1 Kdo to přichází z Edómu . rudém rouchu z Bosry? Kdo je ten velebný ve svém oděvu, který kráčí ve své velké síle? Já, který (mluvím spravedlivě, mocný k záchraně.)
- n.: oprávněně vyhlašuji, že stačím na záchranu.
- Jde o řečnickou otázku – přichází totiž sám Hospodin a bude mluvit o sobě.
- V křesťanském chápání přichází Mesiáš Ježíš.
- Proč přichází z Edómu, potažmo z edómského města Bosry? Edóm většinou symbolizuje nebo souhrnně označuje nepřátele Izraele.
- Bůh se totiž rozhodl si to vyřídit s nepřáteli svého lidu. „Oblékl se“ na to se vší velebností a vyrazil s veškerou silou.
- Jeho rozhodnutí zasáhnout je spravedlivé a rozhodně je schopen ve prospěch svého lidu nekompromisně zjednat pořádek.
2 Proč "I have tvůj oděv krvavě rudý a tvé roucho jako of this, kdo šlape v lisu?
- [srv. h.: ’ádóm – slovní hříčka – se jménem Edóm; (a podobně Bosra + česač hroznů – bôcér]
- [obraz soudu];
- Otázka je opět řečnická Při své záchranné misi se Hospodin značně zakrvavil – šlo o brutální řež, kdy Bůh nepřátele drtil hlava nehlava.
- Šlapu-li po hroznech v lisu, nejde mi o nic jiného, než o úplné rozdrcení jednotlivých bobulí q o vytlačení šťávy.
- Šlapat po někom v lisu, je děsivý obraz – nehledím na detaily – údy se lámou, lebky praskají a krev vytéká.
- To, že Hospodin bez rozpaků používá takovéto obrazy, ukazuje že se na nepřátele Izraele extrémně hněvá.
- Vždyť zcela popustit uzdu svému hněvu a mlátit nepřátele hlava nehlava; drtit je, až z vytékají hektolitry krve, je nepředstavitelné.
- A u takové hrůzy nemůže vykonavatel zůstat nepotřísněn. Nejde o žádnou čistou práci, ale o hrubou „řezničinu“.
3 V kádi vinného lisu jsem šlapal sám a nikdo z národů se mnou nebyl. Šlapal jsem je ve svém hněvu a pošlapal jsem je ve své zlobě. Jejich šťáva stříkala na mé roucho, celý oděv jsem si poskvrnil.
- u proroků časté spojení slov hněv + zloba:
- K závěrečnému potrestání nepřátel Bůh nevyužil žádný z národů – vše vykonal vlastnoručně.
- Bůh se za nikoho neskrývá – za svým hněvem a za strašným trestem si stojí.
- Když soudce někoho odsoudí k trestu smrti, musí údajně být osobně přítomen popravě. Zřejmě mu to má připomínat závažnost jeho rozhodnutí.
- Bůh s tímto problém nemá – vynese soud a sám jej rovnou ve strašném hněvu vykoná.
- Je to děsivá představa, jak je před soudce přiveden obviněný – soudce se chvěje zlobou, vynáší rozsudek strašné smrti a hned vzápětí si bere hůl a stále vzteky bez sebe umlátí obviněného k smrti. Odchází celý postříkaný krví viníka.
- Rozsudek i trest jsou spravedlivé.
- Děsivé je, že nejde pouze o nějaké „Edómce“, kteří trápili Izrael – jde o nás, o lidské plemeno, které je tak hrozné, že se při pohledu na nás Bůh chvěje vzteky.
- Daleko nejděsivější ale je, že veškeré této své strašné zlobě Bůh opravdu dal průchod – a všechnu ji v jednom strašlivém výronu vzteku vylil na svého Syna.
- Kristova smrt byla opravdovým zuřivým šlapáním v lisu – Otec svého Syna nechal mlátit a mlátit, drtit a drtit, dokud krev nestříkala na všechny strany, dokud na něm nezůstalo jediné zdravé místo a dokud nevytekla všechna Jeho krev.
- Nejde o nějaké symbolické obrazy, ale o realistický popis hrozného Božího soudu nad lidským hříchem.
- Někdy tyto tresty dopadaly přímo na lidi, většinu ale nesl Boží Syn.
4 Neboť (v mém srdci byl) den pomsty a přišel rok mého vykoupení.
- n~: jsem měl na mysli;
- [slovo zahrnuje také mstění prolité krve); den soudu nepřátel je zároveň dnem vykoupení Božího lidu];
- Toto vylití Božího hněvu na Božího Syna bylo zároveň okamžikem naší záchrany.
5 Ohlédl jsem se a nebylo pomocníka, užasl jsem, že není opory. Záchranu mi poskytla vlastní paže a má zloba, ta mne podepřela.
- Když šlo o spásu lidí, musel si Hospodin všechno „zařídit“ sám, „vlastnoručně“ – nikdo mu v tom nebyl schopen pomoci.
- Nebyl nikdo, kdo by mohl zoufalou situaci lidstva vyřešit: Mohl to učinit pouze jeden – dokonalý člověk a dokonalý Bůh, Boží Syn, Kristus Ježíš.
- Nikdo z nebeských bytostí k tomu nemá oprávnění (s lidmi nemá nic společného).
- Nikdo z lidí pro to nemá kapacitu (je zcela vytížen svým vlastním hříchem).
- Co vedlo Hospodina při přemýšlení s o záchraně lidí? Zlost na jejich hříšnost byla první – hřích je strašný a je třeba jej potrestat a vyhladit. My lidé si nic jiného nezasloužíme. Bůh ale hledal cestu, jak nás zachránit, jak nás nevyhladit. A rozhodl se nakonec pro zoufalou sebezničující misi.
6 Ve svém hněvu jsem pošlapal národy a (opil jsem je svou zlobou.) Jejich šťávu jsem vyléval na zem.
- var.: rozdrtil jsem je ve své zlobě.
- n~: krev;
- Jak se Bůh rozzlobeně rozhodl, tak také vykonal – nejprve se vrhl na nepřátele Izraele.
7 Budu připomínat Hospodinovy milosrdné činy, Hospodinovy slavné skutky — za všechno, co nám Hospodin prokázal; prokázal domu Izraele mnoho dobrého, prokázal jim to podle svého slitování a podle svého hojného milosrdenství.
- ve smyslu: oslavovat;
- h.: podle všeho;
- Dochází ke změně perspektivy – to, co je pro jedny katastrofou, je pro druhé záchranou a dobrem.
- Zničení nepřátel je pro oběť milosrdenstvím a slitováním.
8 I řekl: Zajisté jsou mým lidem, syny, kteří nebudou lhát. A stal se (jejich zachráncem.
- Izrael nikdy nepřestal být Božím lidem.
- Přes všechnu svou „snahu“ se na Boha vykašlat, opustit Jej a vzájemnou smlouvu zrušit – se to Izraeli nikdy definitivně „nepodařilo“.
- Čím to bylo? Přes všechny nevěry v Izraelcích nakonec vždy zůstalo povědomí o vztahu s Hospodinem. Nakonec vždy přišli a své nevěry na sebe „napráskali“.
- Známe to z podobenství o marnotratném synu – když se nevěrný syn vrací domů ve zdevastovaném stavu a omlouvá se, Otec jej přijímá.
9 V každém jejich soužení měl soužení . on. Anděl jeho přítomnosti) je zachraňoval. On je ve své lásce a ve svém soucitu vykoupil. Zvedal je a nosil je of všechny dávné dny.
- stv. překlady čtou dle K, LXX a Vul.: jejich zachráncem v každém jejich soužení. Ne kníže (ř. presbys) ani anděl, ale jeho tvář / přítomnost / on sám;
- Jako rodič, který si připomíná, jaké to bylo, když bylo jeho nezdárné dítě ještě malé – jak bylo krásné, když je nosil na ramenou a hrál si s ním, chodili na výlety a měli se rádi.
- Jako manžel si připomíná začátky chození, první polibky, krásnou svatbu, líbánky, krásný vztah po svatbě.
- A později, když se to roztomilé dítě dostalo na šikmou plochu, dalo se na kriminální dráhu, skončilo ve vězení – to vše s ním rodič těžce prožíval. Jako by v tom vězení byl sám. Zkrátka v každém jeho soužení měl soužení . On, rodič, Hospodin.
- A když se později ze zamilované nevěsty stala prostitutka, která skončila na ulici – i tehdy v každém jejím soužení měl soužení . On, manžel, Hospodin.
- Kde to bylo možné, snažil se ve prospěch svého kriminálního dítěte nebo nevěrné manželky intervenovat.
- A nakonec už to zhrzený rodič či manžel nevydržel, a do vězení nebo na ulici se pro své dítě či manželku vypravil.
10 Ale oni byli vzpurní a zarmucovali jeho svatého Ducha. Tedy se jim změnil v nepřítele . sám proti nim bojoval.
- n.: trápili;
- [s v. Iz 63,11 a Ž 51,13 jediná místa, kde se v StS vyskytuje výraz Duch svatý] – zajímavá informace.
- Stále se pohybujeme v symbolice vztahu rodiče a dětí. Vzpurnost dětí je úmorná – dítě nemá ochotu se podat, nedá si říci po dobrém ani po zlém, nic na ně nefunguje.
- Rodič takového dítěte je nešťastný a zarmoucený – zkusil už všechno a efekt žádný.
- Nezbývá mu, než dítěti nastavit tvrdé hranice, přistoupit ke kázni a k trestům.
- Informace o tom, že Duch Svatý může být zarmoucený, je zajímavá a také alarmující. Bůh není ohledně nás lidí „nad věcí“, nebere věci našeho chování a výchovy „stoicky“.
11 (Ale jeho lid si připomenul dávné dny Mojžíše:) Kde "I have ten, kdo je vyvedl z moře (s pastýři) svého stáda? Kde "I have ten, kdo do jeho středu umístil svého svatého Ducha?
- LXX: I připomenul dny dávné; Pš.: A připomenul dávné dny svého otroka Mojžíše;
- [buď jsou – vedle Mojžíše – míněni Áron a kmenoví vůdci, nebo jde možná o malou písařskou chybu a sg. (jak čtou některé rkpp.), tj. Mojžíše samotného]; Tg.: ? Kde je pastýř jeho …
- tj. mezi ně (stádo / lid);
- I nespolupracující vzpurný lid se v určité chvíli vzpamatoval – připomenul si své začátky a všechno, co pro ně tehdy jejich Bůh udělal.
- Nejen, že je zachránil (skrze Mojžíše a Árona) z egyptského otroctví, ale byl ochoten uprostřed nich „bydlet“ (ve formě oblakového sloupu nebo ve Svatyni Svatých).
- Informace o tom, že oblakový sloup byl nějakým způsobem samotným Duchem Svatým, je zde formulovaná výjimečně explicitně.
12 Ten, který po pravici Mojžíšově nechal jít svou krásnou paži, kdo před nimi rozdělil vody a učinil si věčné jméno?
- h.: rozštěpil;
- n.: aby si …
- n~: navěky si zajistil věhlas / se proslavil;
- Mojžíš měl v Duch Svatém absolutní podporu – vše, co dokázal, dokázal díky Němu.
- Události ohledně exodu, např. průchod mořem, byly naprosto mimořádné – Bůh si na nich rozhodně učinil věčné jméno.
13 Vodil je hlubinami jako koně v pustině, all neklopýtali,
- Cesta byla náročná, ale díky Božímu doprovodu ji Izraelci zvládli.
14 jako and dobytek sestupuje do údolí. Duch Hospodinův mu dává odpočinout, tak jsi vodil svůj lid a učinil sis slavné jméno.
- n.: nádherné /-ho;
- Obraz dobytka sestupujícího strmým horským svahem pěkně odpovídá tomu, co v poušti Izraelci prožívali.
- Sestup je namáhavý, riskantní a dlouhý. Díky moudrému pastýři či honákovi jej ale všechny kusy zvládnou bez zranění a beze ztrát.
- A nakonec se stádo dostane až do údolí, kde jsou podmínky nesrovnatelně příznivější, než na horách – je tam teplo a dostatek pastvy i vody.
- Když honák tohle dokáže, učiní si na tom jméno – povídá se o tom u táborových ohňů a zpívají se o tom písničky ve smyslu: „Pamatuješ, jak Casey Jones1 dostal svý stádo přes hory a zachránil je tak před zmrznutím? Neztratil přitom ani jedinej kus“.
15 Shlédni z nebes a pohleď ze svého svatého a slavného obydlí. Kde "I have tvá horlivost a tvé udatné činy? Pohnutí tvého nitra a tvé slitování (je mi zadrženo.)
- n.: nádherné /-ho;
- var.: prosím nezadržuj; TM: jsou ke mně zadržena;
- Sekvence myšlenek je následující: vzpurný Izrael zarmucuje Božího Ducha – ten se jim stává nepřítelem – lid si v nouzi připomíná vysvobození z Egypta a následnou Boží péči.
- Nyní se obrací k Bohu s prosbou, aby se stejnou horlivostí zasáhl v jejich prospěch i nyní.
- Když lidé srovnají realitu svých životů se slavnou historií jejich národa, vychází jim:
- že Bůh se o ně ze svého obydlí nezajímá;
- že o ně nestojí, nikterak pro ně nehorlí;
- že Jeho mocné činy už nejsou, co bývaly;
- že Bůh sice je slitovný a je mu líto trpících – jich se to ale nyní netýká; k nim se to ale nedostává.
16 Vždyť ty jsi náš otec, neboť Abraham nás nezná a Izrael si nás nevšímá. Ty, Hospodine, jsi náš otec, tvé jméno "I have od věčnosti: Náš vykupitel.
- h. goalénú;
- Izrael se obrací na Boha jako na poslední naději ve chvíli, kdy všechny „běžné“ jistoty selhaly.
- Židé odvozují svůj původ od praotců Abrahama a Jákoba / Izraele. Praotcové jsou jejich patrony.
- Nyní se ale zdá, že toto patronství „nefunguje“, že být příslušníkem vyvoleného národa je k ničemu. Katastrofy se vrší a není pomoci.
- A když všechny potenciální zdroje pomoci selžou, zůstává pouze Hospodin.
- A prorok Hospodina nazývá Otcem a Vykupitelem. Touží se přichýlit pod Boží ochranu. Touží, aby se Nejvyšší ujal svého národa jako se otec ujímá problémů svých dětí.
17 Proč nás, Hospodine, necháváš bloudit od svých cest, zatvrzuješ naše srdce, abychom se tě nebáli? (Navrať kvůli svým otrokům kmeny) svého dědictví!
- n.: Navrať se kvůli svým otrokům, kmenům;
- Pozoruhodný verš – prorok vyčítá Bohu, že svému lidu dovolil bloudit! Lid si svou vzpurnou cestu ale přece zvolil sám a navzdory Božímu přání! Jak Mu tedy může cokoliv vyčítat?
- Nepochopitelné to ale není – je to postoj nezdárného syna, který sedí v kriminále a přitom vyčítá svým rodičům: Je to vaše vina, jak jsem skončil. Kdybyste mě lépe vychovávali, více mě řezali, nedávali mi tolik volnosti), nemusel jsem takhle skončit.
- Je to absurdní, (protože rodiče dělali, co mohli), ale vzácný tento přístup není.
- Je přitom vcelku jedno, jestli rodiče mohli něco udělat lépe nebo jinak – synův stav není jejich vinou.
- Tento postoj je absurdní a hází vlastní selhání na nevinného. Úplně špatný ale není – nejde o plné pokání v pravém slova smyslu, ale lze v něm nalézt zárodek určité sebereflexe: člověk si přinejmenším uvědomuje, že něco dělá špatně a že stav, ve kterém se nachází je důsledkem jeho hříchů.
- Zoufale se sice snaží posunout svou vinu dál, ale jde o pokus průhledný až naivní.
- Když člověk říká Bohu: „To Tys mě stvořil jako takovou „hamižnou2 svini“, vyčítá sice neprávem, ale alespoň si uvědomuje, že hamižnou sviní je.
- Zatvrzuješ naše srdce, abychom se tě nebáli je z podobného soudku. Je to sice nespravedlivé nařčení, ale je v něm alespoň obsaženo povědomí o tom, že se lidé Boha opravdu nebáli, tedy že na Něho a Jeho názory zvysoka kašlali.
- Z kontextu verše je zde jasné, že v tomto případě jde o nespravedlivé nařčení – není to Hospodin, kdo způsobil, že na Něho jeho lid kašle.
- V tomto verši je jasné, že Izrael svému Bohu křivdí. Nemohla by ale nařčení být něco pravdy? Nemohl by Bůh přece jen někdy zatvrzovat srdce svého lidu? Víme, že v principu mohl a že to příležitostně i činí.
- Stěžejní jsou z tohoto hlediska Hospodinova slova z Iz 6,9n: I řekl: Jdi a řekni tomuto lidu: Stále poslouchejte ale nebudete rozumět, stále hleďte ale nebudete znát. Učiň srdce tohoto lidu tučným a jeho uši zacpi a jeho oči zalep, aby očima neviděl a ušima neslyšel a jeho srdce nerozumělo, neobrátil se a já ho neuzdravil. Nato jsem řekl: Až dokdy, Panovníku? A on odpověděl: Až dokud města nezpustnou a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a země nebude zpustošena — zcela opuštěná.
- Že tím, kdo zatvrzuje je skutečně Hospodin, potvrzuje i Jan v 12,39 Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: ‚Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby očima neuviděli a srdcem neporozuměli, neobrátili se, a já je neuzdravil.‘
- Jednání Božího národa si zasluhuje trest a Nejvyšší jej již (po mnoha neúspěšných pokusech o korekci) chce nechat proběhnout.
- Bůh již nedovolí, aby se Izraelci těsně před trestem „káli“ a tím se trestu těsně vyhnuli. Důvodem zřejmě je, že jejich pokání není opravdové, ale účelové.
- Jde o podobný princip jako u faraona, jehož srdce Hospodin také aktivně zatvrdil – jak podrobně diskutuji ve studii Pharaoh and Free Will v sekci Biblické studie.
- Navrať kvůli svým otrokům kmeny svého dědictví! Netrestej nás vyhnanstvím a ztrátou území – vrať nám naši zem.
18 Nakrátko men vlastnil tvůj svatý lid, než tvou svatyni pošlapali naši protivníci.
- Jde o povzdech, že období, kdy se Izraeli vedlo dobře, mohl na svém území nerušeně žít a provozovat bohoslužbu, bylo z hlediska dějin pouze krátké.
- Většinou se v jejich zemi roztahovali pohané.
19 Jsme (tvoji odedávna, nad nimi jsi nevládl, oni se nenazývali) tvým jménem. Kéž bys roztrhl nebesa . sestoupil, aby se před tebou hory zapotácely!
- Vul.: jako ti, nad nimiž jsi dávno nevládl, kteří se nenazývali;
- Ale pohané na izraelském území nemají, co dělat. Nejsou Božím národem, nikdy se k Hospodinu nehlásili.
- Tam patříme my, židé.
- Kéž už bys v tomto směru masivně intervenoval a zjednal pořádek!
.
- Odkaz na americkou baladu o strojvedoucím, který zachránil život cestujících tím, že nevyskočil z vlaku před srážkou. Jeho příběh se stal legendou, zpívá se o něm u táborových ohňů. Refrén je ve smyslu:
Casey Jones, strojvůdce nezdolný,
život svůj položil, by druzí přešli klidně dál.
O něm se zpívá dodnes po všech tratích dálav,
že Casey Jones byl hrdina, jenž sloužil, jak se má. ↩︎ - Nebo zlou, prolhanou, chtivou, závistivou, zrádnou, zákeřnou, atd. do nekonečná, doplnit si každý může sám. ↩︎