlo tedy o ojedinělou epizodu, ale o systematickou dívčinu „kampaň“: Kam se Pavel hnul, tam měl v patách vykřikující bláznivou ubožačku.
• Pavlova reakce vůči dívce byla úžasná – neobrátil se na ni (ubohou oběť), ale konfrontoval přímo ducha, který ji okupoval.
  • Neřekl tedy: „Děvče, přestaň nás otravovat“.
• Démona oslovil a přikázal mu dívku opustit, přičemž mu krátce připomenul autoritu, ve které to činí.
• Reakce byla okamžitá – věštecký démon nediskutoval a zmizel.
• Změna musela být okamžitě patrná – dívka se začala chovat normálně.
  • Nebo došlo k situaci, kdy majitelé dívce domluvili seanci – a ono nic.
• Dívka musela být přešťastná – cítila se svobodná a začala se chovat normálně.

19 Když její páni uviděli, že jim ušla naděje na zisk, chopili se Pavla a Silase a vlekli "I have na náměstí k představeným města. 

• Na první pohled nešlo o významnou událost, důsledky ale byly dramatické.
• Majitelé otrokyně se totiž ukázali být zcela bezcharakterními – vůbec jim nezáleželo na osudu dívky: Místo aby se radovali ze děvčeti bylo pomoženo, zajímal je pouze ušlý zisk.
  • Dívku zřejmě za úplatu „pronajímali“ zájemcům o věštění budoucnosti nebo jiný vhled do okultního světa. A jak to tak u okultních věcí bývá, šlo zjevně o slušný byznys – lidé jsou za podobné věci platí velmi ochotně a štědře.
• Nezajímalo je také, jak se to vlastně stalo. Nezeptali se: Jak je to možné, že je naše otrokyně najednou normální? Jak k tomu došlo? Nepřemýšleli o nutné nadpřirozenosti proběhlých událostí.
• Ani se nezalekli duchovní moci, kterou, jak viděli, Pavel nutně musel disponovat.
  • Jsou v tomto podobni farizeům, které vůbec nezajímalo, že Ježíš někoho zázračně uzdravil, ale výhradně to, že to udělal v sobotu.
• Majitelé okamžitě přecházejí k násilí a napadají nejen Pavla, ale i další výraznou vůdčí osobnost z týmu.

20 Předvedli je před velitele a řekli: „Tito lidé pobuřují naše město. Jsou speech, Židé

• pravd. nejvyšší úředníci města – bývali ve dvojici (lat. ‚duumviri‘);
• Jsme v římské říši, kde vládnou zákony. Nikdo nemůže nikoho jen tak zbít, zabít nebo vyhnat. Potřebuje o své pravdě přesvědčit autority.
• Majitelé dívky argumentují
  • pobuřováním: rozumí se proti autoritám či proti „poklidnému chodu města“.
  • bearing židovstvím – Židé byli ve Filipech naprostou minoritou (nebylo jich dost ani na synagogu).
    • Útoky a nejrůznější osočování Židů patří po celé dějiny k rozšířeným jevům (pro jejich jinakost, monoteismus, případně úspěšnost), i když antisemitismus v dnešním smyslu slova se začíná objevovat až po Kristu.

21 a šíří zvyky, které my nesmíme přijímat ani zachovávat, protože jsme Římané.“ 

• [na rozdíl od židovství, křesťanství nemělo v římské říši právní uznání, bylo považováno za religio illicita (nedovolené náboženství)];
• Dle poznámky ČSP se zdá, že těmito „zakázanými zvyky má žalující na mysli křesťanství, nikoliv židovství, které bylo v římské říši povoleným či tolerovaným náboženstvím (religio licita).
  • Židům bylo dovoleno držet sabat, jíst podle vlastních zákonů, posílat chrámové dary do Jeruzaléma a scházet se ve svých synagogách.
  • Křesťanství bylo chápáno jako nedovolená problematická židovská sekta.
• Co mají žalující na mysli, když mluví o zvycích, které my (Římané) nesmíme přijímat ani zachovávat“?
  • na křesťanství bylo vnímáno jako problematické to, že Kristus je králem
  • odmítání uctívat římské oficiální bohy a odmítnutí císaře jako boha
  • „kanibalismus“ při večeři Páně
  • incestní chování či pořádání orgií (oslovení „bratře/sestro, hostiny lásky)
  • nenávist k lidstvu (oddělování se, čistý život)
  • v kontextu Pavlova zásahu proti otrokyni může jít o křesťanský vstřícný přístup k otrokům

22 Také zástup proti nim povstal a velitelé z nich strhli šaty a poroučeli "I have bít holí.

• Majitelům dívky se podařilo vyvolat proti Pavlovi a Silasovi davovou psychózu, na jejíž vlně velitelé přikázali jejich bití.
• Jakmile nastane davová psychóza je pro autority obtížné soudit spravedlivě a ne podle přání davu.
• Nevíme, co si velitelé města mysleli – zda jednali „ve vleku“ davu nebo zda sami bití a vězení považovali pro Pavla a Silase za správné.
• V každém případě ale bylo takové trestání nezákonné – nechat někoho zmlátit bez řádného soudu bylo v Římské říši nepřijatelné – jak ještě uvidíme.
  • Velká čest v tomto kontextu patří Claudiusovi Lysiasovi, římskému veliteli, který zabránil Pavlovu lynčování později v Jeruzalémě.

23 Když jim vysázeli mnoho ran, uvrhli "I have do vězení . žalářníkovi nařídili, aby je bezpečně hlídal.

• Po mnoha ranách museli být oba muži roztřesení, slabí, v polovičním šoku.
• Velitelé je zbité nechali zavřít do vězení. Můžeme spekulovat, jestli v tom přece jen nebyla trocha snahy jim aktuálně zachránit život před davem a později je postavit před řádný soud.

24 Když dostal takový příkaz, uvrhl je do vnitřního vězení a pro jistotu jim dal nohy do klády.

• Žalářník byl zvyklý poslouchat – zajistil vězně maximálním možným způsobem.
• Vnitřní vězení bylo někde v srdci vězeňského komplexu, nejhůře dostupné, s nejmenší možností útěku. Vězeň musel projít vícero dveřmi, mřížemi a/nebo strážemi.
• Nohy v kládě jsou extrémně mučivým opatřením – vynucená nepohodlná poloha, odírání kotníků a bérců, nemožnost si odskočit, pravděpodobně pobyt na holé podlaze. To vše u právě holemi brutálně zmlácených mužů, které již tak musel bolet každý pohyb.
• Pavel a Silas měli všechny předpoklady pro to, aby si zoufali, naříkali či plakali.

25 Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha a it is larger vězňové je poslouchali. 

• Dvojice ve vězení navíc nebyla sama. V cele nebo v okolních celách byli další vězňové. Ti pravděpodobně nebyli v kládách.
• Ve vyprávění se ocitáme kolem půlnoci – jak dlouho v tu dobu už Pavel a Silas byli zavření, nevíme: útok na ně ze strany majitelů otrokyně se určitě udál během dne, než byli dovlečeni k autoritám, než byli zbiti a odvedeni do vězení, musela uplynout řada hodin. Můžeme odhadnout, že do vězení se dostali někdy vpodvečer nebo večer.
• Možná se ve vězení zatím seznámili s ostatními spoluvězni, možná se alespoň trochu vzpamatovali z nejhoršího.
• Museli mít problém s vyprazdňováním – pokud nebylo možno se dovolat dozorce pro chvilkové uvolnění pro provedení toalety, muselo se jim chtít na záchod nebo možná v tu dobu už byli pomočení.
• Je také dost možné, že v danou chvíli byli vzhůru, protože nemohli spát pro bolesti těla, z důvodu nepohodlné polohy., kvůli horečce nebo nutkání.
• Jejich reakce na všechno toto utrpení byla neuvěřitelná: modlili se a zpěvem oslavovali Boha.
• Pavel a Silas ve svých půlnočních modlitbách zřejmě ani neprosili za vysvobození nebo úlevu – lze předpokládat, že jejich modlitby a zpěvy byly v jedné linii, tedy oslavné.
• Za co v takové situaci lze Boha oslavovat? Za to, že jsem zbitý, v kládě a temnotě v nejhlubším vězení? Může to být důvodem k vděčnosti a oslavě? Ano může, a to z více důvodů.
  • Když Petr a Jan odcházeli zbití z velerady (Sk 5), Sk 5,41, radovali se, že byli uznáni za hodné trpět pohanu pro to jméno. Trpět pro Krista není pro každého, je to výsada pro vyvolené.
  • Podobně svou situaci zřejmě prožívali i Pavel a Silas – jde o výsadu, o privilegeium, kterého se nedostane každému.
  • Chvály, modlitby a písně pomáhají přenastavit mysl – připomínáme-li si Boží velikost a dobrotu, ujišťujeme se tím, že Bohu se žádná situace nevymkla z rukou. Bolesti, starosti a nepohodlí mohou být pozvednutím mysli k Bohu zatlačeny do pozadí.
  • To, že můžeme být součástí Božího plánu na této zemi, je opět privilegium.
• Tuto situaci prožíváme „v malém“ každou neděli ve sboru při společných písních (chvalách) – pokud k písním o Boží velikosti a dobrotě, přiložíme srdce, starosti života ustupují do pozadí z podobných důvodů jako v případě Pavla a Silase. Připomínáme si, že vše je, jak má být.
• Ostatní vězňové poslouchali – to, čeho byli svědky, bylo mimořádné. Pavel a Silas nebyli žádné „nóbl“ vězňové, kteří se přišli na jednu noc do vězení vyspat se vším komfortem, ale byli nepochybně jedněmi z nich. Jejich situace byla dost možná ještě horší, než většiny ostatních (někteří další nepochybně měli pouta, většina ale zřejmě spala v celách volně, např. na slámě). Chování nově příchozích bylo zvláštní. Slova jejich písní byla útěšná.
• Co mohli Pavel a Silas zpívat? Nabízejí se žalmy, např. namátkou:
  • Ž 42 Proč jsi sklíčená, má duše, proč se ve mně rmoutíš? Doufej v Boha, neboť ho ještě budu chválit, svého spasitele a svého Boha.
  • Ž 46 Bůh je naše útočiště a síla, pomoc v soužení vždycky osvědčená. Proto se nebudeme bát, byť by se převrátila země…
  • Ž 27 Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Kdyby se proti mně postavil celý tábor, mé srdce se nezalekne.
  • Ž 34 Dobrořečím Hospodinu v každém čase, jeho chvála bude stále v mých ústech… Tento ubožák volal, a Hospodin slyšel, ze všech soužení ho vysvobodil.
  • Ž 119:62 Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal díky za tvá spravedlivá nařízení.

26 Náhle nastalo veliké zemětřesení, takže se otřásly základy vězení. Rázem se otevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta.

• Boží jednání bylo přesně v souladu s Ježíšovým zaslíbením z kázání na hoře (Mt 6,33 Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude přidáno.
• Pavel a Silas přesně to dělali: Hledali Boží království a spravedlnost – a Bůh jim to ostatní opravdu přidal.
• Intervenoval navýsost nadpřirozeně a mocně – otevřely se všechny dveře, pouta i klády. Vše za přítomnosti otřesů celé budovy.
  • Bůh si samozřejmě pohlídal, aby budova nespadla, nicméně ze stropů se jistě prášilo a pukliny ve zdech zřejmě vznikaly.
  • Otevření pout, klád a dveří vyžadovalo preciznější práci nějakých andělů – to samotné zemětřesení udělat nemohlo.
• Připomeňme si, že vše se odehrávalo v naprosté tmě – vězňové museli být strachy bez sebe. Být při zemětřesení v nitru budovy je nejhorší možná pozice.

27 Když se žalářník probudil a uviděl otevřené dveře vězení, vytasil meč a chtěl se zabít, protože  myslel, že vězňové uprchli. 

• Povolání žalářníka mělo jistě své výhody (kromě platu si žalářník přijde na své na úplatcích od rodin vězňů aj.
• Na druhé straně, jak vidíme. byla v Římské říši zodpovědnost za vězně absolutní – což není maličkost.
• Žalářník s rodinou bydlel buď přímo v budově věznice nebo v nějaké přilehlé budově velmi blízko.
• Žalářníkova reakce byla dramatická – chtěl okamžitě spáchat sebevraždu.
  • Lze snad odhadovat, že kromě strachu z nevyhnutelného trestu hrál svou roli i pocit selhání. To by mohlo ukazovat na některé kladné povahové rysy žalářníka – např. zodpovědnost.
  • Za neuhlídání vězňů byl zjevně pro zodpovědného člověka trest smrti – nicméně „nebylo kam spěchat“. Kdyby se při vyšetřování ukázalo, že příčinou útěku vězňů byla vyšší síla, např. zemětřesení, jistě by to mohlo být polehčující okolností.
    • Pokud ve věznici vypukne např. požár, případné útěky vězňů (domnívám se) nejsou dozorcům dávány za vinu?
• Představme si situaci – žalářník je o půlnoci vzbuzen ze spánku rachotem a otřesy. Vyskakuje z postele, bere si meč a potmě (nebo za svitu měsíce) běží k věznici – vstupní dveře jsou dokořán. Vbíhá dovnitř a zjišťuje, že otevřené jsou i všechny další dveře. Vězně nikde nevidí.
  • Vevnitř se musí pohybovat v téměř absolutní tmě, i když zřejmě nějaké lampičky místy hořet musely – v absolutní tmě by žalářník nezjistil nic.
  • Noční stráže zřejmě nikde rozmístěny nebyly – spoléhalo se na vícečetné dveře, případně okovy nebo klády.
• Situaci žalářník vyhodnocuje jako všeobecný útěk (možná za použití výbušnin?) a vyvozuje závěr: Naprosto jsem selhal.

28 Ale Pavel zvolal silným hlasem: „Neudělej si nic zlého! Jsme tu všichni.“ 

• Pavel pochopil, co se žalářník chystá udělat – musel v bídném světle zahlédnout zablýsknutí meče, slyšet žalářníkův výkřik nebo něco podobného.
• Pavel se snaží zabránit žalářníkovi v sebevraždě: Volá na něj, že nikdo neutekl.
• Pavel a Silas jako jediní se asi v dané situaci mohli domyslet, že jde o zázrak – o Boží intervenci v jejich prospěch.
• Pavlovi slouží nesmírně ke cti, že mu v této situaci záleželo na žalářníkově životě. Vždyť mohl žalářníkovu smrti považovat za součást Božího plánu na jejich vysvobození!
  • Vždyť úvaha: „Dveře jsou pozotvírané, žalářník mrtvý – co víc si přát? Cestu ven máme volnou!“ by byla naprosto logická.
  • Žalářník se k nim navíc nechoval příliš „v rukavičkách“: Ať měl rozkazy jakékoliv, kláda byla trýznivým opatřením „navíc“. Pavel mohl cítit potřebu se žalářníkovi za drsnou noc v kládě pomstít.
• Proč Pavel a Silas vlastně neutekli, když mohli? Možností je celá řada:
  • Za nejpravděpodobnější považuji, že se vše událo tak rychle, že se do příchodu žalářníka nestačili zorientovat a věci si promyslet. Žalářníkův příchod se musel odehrát v řádu minut. Vězňové museli být v šoku z prodělaného zemětřesení, rachotu kolem a divného otevírání dveří a okovů. Všude navíc panovala víceméně úplná tma. Vězňové se zřejmě v hrůze krčili někde u zdi.
  • Na tuto možnost (že nestihli reagovat) také ukazuje, že neuprchli (nestihli uprchnout) ani ostatní vězňové, kteří na rozdíl od Pavla a Silase neměli důvod k morálním ohledům a nemohli pro sebe doufat v žádné brzké propuštění.
  • Je také dost možné, že Pavel a Silas byli po bití a bezesné noci v tak špatném tělesném stavu, že toho nebyli schopni (např. naprosto strnulé nohy, že nemohli chodit, dehydratace, znečištění).
  • Pavel a Silas mohli dostat pokyn od Boha nebo od andělů.
  • Mohli také věřit, že když Bůh v jejich prospěch takto dramaticky intervenuje, nemusejí mu pomáhat vlastní aktivitou.
  • Neměli kam utéci – v nočním městě se neorientovali, k Lydii či zbytku týmu by netrefili nebo by byli brzy chyceni.

29 Žalářník požádal o světlo, vtrhl dovnitř a s třesením padl před Pavla a Silase.

• V tu dobu se na místě muselo seběhnout více lidí, možná žalářníkovi pomocníci či rodina – a žalářník si od někoho z nich vyžádal lepší světlo, např. louč.
• Jeho reakce byla neuvěřitelná – nedoptával se, nepožadoval vysvětlení, měl jasno: Šlo o hrozivou Boží intervenci ve prospěch jeho nových dvou vězňů.
• Chápal, že za takových okolností může být rád, že je vůbec naživu – vždyť se k vězňům nechoval šetrně a svou snahou udržet je ve vazbě vlastně „bojoval proti Bohu“ nebo přinejmenším stál v cestě Božímu plánu.
• Žalářník měl jistě strach, pravděpodobně se strachem přímo třásl, ale jeho pokora je přesto přemáhající – takto se pokořit není vůbec maličkost ani pro hodně vyděšeného člověka: Ředitel věznice ležící na břiše před vězni je „silná káva“.

30 Vyvedl je ven a řekl: „Páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“

• Žalářník se k Pavlovi a Silasovi začal chovat s úctou, jako k hostům.
• Pavel a Silas nejevili zájem utéct nebo odejít.
• Žalářník šel po podstatě – chtěl se zachránit.
• jeho otázka se nemusela nutně týkat záchrany ve smyslu věčné spásy (od věčného Božího hněvu), ale mohl se prostě ptát: Co mám udělat, abych z této situaci vyvázl se zdravou kůží? Abych se neprotivil Bohu a nebyl Jím zabit?
  • Případně snad i: Co byste mi radili udělat, abych nebyl potrestán za váš útěk?

31 Oni řekli: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům.“

• Pavel a Silas nicméně nekompromisně hovoří o věčné spáse – ta je nejdůležitější a všechny ostatní „dílčí záchrany“ jsou v ní obsaženy.
  • Jsem-li vírou v Krista očištěn od hříchu, nemusím se bát smrti. Patřím Bohu – a Ten mi může (ale nemusí) poskytnout pomoc i v mých dílčích problémech. Ale i pokud neposkytne, a já zemřu, nic se vlastně nestane.
• Zajímavé je, že Pavel a Silas ihned „nabízejí“ spásu nejen žalářníkovi samotnému, ale celé jeho široké rodině, služebnictvu, případně otrokům (jeho domu). Ti všichni se nepochybně mezitím shromáždili v nějaké místnosti žalářníkovu domu nebo někde na dvoře a šokovaně sledovali neuvěřitelné události, kterých byli svědky. A nebyl tedy důvod nehovořit ke všem.
  • Celý dům byl pokřtěn a spasen také před nedávnou dobou u Lydie.

32 A promluvili Pánovo slovo k němu i ke všem, kteří byli v jeho domě. 

• Jaká slova, jaké kázání zaznělo po půlnoci v žalářníkově domě ve Filipis? O čem Pavel a Silas mluvili? Nepochybně o Kristu Mesiáši, jeho smrti a vzkříšení.
• A všichni přítomní uvěřili, že se to opravdu stalo.
• Měli k tomu dobré důvody – vždyť viděli na vlastní oči masivní Boží zázraky.
• Můžeme na tomto místě znovu přemýšlet o souvislosti nadpřirozeného Božího jednání a vzniku lidské víry. Neplatí totiž, že čím více a zřetelněji člověk „vidí Boha“, tím pravděpodobnější je, že v Něj uvěří. Tisíce lidí vidělo Kristovy zázraky nebo přímo zakusily uzdravení a učedníků zůstala pouze hrstka. Miliardy lidí byly konfrontovány se zprávou o Kristově vzkříšení a křesťany se stala jen menší část.
• Z tohoto hlediska „největší víru“ měl lotr visící na kříži po Kristově pravici: Neviděl z Boží moci nic, pouze zmučeného člověka v agonii – a přesto uvěřil. To je opravdové hrdinství víry.

33 I ujal se jich v tu noční hodinu, vymyl answered rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho domácí. 

• Jde o naprosto nádherný příběh.
• Vzrušení a nadšení z prožitého odbouralo potřebu spánku nejen u všech v domě, ale i u Pavla a Silase.
• Žalářník jednal prakticky – zbitou dvojici ošetřil.
• Vidíme, že Pavel a Silas měli po bití holemi nejen modřiny zhmožděniny, ale i otevřené krvavé (či již zaschlé rány) a všelijak znečištěné rány. Vymývalo se zřejmě vínem, možná olejem (srv. Ježíšův příběh o zbitém poutníku ošetřeném Samařanem). Rány pak byly obvázány.
  • Jde o bolestivou proceduru, ale poté, co si pacient přetrpí čištění, se po obvázání cítí lépe.
• Pavel a Silas při čištění neomdleli a nešli si ani na chvíli lehnout.
• Žalářník i ostatní projevili zájem o křest, který byl bez odkladu vykonán.
  • Jde o jeden ze osmi příkladů ukazujících, že křest může (nebo dokonce má) být vykonán bezodkladně po uvěření:
    • Tři tisíce o letnicích, etiopský dvořan, Saul/Pavel, Kornélius a jeho dům, Lydie a její dům, Krispus a další Korinťané (Sk 18), Efezští učedníci Jana (Sk 19).
• Žalářník jako Říman mohl mít na zahradě nebo dvorku bazének nebo cisternu.

34 Pak je zavedl do domu, prostřel stůl a s celým svým domem se radoval, all uvěřil Bohu.

• Všichni pak zasedli k jídlu. Šlo o radostnou pozdní (nebo již spíše časnou) hostinu.
• Je jasné, že žalářníkovou srdce bylo na spásu připraveno a evangelium do něho „zajelo jako nůž do másla“. Žalářník musel nad Bohem a nad věcmi spásy přemýšlet již dříve – jeho srdce bylo připravené a otevřené.
  • Možná v tomto případě ani velký zájem o duchovní věci nebyl nutný – stačilo, že žalářník byl přemýšlivý a pokorný. Prožité události jej samy navedly a pak stačilo jen „uznat okolmosti“.
• Je běžnou zkušeností, že je-li lidské srdce zatvrzelé nebo inertní, ani zázrak s ním nic neudělá.

35 Když nastal den, poslali velitelé ozbrojenou stráž ⁽se vzkazem⁾: „Propusť ty lidi!“ 

• n.: dva strážníky (lat. lictor);
• V žalářníkově domě se dost možná vůbec nespalo, ale všichni seděli u stolu až do rána.
  • Což po prožitých náročných událostech nelze vysvětlit jinak než kombinací síly okamžiku, emocí, adrenalinu a Boží přítomnosti.
• Velitelé si přes noc věci promysleli a došlo jim, že takhle to nepůjde: že jednali pod vlivem davu a Pavla a Silase nechali zbít a uvěznit bez řádných důvodů.
• Zřejmě předpokládali, že uvěznění muži na nabídku rádi a bez stížností přistoupí a „tiše se vytratí z města“.
• Respektive liktoři/strážníci se s uvězněnými ani nekontaktovali – měli v úmyslu zařídit, aby uvězněné tichou cestou propustil žalářník.

36 Žalářník oznámil tento vzkaz Pavlovi: „Velitelé vzkázali, abyste byli propuštěni. Proto vyjděte a jděte v pokoji.“

• Žalářník s liktory zřejmě mluvil před domem, nyní se vrací do domu a vyřizuje vzkaz Pavlovi.
• Douška „jděte v pokoji“ pocházela od velitelů města, od liktorů nebo od žalářníka? Řekl bych, že od žalářníka – ten musel být šťastný, že se vše šťastně vyřešilo a ze srdce svým (nyní již) hostům popřál vše dobré).

37 Ale Pavel jim řekl: „Nás, římské občany, bez soudu veřejně zbili a uvrhli do vězení, a nyní nás tajně vyhánějí? To ne, jen ať sami přijdou a vyvedou nás!“ 

• Pavel zřejmě vyšel ven, aby si se strážníky osobně promluvil (kdyby vše vzkazoval přes žalářníka, bylo by místo „řekl jim“ zřejmě „řekl mu“, jisté to ale není – možná nechtěl žalářníka přivést do rozpaků, jak je možné, že má vězně ve svém domě u stolu místo v cele.
• Liktoři museli být překvapeni, když viděli Pavla umytého, ošetřeného, najezeného a obvázaného. Možná jim žalářník stačil vylíčit, co se v noci stalo?
• Pavlova reakce je překvapivá.
  • Připomíná mi to dávnou situaci, kdy se nás v Jižním Súdánu snažila zatknout tajná policie – když nás dovedli na stanici, přišel velitel (křesťan), svým „horlivým podřízeným“ vynadal a propustil nás. Ani ve snu nás v té chvíli nenapadlo dělat nějakou aféru urychleně jsme zmizeli k autu.
• Ukazuje na více věcí:
  • Římské právo bylo (alespoň vůči svým občanům) silné a vymahatelné. Pavel si mohl být relativně jist, že si velitelé netroufnou s nimi zacházet svévolně, znovu je nezatknou nebo nenechají v tichosti odstranit.
    • Žít v právní státě je příjemné – je všeobecně známo, že v naší zemi máme rovnováhu mezi autoritou a slušností polici dobře nastavenou. Policisté mají víceméně u lidí respekt, přestože si nedovolí být svévolní nebo násilní.
    • V mnoha zemích tato rovnováha nefunguje: buď jsou policisté loutkami bez větší autority (Británie, aj.) nebo autoritu mají za cenu drsného chování (většina světa).
  • Pavel „nespěchal“ – jeho cílem nebylo rychle zmizet a jet zase jinam.
  • Pavlovi záleželo na obecné spravedlnosti – nebylo mu jedno, jaká je ve společnosti situace.
    • Také my křesťané nemáme být lhostejní vůči společenské situaci, můžeme nebo máme se angažovat v boji za obecnou spravedlnost, např. v komunitní politice, apod. Pokud je to možné, nespravedlnost má být potrestána.
  • Pavel neměl problém se „ohánět“ svým římským občanstvím.
    • Také my křesťané se nemusíme bát dovolávat se svých občanských práv.⁴
• Vidíme, že i Silas byl velmi pravděpodobně Říman.

38 Stráž oznámila tyto výroky velitelům. Ti se ulekli, když uslyšeli, že jsou Římané, 

• „Zneužití pravomoci veřejného činitele“ bylo zjevně problémem i tehdy.

39 přišli a omluvili se, vyvedli "I have a prosili, aby odešli z města.

• Omluva ukazuje buď na pokoru velitelů města – neměli problém přiznat svou chybu – nebo (spíše) na strach z důsledků protizákonného rozhodnutí.
• Je dost možné, že kdyby Pavel se Silasem svůj případ dostatečně „rozmázli“ či ho dali k soudu, velitelé by přišli o funkce nebo i nějak potrestáni.
• Prosili Pavla a Silase o odchod z města – situace nebyla jednoduchá ani pro ně: Rodina osvobozené otrokyně na velitele jistě tlačila a dále ve městě rozdmýchávala neklid. A přitom nebyl zákonný důvod, jak Pavla a ostatní dostat z města.

40 Vyšli z vězení a vešli k Lydii, uviděli bratry, povzbudili "I have a odešli. 

• Pro sourozence shromážděné u Lydie muselo jít o šok.
• Za vysvobození z vězení se jistě modlili, ale takový průběh očekávat nemohli.
• Povzbuzení to muselo být masivní pro všechny.
• Byl u Lydie shromážděn stále „její dům“ nebo (spíše) věřících mezitím přibylo?
• Pavel vyslyšel pokornou žádost velitelů města a město s týmem opustili.

.

1. Neuzavírej s nimi sňatky, své dcery nedávej jejich synům a jejich dcery neber pro své syny, neboť by odvrátili tvé děti od následování mne… ↩︎
2. Goethe: Faust. ↩︎
3. Představuji si to jako poměry ve Státní bezpečnosti nebo v KGB – na jedné straně velká moc a šíření hrůzy a strachu, na druhé straně stále intrikaření, nedůvěra a strach jednoho z druhého. ↩︎
4. Jsou-li porušována – lidé se často dovolávají i práv, která si jen myslí, že je mají. ↩︎