11 "When anyone brings a grain offering a grain to the LORD, his offering shall be of fine flour. He shall pour oil on it and put frankincense on it
- [This finest flour (only the inside of the grain) was expensive and considered a luxury item. It was used for important guests (Gen. 18:6). It reminded the priests and Levites of their high calling and the quality of their service to God.]
- Jako druhé oběti se Mojžíš věnuje oběti Minchah, "additional". The Czech name is apparently intended to convey that it was optional. This is also suggested by the phrase: When.
- Without the burnt offering it was impossible, without it man could not appear before God at all. But why did someone decide to bring something extra to God?
- Why do we humans buy gifts for each other? Out of relationship, out of love. Because we want to please each other. Because we love each other. Sometimes we may buy gifts for our authority figures to express our subservience and to gain their favor. A gift always pleases, there are few situations where a gift is not welcomed or even rejected.
- The motives for bringing a minchah to G-d will probably not be too different from those of ordinary human beings.
- Thus, a quality flour flavored oil and poured by frankincense.
- Even though it was supposed to be high quality and expensive flour, the price of the sacrifice was fractional compared to the cattle, it was a "cheap" sacrifice. At today's prices, the price of a kilogram of such flour would probably be in the lower units of hundreds of crowns. It depended, of course, on how much one decided to sacrifice - whether a kilo was "enough" or whether one expected to sacrifice, say, five or ten kilos. Then the price was in thousands of crowns. The oil could not be ordinary either, apparently.
- Not only flour is burnt, but flour with oilthat is, "dough". Maybe because loose material would be difficult to work with?
- The possibility that the flour would have been poured on the altar and just oiled is probably less likely.
- The incense was either mixed in or poured over the dough, "smelling" it. Frankiscense is little used, it is a strong smelling substance - maybe just a few grains after all?
- And why frankiscense? The incense symbolizes prayers, thus the sacrificer says: With this sacrifice, I want to send you a message of gratitude and relationship, God.
- Alternatively, the incense is an "address card": this offering shall be presented to the Lord.
- Kadidlo jistě poskytli kněží ze svých zásob? Obětující si kadidlo s sebou nenosili?
2 and bring it to Aaron's sons the priests. speech, he shall take a grain from it a handful of the fine flour and oil, with all of its frankincense, and the priest shall burn this as its memorial portion on the altar, a food offering with a pleasing aroma to the LORD.
- As with anything involving sacrifices, everything must be processed by a priest. It is impossible for a person to send anything to God on his own.
- There are several causes: the centralization of all the sacrifices in one place, the priests prepare for their work by constant sanctification, they follow the procedures perfectly, they are mediators between God and the people.
- The dough is not offered in its entirety - the priest removes part of it. It is determined that it must be a handful - probably so that the priest would not spare God. So that he does not burn only a pinch in order to have more left for himself.
- Only the burnt part, the part intended for God, is sprinkled with incense. The dough intended to be eaten would be devalued in taste by it.
- The sacrifice is again "passed up" by being annihilated by burning.
- In addition, fire emits a smoke and it rises upwards, symbolically expressing where the sacrifice is passed on. (God is intuitively always "up". No one would think to look for God anywhere else but upwards).
- Again, it is used to burn the altar - there was only one used for all kinds of sacrifices. As we know from the instructions for its construction (Ex. 27:1-2), it was portable, measuring 2.3 x 2.3 meters and 1.4 meters high.
- The altar in the later temple was huge: 9.1 x 9.1 metres, 4.6 metres high. It had an access ramp.
- I suppose only one victim could be burned on the altar at a time? The fire to burn the cattle must have been huge and must have been prepared in advance - feeding a large fire up close is not possible without asbestos suits. (I doubt the priests would have thrown logs from five metres away).
- On the other hand, burning a handful of dough is not a problem - a small pile of wood is enough for that. Or would the priests "throw" a piece of dough into an already burning large fire with another offering?
- In other words, did they have to let each sacrifice burn completely to the ground and then, after sweeping away the ashes and debris (on the east side), prepare wood for the next victim? That would take a long time - I estimate two hours for a large animal sacrifice. Would it not be possible to manage to turn hundreds or thousands of animals into ashes Or after all, did they keep a large pyre on the altar, on which they continuously bid the sacrifices? If it was technically possible, it would certainly be more efficient.
- And what if hundreds of the Minchahs were in one day? Did they make a bigger fire and put them there all at once?
- Timber supply was provided by the Levites - it must have been hard logging work (and transport) for tens or hundreds of men. And there had to be forests within an accessible distance.
- What does it mean memorial portion? Apparently this small fraction of the total amount of dough is to remind God that the whole sacrifice is intended for Him. Although only a fraction of it reaches Him by burning, it is all intended for Him. God will take over a piece which "reminds" Him that much more was sacrificed.
- It is probably a principle similar to all sacrifices - we never sacrifice everything we have, i.e. the whole property or the whole flock. We give overwhelmingly "pars pro toto" (part for the whole): by offering a part we symbolically express that we give ourselves to God whole with all that belongs to us.
- Only Christ made a truly total sacrifice.
3 But the rest of the grain offering a grain be for Aaron a (nd his sons; it is a most holy part of the LORD's food offerings.)
- Everything was left except the burnt handful - that is, depending on the generosity of the person sacrificing several units or tens of kilograms of dough or flour and oil.
- From this, the priests and their families could then bake bread for themselves or whatever else they deemed appropriate. Whether they could take this benefit home or had to consume it together somewhere separately remains to be seen.
- Snad by se to dalo přirovnat ke knězi, který ve svém kostele udělá svatbu nebo pohřeb a odnese si pak domů na faru výslužku v podobě koláčů nebo zbytků jídla.
- The dough still remains the holiest thing. By being eaten by priests, their holiness is not compromised. Even such an ordinary thing as food need not pollute a holy thing.
- God had the priests in mind when He instituted the sacrifices, and He made sure that they made a living from their ministry. He even reserved for them the majority of some of the sacrifices (e.g., the Minchah), contenting himself with a token "sample," a taste.
- He also did not want priests to be dependent only on a meat diet.
- It was not meant to be offensive to the sacrificers in the sense of: I brought God ten kilos of the best flour and the priests "eat" most of it.
- It corresponds to the principle that the worker is worthy of his wages and the cattleman grinding the grain has the right to "peck" at it.
- Didn't this way of dividing the additional sacrifices (a little for the Lord, most for the priests) lead the people to consider their relationship with the priests more than their relationship with God? After all, the LORD only got a taste, the rest was eaten by Aaron's men. In the sense of - I want to be on good terms with the priests, so I'll bring an additional sacrifice large and often. Or vice versa - I hate our priests, so I'll bring just a little flour. Or vice versa: Couldn't this lead the priests to the attitude - Nothing good will ever come of this man, so let's take away a little of his sacrifice and slander him in the community? I suppose it could. We humans are like that.
- For burning offering is (as far as I am able to judge in layman's terms) another word used išeh, אִשֶּׁה.
4 "When you bring a grain offering baked in the oven as . offering, it shall be unleavened loaves of fine flour mixed with oil or unleavened wafers smeared with oil..
- Jako minchah není nutné přinášet pouze suroviny, ale i hotové, již upečené pokrmy – chléb různých forem.
- Vždy nekvašený (kvas je vždy symbolem hříchu).
- Vždy pomazaný oil – tedy ochucený, lépe poživatelný. (V „nóbl“ restauracích se někdy jako předkrm dává dobrý chléb s kvalitním máslem a/nebo miskami s kvalitním olivovým olejem. Hosti si kousky chleba odlamuje a namáčí).
- Pokud se chvíli zdržíme u kvasu jako symbolu hříchu: Jde o velmi trefné podobenství. Bůh na něm ukazuje, že hřích má bez ohledu na svou velikost silnou schopnost ovlivňovat celek. I „trocha“ hříchu nevyhnutelně znečistí celého člověka.
5 7 Andif your offering is a grain offering baked it a griddle, it shall be of fine flour unleavened, "I have with oil. 6 You shall break it in pieces and pour oil on it; it is a grain offering.
- Postupně zjišťujeme, co všechno může být přídavnou obětí. Zde jde zřejmě o pečivo „osmahnuté“ na pánvi. Něco jako osmahnuté kousky chleba, jaké se servírují k česnekové polévce?
7 7 Andif your offering is a grain offering cooked in a pan, it shall be made of fine flour with oil.
- Zde se zřejmě mluví o dušení. Opět pouze z pečiva? Pečivo se obvykle nedusí? Bylo povoleno k těmto pokrmům přidávat zeleninu nebo je jinak ochucovat? Nebo snad dokonce maso, vejce? Měl obětující zkrátka pro Hospodina (a kněží) připravit chutné pečené nebo dušené jídlo a to pak přinést ke Stanu?
- Ve smyslu: Dneska se mi oběd povedl, vezmi z něho a zanes ochutnat Bohu a kněžím. Nebo: Dneska udělám oběd z dvojnásobného množství, abychom mohli část zanést k oběti.
- Motivy k přinášení přídavné oběti mohly být (jako u lidí vždy) různé:
- Od: Srdce mi přetéká vděčností, jak dobře se máme, tak chci za to poděkovat Bohu a podělit s těmi chudáky kněžími, kteří jsou na to odkázaní.
- Až po: Dnes se mi jídlo moc nepovedlo, tak to zanes těm vyžírkům kněžím, ať to máme pro letošek z krku.
- Oběť nebyla povinná, nikdo k ní nebyl nucen, ale mohlo jít o veřejné mínění: Co řeknou lidé, když už jsme tak dlouho žádnou přídavnou nepřinesli?
8 Potom přídavnou oběť, která byla připravena z těchto věcí, přineseš Hospodinu. Přineseš ji knězi a with ji předloží na oltář. 9 Kněz odebere z přídavné oběti pamětní dar a bude men he shall take a grain ohnivou oběť, příjemnou vůni Hospodinu. 10 To, co z přídavné oběti zbude, patří Áronovi a jeho synům a grain nejsvětější věc z Hospodinových ohnivých obětí.
- Principy jsou u přídavné oběti vždy stejné – malá část (pamětní dar išah) se spálí pro Boha, zbytek pro Áronovce.
11 Žádná přídavná oběť, kterou přinesete Hospodinu, nebude připravena it kvašeného; neboť nic z kvasu ani nic it medu nebudete obětovat a grain ohnivou oběť Hospodinu.
- Otázku kvasu jsme již okrajově zmínili ve čtvrtém verši.
- To, že se Bohu nesmí obětovat nic s medem, je nová informace. Proč? Jde o něco podobného jako u kvasu nebo je důvod jiný? Med není živý a na rozdíl od kvasinek nemá schopnost aktivně prokvasit celé jídlo. Jeho chuť je ale výrazná a prostupující. Má Bůh něco proti včelám a medu?
- Co mě napadá:
- Oběť měla být svatá, čistá, prostá všech příměsí.
- Sladké pečivo se k mnoha jídlům nehodí. Nebudu přikusovat vánočku nebo koláčky k dušené zelenině.
- Bůh nechtěl kněží přivykat na sladké. 🙂
- Mezi teology je zvykem, že když nevědí, řeknou, že šlo o to odlišit se od pohanských rituálů okolích národů. Zda pohanské národy při svých obětech používali med, nevím. Proč ne.
- Pálený med prý nevoní příjemně. Nevím, zda je to pravda. O moc horší, než pálené obilí s olejem to asi nebude.
- Někteří vykladači se údajně domnívají, že sladký med by mohl symbolizovat požitkářství a sebeuspokojení z pozemského života. Jeho vyloučení by pak mohlo při oběti symbolizovat potřebu sebezapření a odmítnutí pozemských požitků. Moc se mi to nezdá – Židé takový přístup většinou nemívali. A požitkářsky si lze užít i pánev plnou grilované zeleniny s dobrým chlebem.
- Ještě jsem četl, že kvas a med symbolizují dočasnost, pomíjivost, kdežto obilí věčnost, čistotu a duchovnost. Těžko říci.
- V dalším dvanáctém verši vidíme, že med a kvas se mohly obětovat při jiné oběti (z prvotin), která se ale nespalovala. Takže snad opravdu med sám o sobě je v pořádku, ale při jeho pálení vzniká něco nežádoucího?
12 Můžete je přinést Hospodinu a grain brings an offering to the LORD, it prvotin, ale nepřijdou na oltář jako příjemná vůně.
- O tomto obětním daru se ještě dozvíme později.
- Je vidět, že příkazy ohledně obětí jsou promyšlené. Bůh ví moc dobře, proč nechce med na oltáři v oběti přídavné, když jinak mu nevadí.
- Na nás je, abychom se na příčinu snažili přijít a mohli se na tom poučit. To, že něčemu nerozumíme, nás má stimulovat k hlubšímu studiu a přemýšlení.
- Bůh rozhodně „nesype z rukávu“ změť nesmyslných a vzájemně si protiřečících pokynů a příkazů.
- Velmi se tím liší od duchovních knih některých východních guru, kdy někdy jde o pouhou změť více či méně vzletných myšlenek.
13 Každý obětní dar své přídavné oběti osolíš solí. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým obětním darem přineseš sůl.
- Neosolené jídlo je nechutné až nepoživatelné. Bůh takové jídlo nechce ani pro sebe ani pro kněží.
- Někdy se tato věta pojímá volněji ve smyslu: Když chceme Bohu něco dát, udělejme to s radostí a oběť ať je co nejpřijatelnější, co „nejchutnější“.
- Když obětujeme, něčeho se vzdáváme. Vyvarujme se přitom postoje: Sice ti to se skřípěním zubů dám, ale postarám se, aby to bylo co nejnechutnější – Když z toho nic nemůžu mít já, ať nemáš ani ty.
- Osolením oběti dáváme najevo, že nám záleží, aby Bůh dostal to nejlepší. Oběť nelze odfláknout ani uspěchat.
14 Přineseš-li Hospodinu přídavnou oběť it prvotin, přineseš jako přídavnou oběť ze svých prvotin klasy pražené na ohni . drcené zrní it čerstvého obilí.
- [tj. zralé, ale ještě měkké zrno, které se jedlo pražené; podle h. výrazu ’abíb byl pojmenován „měsíc klasů“, později též zvaný nísan;
- Šlo tedy o variantu dobrovolné oběti přídavné michsah, která se přinášela v období sklizně. Zřejmě o vyjádření vděčnosti za to, že úroda dozrála – vždyť je za co být Bohu vděčný: ve hře je tolik faktorů, které mohou úspěšnou sklizeň zhatit. A žádný z nich nemáme ve svých rukách.
- To, že úroda dozraje je zázrak (stejně např. jako to, že se narodí dítě). Zrnka se multiplikují v podstatě sama. Jejich růst člověk neovlivní, pouze se snaží zajistit potřebné podmínky. A ani toho není schopen řádně – jestli bude teplo nebo zima, sucho nebo déšť ve svých rukách nemá.
- vděčnost za živobytí je důležitou součástí křesťanského života. Každá výplata, každá zakázka jsou důvodem k vděčnosti.
- Přinášelo se zřejmě opět jednak již hotové jídlo: pražené klasy se normálně jedly – a drcené zrní je mouka. Bohu se tedy přinášejí buď hotová jídla nebo polotovary, suroviny většinou ne.
15 Dáš na ni olej a položíš na ni kadidlo. To "I have with oil. 6 You shall break it in pieces and pour oil on it; it is a grain offering.
- Olej ochucuje a kadidlo dělá z jídla oběť.
16 Kněz it ní bude obětovat pamětní dar — část z jejího drceného zrní a z jejího oleje se vším kadidlem — a grain ohnivou oběť Hospodinu.
- Kněz opět odebere vzorek a s kadidlem jej spálí. Zbytek mu zůstane