2. Moses - chapter 34

1 Hospodin řekl Mojžíšovi: Vytesej si dvě kamenné desky stejné jako ty první, a napíši na desky slova, která byla na prvních deskách, jež jsi roztřískal. 

• Vypadá to, že Mojžíš měl „napravit svou chybu“? Když mu „ruply nervy“ a roztřískal první desky s Desaterem, tak nyní měl vlastnoručně vytvořit jejich kopii?
• Bylo rozbití desek hříchem, selháním? Ne nutně – existuje i svatý hněv a Mojžíš si oprávněně mohl myslet, že desek již nebude potřeba – vždyť jaképak desky smlouvy, když o smlouvu nikdo nestojí?
  • Je to podobné jako kdyby se muž vracel ze služební cesty a chtěl by manželku překvapit smlouvou, že jí zakoupil nový dům. Nachází ji ale v posteli s jiným. Lze se takovému muži divit, že darovací smlouvu ve vzteku hodí do kamen?
• Může rozbití desek ukazovat na Mojžíšův charakterový rys prchlivosti? Vždyť víme, že později jej vzteklé udeření do skály stálo dokonce možnost vejít do zaslíbené země.
• Pokud šlo o nepatřičnou prchlivost, v tomto případě mu to Bůh nevyčítá, pouze jej nechává škodu napravit.
• Mojžíš měl zřejmě připravit matrici – text na desky opět na Sinaji vlastnoručně napsal Hospodin.

2 Buď ráno připraven. Vystoupíš ráno na horu Sínaj a zůstaneš tam přede mnou stát na vrcholu hory.

• Ne výrobu desek měl tedy Mojžíš maximálně 24 hodin – pokud se výroba táhla, je možné, že toho té noci mnoho nenaspal.
• Mojžíš dostává pozvánku na další setkání.
• Půjde zároveň o splnění Mojžíšova přání vidět Hospodina více „z blízka“.

3 Nikdo s tebou nevystoupí a nikdo se neukáže na celé hoře; ani brav či skot se nebude pást směrem k té hoře.

• Pozvánka je vzhledem k plánovanému mimořádnému programu zcela výlučná.

4 Mojžíš vytesal dvě kamenné desky, stejné jako ty první, časně z rána vstal a vystoupil na horu Sínaj, jak mu Hospodin přikázal, a vzal s sebou dvě kamenné desky. 

• Bůh řekl, že Mojžíš má na setkání přijít ráno.
• Mojžíš vyrazil již brzy ráno – pravděpodobně se nemohl dočkat, také chtěl přijít včas (výstup na horu mohl trvat třeba dvě hodiny).
• Dvě desky musely vážit několik kilogramů – z tohoto hledisky se do kopce musely „pronést“.

5 Hospodin sestoupil v oblaku, stál tam s ním a zavolal jméno Hospodin. 

• [některé překlady (již Vul) vidí jako podmět u druhého a třetího slovesa Mojžíše; to potom ovšem neodpovídá v. 34,6 a 33,19];
• Co se odehrálo, není jasné – Hospodin sestoupil na vrcholek hory v oblaku: tedy Sinaj se zahalila oblakem, jak tomu bylo vždy, když tam byla Boží přítomnost. To ještě nebylo nic neobvyklého.
• Hospodin na hoře s Mojžíšem stál. Pokud bereme vážně možnost, že Mojžíš čas na hoře obvykle trávil s Ježíšem, šlo nyní zřejmě o něco jiného a mimořádného – o přítomnost Hospodinovu, Otcovu.
• Ta, jak víme není možná „napřímo“ – člověk by ji nepřežil.
• Hospodin chce vyhovět Mojžíšova žádosti a nepřímým způsobem se mu zjevuje maximálně, jak je to možné: volá své jméno Hospodin.
• Slyšet Boží jméno z Jeho vlastních úst je zřejmě něco naprosto mimořádného.
• Hospodin ale neřekl pouze své jméno – jak uvidíme vzápětí, udělal a řekl toho více.

6 Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý by  hněvu, hojný . milosrdenství a věrnosti,

• n.: před ním;
• n~: trpělivý; 
• Hospodin kolem Mojžíše prošel – jde zřejmě o maximální možnou Boží fyzickou blízkost, jakou je lidská bytost ještě schopna přežít.
• A k dvojímu vyslovení Svého jména Hospodin Bůh přidal další slova – charakterizoval sám Sebe několika vlastnostmi. Nazval se:
  • Bohem soucitným a milostivým: Jde o základní Boží vlastnosti.
    • Jako kdyby člověk měl charakterizovat sám sebe, co nejlépe popsat podstatu své osobnosti a charakteru – jistě by jako první uvedl to, co si myslí, že jej charakterizuje nejvíce.
    • U Boha jsou těmito základními a prvotními charakteristikami soucit a milosrdenství – jde o způsob, jakým se Bůh vztahuje k lidem či ke svému okolí obecně.
  • Pomalý by  hněvu: je těžké Jej rozhněvat, rozčílit nebo rozzuřit.
    • Je to těžké, ale ne nemožné. Z mnoha míst Písma je naprosto zřetelné, že Hospodin rozhněvatelný je.
    • O Božím hněvu se v Bibli píše na mnoha místech – pokud On není prchlivý, pokud je těžké Jej „naštvat“, a přesto tolikrát rozzlobený je, je více než jasné, že lidé se rozhněvat Boha opakovaně opravdu snaží.
    • Od dob Adama a Evy, Noeho a Mojžíše, až dodnes Jej lidé provokují znovu a znovu, vždy tak dlouho, až se přes svou pomalost k hněvu, opravdu rozhněvá.
  • Hospodin je hojný . milosrdenství a věrnosti: Jestliže rozhněvat se trvá Nejvyššímu dlouho, být milosrdný je u Něho „jedna dvě“, tedy ihned.
    • A v tomto postojí setrvává věrně – tedy nemění jej v závislosti na okolnostech. Bůh není chvíli milosrdný a chvíli nemilosrdný, Jeho vztah k lidem je dlouhodobě stejný.

7 zachovává milosrdenství tisícům, snímá vinu, přestoupení a hřích, jistě však nenechá viníka bez trestu, navštěvuje s trestem vinu otců na synech i na synech synů, na třetí i čtvrté generaci.

• Co o Sobě Hospodin sděluje dále?
• Upřesňuje, jak dlouho trvá ono Boží „věrné“ milosrdenství. Je to týden, měsíc, rok či ještě déle?
  • Pro srovnání – jak dlouho trvá naše lidské milosrdenství?
  • Petr se ptal Ježíše, zda máme odpustit „snad až sedmkrát“ – a dával to jako příklad nepředstavitelné až „nadlidské“ slitovnosti. Ježíšovu odpověď známe (77 krát – . tedy prakticky do nekonečna).
• Hospodin milosrdenství zachovává tisícům: z kontextu se zdá, že je myšleno tisícům pokolení – podobně jako je ostatně uvedeno i v druhém přikázání Desatera např. v Ex 20,6.
  • Hospodin tedy věrně zachovává milosrdenství velmi dlouho, prakticky nekonečně.
  • Údaj o tisíci generací jistě neznamená: „Tisíc generací a dost – tisíci první generaci už milosrdenství neprokážu“.
  • Tisíc generací lidí od Adama po Kristův návrat ostatně pravděpodobně ani nestihne proběhnout.
• Je zdůrazněna Boží dlouhodobá ochota snímat vinu, přestoupení a hřích – na druhé straně je důležité si uvědomit, že to neznamená, že vina není potrestána: Je totiž naprosto jisté, že Hospodin nenechá viníka bez trestu.
• Mojžíši jsou tedy zdůrazněny a připomenuty tři skutečnosti:
  • Hospodin má sklon k milosrdenství
  • To však neznamená, že by netrestal vinu
  • Jeho ochota být milosrdný vysoce převyšuje Jeho rozhodnutí trestat.
• Všechny tyto skutečnosti jsou dokonale naplněny v Kristově záchranném díle: Bůh ve svém Synu udělal naprosté maximum pro to, aby vyznaná vina mohla být odpuštěna.
  • Mojžíš se zde již nějakých patnáct set let před Kristem dozvídá velmi zřetelně, jaký je Boží charakter a základní rysy Jeho spasitelného plánu.
• Jestliže tisíc generací je téměř jistě symbolickým vyjádřením „mnoha“, tři až čtyři generace jsou možná myšleny doslovně. Odpovídá to zhruba naší zkušenosti, kdy hřích rodičů se běžně propisuje k dětem, vnoučatům a někdy i pravnoučatům.

8 Mojžíš rychle poklekl na zem, klaněl se 

• n.: s tváří k zemi; 
• Je těžko si představit jinou Mojžíšovu reakci na Hospodinovu přítomnost a Jeho slova.
• Co jiného, než maximální úcta přichází v úvahu? A jak lépe vyjádřit úctu, než klaněním?

9 a řekl: Jestliže jsem nalezl milost ve tvých očích, Panovníku, ať jde Panovník v našem středu, přestože je speech, lid tvrdé šíje. Odpusť naši vinu a náš hřích a přijmi nás do dědictví. 

• h. kî nejčastěji vyjadřuje „protože / neboť“, ovšem dle kontextu též „přestože“;
• Jde o dojemné místo – Mojžíš využívá mimořádné Boží přízně ani síly okamžiku k ničemu jinému, než k přímluvě za lid.
• Zažívá právě s Hospodinem mimořádné chvíle nebývalé blízkosti – a jistě se dá říci hlubokého přátelství či lásky.
• A v této mimořádné intimní chvíli první, co Mojžíš dělá, na co si vzpomene, je, že žádá Boha aby svůj lid neopouštěl.
• Uznává obrovskou problematičnost izraelského národa, přesto prosím o odpuštění a nový začátek.
• Připomeňme si, že do této chvíle hrozilo, že Hospodin sice Izraelce nevyhladí, že je i dovede do zaslíbené země, ale to vše bez osobní účasti.
  • Jak jsme již vysvětlovali na obrazu nevěrné manželky a zhrzeného manžela, který říká: Za tvou zradu tě nepotrestám, dokonce ti budu posílat peníze, aby ti nic nescházelo – ale vidět tě už nechci.
  • Mojžíš „za nevěrnou manželku“ odpovídá: O tohle nestojím – k čemu je mi zaopatření. Bez tvé přítomnosti, bez našeho vztahu nic z toho nemá smysl.
• Možná by se dalo říci, že Mojžíš využívá Hospodinovy „slabé chvilky“, chvilky, kdy je Nejvyšší „naměkko, otevřen prosbám“ – aby přinesl svou žádost.
  • Toto umění nám lidem není neznámé – zkušená manželka dobře ví, kdy přinést manželovi svou přímluvu za nezdárné dítě: Neudělá to hned po jeho příchodu z práce, ale až večer, kdy je manžel po jídle a odpočinku dobře naladěn.
  • Manžel samozřejmě rozpozná určitou naivní účelovost ženina jednání, ale nevadí mu a přesto vyhoví.
  • Přesně tuto taktiku použila královna Ester vůči Achašverošovi i Moábka Rút vůči Boázovi – a také Abrahám po společném jídle vůči svým hostům před zničením Sodomy.

10 On řekl: Hle, uzavírám smlouvu: Před celým tvým lidem učiním divy, jaké nebyly stvořeny na celé zemi ani v žádném národě. A celý národ, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo, protože to, co s tebou učiním, bude vzbuzovat hrůzu. 

• Hospodin na Mojžíšovu žádosti odpovídá kladně a hned dohodu smluvně „dává na papír“.
• Ano, půjdu s vámi tedy osobně a osobně se o vás nadpřirozeně postarám. A to, co budu dělat, bude opravdu stát za to.

11 Dbej na to, co ti dnes přikazuji. Hle, vyženu před tebou Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce.

• n.: Věnuj pozornost …; 
• Během naší společné cesty bude i nadále záležet na tvém chování.
• Oblast, kterou společně obsadíme, pro tebe nebude bez úskalí.

12 Měj se na pozoru, abys neuzavřel smlouvu s obyvateli země, do níž jdeš, jinak budou léčkou ve tvém středu.

• Hospodin hodlá svůj lid vést do pro něj rizikové oblasti.
• Izrael je vůči Hospodinu nevěrnou manželkou se sklonem k promiskuitě a prostituci, která doposud využila každé možné příležitosti k brutální nevěře.
• Nyní bude manžela doprovázet do země plné urostlých nadržených gigolů, do země, kde je prostituce běžná a uznávaná. Manžel ji předem varuje, že si musí dávat velký pozor, aby se vůči svému manželovi udržela v čistotě.
  • Můžeme si představit i varování pro kleptomana před vstupem do země, kde si lidé nezamykají domy ani auta;
  • pro vyléčeného narkomana před cestou do Amsterodamu;
  • pro člověka se sklonem k alkoholismu před cestou na Oktoberfest;
  • pro člověka se sklonem k obžerství před cestou na kulinářské hody, apod.
• Je třeba se mít se na pozoru: Hospodin nehodlá před svým lidem pokušení odstranit.
• Země, do která směřujeme, je plná hříšných obyvatel a od těch je třeba si držet absolutní odstup – neuzavřít s nimi smlouvu.
• Protože jakýkoliv kompromis s místními obyvateli se stane léčkou ve tvém středu.
  • Chodí-li muž denně kolem nahých žen vystavených ve výkladní skříni nevěstince (nebo kolem nahého billboardu), jde o trvalou léčku. Člověk může vzdorovat, pravděpodobnost selhání je ale značná.
  • Podobně kleptoman kolem nezamčeného auta, hulič kolem coffee shopu, alkoholik kolem stánku s pivem nebo žrout kolem stánku s rychlým občerstvením.

13 Naopak jejich oltáře strhněte, jejich posvátné sloupy roztřískejte, jejich posvátné kůly pokácejte.

• Roztřískejte (posvátné sloupy): Jde o stejné slovo jako, když Mojžíš roztřískal kamenné desky Desatera. Překladatelé vybrali pěkné české slovo s nádechem vzteku při rozbíjení.
• Nejen že s místními nepřicházejí v úvahu žádné dohody či kompromisy – je třeba vše, co od nich pochází, naprosto odstranit, do důsledků vykořenit, zničit do základů, tedy strhnout roztřískat, pokácet.
• Oltáře, sloupy a kůly were posvátné – šlo o místa, kde se lidé scházeli, protože věřili, že je možno se tam setkat s božstvy.
  • Dost možná šlo o místa se „zvláštní energií“, která by „ocenili“ i novodobí uctívači pohanství, šamanismu, keltství, slunovratů apod.
• Co na těchto místech místní obyvatelé dělali? Obětovali svým bohům a pořádali slavnosti.
  • Součástí obětních slavností bylo i obětování lidí včetně dětí.
  • Festivaly byly atraktivní i tím, že byly sexuálně uvolněné.
  • Součástí dost možná byly i aktivity, které známe z dnešní doby: chození po žhavém uhlí, duchovní očista od negativních energií vodou, ohněm či kouřem, posvátné kruhy, uctívání živlů, slunce, nebeských těles či přírody, tanec kolem ohně, zpěv, flétny, bubnování, práce s dechem, uvádění do transu, alkohol či halucinogenní drogy a mnoho dalšího.
• Rozhodně šlo o „zajímavé akce“, které dokázaly přilákat davy účastníků.

14 Nebudete se klanět jinému bohu, neboť Hospodin, jehož jméno "I have Žárlivý, je Bůh žárlivý.

• Bůh jakoukoliv účast na podobných pohanských slavnostech striktně vylučuje.
• Dvojí zmínka o Boží žárlivosti zdůrazňuje, že nejde o nějakou teoretickou poučku, ale o osobní věc.
  • Podobně např. to, že muž po svatbě nebude chodit do nevěstince není jen teoretickou technickou součástí manželské dohody, ale pro manželku velmi osobní věc.
• Informaci, že Bůh je žárlivý je třeba přijmout za svou – vztah s lidmi bere velmi osobně a velmi vážně. S tím je třeba při navazování vztahu s Ním počítat.
• Pokud navazujeme vztah s Hospodinem, nevstupujeme do volného „polyamorního vztahu“, ale do enormně monogamního svazku.
  • Pokud hledáme volný vztah, pokud se chystáme „poletovat „od květinky ke květince“, od boha k bohu“, je lépe si s Hospodinem nic nezačínat.
• Snad ještě je vhodné zdůraznit, že obrazem Boha není úzkoprsý neschopný manžel, který svou mladou manželku vězní doma a nedopřeje jí ani trochu svobody nebo zábavy. Ani patologicky žárlivá nedůtklivá manželka.
• Bůh se ke své žárlivosti hrdě a opakovaně hlásí. I z našich životů víme, že existuje žárlivost zdravá i patologická:
  • Pokud je mi úplně jedno, co a s kým dělá můj partner, je to divné a nezdravé.
  • Pokud jsem patologický žárlivec, je to také k ničemu.

15 Neuzavírej smlouvu s obyvateli země; budou chodit smilnit za svými bohy, budou obětovat svým bohům a pozvou tě, budeš jíst z jejich obětních hodů.

• Místní obyvatelé budou mít snahu tě zkorumpovat. Poté, co zjistí, že nejsou schopni tě zničit vojensky, zvolí ke zničení rafinovanější mírovou cestu: budou tě zvát na hostiny svých obětních slavností.
• Jak jsme již říkali, tyto festivaly budou zábavné a atraktivní, budou plné vzrušujícího duchovna, zábavy a sexu.

16 A budeš si brát z jejich dcer pro své syny a jejich dcery budou chodit smilnit za svými bohy a přivedou tvé syny, aby chodili smilnit za jejich bohy.

• Pokud tě „nedostanou“ na modlářské festivaly, zkusí to přes sňatky.
• Platí téměř bez výjimky, že pokud si věřící hoch či dívka dobrovolně vezmou nevěřícího, nevěřící partner je od víry odvede.
  • Pokud věřící partner přivede nevěřícího k víře, jde o výjimku.
• Také zde to tak Hospodin nekompromisně nastiňuje: Pokud si budeš brát z jejich dcer pro své syny, dopadne to, jak to dopadnout musí – tvoji synové opustí Hospodina a odejdou k baalům.
  • Svým způsobem je to zajímavé – člověk si říká: Proč to nemůže dopadnout tak, že dívky okolních pohanských národů po svatbě následují svého manželka a přimknou se k Hospodinu?
  • Příčinou (alespoň z části) pravděpodobně je, že sňatek s nevěřící dívkou je již primárně aktem neposlušnosti či vzpoury vůči Bohu – a od mladého muže, takto od počátku odmítajícího Boha poslouchat, lze jen stěží očekávat, že svou rodinu povede správně.
• Takže s původními národy žádná kontinuita, žádné dohody, kompromisy či spřízňování.

17 Slité bohy si nedělej. 

• Tele nikdy více. Jednou stačilo – buďte rádi, že jste přežili.

18 Budeš zachovávat svátek nekvašených chlebů. Your sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, v určený čas měsíce ábíbu, neboť v měsíci ábíbu jsi vyšel z Egypta.

• Mluví se o Pesachu – je zajímavé, jak je tento svátek (i jiné svátky) pro Hospodina (resp. pro Izraelce) důležitý.
• Řeklo by se: Vždyť je to jen svátek, vlastně „hra“ na něco.
• Týden si budete hrát na odchod z Egypta. Budete dělat, tvářit se, JAKO byste znovu odcházeli z Egypta.
• Není to infantilní? Děti si přece hrají „jako“ – „na obchod“, „na školu“ apod. Proč se mají Izraelci jednou ročně chovat „jako by“ se vrátili v čase? Jako by se někam chystali, přestože nikam nejdou?
• Proč nestačí si o exodu přečíst, připomenout si jej, povídat si o něm?
• Zřejmě jde připomenout si exodus co nejplastičtěji, nejnázorněji, okusit si jej co nejvíce „na vlastní kůži“.
  • Je všeobecně známo, že schopnost zapamatovat si stoupá se zapojením smyslů.
  • Někdy se uvádějí i procenta zapamatování: Co slyšíme 10 %; Co čteme 20 %; Co vidíme 30 %
    Co slyšíme a vidíme 50 %; Co sami říkáme 70 %; Co děláme (prakticky zkoušíme) 90 %.
  • Božím záměrem tedy může být Izraelcům stěžejní události jejich dějin co nejvíce vštípit.
  • A také některé aspekty zakusit na vlastní kůži – jaké to je, jíst týden nekvašený chléb, hořké byliny, jindy třeba jaké je se postit nebo bydlet v provizorních stáncích.
  • Takováto názornost může mít význam zvláště pro děti, které tak nasávají historii svého národa od útlého dětství.
• V tomto kontextu „naše“ svátky (reálně jde o Vánoce a Velikonoce) v naší společnosti příliš takovéto připomínkové a zážitkové funkce nemají.

19 Všechno, co otvírá lůno, patří mně; každý samec ze tvého dobytka, prvorozené ze skotu i ovcí. 20 Prvorozeného osla vykoupíš ovcí. Jestliže . nevykoupíš, zlomíš mu vaz. Každého prvorozeného  ze  svých synů vykoupíš. Nikdo se neukáže přede mnou s prázdnou.

• h.: co otevírá lůno (stejný výraz jako na počátku v.);
• Jde o zajímavý princip, který jsme již diskutovali ve 13. kapitole (Ex 13,12-13).
• Je zajímavé, že se vztahuje stejně na zvířata i lidi.
• Stejně jako ve 13. kapitole je princip prvorozenců zmíněn v kontextu odchodu z Egypta – kde prvorozenec tím, kdo jen tak tak unikl smrti díky krvi pesachového beránka. Je tedy víc, než jasné, že si na něho nemůžeme činit nějaké trvalé nároky.

21 Šest dní budeš pracovat a sedmý den přestaneš. při orbě a při žni přestaneš. 

• Sobota se táhne vztahem mezi Hospodinem a Jeho lidem jako červená nit.
• Je tomu tak proto, že člověka je třeba vytrhnout z koloběhu všedního života – jen tak si pravidelně připomene a obnoví svůj vztah ke Stvořiteli.
• Člověk, jsa vytržen z rutiny práce a ponechán sám sobě, začne přemýšlet. Není-li vytržen, je schopen prožít celý život bez toho, aby se na životem zamyslel.
• Toto vytržení musí být někdy i „násilné“ – činnost je třeba přerušit, bez ohledu na to, jak důležitá se jeví. Orba a žeň jsou pro přežití zásadní, ale i ty je třeba v sobotu přerušit.
• Sobotu není možno odsunout ani, když přerušení žně zvyšuje rizika poškození úrody (např. deštěm).
• Soboty nelze posunovat ani kumulovat či s nimi zacházet jiným způsobem volně. Sobotám je třeba se přizpůsobit, „přes sobotu nejede vlak“.
  • Je tím posilována i lidská víra – když v sobotu přerušíme práci, spoléháme na to, že Hospodin se k naší poslušnosti přizná a „nežádoucí účinky“ přerušení práce „vykryje“.

22 Budeš slavit svátek týdnů, prvotin pšeničné žně a svátek sklizně be konci roku. 23 Třikrát za rok se každý, kdo je u tebe mužského pohlaví, ukáže před Panovníkem Hospodinem, Bohem Izraele.

• Tento princip jsme šířeji diskutovali v Ex 23,14 a Dt 16,16.
• Cyklus roku „6+1 plus tři velké svátky + menší svátky“ je Hospodinem nastaven „akorát“.
  • I v dnešní době jsou moderní pouti – lidé masově chodí např. do Santiaga nebo stezkou kolem Česka.
• Izraelci měli třikrát ročně na programu pěší pouť do hlavního města. Šly celé rodiny. Společně pěšky po mnoho dní putovat muselo být příjemné a zábavné. Utužovalo to rodinné i komunitní pouto.

24 Neboť vyženu před tebou pohanské národy a rozšířím tvé území a nikdo nebude dychtit po tvé zemi, když budeš třikrát za rok vystupovat, aby ses ukázal před Hospodinem, svým Bohem. 

• Bůh slibuje, že během svátků, kdy celý národ bude opouštět svá území a putovat do Jeruzaléma, Bůh vykryje bezpečnost opuštěných domovů.
• Postavení Izraele mezi sousedy bude takové, že nikdo na nějaké výpady ani nepomyslí.

25 Nebudeš obětovat krev mé oběti ⁽spolu s⁾ kvašeným. Nezůstane do rána nic z oběti svátku Velikonoc. 

• h.: zabíjet;
• (předložka ‘al – obv.: na / nad – má vícekrát v souvislosti s obětmi význam „spolu s“
• Následuje směs několika „drobných“ pokynů.
• Kvas jako vždy symbolizuje hřích – a vše, co se přináší Hospodinu, každá oběť musí být hříchu prostá.
• Pesach se musí slavit správně – musí být připomenuto, že odchod z Egypta probíhal ve spěchu. V tomto kontextu žádné šetření není na místě.
  • Český národ je poměrně spořivý – není zvykem vyhazovat nespotřebované jídlo ani potraviny. Uvařené jídlo se běžně dojídá druhý den. Není to ale standardem všude – některé národy včerejší jídlo nejedí (u nás Romové).

26 To nejlepší it prvotin své země přineseš He domu Hospodina, svého Boha. Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.

• Naše závislost na Bohu je absolutní. Uvědomovat si to a být vděčný je „pro náš zdravý vývoj“ naprosto zásadní. A na vděčnosti vyjádřené prvotinami se nesmí šetřit.
• Příkaz ohledně vaření kůzlete se vyskytuje ještě v Ex 23,10; podrobně nad ním uvažuji v Dt 14,21.

27 Hospodin řekl Mojžíšovi: Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov jsem uzavřel smlouvu s tebou a s Izraelem.

• Mojžíš zřejmě dostává pokyn k psaní podrobných poznámek.
• Za čtyřicet dní toho s Bohem „probrali“ mnohem více, než jen Desatero, i když to bylo jistě jádrem a bylo zapsáno na kámen.
• Ostatní příkazy, např. ty, které jsme právě četli (o prvotinách a vaření kůzlete, atd.) si Mojžíš zřejmě průběžně zapisoval na nějaký běžný „papír“.
  • Ten asi nahoře od Boha dostal – i když při opakovaných výstupech už se psacím materiálem mohl předem vybavit sám (protože věděl, že pobyt bude plodný a že bude co zapisovat).

28 Byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chléb nejedl a vodu nepil a napsal na desky slova smlouvy, Deset slov.

• od toho ř. Dekalog, resp. Desatero;
• Mojžíš zde píše v třetí osobě (v er-formě) – tak je napsána většina Pentateuchu, i když občas je vložena poznámka v ich-formě.
• Dle AI je:
  • Genesis psána v naprosté většině psána v Er formě (což je logické – Mojžíš u těch událostí nebyl)
  • Exodus psána v naprosté většině v er-formě, jen v jednom až dvou procentech přechází Mojžíš do ich-formy.
  • Leviticus: celý v er-formě
  • Numeri: ich-forma výjimečně, ale vyskytuje se
  • Deuteronomium: 60–70 % v ich-formě (jde o vzpomínkovou a rekapitulační knihu).
• Tak dlouhý pobyt bez dodávky jídla a pití byl jistě nadpřirozený.
• Nevíme, jestli jde o obecný princip (V Boží přítomnosti buď nikdy není třeba jíst a pít – Boží energie člověka nějakým způsobem sytí a udržuje při životě) nebo zda v tomto konkrétním případě se Bůh nějak staral o Mojžíšovo tělo zvláštním způsobem (např. mu během pobytu nenápadně „kapala infuze“ s výživou).
  • U vtěleného Ježíše to samozřejmě neplatilo – jíst a pít musel On i učedníci. (Ježíš ale překvapivě s učedníky jedl i po svém vzkříšení).
• Program pobytu byl jasný – Mojžíš dostával pokyny a zapisoval si je. Ty základní na kámen, ty ostatní na jiné médium.
  • (Desky s Desaterem ale Mojžíš při tomto pobytu na horu vynesl už hotové).
• Nicméně nepředpokládám, že šlo o „frontální výuku“, kdy Bůh diktoval a Mojžíš si zapisoval – spíše bych předpokládal určitou formu dialogu, kdy Mojžíš se má možnost doptávat po smyslu řečeného.
  • Mojžíš tedy (na rozdíl od nás) pravděpodobně chápal, proč je důležité nevařit kůzle v mléce matky.
  • Víme také, že Mojžíš byl s některými informacemi ohledně vzhledu Stanu setkávání seznamován na modelu.
  • Přístup k „originálu“ oltáře, který je v nebi (jak víme ze ZJ) Mojžíš zřejmě neměl.

29 I stalo se, když Mojžíš sestupoval z hory Sínaj — dvě desky svědectví were v Mojžíšově ruce, když sestupoval z hory — že Mojžíš nevěděl, že kůže jeho tváře září od toho, jak s ním mluvil. 

• (Vul. rozuměla h. výrazu od prvotního významu slova – „roh“, ale zde je slovo odvozené od jiného významu kořene dosvědčeného též v Abk 3,4 – paprsek);
  • Vulgata: „cornuta esset facies eius“ – „jeho tvář byla rohatá“ -proto Michelangelo i další umělci příležitostně zobrazovali Mojžíše s rohy.
• V Boží přítomnosti došlo ke změně Mojžíšovy tváře. Jde o naprosto nový koncept, nic podobného se před Mojžíšem ani po něm neudálo.
  • Vždyť také nevíme o žádném člověku, který by strávil tak dlouhou dobu v Boží (Ježíšově?) bezprostřední přítomnosti.
  • O Ježíšově zářící tváři je v Bibli několik zmínek – a to před vzkříšením (při proměnění na hoře) i po vzkříšení ve Zj 1,16.
  • Tvář jako slunce měl i anděl „oblečený v oblak“ ve Zj 10,1
• Pobyt v Boží přítomnost proměňuje nejen naše nitro, ale i náš vzhled.

30 Když Áron a všichni synové Izraele uviděli Mojžíše, a hle, kůže jeho tváře zářila, báli se k němu přiblížit.

• A nelze se jim divit – když z hory viděli přicházet někoho se zářícím obličejem, byly jejich obavy pochopitelné.
• Jak moc Mojžíš „svítil“ nevíme, nicméně jeho rysy asi byly rozeznatelné.

31 Mojžíš však na ně zavolal a Áron i všichni předáci v pospolitosti se k němu vrátili; Mojžíš k nim promluvil.

• Nejprve se tedy rozprchli, až na zavolání se začali vracet.

32 Potom přistoupili všichni synové Izraele a with jim vydal příkazy, vše, co s ním mluvil Hospodin na hoře Sínaj.

• Předal jim pokyny přijaté na hoře hned za čerstva.
• Asi jim neříkal všechno – Desatero určitě a jinak jen základní informace. Nebo jim své poznámky přečetl kompletně?
• Jisté je, že slovům vycházejícím od takto zářícího člověka, věnovali posluchači mimořádnou pozornost.

33 Když s nimi Mojžíš domluvil, dal si na tvář závoj.

• Pokud Mojžíš autoritativně předával informace, držel si odstup a nechával tvář zářit.
• Bůh dlouhodobě potvrzoval září obličeje Mojžíšovu autoritu.
• Při běžném styku se snažil vypadat civilněji.

34 Kdykoli přicházel Mojžíš před Hospodina, aby s ním mluvil, sundával si závoj, dokud nevyšel. Když vyšel, a mluvil k synům Izraele to, co mu bylo přikázáno,

• Zář Mojžíšovy tváře přetrvávala delší dobu – při rozhovorech s Bohem ve stanu setkávání to samozřejmě nevadilo, ale při běžném styku s lidmi chodil Mojžíš zahalený.
  • Je dokonce dost pravděpodobné, že při setkáních ve stanu se Mojžíšova zář znovu obnovila a nabrala na síle.
• V pravidelných setkáních s Bohem Mojžíš zjevně pokračoval – zřejmě dále dolaďovali detaily doposud probraných témat / příkazů, případně řešili aktuální problémy a situace.
• Je ale dost možné, že spolu Ježíš a Mojžíš někdy „pouze“ trávili čas.

35 synové Izraele viděli Mojžíšovu tvář, že kůže Mojžíšovy tváře zářila. Mojžíš si tedy bral závoj zpět na tvář, dokud s ním nešel mluvit.

• Jak dlouho tato zář přetrvávala, nevíme. Podle rabínů údajně až do smrti, ale v dalších kapitolách už o ní nečteme.
• Zář mohla postupně blednout (jak píše i Pavel v 2K 3,7) nebo také jednoho dne zmizet najednou.
• Mimochodem – jaké to bylo pro jeho blízké, např. pro manželku nebo pro Jozua.