Jan – kapitola 1

1 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.

• Tajemný a krásný začátek tohoto ne-synoptickhého evangelia.
• Matouš, Marek a Lukáš viděli věci ohledně Ježíše syn-opticky, tedy stejnou nebo podobnou optikou. Jan viděl tytéž věci poněkud odlišně.
• Matouš začíná rodokmenem a příchodem mudrců, Marek Janem Křtitelem, Lukáš Zachariášem.
• Jan začíná zcela „od píky“ – na samém počátku. Jaký počátek má na mysli? Zřejmě počátek stvoření.
• Bůh je věčný, tedy bez počátku – musí tedy jít o počátek stvoření světa.
• Co Jan o počátku říká? Že vše začalo u slova – dnes bychom asi řekli u informace.
• Slovo/informace samo o sobě nemá žádnou fyzikální podstatu – je pouhým vlněním vzduchu, černými tečkami na bílém papíře nebo jedničkami a nulami v počítači. Přesto v sobě nese skrytou a zásadní přidanou hodnotu.
  • Pro nás, kdo jsme vyrůstali za socialismu, tato věta převrací to, co nám bylo vtloukáno do hlavy – že primární je vždy hmota. Není to pravda – na počátku nebyla hmota, ale informace.
• Jaká informace a odkud se vzala?
• Byla u Boha: zdrojem prvotní informace byl Bůh. Od něho pocházela. Od něho pocházel nápad i veškeré know-how týkající se stvoření.
• To Slovo bylo Bůh: Bůh je zdrojem informace, ale zároveň je informací samotnou. Bůh je veškerou informací – neexistuje informace mimo Něj. Jde o podobné konstatování jako to, že Bůh je vševědoucí.

2 To bylo na počátku u Boha. 

• ř.: Ten (v ř. je ‚slovo‘ m.)
•  ř.: k / s …; 
• Počátek všeho začíná u Boha.
• Ne však počátek bytí, samotného, protože Bůh počátek nemá – Ten trvá od věčnosti.
• Jsoucno ale počátek má – a všechny nitky týkající se počátku jsoucna vedou k Bohu.
• Jde o důležité informace, protože dotaz na počátek bytí je legitimní a každého člověka nutně napadne.
• A člověk nemá žádnou možnost, jak se o počátku něco dozvědět – posun v v čase nezvládáme.
  • Extrapolace probíhajících kosmických událostí směrem dozadu (tak nějak se kosmologové dostávají k velkému třesku) je legitimním, ale nepřesným¹ a neověřitelným způsobem získávání informací o počátku.

3 Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo ⁽vůbec nic⁾, co je. 

• ř.: ani jedna (věc);
• Jasně zdůrazněno, že stvoření mimo Boha neproběhlo či není možné.
• Počet existujících „věcí“, ve kterých by neměl prsty Bůh rovná se nula.
• Veškerá realita, se kterou se setkáváme má jeden zdroj – Boží informaci.

4 V něm byl život⁾ a ten život byl světlo lidí. 

• var.: . Co vzniklo, v tom byl život;
• Život je v oblasti stvoření jsoucna specifickou disciplínou.
• Jedna věc je stvořit vesmír; stvořit život je věc druhá, nesamozřejmá.
• Život je vůči hmotě přidanou hodnotou, která v samotné hmotě obsažena není.
• A také život má svůj původ v Bohu.
• Život obecně i život člověka.
• Také člověk má svůj původ v Bohu.
• Další možné významy by mohly být, že Bůh je nejen „vynálezcem“ a tvůrcem života, ale také jeho udržovatelem. Bez Boha by žádný život nejen nevznikl, ale ani „neběžel“.
• Není to tak, že Bůh život na počátku „nahodil“ a ten pak již běží automaticky.
• Bůh svým slovem stvořil vesmír a člověka – tím to ale nekončí.
• Ten život byl světlo lidí – lidé žijí v temnotě nevědomosti a oddělení od Boha. Bůh do jejich situace přináší světlo.
  • Světlo ve smyslu informace o Ježíši, ale také světlo ve smyslu Ježíše samotného.
  • Ježíš je vtělenou informací o Boží lásce k člověku.

5 A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

• n.: nepřemohla / nepřijala / nepochopila;
• Ježíš je tak silným světlem, že je schopen prosvětlit jakkkoliv hlubokou tmu.
• Je nepřehlédnutelný.

6 Objevil se člověk poslaný od Boha, jehož jméno bylo Jan.

• ř.: Byl / Stal se;
  • Stal se je pěkný obrat. Jan Křtitel se stal.
  • Jan nejprve nebyl – a pak najednou byl.
• Jan se objevil proto, že jej poslal Bůh.
• Jaký byl jeho úkol?

7 Ten přišel ⁽jako svědek⁾, aby o tom světle vydal svědectví, aby skrze něho všichni uvěřili.

• ř.: ke svědectví;
• Janův úkol byl jasně dán: vydat svědectví o Ježíši jako zdroji světla.
• Jan věděl, kým Ježíš je a tuto informaci měl předávat ostatní lidem.
• Cílem je, aby se lidé o Ježíšově světle dozvěděli, aby je nikdo neminul.

8 On sám nebyl to světlo, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. 

• Jan zdůrazňuje, že Jan Křtitel nebyl cílem, ale ukazatelem k cíli.

9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, ⁽speech, přicházelo⁾ na svět. 

• n.: přicházejícího;
• Všechna pozornost se musí soustředit na pravé světlo – na Ježíše.
  • Mohou existovat i světla falešná – ta je třeba pominout ve prospěch toho pravého.
• Ten jediný má schopnost osvítit člověka. Co to znamená?
• Obraz je sám o sobě dostatečně názorný – člověk, doposud přebývající v temnotě, a nyní osvícený Ježíšovým světlem se náhle začíná orientovat. Vidí jasně svou situaci, vidí zdroj pomoci a vidí cíl, ke kterému má a může směřovat.
• Toto se může stát každému – na planetě neexistuje žádný člověk, ke kterému by Ježíšovo světlo nemohlo dosáhnout, nebo, na kterého by nebylo dostačující.
• To, že se takto zásadní a univerzálně dostačující světlo (Ježíš) objevilo na planetě, je pro svět naprosto přelomové.

10 Na světě byl, svět skrze něj vznikl, a svět ho nepoznal.

• Ježíšovo vtělení neproběhlo hladce.
• To, co se stalo, jak se lidé vůči světlu zachovali, je přitom absurdní.
• Ježíš totiž nepřišel na svět jako na cizí místo – Ježíš byl spoluúčasten stvoření.
• Ale nejen to – svět vznikl nejen skrze Ježíše , ale také kvůli Ježíši a pro Ježíše.
• O to absurdnější je, že Ježíš jako tvůrce a středobod stvoření nebyl při svém příchodu lidmi identifikován.
• Jak je to možné?
• Od stvoření totiž uplynulo dosti času na to, aby se lidstvo stačilo zkazit a zvrhnout.
  • Pokud si představíme svět jako byt, je Ježíš tím, kdo byt vystavěl, vymaloval a zařídil. Pak jej předal podnájemníkům do užívání. Ti se ale proti původnímu majiteli vzbouřili a zcela ně něj zapomněli. (A byt zdevastovali).
  • Stačilo pár let a navrátivšího se majitele nikdo nepoznal.
  • Majitel se nevrací do krásného čistého bytu, ale do zdevastovaného doupěte plného vší myslitelné neřesti a špíny, plného zlých, nepřátelských zdegenerovaných narkomanů.

11 Přišel do svého vlastního, a of the glory vlastní ho nepřijali.

• Reakce obyvatel byla zcela abnormální – majitele odmítli.
• Je to přesně ten případ, o němž Ježíš hovořil v podobenství o majiteli vinice a zlých vinařích (např. Mt 21).
• V tomto případě je majitelovým „vlastním“ (vlastnictvím) celá planeta či alespoň Izrael.
• A jeho vlastními jsou lidé obecně nebo opět Boží lid Izrael.

12 Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. 

• n.: oprávnění;
• Odmítnutí či nepřijetí přišedšího Mesiáše nebylo naštěstí všeobecné – našli se takoví, kteří Jej naopak přijali.
• To pak Nejvyšší ocenil tím, že tyto lidi adoptoval, tedy přijal za své děti.
• Dostali privilegium patřit do Boží rodiny.
• Jaké je kritérium pro přijetí? Přijmout Mesiáše. Jak se to dělá? Uvěřením v Jeho jméno. V jaké jméno? Ve jméno Ježíš. Klíčem je uvěřit, že Ježíš je poslaný Boží Mesiáš.
• Rozhodovacím blokem v Božím vývojovém diagramu je: PŘIJAL JEŽÍŠE? VĚŘÍ V JEHO JMÉNO?
  • Odpověď ANO implikuje přijetí za Boží dítě.
  • Odpověď NE implikuje odmítnutí Bohem
    • It´s about vzájemné odmítnutí – takový člověk nejprve odmítl Boha (odmítnutím Jeho Syna) a Bůh následně odmítl jej.
    • Proč by měl Bůh přijmout za svého někoho, kdo o to nestojí?

13 Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha. 

• ř.: pl.; n.: z (otcovy a matčiny) krve;
• Každý člověk se narodil “ z krve“, „z vůle těla“ a „z vůle muže“ – je tedy geneticky příslušný do lidské linie a jeho početí bylo iniciováno lidmi (kdyby rodiče neměli vůli k plození, žádné dítě by nevzniklo).
  • Platilo to i při početí Ježíše Krista – sešla se vůle Otcova s vůli Mariinou.
• Je zdůrazněno, že uvěření v Ježíše jako Krista a adopce za Boží dítě jsou novým narozením.
• Při početí a narození dítěte dochází ke vzniku nového života – a při uvěření rovněž.
• Jde přitom o jiný druh života – o život věčný s Bohem. Pozemský život nevyhnutelně končí smrtí. Pokud člověk uvěří v Ježíše jako Mesiáše, jeho život se překlopí ze života končícího smrtí (a bez Boha) do života nekončícího a s Bohem.

14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, ⁽jakou . od Otce jediný Syn, plný⁾ milosti a pravdy.

• ř.: rozbilo stan / přebývalo ve stanu; 
• ř.: jako jediného od Otce, plného / plné;
• Vtělení je neuvěřitelné. Záhadné, zcela mimořádné. Boží informace od se stala člověkem. Bůh sám se stal člověkem.
• Nastěhoval se mezi nás lidi.
• Několikrát jsem u lidí zažil kulturní šok (nebo kulturní propad), když přešli ze svého prostředí vysoce civilizovaného do prostředí mnohem jednoduššího.
• Kulturní propad, který musel zažívat Ježíš při přechodu z nebes na zemi, musel být nepředstavitelný.
  • Fyzicky se to asi ještě dalo nějak zvládnout – vždyť tím, že se v našem prostředí pohyboval od narození, mu primitivnost, „špinavost“, a omezenost našeho života asi přišla normální (Ježíš si zřejmě napřímo nepamatoval, jaké to bylo, když byl u Otce v nebi).
  • Horší musel být propad morální – a ten si Ježíš asi uvědomoval. Lidé jsou zlí, v nebi byli všichni dobří.
  • Josef a Marie byli asi fajn, ale širší svět žádnou selankou určitě nebyl.
• To, že Ježíš byl slavný, že na Něm byl patrný mohutný odlesk Boží velikosti a slávy – bylo pro všechny, kdo se s Ním setkali, naprosto zřejmé.
• I na obyčejném člověku s tělem a všemi lidskými omezeními se může naplno projevit Boží milost a pravda.
• Ti, kdo nejsou zcela zabednění, jsou schopni to vidět.

15 Jan o něm vydával svědectví. Volal: „To je ten, o němž jsem řekl: ‚Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.‘“ — 

• Jan o přicházejícím Mesiáši věděl a dával tuto informace ve všeobecnou známost.
• To přijal od Boha jako svůj hlavní životní úkol.
• Jan měl velkou prestiž, proto si musel dávat velký pozor, aby nestrhával pozornost na sebe. Jan musel zůstat ukazatelem, „šipkou“ nesměl se stát cílem.
• Proto stále a stále zdůrazňuje, že primární je Ježíš – ten sice nastoupil na scénu až po Janovi (přichází za mnou), přesto ihned převzal vůdčí úlohu (je přede mnou).
• Jan argumentuje zajímavě tím, že Ježíš byl dříve než on – vzhledem k tomu, že Jan byl starší (o šest měsíců starší, než jeho bratranec) a že veřejně vystoupil dříve, musí nutně mluvit o Ježíšově existenci u Boha před vtělením.
  • Jak víme, Ježíš byl u Boha od pradávna, byl u stvoření světa apod.

16 Z jeho plnosti jsme my všichni vzali, milost za milostí. 

• ř.: milost místo milosti;
• Ježíš má plnost všeho – je dokonalým člověkem a dokonalým Bohem. Není nic, čeho by měl nedostatek.
• Tím se liší od nás obyčejných lidí – my nemáme plnost ničeho. Ve všech oblastech nám mnoho chybí.
• Ježíš je naštěstí ochoten naše deficity „sanovat ze svého“. Jeho plnost je tak velká, že si může dovolit doplňovat deficity každého, kdo Jej požádá, bez toho, aby Ježíšova plnost byla narušena.
• Co potřebujeme my lidé nejvíce? Co nám nejvíce chybí do plnosti? Milost, milost a zase milost. Jedinou naší nadějí je, že Bůh se na nás dívá milostivě.
• Naše deficity nelze doplnit – jedinou šancí je, že nás Bůh milostivě přijme v tom stavu, v jakém se nacházíme.
  • Jinak řečeno: Nefunguje to tak, že my si doplníme naše deficity – a pak budeme pro Boha přijatelní. Funguje to tak, že Bůh na nás pohlédne milostivě a přijme nás i s našimi deficity. Přehlédne je.
• Naše nedokonalost je tak veliká, že nestačí, aby nás Bůh takto milostivě přijal jednou – je potřebné, aby to dělal opakovaně znovu a znovu. Potřebujeme milost za milostí.

17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. 

• Mojžíš lidem přinesl Zákon – ukázal, jak věci vidí Bůh, jak On definuje dobro.
• Ukázal, co je správné.
• To je jistě v pořádku, ale pro nás lidi se tato dobrá věc stala katastrofou. Proč? Protože se v celém rozsahu ukázalo, jak jsme špatní a od Božího dobra vzdálení.
• Naše situace se svým způsobem po Mojžíšově vystoupení stala ještě zoufalejší, než před ním.
• Bůh na tuto zoufalou situaci reagoval tím, že poslal dalšího velkého muže – svého Syna Ježíše.
• Ten přinesl dvě nejpotřebnější věci: milost a pravdu.
• O zásadní důležitosti milosti jsme již mluvili. Pravda nám umožňuje se vůbec orientovat a důležitost milosti pochopit.
  • Když nám Ježíš přinesl pravdu, pochopili jsme, že dodržování Zákona je pro nás neřešitelné – a byli jsme tak natlačeni do Jeho náruče, kde se nám dostalo milosti.
• Důležité ještě je použití slova se stala: Zákon byl skrze Mojžíše „dán“, ale milost a pravda se skrze Ježíše „staly“.
  • To je rozdíl – Mojžíš nám přinesl informaci o Zákoně. Ježíš ale udělal více – nejen milost a pravdu přinesl ve smyslu informace – On sám milostí a pravdou byl.

18 Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl. 

• Etymolog. zn. slovo monogenés ‚jediný (monos) svého druhu (genos)‘. V NS 9×: J 1:14.J 1:18; J 3:16.J 3:18;  L 7:12; L 8:42; L 9:38; Žd 11:17; 1J 4:9. Dále také např. 1. list Klementův 25,2; Kniha Moudrosti 7,22. 
• var.: Syn aJ 6:46; 1J 4:12bL 16:22;
• Boha opravdu nikdy žádný člověk neviděl. Není to možné. Bůh se skryl.
• Příčin, proč lidé nemohou vidět Boha, je více – jedna z nich je ochrana, jde o bezpečnostní opatření: Spatřit Boha je pro člověka smrtelné.
• Jeden člověk, který Boha viděl, který Jej osobně zná, ale existuje – je jím člověk a Bůh, Kristus.
• Ježíš je nyní u Otce – v Otcově lůnu: zřejmě někde v intimní blízkosti a vztahu.
• Své místo u Otce opustil – .mimo jiné proto, aby nám o Otci pověděl.
• Pokud by někdo měl pochybnosti o tom, že Ježíš je Bohem (jako např. Svědkové Jehovovi, markionovci, arianisté, unitáři, aj.), tento verš by měl být sám o sobě dostatečně silný, aby jej přesvědčil o omylu (plus řada dalších míst).

19 Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a Levity, aby se ho zeptali: „Kdo jsi ty?“ 

• Jan byl známou osobností, židovské autority ale (svádělo by říci: jako obvykle) neměly jasno, co si o něm mají myslet.
• Poslat své zástupce s přímým dotazem je dobrá cesta, jak se dozvědět více.

20 I vyznal a nezapřel; vyznal: „Já nejsem Mesiáš.

• ř.: Kristus;
• Jan začal tím nejdůležitějším: V žádném případě nejsem očekávaným Mesiášem.
• To muselo vyslané kněží a levity uklidnit, nicméně vyvolávalo to další otázku: Když nejsi Mesiáš, co to tady vlastně „vyvádíš“?

21 Zeptali se ho: „Co tedy? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“

• Poslové se snažili doptat dále. Nabízeli Janovi další možnosti, které je napadly, že by připadaly v úvahu.
• Eliáš byl významnou osobností židovských dějin – pokud toto možnost Janovi nabízeli, musel jeho vliv být opravdu mimořádný.
• Proč uvažovali právě o Eliášovi? Z více důvodů:
  • Malachiáš prorokoval (3,23-24): Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nepostihl zemi klatbou.
  • Bylo tedy logické očekávat, že před Hospodinovým dnem ještě přijde Eliáš, aby lidi na tento den připravil.
  • Izajáš navíc nezemřel, ale byl vzat do nebe – tak byl jeho návrat snáze představitelný. (Setkal se později s Ježíšem osobně na hoře proměnění).
• Zajímavé je, že Jan své „eliášovství“ popírá, nepovažuje se za něj, kdežto Ježíš svého bratrance za Eliáše považoval (Mt 11,14 A chcete-li to přijmout: on je Eliáš, který má přijít.) Jak je to možné?
  • Jan nebyl znovu přišlým Eliášem – to by o sobě musel vědět. Jan byl Jan, Eliáš byl Eliáš – nešlo o tutéž osobu.
  • Zdá se tedy, že prorok Malachiáš a Ježíš nehovořili o návratu osoby Eliáše, ale o vystoupení někoho stejně významného a Duchem naplněného s podobným posláním.
  • Posláním Izajáše byla příprava židů na den soudu, což s mesiášovým příchodem úzce souvisí.
• Ten prorok je myšleno zřejmě ve smyslu: Jsi nějaký jiný (než Eliáš) významný posel od Boha?
  • Také to Jan popírá, přestože striktně vzato prorokem z podstaty definice (člověk přinášející Boží slovo) jistě byl.

22 Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kteří nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“

• Poslové již vědí, kým Jan není, odpověď na svou otázku však stále nemají.
• Museli být nervózní, protože vrátit se ke svým nadřízeným se zprávou: „Není to Mesiáš, Eliáš ani prorok, ale kdo to je, nevíme“, by jim asi pochvalu za dobře splněný úkol nepřineslo.

23 Řekl: „Já "I am hlas volajícího v pustině: ‚Vyrovnejte Pánovu cestu‘, jak řekl prorok Izaiáš.“ 

• Jan Křtitel se odvolává na Iz 40,3. Říká: Toto proroctví je o mně.
• Logiku to má: Jan kázal v pustině, dával o sobě vědět (volal) a zvěst také přesně odpovídá – všechnu pozornost posluchačů soustředil na přicházejícího Krista.

24 ^[Ti^] poslaní byli z farizeů.

• Již víme, že šlo o kněží a levity a že byli z Jeruzaléma.
• Nyní se dozvídáme, k jakému patřili náboženskému směru nebo škole.
  • Farizeové jinak byli většinou laici.

25 I zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ 

• Jaký byl význam ponoření do vody (křtu) v židovství?
  • Rituální ponořování do vody v mikve bylo běžnou součástí účasti na bohoslužbě.
  • Proselyté byli kromě obřízky také ponořování do vody.
• Janova návštěva se tedy logicky ptá – a co to tedy vlastně děláš? A v jaké autoritě?

26 Jan jim odpověděl: „Já křtím ve vodě, ^[they^] uprostřed vás stojí ten, koho vy neznáte:

• Jan neodpovídá přímo – to, že křtí nerozporuje, ale určitým způsobem zlehčuje.
• Říká něco ve smyslu: „Ano, já opravdu namáčím lidi do vody – ale to není tak podstatné, jak si myslíte. Nesoustřeďte se na to, co dělám já, ale na toho, na koho stále upozorňuji“.
• Ten je důležitý – toho potřebujete identifikovat. Jestliže toho neznáte, míjíte to hlavní.

27 ^[To je^] ten, který přichází za mnou, který byl přede mnou; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek jeho sandálu.“

• Důležitý je ten, komu připravuji cestu. Ten, kdo přichází za mnou.
• Jak už jsem zdůrazňoval: Přestože je mladší než já a do služby nastoupil později než já, ve skutečnosti mě předcházel (protože byl od počátku u Boha).
• A ve skutečnosti je Jeho význam s mým významem naprosto neporovnatelný.
• Jeho význam je tak nesmírný, že já vůbec nejsem hoden pro něho cokoliv udělat.
• Můžeme se zamyslet nad tím, jaké to je někomu pomáhat s obouváním a vyzouváním. V naši kultuře to děláme starým lidem, kteří zavazování a rozvazování tkaniček nezvládají. Z úcty tak nesloužíme nikomu – dnešní vládci si tímto způsobem většinou již posluhovat nenechávají.

28 Tyto věci se udály v Betanii za Jordánem, kde Jan křtil.

• var.: v Bethabaře;
• Zajímavá zmínka zasazující události do konkrétního geografického kontextu.
  • Pokud Jan chtěl křtít, musel se vyskytovat u vody – Jordán je po většinu roku myslím spíše potokem, než řekou, ale na ponoření to stačí.

29 Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa. 

• Den poté, co Jana vyslýchali vyslanci z Jeruzaléma, se Ježíš za Janem vypravil.
• Jan opakovaně a důrazně zdůrazňoval, že není Mesiášem, ale jeho emisarem, předskokanem, přípravcem jeho příchodu.
• A hned druhého dne Ježíš přichází.
• Jak moc se Jan a Ježíš znali? Byli přátelé, jak je to zobrazeno v Chosen? (Mimochodem – v seriálu je Jan vyobrazen podle mého názoru geniálně). Jak moc se jako bratranci navštěvovali? Možná v dětství?
  • Radil se Jan nějak o svých krocích s Ježíšem?
  • Z dalších veršů se zdá, že Jan nevěděl, že jeho bratranec je přicházejícím Mesiášem.
  • Jan věděl přímo od Boha, že jeho úkol je příprava na Mesiáše, nevěděl ale, kdo to bude.
  • Možná měl některé indicie – v rodině se asi povídalo o podivných okolnostech narození obou bratranců.
  • Jan byl asi větší „drsňák“ a samorost. Vyrůstal zřejmě dost dlouho bez rodičů (byli staří, kdy ho počali) a dost dlouhou dobu žil na poušti jako poustevník a asketa – klidně třeba od dvaceti, tedy nějakých deset let.
  • Nějakou dobu muselo Janovi trvat, než si získal věhlas, okruh následovníků apod.
• Nicméně při Ježíšově příchodu se nezdá, že by se k sobě nějak moc hlásili ve smyslu: Ahoj Ježíš! Ahoj Jane! Dlouho jsme se neviděli, jak se máš?
• Ježíš Jana na poušti pravděpodobně nenavštěvoval, nijak nepatřil mezi okruh jeho následovníků. Každý z nich dělal „svou práci“ a jejich koordinátorem byl Nejvyšší.
• Jistě Ježíš o Janovi věděl – a mohl si z jeho rostoucí veřejné známosti vyvodit, že se blíží i doba Jeho vstupu do veřejné služby.
• Janovou službou stoupala v Izraeli mesiánská očekávání – Jan je systematicky živil zdůrazňováním, že za ním přichází někdo větší.
• Mesiánská očekávání byla tentokrát (na rozdíl od mnoha očekávání v historii) naprosto oprávněná – lidé byli natěšení a vzrušeni vyhlídkou, že se Mesiáš opravdu blíží.
• Jak Jan komentoval Ježíšův příchod? „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa“. 
  • Nejde o starozákonní citát, ale o Janovu syntézu všeho, co se v Izraeli dělo stran obětního řádu.
  • Jistě měl na myslí Izajášovu postavu trpícího služebníka a symboliku velikonočního beránka.
  • Vše spojuje do jedné věty – tento beránek přichází sejmout hříchy lidstva dokonale a jednou provždy.
  • A nejen Izraele, ale celého lidstva a celého padlého světa.
• Zřejmě šlo o okamžité zjevení – v této chvíli Jan prozřel a pochopil, pro koho po celou dobu chystá cestu. Věci mu do sebe zapadly.
• Možná pronesení této věty proběhlo jinak, ne si představujeme: Jan se dívá na přicházejícího bratrance dostává zjevení a nevěřícně nad novým pohledem vzdechne: To je on! To je opravdu On!
• Toto zjevení potřebují všichni lidé: Ježíše většinou lidé nějak znají, vědí o Něm. Ale rozpoznat v Něm spasitele světa, to je šokující a opravdu to potřebuje nadpřirozené zjevení.

30 Toto je ten, o němž jsem řekl: ‚Za mnou přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já.

• Rozhlédl se po učednících a přítomných a volal: To je On! Tohle je ten, o kom jsem včera mluvil!
  • Opět jde o pěkný přesah – někteří lidé různě teologicky teoretizují o Bohu: Rozpoznání Ježíše z Nazareta za Mesiáše je pro ně zjevením.

31 Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel a křtil ve vodě, aby byl zjeven Izraeli.“

• Je zajímavé, že Jan nevěděl, že jeho bratranec je očekávaným Mesiášem; že jeho bratranec Ježíš je tím, na koho se Jan tak intenzivně snaží obrátit pozornost Izraele.
• Jan přiznává, že nevěděl, na čí příchod konkrétně národ připravuje (o koho konkrétně jde), nicméně Izrael na Mesiášův příchod připravoval se vší pečlivostí – především přípravou srdcí lidí skrze křest (křest v Janově případě znamenal symbolické uznání, vlastní hříšnosti).

32 A Jan vydal svědectví: Viděl jsem, jak Duch sestupoval jako holubice z nebe a zůstal na něm. 33 Ani já jsem ho neznal, ale ten, kdo mne poslal křtít ve vodě, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí v Duchu Svatém.‘

• Jan znovu zdůrazňuje, že konkrétní identitu Mesiáše do této chvíle neznal.
  • Je možné, že se Jan chtěl uchránit podezření, že od začátku vlastně připravuje půdu pro vystoupení svého příbuzného? Ve smyslu: Když jsem mluvil o příchodu Mesiáše, ani mě nenapadlo, že to bude můj bratranec Ježíš.
• Jan dostal od Boha poznávací znamení – identifikace Mesiáše měla proběhnout podle toho, na koho Jan uvidí sestupovat Ducha jako holubici z nebe.
  • Podobná znamení si domlouváme, když se máme setkat s někým nám neznámým. Ve smyslu: Poznáme se podle toho, že budu mít v klopě růži a v ruce noviny.
  • Tajní agenti si (alespoň v románech) domlouvají smluvené otázky, např.: Nevíte, kde je tady nádraží? Kdo odpoví: „Vlak do Varšavy odjíždí o půl šesté“ je domluvenou spojkou.
• Bůh Janovi dal celkem jasné instrukce, čeho si všímat.
• Jak si máme představit sestoupení Ducha jako holubice z nebe?
  • Buď šlo o přílet opravdového ptáka. Zcela nečekaně odněkud přilétl holub a usedl Ježíši na rameno. To se běžně nestává – holubi jsou plaší. Ale i kdyby se to nějakou náhodou stalo, rozhodně by holub za chvíli zase odletěl. Tento signální holub se ale dle Božích pokynů měl chovat divně – na Ježíši měl setrvat sedět delší dobu.
    • Tuto možnost považuji za nejpravděpodobnější – dává smysl zdůraznění, že přilétnuvší pták nesmí hned zase odletět.
  • Nebo šlo o nějakého symbolického holuba – o nějaký nebeský nadpřirozený úkaz, např. plamen, připomínající tvarem ptáka. Na Ježíše sestoupila shůry Boží moc (o Letnicích sestoupil Duch Svatý jako oheň) a Janovi se zdálo, že tato moc má trochu podobu ptáka.
• Dozvídáme se, že Jan dostal pokyn pro křtění Izraelců přímo od Hospodina: Bůh mu řekl: Jane, jdi křtít ve vodě!
• Jan dále zdůrazňuje kvalitativní rozdíl mezi křtem svým a křtem Mesiášovým: křest ve vodě vs. křest Duchem Svatým.
• Co vlastně znamená křtít Duchem Svatým?
  • Význam slova křtít je ponořit – při ponoření do vody je člověk vodou maximálním možným způsobem obklopen a vodou namočen. Lidská integrita zůstává zachována, jinak ale dochází k maximálnímu možnému kontaktu mezi vodou a člověkem.
  • V případě ponoření do Ducha, tedy do činné Boží osoby půjde o něco podobného – Boží Duch se s člověkem dostává do nejintimnějšího možného kontaktu, aniž by narušil jeho integritu.
  • V evangeliích např. Mt 3,11) Jan k informaci o křtu Duchem přidává ještě to, že Mesiáš bude křtít také by fire.
  • Po vzkříšení ve Sk 1,5 o křtu Duchem hovoří sám Ježíš: „…vy budete pokřtěni Duchem Svatým“
  • Při Letnicích je příchod Ducha nazván naplněním, nikoliv křtem, což je ale velmi významově podobné – také jde o maximální intimní kontakt.
• Můžeme uzavřít, že Jan nepochybně mluví o budoucích Letnicích – ty nastaly od tohoto proroctví asi po třech letech.

34 A já jsem speech, viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn.“

• Jan shrnuje – takto jsme byl Bohem informován o mesiášově rozpoznávacím znamení.
• A nyní se vší vážností dosvědčuji, že toto znamení se naplnilo na Ježíši z Nazareta.

35 Druhého dne Call Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků.

• Jan nyní již tedy věděl, že jeho bratranec je očekávaným Mesiášem, pro kterého připravuje cestu.
• Nacházíme se i nadále zřejmě v Betanii. Jan nejprve rozmlouval s jeruzalémskou delegací. Pak viděl Ježíše, jak k němu přichází a identifikoval Jej.
• Jan nyní stojí možná někde u řeky a něco dělá nebo se baví se dvěma ze svých učedníků – kolik učedníků Jan mohl mít celkem? Možná desítky. Posluchačů míval stovky až tisíce.
• Janovi učedníci s ním zřejmě žili, naslouchali mu, pomáhali mu, „nasávali od něho“.
• Museli za své učednictví zaplatit značnou cenu – mj. se přizpůsobit Janovu extrémně asketickému životu. Šlo o velmi motivovanou skupinu – cítili, že se chystá něco velkého a chtěli toho být součástí.

36 Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ 

• Ježíš se opět objevuje na scéně – se svým bratrancem tedy od předešlého dne nezůstal. Přenocoval někde jinde. Jaký byl vlastně jejich vztah?
  • Tak, jak je vztah Ježíše a Jana zobrazen v seriálu Chosen (vřelý a vzájemně respektující), se mi to jevilo jako pravděpodobné. Zde se zdá, že Ježíš si držel určitý odstup nebo odtažitost.
• Ježíš je v tu dobu ještě sám, bez učedníků.
• Tentokrát nemíří k Janovi, ale jde „kolem“ – nevím odkud a kam ani zda volil schválně cestu poblíže Jana.
  • Co ale víme, je, že náhody neexistují – a v případě Božího Syna už vůbec ne.
• Jan ve zkrácené podobě opakoval svou „hlášku“ o Božím Beránku z předešlého dne.

37 Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.

• Jan nasměroval pozornost svých učedníků na Ježíše.
• Ti adekvátně zareagovali – jestli jejich mistr o tomto člověku mluví s takovým respektem, prozkoumáme to.
• Janovi se začala před očima realizovat jeho mise: chtěl směrovat pozornost lidí na Ježíše – a ono to začínalo fungovat. Právě mu odešli dva z jeho učedníků. To bylo jistě zdravé a žádoucí, přesto to pro Jana nemuselo být úplně jednoduché.
  • Jestliže vedoucí vybuduje nějakou službu, nemusí pro něho být jednoduché, ji předat dále.
  • Když zakládám sbor, firmu nebo třeba zdravotní středisko, jistě to činím s myšlenkou na to, že bude fungovat i po mém odchodu. Přesto pro zakladatele nemusí být jednoduché v pravou chvíli vedení předat svým následovníkům.
  • Správné předání vedoucí pozice je celá věda – není-li vedoucí dostatečně zralý, může předání vedení odkládat, protahovat nebo blokovat; nebo také může svému nástupci do jeho práce nevhodně zasahovat a různě s ním interferovat.
• Nestalo se něco podobného i Janovi? Jeho služba se s tou Ježíšovou nějakou dobu překrývala (oba křtili) – bylo to žádoucí, byla to Boží vůle? Neměl se Jan okamžikem Ježíšova veřejného vystoupení ze své služby stáhnout? Dát všem „odkaz“ na Ježíše a odejít do prorockého důchodu?
  • Úplně bych tuto možnost nevylučoval: Možná Jan skutečně chvíli svého odchodu neodhadl (je to obecně velmi těžké) – možná sloužil déle, než bylo žádoucí, jeho služba křtění se křížila s Ježíšovou, apod.

38 Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi“,což se překládá ‚Učiteli‘, „kde bydlíš?

• n~: chcete; srv. 
• rabbi: u J užito nejčastěji (8×);
• ř.: zůstáváš;
• Janovi učedníci tedy začali „stopovat“ Ježíše. Možná se snažili být nenápadní. Napřímo Ježíše neoslovili, ale bylo jasné, že je zajímá.
• Ježíš se otočil buď náhodou nebo cíleně, protože vycítil, že je sledován.
• Jeho otázka byla neutrální: Co hledáte?
• Janovi učedníci odpovídají protiotázkou, ze které ale jasně vyplývá: Zajímáš nás ty. Jak to s Tebou vlastně je? Odkud jsi? Kam teď míříš? Kde budeš spát?
• Jejich oslovení je také jasně signalizující – když někoho oslovím „Učiteli“, dávám tím najevo, že jsem připraven mu naslouchat, že jsem přesvědčen, že mi má co dát.

39 Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem ⁽čtvrté hodiny odpoledne⁾

• var.: pohleďte;
• ř.: desáté hodiny;
• Ježíš byl vstřícný – pozval je, aby ho následovali. Šli společně, zřejmě si cestou povídali.
• Kde bydlel nevíme, ale jistě to bylo „u“ někoho – byl někde ubytován. Ježíš žádný svůj domov neměl.
• Nebyl problém si tam přivést s sebou další dva hosty.
• Nebyl ještě úplně večer, nicméně odpoledne se chýlilo k večeru.

40 Jeden z těch dvou, kteří speech, uslyšeli od Jana a připojili se k němu, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. 

• Rodina, kde se jeden ze synů přidal k prorockým žákům, musela být otevřená duchovním věcem.
• Šimon sám Janovým učedníkem nebyl, ale určitě o duchovních věcech hojně diskutovali.

41 Ten nalezl nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše“, (což je v překladu: Kristus.

• var.: první;
• tj.: Pomazaný;
• Ondřej bratra vyhledal zřejmě druhého dne – řekl mu, co jim o Ježíši řekl Jan a jak s Ním strávili odpoledne a noc.
• To není přesné – Ondřej si mezitím informace sám poskládal dohromady a svému bratrovi již přinesl souhrnnou interpretaci: Tenhle člověk je očekávaným Mesiášem našeho národa.
• Šimon se mu mohl vysmát (Takových „mesiášů“ už jsme viděli), ale on se nechal ochotně pozvat k seznámení.

42 Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něho pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ (což se překládá Petr). 

• var.: Janův;
• Těžko říct, co Šimon od setkání očekával, ale toto určitě ne. Nebo vlastně – jak se to vezme: Pokud opravdu zvažoval, že se jde potkat s Mesiášem, asi měl očekávání, že by se mohlo dít něco nadpřirozeného či neobvyklého.
• Ježíšova slova byla nadpřirozeným prorockým zjevením – v přejmenování Petra musela být obsažena celá řada informací přímo od Boha (Ježíš Šimona přejmenovává při prvním pohledu – ještě předtím, než se vůbec dohodli na tom, že se k nim přidá):
  • Ježíš již věděl, že se Šimon rozhodne stát se učedníkem
  • Jméno Šimona i jeho otce asi Ježíš znal od Ondřeje – i když těžko říci. Ondřej mohl říct: Někoho ti představím. Nebo: Představím ti svého bratra. A znalost Šimonova jména mohla být „prokázáním prorockých schopností“.
  • Že Šimonova role mezi učedníky bude významná, že bude oporou, základem.
• Přejmenovat někoho při první setkání je odvážné a velmi autoritativní – ber nebo nech být: Buď mě hned přijmeš jako Mesiáše, který takové věci může dělat nebo mě budeš muset odmítnout jako celek.
• O jaké jméno vlastně Petr přišel?
  • Šimon se obvykle vykládá jako: „(Bůh) vyslyšel“, „ten, kdo slyší / naslouchá“ nebo „vyslyšený“.
  • Jméno dostal Simeon, druhý syn Jákoba a Ley,
  • Lea říká Gn 29,33: Otěhotněla znovu, porodila syna a řekla: Hospodin slyšel, že nejsem milovaná, a dal mi ještě tohoto, a dala mu jméno Šimeón. = tzn. Vyslyšánek
• Pokud bychom si vybrali význam, že Petr byl tím, kdo byl ochoten naslouchat, vidíme, že se mu jeho naslouchání vyplatilo – byl povýšen na skálu. Naslouchat je užitečné.
• Problémy ohledně Šimonova přejmenování (a ustanovení do vedoucí role) jsou pěkně popsány v seriálu Chosen: ostatním učedníkům zpočátku nové ani postavení zpočátku nešly pod nos.
  • Na podkladě tohoto místa se ale zdá, že Petr měl nové jméno od samého začátku: Filip a Natanael už Petra pod jiným jménem asi ni neznali.

43 Druhého dne se Ježíš rozhodl odejít do Galileje. Nalezl Filipa a řekl mu: „Následuj mne.“

• Učedníci s Ježíšem někde (asi u někoho) přenocovali. Společně večeřeli, posnídali. Jistě strávili dosti času rozhovory.
• Seznamovali se, oťukávali se. Učedníkům jistě hořelo srdce a byli z Ježíše samotného i z Jeho slov v „Jiříkově vidění“.
• Ježíš pokračuje v náboru učedníků.
• Kritéria výběru neznáme. Odjinud víme, že noc před výběrem učedníků strávil Ježíš modlitbami.
  • V nějakém kázání jsem slyšel myšlenku, že ústředním motivem Ježíšových modliteb před výběrem učedníků bylo, aby nevybíral podle kritérií světa. Poté, co si toto promodlil, byl Jeho výběr již rychlý, ráz na ráz a víceméně „náhodný“.

44 Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova. 

• „Nábor“ probíhal v městečku, odkud pocházeli dva bratři rybáři, z nich Ondřej byl učedníkem Jana Křtitele.
• Filip byl napřímo osloven a zřejmě reagoval snadno a ochotně.

45 Filip nalezl Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme of this, o němž psal Mojžíš v Zákoně a proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“

• Filip byl okamžitě přesvědčen o Ježíšově mesiášství.
• A nenechal si to pro sebe – vyhledal zřejmě nějakého kamaráda se zájmem o duchovní věci. Možná někoho, s kým vedli předtím „teologické“ rozpravy a budoucím Mesiáši.
• Zvolená formulace nebyla asi pro přesvědčení Natanaela nejšťastnější: Spojení nejsilnějších prorockých očekávání Izraele s konkrétním jménem člověka, navíc z nikterak význačného města, muselo Natanaela vyděsit.
  • Jako kdybychom dnes přišli domů a řekli: Tak jsem se seznámil se spasitelem vesmíru – je to Franta Novák z Hanušovic. Reakce okolí by asi nebyla příliš příznivá.

46 Natanael mu řekl: „Může být z Nazareta něco dobrého?“ Filip mu řekl: „Pojď a podívej se.“

• Natanaelova reakce byla pochopitelná, i když vůči obyvatelům „Hanušovic“ poněkud diskriminační.
  • V podtextu můžeme cítit: Když už Mesiáš, tak aspoň z Prahy.
• Filip kamaráda nepřesvědčuje, ale zve jej k osobnímu setkání.
  • Také lidem někdy říkám Sedněte si večer v klidu, vypněte mobil i televizi a zeptejte se Boha sami. Hledáte-li pravdu, On vám odpoví.

47 Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, to opravdu Izraelita, ve kterém není lsti.“

• Ježíšova charakteristika Natanaela je zajímavá – mluví o něm jako o člověku přímém a nezáludném.
• Což musel mít zjeveno Duchem, i když určitý přirozený první dojem také mohl hrát svou roli.

48 Natanael mu řekl: „Odkud mne znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod tím fíkovníkem.“

• Natanaelova reakce mi vždycky připadala poněkud nafoukaná – když o mě někdo řekne něco dobrého, nereaguji obvykle: To máš pravdu, to je moje silná vlastnost. A jak jsi na to, že takový jsem, vlastně přišel?

Připomíná mi to starý vtip, kdy umírá starý žid. U jeho smrtelné postele sedí široká rodina a široce velebí jeho dobré vlastnosti: Jak byl laskavý, štědrý, zbožný, atd. Umírající leží a  nereaguje. Přítomní vynášejí jeho další a další dobré vlastnosti. Když už to trvá dlouho, "nebožtík" se posadí na posteli a řekne: A mou skromnost nezmíníte? 

• Ale asi je to v pořádku – že jsem nezáludný o sobě vědět mohu a nic na tom není.
• Ježíš to nerozvádí, ale přidává drobnou zajímavou informaci, jejíž původ je zjevně nadpřirozený.

49 Natanael mu odpověděl: „Rabbi, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“

• Taková drobnost, řeklo by se, a změnila celý další život jednoho člověka: Natanael se stal Ježíšovým učedníkem, strávil s Ním další tři roky života, pak řadu dalších let jako vedoucí církve a nakonec zemřel mučednickou smrtí.
• A všechno začala jednou Ježíšovou poznámkou o něčem, co nemohl přirozeně vědět.
• Natanael šel přímo k věci: Tenhle člověk má nadpřirozený prorocký dar – musí to tedy být Mesiáš, král Izraele.

50 Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš větší věci než toto.“

• I samotného Ježíše překvapilo, jak málo stačilo pro vzbuzení víry tohoto člověka.
  • Vždyť jiní lidé mohou vidět a zažít s Bohem kde co – a nic to s nimi neudělá, k ničemu je to nepřivede.
• Sděluje svému budoucímu učedníkovi, že v Jeho „službách“ zažije nadpřirozených věcí mnohem více a výraznějších.

51 A řekl mu: „⁽Amen, amen, pravím⁾ vám, ^[od nynějška^] uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

• [jediný Jan zaznamenává (25×) opakované „amen“;
• Kdy se tento slib naplnil? Doslova nikdy, aspoň o tom nevíme.
  • Snad bychom mohli uvažovat o naplnění při Ježíšově křtu, i když tam není řeč o andělech, ale o Duchu Svatém (Mt 3,16 Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se ^[He^] nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho).
  • Otevřené nebe s Ježíšem viděl přes smrtí Štěpán.
  • První, co člověka napadne, je Jákobův žebřík. 
• Nicméně půjde spíše o symbolické vyjádření ve smyslu: Uvidíte „v mém podání“, mým prostřednictvím velké nadpřirozené Boží skutky.

.

1. Pokud jsem schopen posoudit, potřebují kosmologové používat různé korekce (období hyperinflace), aby jim výpočty vycházely. ↩︎