Matouš – kapitola 28

1 Po sobotě, když už svítalo na první den týdne, přišla Marie Magdalská a ta druhá Marie, aby se podívaly na hrob. 

• ř. epifóskein – ‚svítat‘; 
• Jsme u poslední kapitoly Matoušova evangelia. Ve srovnání s předcházejícími kapitolami, popisujícími okolnosti Ježíšovy smrti, je poměrně krátká.
• Naposledy jsme se s těmito dvěma ženami setkaly pod křížem a pak sedícími u hrobu v pátek večer po provizorním pohřbu zorganizovaném Josefem z Arimatie.
• Nějak přečkaly sobotu – zřejmě mezi učedníky a učednicemi.
• Ti se někde tajně shromáždili a diskutovali. Probírali proběhlé události ze všech stran, snažili se v nich najít nějaký smysl, možná vykřesat nějakou naději.
• Vzpomněl si někdo z nich na Ježíšova slova o vzkříšení, o znovuvybudování zbořeného chrámu apod.? Snad ano. Osobně ale pochybuji, že ve víru hrozných událostí měli nějakou uchopitelnou naději ve vzkříšení. Spíše museli mít v hlavách absolutní zmatek.
• I když Ježíš je na svou smrti připravoval poměrně „systematicky“, to, co zažili bylo příliš hrozné, přesahující nejhorší představy. Když Ježíš hovořil o své smrti, nikoho nenapadlo, že by to mohlo být tak hrozné.
  • Snad nějaká poprava jako u Jana Křtitele mohla být v myslích učedníků představitelná, ale že by jejich Mistra mohlo potkat něco tak hrozného, muselo přesahovat míru jejich představivosti.
• Nyní se ženy hned, jak to bylo možné, vypravily „zkontrolovat“ hrob.
• Jak jsme již řekli, „fungovaly“ zřejmě v bazálním „praktickém“ módu – i když se svět hroutí, je třeba se postarat o rodinu, nakrmit děti, apod. V tomto případě – postarat se o mrtvého.

2 A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něm. 

• var.: + od vchodu do ^[hrobky^];
• Ženy zřejmě přišly právě ve chvíli, kdy se tyto události odehrávaly – kdy k hrobu přicházely nebo tam již byly, nastalo zemětřesení a objevil se anděl.
• Jak víme odjinud, předem si dělaly starosti, jak se do hrobky k tělu dostanou.
• Sled událostí mohl být např. takovýto:
  • Ženy přicházejí k hrobu, kde postává a posedává vojenská hlídka. Nastává zemětřesení, objevuje se anděl. Vojáci se rozprchávají.
  • Ženy přicházejí k hrobu již po zemětřesení a příchodu anděla – vojáci jsou již pryč. Možná zažily otřesy zemětřesení po cestě. Tomu by mohlo napovídat, že anděl již klidně sedí na odvaleném kameni a zřejmě na ně čeká. Odehnání hlídky proběhlo již před chvílí.
• Potřeboval Ježíš, aby mu anděl odvalil kámen a tedy „otevřel cestu na svobodu“?
  • Jeho vzkříšené tělo nemělo „superschopnosti“, které by mu umožnily si kámen odvalit vlastnoručně.
  • Na druhé straně bylo vzkříšené tělo schopno procházet pevnými překážkami (jak víme z pozdějšího zjevení učedníkům).
  • Nicméně Bůh rozhodně nechtěl, aby se Ježíš z hrobu „vyplížil“ – neplánoval vznik „záhady zamčeného pokoje“, kterou by lidé později do nekonečná řešili.
  • Přál si, aby vzkříšení bylo veřejné a nezpochybnitelné. Proto průvodní zemětřesení a proto velký a těžký kámen ve vchodu.

3 Jeho vzhled byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. 

• Vzhled anděla byl mimořádný – jak je obvyklé převládal vjem světla a bílé barvy.
• Bílé barvy jsou v nebi zřejmě oblíbené; případně si je andělé oblékají při cestách „dolů“.
• Je také dost možné, že v nebi je světleji, než na zemi – vše nebeské je pak pro nás „přesvětlené“.
  • Lidé v nebi by pak mohli, podobně jako polárníci trpět „sněžnou slepotou“ 😊. Nicméně nevíme např. o tom, že by apoštol Jan při exkurzi do nebe nosil tmavé brýle.
  • Naopak pro anděly (pokud jsou jejich oči adaptovány na množství světla) by pak pozemský svět mohl být tmavý či ponořený do šera.

4 Strachem z něho se strážci roztřásli a zůstali jako mrtví.

• Římská vojenská hlídka byla přítomná až do ranního nebo předranního příchodu anděla. Vojáci anděla zřejmě viděli sestupovat, možná stihli ještě zahlédnout jeho odstraňování kamene. Pak zřejmě omdleli.
• Buď omdleli ze strachu a šoku, je ale možné, že andělova přítomnost jim do bezvědomí nějakým nadpřirozeným způsobem pomohla.
• Nemuseli také být přímo v bezvědomí, ale mohli mít pouze zesláblé a roztřesené nohy. To se v „Boží přítomnosti“ stává poměrně často, že se i silní lidé neudrží na nohách.
• Ženy tam vojáky zřejmě ještě zastihly – ležící, roztřesené, v šoku nebo v bezvědomí.

5 Anděl promluvil k ženám: „Vy se nebojte. Vždyť vím, že hledáte Ježíše, toho ukřižovaného. 

• Vojáky anděl ignoroval – ti se buď už stihli odplížit nebo na slabých nohách rozutéct, případně někde ještě stále leželi.
• Formulace: „Vy se nebojte“ ukazuje, že vojáci se na rozdíl od žen naopak bát měli.
• Vím, že hledáte Ježíše, toho ukřižovaného: Anděl byl se ženami „na stejné lodi“ – stejně jako ony byl služebníkem Nejvyššího; jeho i jejich zájem se plně „točil“ kolem Ježíše.
• Anděl ženy uklidňuje – a bylo jim toho velmi zapotřebí. Jejich již tak extrémně „pocuchané“ nervy právě dostávaly další rány.
• Anděl byl oproti ženám mnohem silnější a měl více informací – přesto role těchto dvou slabých a zmatených žen v Božím plánu spásy byla velmi veliká.

6 Není zde, neboť byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na místo, kde ležel Pán.

• ř.: vstal / byl probuzen; 
• Anděl ženám jednoduše vysvětluje, co se stalo – a chce, aby se ženy na vlastní oči přesvědčily, že „nekecá“.
• Prázdné místo v hrobce jistě bylo přesvědčivé – neboť ženy byly před dvěma dny očitými svědkyněmi ukládání těla na toto místo.

7 A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen ^[z mrtvých^]; a hle, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte. Hle, řekl jsem vám speech,.“ 

• ř.: vstal / byl probuzen; 
• Od této chvíle se skutečnost Kristova vzkříšení stává tou nejaktuálnější a nejzajímavější sdílenou novinkou, která se na zemi kdy stala.
• Její sdílení je od nynějška prioritou číslo jedna.
• Proč to tak spěchalo? Protože učedníci žili stále v zoufalství a zmatení.
• Mám-li tak zásadní dobrou zprávu, nemohu si ji nechat pro sebe.
  • Jako nemohli mlčet malomocní v bráně Samaří při obléhání Ben-Hadadem (2Kr 7):  Nejednáme správně. Tento den je dnem dobré zprávy, a my mlčíme. Jestliže budeme čekat do svítání, dopadne na nás vina. Nuže, pojďme a oznámíme to v královském paláci. 

8 Rychle odešly od hrobky a se strachem i velikou radostí speech, běžely oznámit jeho učedníkům.

• Poslechly anděla a urychleně vyrazily se zprávou.

9 A jak šly dát zprávu jeho učedníkům, hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny!“ Ony přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. 

• ř.: uchopily;
• Jde o fascinující místo – je totiž dost možné, že Ježíš se se ženami setkává „mimo plán“.
  • Jako když prezident má při státní návštěvě na minuty naplánovaný program – a on se najednou neplánovaně zastaví, vejde mezi lidi a začne se bavit s nějakou nenápadnou dívkou.
• Setkání s andělem totiž nenaznačuje, že by anděl s něčím takovým počítal – že by předpokládal, že se Ježíš se ženami setká.
• Ježíšovo vzkříšení bylo naprosto „čerstvé“ – bylo tomu zřejmě jen několik (desítek) minut, co se zatřásla země, anděl odvalil kámen, Ježíš „se vymotal“ z pláten a vyšel ven.
• I pro Něj totiž muselo být vzkříšení úžasným zážitkem – najednou měl nové vitální perfektní tělo, které nic nebolelo.
• Ale nejlepší musel být pocit, že už má svou misi definitivně za sebou – a že ji úspěšně zvládl.
  • Jako přistání vojáka v Ruzyni po dlouhém nasazení v Afganistánu: Zvládl jsem to, neselhal jsem a jsem doma.
• Nicméně Ježíš ještě doma nebyl – byť v novém těle, byl stále na zemi (a to se na domov a na setkání s Otcem musel nesmírně těšit).
• To, že se Ježíš ještě zdržel kvůli tomu, aby uklidnil a utěšil dvě zcela „obyčejné“ vyplašené a zmatené ženy, je úžasné.
• Ježíš ženy jednoduše pozdravil a ony reagovaly zcela adekvátně vzdáním božské pocty – obejmutím nohou.
• Pro ženy muselo jít o „ochutnávku nebe“: setkávají s tím, koho před chvílí oplakávaly. Mají před sebou jasný důkaz, že Ježíš je Bůh. Co chtít víc.
• Nebe to ale ještě nebylo – před ženami ještě byly dlouhé a těžké křesťanské životy. To ale nic nemění na významnosti a kráse chvíle.
• Křesťané mají ve svých životech různé milníky, kdy se „nebe setkává se zemí“: např. když se poprvé setkávají s živým Kristem, zažívají příval nádherných emocí. To, že tyto okamžiky netrvají věčně, nic nemění na jejich významnosti a kráse.

10 Tehdy jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, aby odešli do Galileje; tam mě uvidí.“

• Ježíš si na ženy „počkal“, aby je:
  • Také On uklidnil (jako před chvílí anděl). Strach byla primární emoce, kterou v danou chvíli ženy prožívaly.
  • Za druhé – aby po nich vzkázal ostatním místo pozdější schůzky.
• Proč to měla být Galilea?
• Galilea bylo území severně od Jeruzaléma. Šlo o „periferii“ Izraele, „venkov“, kde žili „prostí lidé“ mluvící specifickým přízvukem. Žilo zde mnoho přimíšených pohanů.
  • Římská Palestina se skládala z Galilee (na severu), Samaří (uprostřed) a Judea (na jihu)
  • V Galilei se nacházel Nazaret, Kafarnaum a samozřejmě Galilejské jezero.
  • Z Galilee pocházela naprostá většina z dvanáctky učedníků.
  • Galilea byla duchovně otevřenější, měla více kontaktů s pohany, byla méně svázaná tradicemi.
• Ježíš si tedy dává sraz s učedníky „doma“, na klidnějším místě mimo Jeruzalém.

11 Když by the wife odcházely, hle, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím všechno, co se  přihodilo.

• Tyto události proběhly souběžně – odchod či útěk žen od hrobu (kdy cestou potkaly Ježíše) a útěk vyděšené stráže.
• Alespoň někteří z vojáků považovali za nutné informovat autority – ne ale autority římské, ale židovské.
• Šlo o římskou hlídku, kterou dal Pilát k dispozici židovským autoritám.
• Vojáci se tedy cítila zodpovědní Veleradě spíše než svým římským nadřízeným.
• Dost možná ale u Velerady hledali také ochranu – kdyby přišli do kasáren a sdělili svým velitelům, že jim bylo ukradeno svěřené tělo, mohli by být potrestáni nebo i popraveni. U kněží mohli doufat v přímluvu nebo shovívavost.
• Co si asi velekněží pomysleli? Měli za sebou „těžký den“ a možná u velekněze doma „oslavovali“, že se jim podařilo dotáhnout do konce jejich plán: Mesiáš byl úspěšně zlikvidován, povstání milionů poutníků nenastalo, římské vojsko zůstalo v kasárnách.
• A nyní taková „jobovka“.
• Vojáci při svém líčení jistě nešetřili detaily – popsali jak zemětřesení (které mohli pravděpodobně Židé také zaznamenat), tak andělův příchod a vlastní paralýzu.
• Nebyli kněží vyděšeni? Nezamrazilo je v zádech? Neřekli si spolu se setníkem: Co jsme to udělali? On byl opravdu Boží Syn?
• Připomeňme si, že cesta k pokání není nikdy uzavřena. Ať člověk udělal cokoliv, dokud žijeme, můžem kdykoliv padnout na kolena k Ježíšovým nohám a prosit o milost. A dostane se nám jí.
  • Mohl to udělat Jidáš, velekněz, kdokoliv z velerady, Pilát, Herodes i členové popravčí čety.
  • Bez pokání nás ale čeká pouze hrozný Boží soud – vždyť jsme ukřižovali Božího Syna.

12 Ti se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz 13 ⁽with the words⁾: „Řekněte: ‚Jeho učedníci přišli v noci, a když jsme spali, ho ukradli.‘ 14 Doslechne-li se o tom vladař, my ^[.^]  uchlácholíme a vás zbavíme starostí.“

• Autority byly nuceny navečer svolat další schůzi.
• Jak naložit s novou skutečností? Stalo se, čeho jsme se obávali – nemáme tělo.
• Co si kněží a starší vlastně mysleli, že se přihodilo? Jaké měli vysvětlení pro zmatené líčení vojáků?
• Došlo jim, že došlo ke vzkříšení? Pokud ano, muselo je mrazit.
• Pokud ne vzkříšení, co se tedy mysleli? Jaké měli alternativní vysvětlení? Krádeže těla se obávali, ale tu vojáci nepopisovali.
• Kdyby strážní na hlídce opravdu trestuhodně selhali a usnuli, měli by tendenci se k tomu přiznat? Těžko – riskovali by smrt. Jakou výmluvu by si na vlastní omluvu vymysleli?
• Kámen vrátit na místo a dělat, že se nic nestalo, nemohli kvůli „všetečným“ ženám, které se chystaly tělo ošetřit a které také by svědkyněmi zemětřesení, odvaleného kamene i andělova příchodu.
  • Připomíná mi to jednu scénku, kde si žáci ve třídě vymýšlejí výmluvy, proč přišli pozdě na vyučování. Výmluvy všech jsou nesmyslné až absurdní, ale všechny triumfuje jeden žák, který tvrdí, že se zpozdil, protože ho unesli mimozemšťané. Výmluva strážných je této úrovni.
• Celá situace je nepřehledná, zamotaná až absurdní – a židovské autority reagují, jak reagují: Samy hlídku navádějí k výpovědi, která potvrzuje jejich původní obavy z krádeže těla.
• Cíl kněží a starších je jasný – pokud se rozšíří zpráva o Ježíšově vzkříšení, budeme moci argumentovat: Ale kdepak, to je jen marná snaha učedníků zamaskovat, že přišli o svého Mesiáše. Ukradli jeho tělo a teď šíří fámy o jeho vzkříšení.
• Židé hlídce slibují, že nebudou potrestáni, i kdyby se to jejich nadřízení (včetně Piláta) dozvěděli.
  • Kdyby židé šli za Pilátem a začali mu vyčítat, že jím zapůjčena hlídka naprosto selhala, je dost pravděpodobné, že by byli hlídkující vojáci z prestižních důvodů popraveni.
  • Pomohlo by jim v takovém případě tvrzení, že byli „přemoženi“ andělem? Těžko.
• Navíc je uplácejí značnou částkou.

15 Oni vzali peníze a učinili, jak byli poučeni. A ⁽tato zpráva je mezi Židy rozšířena⁾ až do dnešního dne. 

• ř.: toto slovo bylo … rozšířeno;
• Co měli vojáci dělat? Měli nějakou alternativu? Těžko. Museli spolehnout na slovo Židů, že je v tom nenechají.
• Že se toto vysvětlení zmizení Ježíšova těla mezi lidmi „chytlo“, není příliš divu. Pokud vyloučím ve svých úvahách možnost vzkříšení, mnoho možností pro vysvětlení prázdného hrobu mi nezůstává.
  • V samizdatu v osmdesátých letech vyšla kniha Vzkříšení od autora s pseudonymem M. Š. Chašbaz (šlo o Jiřího Hedánka). Sledem logických úvah dokládá, že vzkříšení je daleko nejpravděpodobnějším vysvětlením velikonočních událostí. Všechna ostatní vysvětlení včetně krádeže těla jsou nepravděpodobná.

16 Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil.

• Pokyn odejít do Galileje měli učedníci od žen.
• O hoře Ježíš ženám neříkal nic nebo to autor nezaznamenal.
• Mohlo jít o nějaké místo, kde učedníci s Ježíšem dříve trávili čas.

17 Když ho spatřili, poklonili se He; ale někteří pochybovali.

• Matouš je v popisu čtyřiceti od Ježíšova vzkříšení po nanebevstoupení enormně skoupý na slovo.
• Zaznamenává pouze závěrečné poslání, vše ostatní shrnuje do: Když ho spatřili, poklonili se He; ale někteří pochybovali.
• Jak víme odjinud, pochybovačem byl Tomáš. Ale i jeho pochybnosti byly při osobním fyzickém setkání rozptýleny.

18 Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi.

• Jak tedy zněly závěrečné pokyny jejich oslavného Mistra a přítele?
• Nejprve připomíná, že Jeho pravomoc je od nynějška absolutní – vše v duchovním i fyzickém světě se musí dít výhradně podle Ježíšovy vůle. Ďábel je definitivně poražen, odstaven od rozhodování.
  • Neznamená to ale, že by přestal být aktivní nebo zmizel ze scény.
• Ježíš si toto postavení „vybojoval“ porážkou satana. A porazil jej skrze svou poslušností Boha, kterou do krajnosti projevil ochotou zemřít na kříži.

19 Jděte ^[tedy^] a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého

• ř.: učiňte … křtíce je … a učíce je …; Přechodníky jsou obohacením jazyka a je škoda, že z češtiny vymizely. Zde přechodník vyjadřuje, že činění učedníků spočívá ve křtění; že nejde o dvě souběžné činnosti.
• Učedníci dostávají od Mistra pokyn, co mají dělat po dobu Jeho nepřítomnosti, po dobu jejich zbývajících životů na planetě. K čemu mají využít čas jim vyměřený. Jde o jednu věc, jde o:
• činění učedníků: Učedník je ten, kdo se učí od mistra, u mistra. Učedník ještě neví a neumí, ale tráví čas s mistrem, aby se dozvěděl a naučil.
• Ježíšovou vůlí je, aby mezi lidmi byli vyhledáni a do učednických řad zařazeni lidé, kteří se od Něho chtějí učit.
• Jak to mají učedníci dělat, jim Ježíš neupřesňuje – mají zvěst o svém Mistru lidem říkat a do svých řad pak mají zvát ty, kdo projeví zájem se připojit.
• Křesťanství je „otevřený“, nikoliv okultní „systém“ – kdo má zájem se připojit, má možnost. Připojení se je žádoucí, pozvánka je veřejná a široce šířená.
  • Učedníci Mistra poslechli a zvěst o Kristu šířili dál. Výsledkem byl vznik církve – a v tomto „zvacím“ módu pokračuje církev do dnešních časů. Kdo se o možnosti nastoupit k Ježíši do učení dozví a přihlásí se, stává se učedníkem.
• Křtění je součástí činění učedníků: Přihlášení se do učení ke Kristu se děje ponořením do vody. Jde o symbolický akt s více významy.
• Dále Ježíš uvádí, že křest má být prováděn ve jménu Boží Trojice. Co to znamená? Učedník křtem navazuje vztah nejen se Synem, ale i s Otcem a Duchem.
  • Jde o místo, kde je Boží Trojice explicitně zmíněna a zdůrazněna. Obecně je učení o Boží Trojici obtížné a lidským rozumem ne plně obsáhnutelné.

20 a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. ^[Amen.^]" 

• Učíce je také přechodník. Učení je součástí činění učedníků.
• Ti, kdo se přihlásí k Ježíši „do učení“ se po pokřtění mají začít učit. Učit čemu? Zachovávat všechno, co Ježíš učedníkům přikázal. 
• Ježíš toho přikázal poměrně hodně – obsáhnout toto „učivo“ vyžaduje čas a úsilí. Kristův učedník tím stráví celý zbytek svého života.
• Jde o učebnicový příklad vztahu učedník – Mistr.
  • Výhodou je, že Ježíšovi učedníci se nejen učí z knih (z Bible), ale mají s Kristem navázán i osobní vztah. Jejich učednický proces obsahuje teorii i praxi, to vše pod vedením osobního Mistra výcviku.
• Vzdělávání či osobnímu růstu se v Kristově učení meze nekladou. Každý má kam jít, každý má kam stoupat. Metou je dorůst do Kristovy podoby dle Ef 4,13 (rosteme do plné zralosti Kristovy) či Ř 8,29 (růst do podoby obrazu jeho Syna), což v plnosti je úkol sice nesplnitelný, ale trvale motivující.
  • Vzdělávání je přiměřené momentálnímu stavu učedníka.
• Učednický proces není vůbec snadný – Ježíš ale svým učedníkům svou trvalou přítomnost – a to všem, bez ohledu na místo a čas.

.

.