Jonáš – kapitola 1

1 Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi, synu Amítajovu: 

• Takhle to vždycky začíná: Člověk si „klidně“ žije, stará se o svoje věci, „nikomu nic nedělá, nikoho si nevšímá“ – a najednou to přijde jako blesk z čistého nebe – Boží oslovení.
• A je po klidu.
• O Jonášovi nevíme zhola nic:
  • nevíme, co to znamenalo být Amitajovým synem – byla to životní výhra nebo tragédie?
  • jaký byl Amitaj otec – laskavý nebo tvrdý?
  • Jaké byly poměry rodiny? Chudoba nebo bohatství?
  • Co matka, co sourozenci?
  • Co Jonášův věk? Dvacet, čtyřicet, šedesát?
  • Byl ženatý nebo svobodný? Měl děti?
  • A především – jaký měl Jonáš vztah k Hospodinu?
  • Čím se živil? Byl prorokem na plný úvazek?
• Pouze zde máme vodítko z 2Kr 14,25 On (Jarobeám, špatný král severního Izraele) získal zpět izraelské území od Lebo-Chamátu až k moři Araby, podle slova Hospodina, Boha Izraele, které promluvil prostřednictvím svého otroka Jonáše, syna Amítajova, proroka z Gat-chéferu.
  • Zdá se, že nešlo o Jonášovo první oslovení Bohem, že už měl s prorokováním nějakou zkušenost.
  • Jonáš už byl prorokem – nynější slovo bylo již jeho několikáté v pořadí.
• Díky zmínce v 2Kr máme určitou představu o pozadí Jonášova života: žil v osmém století před Kristem za vlády špatného krále Jarobeáma.
• O Jonášovi mluvil i Ježíš: „Pokolení zlé a cizoložné žádá znamení, ale nebude mu dáno jiné než znamení Jonášovo.“ (Mt 12,39–40). Myslel tím na svou smrt, třídenní pobyt v temnotě a následné vzkříšení.

2 Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne.

• [dnes ruiny u iráckého města Mosul];
• n~: významného;
• srv. Jr 2,1: volej do uší Jeruzaléma;
• ^t4 h.: jejich [tj. zlo jeho obyvatel];
• h.: před moji tvář;
• n~: do mé přítomnosti;
• Jak tedy znělo Boží oslovení? Co po svém proroku Nejvyšší chtěl? Jaký pro něho měl úkol?
• Jít do Ninive volat proti němu. Na první pohled nic hrozného, ve skutečnosti ale nesmírně náročný úkol. Proč?
• Ninive bylo hlavním městem mocné Asyrské říše.
  • Asyřané byli agresivní mocností s imperiálními sklony.
  • Byli existenčním ohrožením pro své okolí včetně Izraele.
  • Prosluli krutostí – nejen deportacemi, ale také stahováním z kůže nebo narážením na kůl. Useknuté hlavy nepřátel dávali na hromady.
• Jít do Ninive a něco mu vyčítat bylo skoro sebevraždou.
  • Můžeme si pomoci představou, že bychom v dnešní době dostali za úkol jet do Moskvy a na Rudém náměstí kárat Rusko za agresi proti Ukrajině. Zatčení by bylo okamžité a sazba činí, myslím patnáct let – pokud bychom tedy vůbec přežili své zatčení, což v Rusku vůbec není jisté.
• Jak ale uvidíme dále, je dost možné, že strach nebyl hlavní důvod, proč Jonáš do Ninive odmítl jet.
  • Možná měl Jonáš s Hospodinem již dostatek zkušeností, aby věděl, že Hospodin je mocen jej ochránit i v takovéto „jámě lvové“.
• Jeho zlo vystoupilo přede mne: Hospodin používal velké říše (kromě Asýrie ještě typicky Babylonskou říši, někdy i menší okolní národy) příležitostně jako svou metlu, tedy k potrestání svého lidu Izraele, když si potrestání zasloužil.
  • Na jedné straně Hospodin dal říším „volnou ruku“, aby Izrael potrestaly; na druhé straně Jej velmi zlobilo, když si svou trestající roli příliš „užívaly“ – buď byly proti Božímu lidu příliš kruté nebo byly arogantní vůči Bohu (myslely si, že jejich dominance nad Izraelem je důsledkem jejich vlastních schopností).
• Jde o jeden z příkladů, kdy se zlo kumulovalo, až dosáhlo pro Boha neúnosné míry (podobně v Sodomě a Gomoře, u babylónské nevěstky, kenaanských národů a také u Jeruzaléma).
  • Případně vypršela lhůta možnosti pokání.
• Naopak víme, že se kumulují také dobré věci – modlitby svatých – až modlitby naplní míru (misky), jsou vylity na zem (Zj 5). .

3 Jonáš vstal, aby utekl pryč od Hospodina do Taršíše. Přišel He Jafy a našel loď plující He Taršíše. ⁽Zaplatil jízdné⁾ a nastoupil na ni, aby se s nimi plavil do Taršíše pryč od Hospodina.

• h.: od H. tváře; 
• n~: z H. přítomnosti; 
• [tedy co nejdále (v rámci tehdy známého světa) přesně opačným směrem;
  • Taršíš byl v dnešním Španělsku – tedy přesně opačným směrem, než Ninive.
  • Ninive nebylo blízko (asi 700 km), ale Taršíš byl strašně daleko (2000 km?).
  • [později Joppe (Sk 9,36), součást dnešního Tel-Avivu] 
• h.: Dal její mzdu;
• Jonáš do Ninive nechtěl „ani za nic“ – jak jsme již řekli, měl k tomu více dobrých důvodů.
• Rozhodl se uprchnout z Izraele, tedy z míst, kde předpokládal Boží přítomnost.
• Možná byl natolik rozumný, že věděl, že Bůh je všude, že z Boží přítomnosti uprchnout nelze – tak se alespoň snažil Bohu co nejvíce „ztížit“ pronásledování. Říkal si: Když budu tak strašně daleko, dokonce na lodi plující opačným směrem, Bůh mě nechá jít. Nevyplatí se mu mě tahat zpátky, nebude mít ani jak. Třeba ten úkol přidělí někomu jinému a mě nechá na pokoji.
• Neodhadl ale Nejvyššího dobře – Bohu záleželo nejen na misi samotné (varovat Ninive), ale i na tom, aby ji vykonal právě Jonáš. Proč?
• Je velmi pravděpodobné, že Jonášův útěk byl součástí širšího Božího plánu: Bůh potřeboval do Ninive poslat někoho dostatečně odhodlaného, někoho, kdo nehledí na nebezpečí, někoho dostatečně“ šíleného“, někoho, kdo před Bohem rezignoval, někoho, komu už „je všechno jedno“.
• Aby se Jonáš takovým stal, potřeboval ale určitou přípravu.

4 Hospodin však seslal na moře velký vítr, na moři nastala veliká bouře a ⁽hrozilo, že se loď rozlomí.⁾

• h.: uvrhl;
• n.: vichr;
• n.: roztříští; 
• h.: loď se zamýšlela zlomit; [personifikace lodi upozorňuje na naléhavost situace];
• Kniha je neuvěřitelně úderná, úsporná ve vyjadřování – jsme teprve ve čtvrtém verši, a kolik se toho už událo.
• Pár dnů si možná Jonáš „užíval klidu“ – plavba ubíhala, na nebi bylo „azuro“, Hospodin byl daleko a on se mu každou hodinou dále vzdaloval.
  • Muselo jej sice hryzat svědomí, že neposlechl, ale zase si mohl říkat, že Boží zadání bylo opravdu nemožné a nad jeho síly.
• Ani bouře ho zpočátku příliš nevzrušovala – netýkala se ho, měli ji řešit profesionálové na lodi. On dospával proběhlý stres ze „souboje“ s Hospodinovou vůlí. Myslel si, že už to má za sebou.
• Brzy se ale mělo ukázat, že problém je velký a Jonášovi mělo dojít, že se týká jeho problému s Hospodinem.
• Bouře se totiž ukázala být kriticky silnou.
  • Je zajímavé, že pro Hospodina není problémem nastavit sílu bouře přesně na hranici, kdy už se loď skoro potápí, ale ještě tak tak drží na hladině.

5 Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Předměty, které měli na lodi, vrhali do moře, aby jí  odlehčili. Jonáš mezitím sestoupil do zadní části lodi, lehl si a tvrdě spal. 

• n.: vzdálené; podpalubí;
• Posádka brzy pochopila, že jde o kritickou situaci a dělala pro záchranu maximum možného, a to fyzicky i duchovně.
• Vyhazování zařízení a nákladu lodi je značnou ekonomickou ztrátou – z toho vidíme, že posádka situaci vyhodnocovala jako opravdu kritickou.
• Modlitby považovala posádka za legitimní a důležitý prostředek záchrany. Námořníci měli zjevně bohy různé, pocházeli tedy z různých národů či kmenů.
• Určitým způsobem je v jejich přístupu pokora – nebylo to tak, že by kapitán řekl: Jsme v kritické situaci, pojďte se všichni modlit k mému Bohu, který je jediný pravý.
• Námořníci svým postojem deklarovali: Nevíme, který z našich bohů je tím pravým, který by mohl naši situaci ovlivnit. Tak se pro jistotu modlíme ke všem. Hlavně, aby něco pomohlo. (Ani nepotřebujeme přesně vědět, co; hlavně, že přežijeme).
• Jak mohl Jonáš spát? Jak už jsme řekli:
  • částečně z vyčerpání – měl za sebou „souboj“ s Hospodinem
  • částečně z úlevy – nějak jsem to s Bohem vyřešil, mám to za sebou
  • z pocitu, že se ho věc netýká – na začátku bouře ho zjevně nenapadlo, že by bouře na dalekém moři mohla s jeho zápasem s Hospodinem souviset. Nenapadlo ho, že by Bůh mohl mít o něho tak intenzivní zájem a tak „dlouhé prsty“.
  • mohl si tedy myslet: Ať si nový problém řeší ti, koho se týká. Já jsem si zaplatil jízdenku.
  • možná si jako laik neuvědomoval kritičnost situace
  • rozhodně Jonáš musel být zvyklý cestovat lodí – jinak by musel trpět katastrofální mořskou nemocí. Bouře někdy udolá rovnovážné ústrojí i otrlých mořských vlků.
• Rozhodně jde o intenzivní poučení pro všechny, kdo chtějí utéci od Boha:
  • Za prvé: Není to možné – neexistuje místo, kam by Bůh nedosáhl. Vzdálenost pro Něho není problém. Austrálie, ani Mars nejsou řešením.
    • Tohle je v Bibli řečeno mnohokrát a velmi jednoznačně:
      • Ž 139,7-12 „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
        Vystoupím-li na nebesa, jsi tam; ustelu-li si v podsvětí, i tam jsi. … I kdybych řekl: Snad mě přikryje tma… ani tma pro tebe není tmou.
      • Jer 23,23-24 Jsem Bůh jen zblízka – je výrok Hospodinův – a ne Bůh i zdaleka?
        Může se někdo skrýt ve skrýších, abych ho neviděl? … Neplním snad nebe i zemi?
      • Žd 4,13 Není stvoření, které by před ním bylo neviditelné; nýbrž všechno je nahé a odkryté očím toho, jemuž budeme skládat počet.
      • Př 15,3 Oči Hospodinovy jsou na každém místě, pozorují zlé i dobré.
      • Jób 34,22 Není taková temnota, ani nejhlubší tma nestačí, aby se tam pachatelé nepravosti mohli skrýt
      • Am 9,2-4 I kdyby se prokopali do podsvětí, má ruka je odtamtud vezme. I kdyby vystoupili na nebesa, svrhnu je odtamtud. I kdyby se ukryli na vrcholu Karmelu, vyhledám je a vezmu je odtamtud. I kdyby se ukryli před mým zrakem na dno moře, přikáži hadovi a uštkne je tam. I kdyby šli před svými nepřáteli do zajetí, přikáži meči a zabije je tam. Obrátím na ně svůj zrak ke zlu a ne k dobru.
  • Za druhé: Boží zájem o člověka je „urputný“ a nepomíjející.
    • Není lehké dosáhnout toho, aby Bůh dal od člověka úplně ruce pryč. Není to nemožné, ale je to obtížné.
    • Proč tomu tak je? Proč je Bůh ve svém vztahu tak úporný? Protože v okamžiku, kdy Bůh nechá člověka samotného sobě, je to pro člověka neodvratný konec.
    • Rodič, který vidí, že se jeho dítě neodvratně žene do maléru, udělá vše, aby jej odvrátilo. (Oz 11,8 Jak bych se tě mohl vzdát, Efrajime? … Mé srdce se ve mně obrací…)
    • Když je člověk ve svém úsilí opustit Boha velmi vytrvalý, nakonec svého dosáhne – Bůh jej nechá. Takové Boží stažení se se ale rovná peklu.
      • Ž 81,13 Proto jsem je nechal v zatvrzelosti jejich srdce, ať chodí podle svých rad.
      • Sk 14,16 Bůh v minulých pokoleních nechal všechny národy chodit jejich vlastními cestami.
      • Ř 1,24.26.28 třikrát vydal
• Mohlo by se zdát, že Bůh svůj zájem o Jonáše přehání – přece když nechce, tak nechce, proč jej nutit? Proč jej nenechat jít si svou cestou? Proč nenechat Jonáše, ať si jde za svým štěstím?
  • Je to paradoxní, ale Bůh je tak urputný proto, že Mu o Jonášovo štěstí jde. Jonáš by totiž už nikdy nebyl šťastný – možná by se měl dobře, možná by se šťastně oženil a žil by si v klidu a úspěšně až do smrti.
  • Kdo se jednou setká s Hospodinem a odmítne Jej a Jeho plán, již nikdy nezakusí opravdové štěstí¹ – vždy bude vědět, že prošvihl něco zásadního.
  • A nejde jen o peklo, které je na konci takového rozhodnutí – takový člověk prožívá peklo již za svého života. Peklo z vědomí promarněné příležitosti.
  • K čemu život bez Boha? Mít se dobře je pro smysl života zoufale málo.
  • Člověk s takto promarněnou příležitostí nemá pokoj (vidíme to denně na lidech kolem sebe) – prázdnotu a bolest v srdci potřebuje něčím přebít – alkoholem, prací, zážitky, zábavou, sexem, hromaděním peněz nebo čímkoliv jiným.
• Takže: Ač je to paradoxní, Bůh Jonáše miluje (láskou agape) a jde mu o jeho štěstí – proto si jej Bůh vyhmátl v takové dálce, proto jej nechal málem utopit, proto jej tři dny mučil v žaludku. Protože Jonáše miluje a záleží Mu na něm.

6 Přistoupil k němu velitel posádky a řekl mu: Co "I have s tebou, ospalče? Vstaň, volej ke svému bohu. Snad si na nás tvůj bůh vzpomene a nezahyneme.

• h.: ten;
• n.: povšimne / nám bude příznivě nakloněn; HL; 
• Kapitána Jonášův flegmatický přístup iritoval – považoval ho za neuctivý vůči životům spolupasažérů a posádky.
  • Kdyby Jonáš ležel proto, že mu bylo příšerně špatně a intenzivně by zvracel z mořské nemoci, kapitán by mu nic nevyčítal a nechal by ho na pokoji.
• Přístup: „Ať se svět rozpadne nebo propadne do pekla – mě se to netýká“ jistě je značně sobecký.
• Kapitán trvá na tom, že každý má dělat pro společnou záchranu své vlastní maximum.
• Jak Jonáš zareagoval, nevíme – jestli se obrátil na druhý bok a spal dál nebo jestli nechtěl kapitána provokovat a začal se opravdu (alespoň na oko) modlit.
• Modlit se doopravdy neměl moc jak – co měl Hospodinu v modlitbě říkat?
• Rozhodně Jonášovi ale muselo začít zvolna docházet, že s tím útěkem od Hospodina to nebude tak jednoduché, jak si myslel.

7 Nato řekli jeden druhému: Pojďte, ⁽necháme padnout losy,⁾ abychom poznali, kvůli komu nás  potkalo  toto zlo. Nechali padnout losy a los padl na Jonáše. 

• Námořníci nějak dospěli k názoru, že tato bouře je Božím trestem. Jak na to přišli? Vždyť bouře se dějí a ne vždy za ně někdo může.
• Jak jsme již řekli – probíhající bouře byla něčím (pravděpodobně intenzitou – čím jiným?) mimořádná.
• Losy lze příležitostně použít k hledání Boží vůle – mluvím o tom např. ve Sk při losování diakonů i jinde.
  • Losování je striktně vzato zcela náhodné – losující ale předpokládají, že Bůh může do náhody zasáhnout.
  • Jak je to s náhodou, je vcelku složitá a zajímavá problematika², kterou je obtížně pochopit – je otázka, jestli čistá náhoda vůbec existuje.
  • Bonmot, že Náhoda je pseudonym, který Bůh používá, když se nechce podepsat nebude daleko od pravdy.
  • Vidíme, že i zde se Hospodin k použití losů přiznal – a směroval jejich výsledek pravdivým směrem.
  • Námořníci totiž měli pravdu: Bouře opravdu měla původ v Bohu a její příčinou opravdu byl jeden k pasažérů.
  • Nyní už věděli, který.

8 Zeptali se ho: Pověz nám, prosím, kvůli komu nás potkalo toto zlo? Jakou máš práci? Odkud přicházíš? Jaká "I have tvá země a z kterého lidu jsi? 

• n.: zaměstnání / Co děláš? 
• n.: národa;
• Námořníkům je třeba přiznat, že se chovali slušně – situace byla kritická a oni přesto za Jonášem přišli velmi gentlemansky.
• Z formulace otázky se zdá, že předpokládali, že jim Jonáš bude schopen poradit, kterým směrem své pátrání po příčinách bouře dále zaměřit.
• Nepředpokládali, že jim los ukáže viníka bouře, ale spíše toho, kdo ví, o co jde, a bude mít nějakou relevantní radu.

9 Odpověděl jim: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i souš.

• Když si posádka Jonáše takto „vyhmátla“, muselo mu dojít, že bouře má souvislost s jeho útěkem od Hospodina.
• Musel se vyděsit.
• Charakterizoval se pravdivě – byl opravdu příslušníkem národa, který si Hospodin vybral pro sebe.
• Posádka o židech a o Hospodinu dost možná neslyšela – mohla Jej považovat za jednoho z tisíců lokálních bohů různých národů. Jonáš proto dodává, že Hospodin je stvořitelem světa.

10 Ti muži se převelice báli a řekli mu: Cos to provedl? Ti muži totiž věděli, že utíká pryč od Hospodina, neboť jim speech, oznámil. 

• h.: báli velikou bázní;
• Jonáš na sebe námořníkům všechno „práskl“. Situace byla kritická a zřejmě mu již bylo všechno jedno – proč svou vinu před smrtí ještě rozmnožovat nesmyslný, lhaním a zatloukáním.

11 Zeptali se ho: Co s tebou máme udělat, aby moře okolo nás utichlo? Moře totiž stále bouřilo.

• Od námořníků opět velmi seriózní chování.
• Námořníky jistě ani ve snu nenapadlo, že by jim Jonáš navrhl svou smrt. Asi předpokládali odpověď ve smyslu: Musím usmířit svého rozhněvaného Boha – budu obětovat kohouta a bude to dobré. Nebo nějakou magii ve smyslu: Hoďte hrst soli do vody na všechny světové strany a bouře se utiší, apod.

12 Odpověděl jim: Zvedněte mě a vrhněte mě do moře, a moře okolo vás utichne; neboť já vím, že tato velká bouře ⁽na vás přišla⁾ kvůli mně. 

• Jonášem navrhnuté řešení námořníci nepřijali „na první dobrou“ – další bod pro ně.
• Je zjevné, že Jonáš je rozhodnut ve své vzpouře proti Bohu vytrvat i za cenu vlastní smrti.
• Mohl přece padnout na kolena a říci Bohu: Odpusť mi, lituji své neposlušnosti – na příští zastávce vystoupím a první lodí se vypravím zpátky k Ninive. Je velmi pravděpodobné, spíše jisté, že by se bouře také utišila.
• To není nic neobvyklého -mnoho lidí je „zaseklých“ vůči Bohu až na smrt: Raději zemřu, než bych se poddal.
  • Dobrým příkladem je lotr na Kristově levici.

13 Ti muži přesto ⁽veslovali ze všech sil,⁾ aby se vrátili k souši, ale from nezmohli, neboť moře ⁽proti nim⁾  stále bouřilo. 

• prokopat;
• n.: nemohli;  nedokázali to; 
• Snažili se tomuto krajnímu řešení za každou cenu vyhnout – napřeli proto znovu všechny své síly k (ke své i Jonášově) záchraně.

14 A tak volali k Hospodinu: Ach, prosíme, Hospodine, ať nezahyneme ⁽kvůli duši⁾ tohoto muže. Nepřičítej nám nevinnou krev. Vždyť ty, Hospodine, ⁽co chceš, speech, činíš.⁾

• n.: pro smrt;
• n.: Neuval na nás; 
• n.: jsi učinil, co jsi chtěl / se ti líbilo; 
• Další body pro posádku lodi:
  • Modlili se k Hospodinu – uvěřili Jonášovým slovům, že On je tím Bohem, který má moc rozpoutat takovouto bouři kvůli svému vzpurnému služebníku.
  • Z jejich modlitby vyplývá, že nevěděli, co mají dělat: Na jedné straně věřili, že Jonáš je příčinou bouře, na druhé straně se bránili tomu, že by ho kvůli tomu měli zabít.
  • Chápali, že přidat v kritické situaci ke svým hříchům ještě vraždu pasažéra, není dobrý nápad.
  • Byli v pasti (bezvýchodné situaci), tak se ptali Jonášova Boha, co mají udělat.
• Kombinace bouře a Jonášova přiznání přivedly celou posádku k pravému Bohu.

15 Potom zvedli Jonáše, vrhli ho do moře, a moře ⁽přestalo zuřit.

• h.: ustalo / zastavilo od svého hněvu;
• Vyžádali si v modlitbě od Hospodina potvrzení o „předběžném zbavení zodpovědnosti“ a Jonáše hodili do moře.
• Věděli, e to není ideální řešení, ale něco zkusit museli – pokud by bouře nepřestala, měli to všichni „spočítané“.
• A ono to zafungovalo. Pravděpodobně velmi rychle: Jonáš skončil ve vodě a do minuty byl klid.
• Všichni z toho museli mít husí kůži.

16 A ti muži se Hospodina převelice báli, obětovali Hospodinu oběti a činili He sliby.

• A námořníci opět reagovali příkladně – když se přesvědčili, že Hospodin je opravdu jednajícím živým Bohem, začali mu obětovat a zřejmě se rozhodli, že Jej budou vyhledávat i v budoucnosti.

.

1. Samozřejmě takové rozhodnutí lze vždy revokovat. ↩︎
2. Např. vzhledem ke kvantovým jevům. ↩︎