Matouš – kapitola 27

1 Když nastalo ráno, uradili se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho usmrtí.

• Nekonečná noc – samozřejmě hlavně pro Ježíše. Téměř jistě vůbec nespal, možná si ani nesměl sednout
• Ale ani „vedoucí“ toho moc nenaspali. Ještě nebylo nic rozhodnuto, ale „vlak už se dal do pohybu“. Měli Ježíše ve své moci – to, o co tak dlouho usilovali, se stalo skutečností. Teď jeho likvidaci museli správně „zprocesovat“.
• Konec konců – ještě mohli si mohli říci: Neblázněme, pusťme ho. To, co se chystáme udělat, je vražda, vždyť to není žádný zločinec.
• Ďábel byl sice vypuštěn ze řetězu (a na rozdíl od Jóbova „případu“ mu Bůh nenastavil vůči Ježíši žádné hranice, mohl se na Něm „vyřádit“ nejhorším způsobem, který ho napadl), temnota byla enormní, ale vzepřít se bylo možno. Ďábel může působit duchovní temnotu, ale ruku lidem nezkroutí.
• Nicméně nic nečekaného se nestalo. Velekněží a starší si pouze „zdřímli“ a hned ráno svolali schůzi, kde si potvrdili, že že svůj plán dotáhnou do konce. Tím koncem byla smrt. Jinou možnost nezvažovali.
• Nadcházející den měl být ještě horší. Ježíše čekalo ještě asi devět hodin života.

2 Spoutali ho, odvedli a vydali vladaři Pontiu Pilátovi.

• Pilát byl římským prefektem v Judsku v létech 26-36 po Kr. Za brutální postup proti Samařanům byl r. 36 pohnán k zodpovědnosti do Říma; Pilát byl tedy zřejmě krutý způsobem, který byl moc i na vcelku bezskurpulózní římskou moc. To se ale stalo až po Ježíšově smrti. Je možné, že tato vražda ještě dále zatvrdila Pilátovo svědomí nebo se za ni mstil „celému světu“?
• Nadvláda Říma byla přísná a udělování hrdelních trestů nepatřilo do pravomoci židovských vedoucích.
• Být spoutaný je nesmírně nepříjemný pocit. Na škole jsme si kdysi z legrace zkoušeli svěrací kazajku a hrozný pocit zoufalství a paniky si dodnes pamatuji.
• Ježíš již ztratil veškerou kontrolu nad svým jednáním.

3 Když ⁽jeho zrádce Juda⁾ uviděl, že byl Ježíš odsouzen, pocítil lítost a vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším, 

• n.: Juda, který ho zrazoval;
• Co Jidáš viděl? Zmláceného a spoutaného Ježíše, kterého někam vlečou. Musí být strašný pocit vědět, že je to moje vina, že na tomhle mám svůj podíl.
• Je možné, že Jidáš nevěděl, k jakým koncům jeho zrada povede? Že to nedomyslel nebo podcenil? Častý výklad říká, že Jidášovým cílem bylo Ježíše „vyburcovat z letargie“, tlakem jej „přinutit“, aby se konečně demaskoval, vystoupil jako vojenský vůdce, postavil se do čela vzpoury a Izraelce osvobodil. Že k tomu disponuje nadpřirozenou mocí, bylo zjevné.
• Takovéto byly „klasické“ v židovské historii mnohokrát opakované modely zachránců: Izraelci trpěli útlakem, povstal zachránce disponující nadpřirozenými schopnosti a utlačovatele vyhnal (Mojžíš, Gedeon a desítky dalších). Ježíš nadpřirozenou mocí zjevně disponoval, pouze ne a ne ji použít „správným“ způsobem.
• Pravděpodobné tedy je, že když Jidáš viděl, že Ježíše k ničemu nevyprovokoval, že se nechává pouze pasivně vláčet událostmi, pochopil, že jeho plán byl pomýlený. Mohlo mu Ježíše také zabýt normálně líto.
• Jeho pokání se zdá být opravdové – nezůstal pouze u slov, ale udělal i konkrétní kroky k nápravě. Vyhledat vedoucí a vracet jim peníze muselo být v dané situaci i trochu riskantní – říkal jim tím vlastně, že se mýlil, že Ježíše už za zločince nepovažuje a že i oni sami by měli své soudy znovu přehodnotit.
• Možná Jidáš určitým způsobem volal o pomoc – koneckonců šlo o duchovní autority národa, kde jinde tedy hledat rozhřešení nebo povzbuzení?. Možná očekával povzbuzení ve smyslu: Ale ne, Jidáši, nevzrušuj se, udělal jsi správnou věc, zachránil jsi národ, tenhle člověk byl opravdu nebezpečný, způsobil by, že by nás Římané zlikvidovali. Vždyť vidíš, že my v tom máme naprosto jasno.
• Nebo naopak: Pokud tě to trápí, pojď, pomodlíme se spolu, aby ti Hospodin odpustil. Ničeho takovému se mu nedostalo.
• Hrozivým vykřičníkem na věčné časy je, že Jidášovo pokání nakonec zřejmě nebylo Bohem přijato – srv. Ježíšovo běda u předchozí večer, že by pro něho bylo lépe se vůbec nenarodit. Je možné, že u večeře Jidáš propásl svou poslední šanci?

4 říkaje: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Oni však řekli: „Co je nám po tom? ⁽To je tvoje věc⁾!

• ř.: vydal;
• ř.: Ty uvidíš (= Ty musíš vidět, co s tím);
• Nedočkal se žádné vstřícnosti, sebemenšího pochopení nebo zájmu. Nikdo také nezpozorněl, že by vedoucí dělali něco špatně.
• Řekli mu, že jde o jeho problém, a měli pravdu.
• Když zhřešíme, hledat pomoc u lidí nemá význam – lidé nám opravdu nepomohou, musíme si svůj hřích vyřešit napřímo s Bohem.
• Jidášova formulace je jasně kající: Co může být jasnějšího, než „zhřešil jsem“? A ani svůj hřích nerelativizuje, neeufemizuje (ve smyslu: Jejda, já jsem se mýlil, vyhodnotil jsem špatně situaci; já jsem to tak nemyslel; nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo).
• Proč tedy nebyla pravým pokáním? Proč pravděpodobně nebyla Bohem přijata? Nebo byla?

5 Tu pohodil ty stříbrné ⁽do svatyně⁾ a vzdálil se; pak odešel a oběsil se.

• var.: ve svatyni;
• Další konkrétní krok, který by měl svědčit o opravdovosti pokání a opravdovosti nouze svědomí – Jidáš se vzdává odměny za zradu.¹
• Výraz pohodil svědčí o opovržení vůči získaným penězům. Když se něco pohodí před Hospodina, jde o výraz opovržení – např. když se Akán „ulakotil“ na šineárský plášť a zlatý jazyk (Joz 7) a tím přivedl na Izrael porážku, Jozue tyto věci opovržlivě vysypal před Boha a posléze spálil.
• Jidáš v onu chvíli získanými penězi jistě opovrhoval. Vychutnávat si krvavé peníze (že by třeba šel a peníze „roztočil“ na divokém večírku) vyžaduje míru bezcharakternosti, které Jidáš zřejmě nedosahoval².
• Což znovu nastoluje otázku po Jidášových motivech:
  • Nejčastěji se mluví o již zmíněné snaze Ježíše vyprovokovat k akci, ale motivy mohly být i jiné.
  • Čistá zištnost je jednou z nich – jak víme, Jidáš dělal Dvanácti pokladníka a kradl ze společné pokladny. S penězi tedy nějaký problém měl. Mohl si třeba myslet, že takto přijde k penězům a Ježíš se díky svým nadpřirozeným schopnostem z problémů nakonec vykroutí.³
  • Jaké mohly být Jidášovy další motivy? Žárlivost na Ježíšovy úspěchy? Těžko. Nevíme nic o Jidášových ambicích.
  • Pocit nedoceněnosti mezi Dvanácti? Proč ne – mezi učedníky to někdy dosti „vřelo“. Že by byl Jidáš nějaký otloukánkem a objektem šikany ostatních? Těžko.
  • Nebo zradil pro zlo samo? I to je možné. Ďábel může mysl člověka ovládnout způsobem, že jedná zle bez důvodu. Otevřel své srdce ďáblu? Zřejmě. Proč, ale nevíme
• Ať to bylo jakkoliv, srovnáme-li škody, které nám i ostatním hřích způsobí, ukazují se jakékoliv potenciální zisky zoufale ubohé. Především samozřejmě hříchem ztrácíme vztah s Bohem, spásu a také pokoj v srdci. Neexistuje zisk, který by toto byl schopen vyrovnat.
• Ježíš to formuloval explicitně v Mt 16, 26 Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? Neexistuje tedy nic, co by ztrátu vztahu s Bohem mohlo vykompenzovat.
• Kde tedy Jidáš udělal chybu? Jsem si téměř jist, že kdyby padl k Ježíšovým, odpuštěno by mu bylo. Vždyť Petrovo zapření bylo také zradou (i když bylo vynucené a ne aktivní a nebylo ve svých důsledcích tak destruktivní). A Petrovi odpuštěno bylo.
• Byla tou zásadní chybou Jidášova sebevražda? Sebevražda je jistě definitivní a uzavírá všechny další cesty k pokání. Kdyby se Petr po trojím zapření zabil, nedočkal by se snídaně s Ježíšem u jezera.
• Je tedy sebevražda tím důvodem? Definitivní stopkou, neodpustitelným hříchem? Domnívám se, že ne nutně:
  • Není totiž sebevražda jako sebevražda – je-li sebevražda vzpourou proti Bohu dotaženou do extrému, jde pravděpodobně o fatální „neodpustitelný“ hřích. Lotr na levici sice nespáchal sebevraždu, ale jeho přístup byl pro tento postoj ilustrativní: Raději „chcípnu“, ale před Bohem se nepokořím. Takovým přístupem člověk Bohu říká: Odmítám život, odmítám tvá řešení, házím ti do tváře vstupenku.
  • Sebevražda ale také může být známkou nejhlubšího zoufalství, kdy člověka přechodně přemohou temné myšlenky a jeho momentální situace se mu jeví neřešitelná. Pravdu většinou nemá, každá situace s Bohem řešitelná je, ale nejde o vzpouru, ale o výraz zoufalství. O chybu, která je bohužel osudnější než chyby jiné, ale stále o chybu.
• Jidášova sebevražda tedy mohla být obojím – vzpourou ve smyslu Pokazil jsem to, ale raději se zabiju, než bych to před Tebou, Bože uznal . Ale také výrazem zoufalství: Udělal jsem hroznou věc a nemůžu to už napravit. Už se ani nemůžu Ježíšovi omluvit, definitivně jsem všechno prohrál.
• „Jakou“ sebevraždu Jidáš ve skutečnosti spáchal, samozřejmě nevíme.

• Kdy Jidáš vrátil peníze a kdy se zabil? Pravděpodobně ihned, ještě v pátek dopoledne? Nebo až za pár dní, až mu všechno došlo? Spíše ihned.
• Možná kdyby vyčkal do neděle, mohl Ježíše vyhledat a „omluvit se“?
• Ani v nejhlubším zoufalství bychom neměli jednat unáhleně a už vůbec nedělat nezvratná rozhodnutí. Po vzkříšení by pokání sice bylo už méně „přesvědčivé“, ale pravděpodobně by bylo přijato.

• Ve Skutcích 1,18 je Jidášova smrt popsána odlišně: Z odměny za nepravost získal pole, a když spadl střemhlav, roztrhl se v půli a všechny jeho vnitřnosti. Skloubit tyto dvě verze není snadné.
• Že by si Jidáš stihl urychleně koupit pole je nepravděpodobné – zřejmě je myšleno hrnčířovo pole, které koupili velekněží. A k nějakému katastrofálnímu pádu snad mohlo dojít při tom, když se Jidáš v zoufalství věšel? Např. že rozhodl oběsit někde na roklí a přitom do ní z velké výšky spadl? Možná chtěl, aby jeho sebevražda byla co nejspektakulárnější, aby z ní bylo možno co nejvíce vyčíst jeho zoufalství? Něco ve smyslu: Půjdu do kanceláře toho, kdo mi ublížil, a před jeho očima si vystřelím mozek z hlavy? Když nic jiného, bude to muset uklízet.

6 Velekněží vzali ty stříbrné a řekli: „Není dovoleno vhodit je do chrámové pokladny, protože je to cena za krev.“

• Velekněží se zachovali odporně – jejich řešení jasně ukazuje, že dobře věděli, že to, co dělají, je špatné. Kdyby si byli jisti tím, že jednají správně, řekli by si něco ve smyslu: Toto jsou svaté peníze, které posloužily dobré věci. To, že je ten chlapík nechtěl, je jeho věc, my je použijeme pro svaté věci.
• Zřejmě považovali Jidášovy peníze za nějakou formu „nevěstčí mzdy“ (5M 23,19).

7 Uradili se a koupili za ně hrnčířovo pole k pohřbívání cizinců.

• To se muselo udát až s odstupem nějakou dobu po Ježíšově smrti.
• Toto řešení se jim jevilo jako nejvhodnější. Maně ale při něm naplnili prorocká slova Písma.

8 Proto je ono pole až dodnes nazýváno Polem krve.

• Toto pole někde leží. Vlastnit bych ho nechtěl ani zadarmo dům bych si tam nepostavil. Nedivil bych se, kdyby tam „strašilo“.
• Ne nadarmo jsou Šibeniční vrchy či jiná místa poprav či sebevražd dodnes vnímána jako problematická.

9 Tehdy se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Jeremjáše: ‚I vzali třicet stříbrných, cenu Oceněného, který byl oceněn od synů Izraele; 10 a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.‘

• Nejvíce odpovídající se mi zdají spíše slova ze Zach 11,12⁴ Řekl jsem jim: Jestliže se vám to líbí, dejte mi mzdu, jestliže nikoli, upusťte od toho. Odvážili mi mzdu třicet šekelů stříbra. 13 Hospodin mi řekl: Hoď to hrnčířovi, tu ⁽skvělou cenu,⁾ jíž mě ocenili. Vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem to v Hospodinově domě hrnčířovi.
• V Jer okrajově v kapitole 19 mluví autor koupi hliněné lahvice vytvořené hrnčířem, která měla být před svědky v údolí Hinómova syna rozbita jako symbolické vyjádření hrozných trestů, které měla Izrael postihnout za jeho modlářství.
• Samozřejmě by mě, na rozdíl od Matouše, nenapadlo tato místa prorocky spojovat s Jidášovým příběhem. Na druhé straně třicet stříbrných⁵ a hrnčíř jsou nápadné indicie.

• Jaká jsou tedy poučení z Jidášová příběhu?
  • Zrada je vždy strašná věc. Jedna z nejhorších.
  • Dle Ježíšových slov u poslední večeře Jidáš bude za svou zradu hrozně potrestán.
  • Když Boha zradíme, není zaručeno, že se nám podaří „dostat se k Bohu zpátky“⁶
  • Výčitky svědomí a lítost nerovná se automaticky pokání, které Bůh přijme.
  • V Božím jednání nemusíme všemu rozumět.
  • Velké dějiny plynou kolem nás – Bůh své záměry dokoná bez ohledu na náš „názor“ a chování.
  • My jsme ale součástí příběhu a není jedno, jak se svým životem naložíme
  • Není jedno, na které straně kříže „stojíme“⁷
  • Snaha manipulovat Bohem nebo Boha vydírat dopadá katastrofálně. Bůh se nenechá manipulovat nikdy a za žádnou cenu.
  • Zapřít Boha pod tlakem není totéž co někoho zradit. Zde, pokud budeme chtít, pravděpodobně nakonec odpuštění dosáhneme.
  • Za každou cenu se vyvarujme unáhlených a nezvratných řešení. Dokud žijeme, naděje trvá.

11 Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař se ho otázal: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš mu řekl: „Ty to říkáš.“

• Končí Jidášův příběh a pokračujeme v popisu Ježíšových posledních hodin života.
• Přestože je Ježíš je už pouze „vlečen okolnostmi“, je nadále vše, co se odehraje, „nabito významy“. Bůh má vše stále pevně pod kontrolou.
• Přivedli Jej tedy před vladaře. Šlo o nejvyšší autoritu s absolutní pravomocí. Jednoznačně mohl rozhodnout o Ježíšově osudu – kdyby Pilát rozhodl, že mají Ježíše propustit, nikdo by se neodvážil protestovat.
• Ježíš k Pilátovi ale neupínal žádnou naději, neučinil vůbec nic, čím by si jej naklonil. Nevyhrnul na něj všechny oprávněné stížnosti na hrubé a nespravedlivé zacházení. Proč? Nezáleželo mu na spravedlnosti?
• Především Mu záleželo na tom, aby se naplnila Boží vůle. Pokud Ježíš někde hledal zastání, pokud někde chtěl dosáhnout zvratu v rozsudku, bylo to u autority všech autorit při modlitbě v Getsemane předcházejícího večera. S Bohem již věc „prodiskutoval“, podřídil svou vůli Boží a následné „jednotlivosti“ již jeho rozhodnutí nemohly zvrátit.
• Pilát se s Ježíšem baví, doptává se ho. Víme, že měl tendence Ježíše propustit. Víme, že byl varován manželkou. Není jasné, zda Piláta Ježíš opravdu zajímal nebo zda mu byl lhostejný a pouze si s Ním pohrával, případně jeho případem jenom chtěl dráždit Židy v rámci politických her.
• Zabít jednoho nevinného pro něj s největší pravděpodobností nebyl sebemenší problém. Co se Pilátovi honilo hlavou se můžeme pouze dohadovat.
• Otázka: „Ty jsi král Židů“ mi přijde na úvod adekvátní. I když podle intonace mohlo jít o pobavenou ironii nad „podivínem s megalomanskými sklony“, o opravdový zájem nebo o neutrální zjišťovací otázku ve smyslu: Jak věci vidíš ty jako obžalovaný?
• Ježíšova odpověď je naprosto nečekaná: „Ty to říkáš.“ Co to vlastně znamená?
• Pilát to přece neříká, ale ptá se na to. Jak to Ježíš myslí? Odpověď je to v každém případě geniální:
  • Když už jsi to vyslovil, musí to být pravda. To je divné – ne všechno, co řekneme, je pravda. Slova skutečnost nedefinují.
  • Ano jsem králem Židů, ale nejsem tady proto, že bych se tím nějak oháněl; že bych to někde vykřikoval nebo se svého království dožadoval. Mluvím o tom pouze proto, že se mě napřímo ptáš. Nechci ti lhát. Ty nastoluješ toto téma, pro mě není prioritní.
  • Cílem je vyhnout se prohlášení: Ano, já jsem králem Židů, protože ta by byla pro Římana jasná provokace a „legitimní“ důvod k popravě. Pokud mě chcete popravit, udělejte to, ale legitimní důvod vám k tomu neposkytnu.
  • Ježíš skutečně byl králem Židů, ale jiným (nepolitickým) způsobem.
  • Jednoduchá odpověď na Pilátovu otázku nebyla možná: Ježíš nemohl odpovědět „ano“, protože by tím dával Pilátovi „legitimní“ důvod k odsouzení. To odsouzení by přitom legitimní nebylo, protože Ježíš si politické kralování nenárokoval ani je neplánoval.
  • Nemohl ani odpovědět „ne“, neboť králem Židů určitým způsobem byl.
  • Odpovědět by se dalo pouze obšírnou diskuzí a vysvětlováním, ale na to nebyla vhodná chvíle. Ježíšova odpověď byla geniální zkratkou.
• Pilát musel být zaskočen. Určitě čekal něco jiného: Možná „ano“: Hrdé, byť sebezničující trvání na svém povolání. Možná radikální „ne“ s cílem zachránit si krk. Ale tohle?
• Genialita odpovědi ale byla zřejmě „bezděčná“ – Ježíš byl unaven, věděl, že ať udělá cokoliv, na věci to nic nezmění. Nechtěl se zbytečně dohadovat, tak zvolil zkratku. Jediný, kdo mohl jeho osud zvrátit, byl Bůh a s tím už si věci vyříkal předcházejícího večera. Tohle všechno už byly jen „tanečky kolem“.

12 A když ho velekněží a starší obviňovali, nic neodpověděl.

• Rozhovor Piláta s Ježíšem tedy probíhal za přítomnosti další lidí, Pilát si ho nevzal někam stranou.
• Vedoucí jim zřejmě skákali do řeči, překřikovali se a sypali na Ježíše obvinění: Jen se přiznej, lumpe, nezatloukej, vždyť jsi to jasně říkal – jen si vzpomeň, jak jsi vjel do Jeruzaléma za královských poct, aj, aj.
• Ježíš tohle ale ignoroval. Předem rozhodnuté lidi argumenty přesvědčit nelze.
• Velekněží a starší navíc byli zlými úkladnými vrahy, propůjčili se ďáblu, šli po Ježíši bez ohledu na cokoliv – s takovými se bavit cenu nemá. Ať by řekl cokoliv, kdyby mluvil jako ten nejlepší obhájce na světě, stejně by to k ničemu nebylo, neboť jeho žalobci byli rozhodnuti ho zlikvidovat za každou cenu.

13 Tu mu Pilát řekl: „Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají? 14 Ale on mu neodpověděl ani na jedno ^robvinění, takže se vladař velmi divil.

• ř.: svědčí;
• Piláta Ježíšův přístup udivil. Proč se ten člověk nehájí? Proč něco neřekne? Proč na sebe nechá vylévat ty kýble špíny?
• Velmi udivil ukazuje, že byl opravdu překvapen. Tohle nečekal a neuměl si to vysvětlit. Že by Ježíš nechápal, o co jde? Co mu brání se hájit?

15 O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho vězně, kterého chtěli. 

• [mimo evangelia není o tomto zvyku nic známo] 
• taková „prezidentská milost“. Bezdůvodná. Vstřícné gesto, které nebylo třeba zdůvodňovat.
• Jde o pěkný příklad ilustrující, co to milost je. K propuštění zločince nebyl žádný důvod. Byli to zločinci a trest si zasloužili.
• Vladař svým právem milosti dokládá jednak svou pravomoc rozhodovat o životech lidí, jednak svou dobrotu. Není k tomu důvod, já se přesto rozhoduji udělat velkodušné gesto.
• Podobně funguje milost u Boha. Není žádný rozumný důvod, proč by Bůh měl lidi jakkoliv šetřit. On jim přesto milost nabízí.

16 Tehdy tam měli významného vězně, který se jmenoval Barabáš. 

• ř. episémos; 
• var.: + Ježíš (/-e);
• Co znamená významný vězeň? Možná politicky významný ve smyslu vedoucího odbojové skupiny⁸. Možná všeobecně známý, slavný⁹
• Pokud by jednom z Barabášových jmen bylo Ježíš, lid by se při své volbě rozhodoval mezi dvěma Ježíši.
• Mezi Ježíšem pravý nepravým, spasitelem duchovním a politickým.

17 Když se tedy lidé shromáždili, řekl jim Pilát: „Koho chcete, abych vám propustil,  Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Kristus?“

• Lid se shromáždil spontánně? Zřejmě se rozkřiklo se, že Ježíše v noci zatkli a že jej přivedli k Pilátovi. Byly velké svátky, v Jeruzalémě byly davy poutníků, byla vybičována „eschatologická“ očekávání, čekalo se, co Ježíš udělá. Nenávist k Římanům byla všeobecná.
• Taková situace byla výbušná. Římané by všeobecnou vzpouru milionu lidí ani při vší brutalitě nemuseli zvládnout. Pilát si musel počínat moudře – nechtěl ztratit tvář, nechtěl ustoupit velekněžím ani příliš provokovat dav.
• Použití institutu milosti mu mohlo poskytnou vhodnou únikovou cestu – nemusel by otázku Ježíšovy viny vůbec řešit. Prostě by Ho propustil a bylo by to – spokojený by byl dav a ani velekněží by nemohli nic namítat. A on by neztratil tvář, naopak by ukázal svou dobrotu a velkodušnost.

18 Věděl totiž, že ho vydali ze závisti.

• Načetl situaci dobře – závist opravdu byla jedním z hlavních motivů velekněží a starších. Z pohledu autorit byl Ježíš „nýmand“ a lidé se z Něho „mohli zbláznit“. Oni Ježíše po všech stránkách převyšovali, a o takovém úspěchu si mohli nechat zdát.

19 Když seděl na soudní stolici, ⁽vzkázala mu jeho žena⁾: „Neměj nic s tím spravedlivým, neboť jsem dnes kvůli němu ve snu mnoho vytrpěla.“ 

• [Vyvýšené pódium se schody a obvykle se „stolicí“. Užívali ho vladaři při promluvě ke shromáždění či proslovení úředních prohlášení, často právní povahy;
• ř.: poslala k němu žena jeho řkouc;
• Šlo o oficiální zasedání. Jakoby měl na sobě talár.
• Soudní stolice byla jistě impozantní a budila respekt.
• Seděl na ní jistě i při rozhovoru s Ježíšem, ten musel být někde níže – takže Pilátova otázka, jestli je židovským králem nebyla osobní, ale oficiální veřejná, musela být pronesena nahlas¹⁰.
• Manželčin vstup je nečekaný, jakoby nepatřičný. Odehrává se velká politika, zasedá „parlament“, řeší se budoucnost národa, hrozí vzpoura, bují vášně a najednou premiérovi přijde SMS od manželky o tom, že se špatně vyspala.
• Jaký byl původ manželčina snu? Byl od Boha? Šlo o Boží varování? Nebo mohlo jít o démonickou „noční můru“ v souvislosti s hrůznými událostmi, které se chystaly? (Manželka ale nějak věděla, že Ježíš je spravedlivý).
• Ať to bylo jakkoliv, interpretovala svůj hrozný noční zážitek správně – děje se něco hrozného, duchovního, nebezpečného, chystá se křivda. Probíhají události, do kterých je lépe se nezaplétat. A v tomto smyslu varovala svého muže.
• Co si o tom Pilát myslel? Přikládal tomu váhu? Bral svou ženu vážně? Do určité míry asi ano – alespoň nějakou dobu měl snahu Ježíše osvobodit, např. tím, že Jej „vymění za Barabáše“.

20 Velekněží a starší přesvědčili zástupy, aby si vyžádaly Barabáše, ale Ježíše aby daly zahubit. 21 Vladař jim tedy řekl: „Kterého z těch dvou chcete, abych vám propustil?“ Oni řekli: „Barabáše!“ 

• Je tedy možné, že kdyby židovské autority lid nepopichovaly, vyžádal by si k propuštění Ježíše. Velekněží a starší ale byli pevně rozhodnuti Ježíše zlikvidovat za každou cenu – neponechávali nic náhodě, neměli v plánu nechat věci proběhnout „demokraticky“.
• Museli pobíhat mezi lidmi a říkat něco ve smyslu: „Barabáš, volte Barabáše, Ježíš je falešný mesiáš, ten musí zemřít!“
• Lid uposlechl a na Piláta svorně volali Barabášovo jméno.

22 Pilát jim řekl: „Co tedy ⁽mám udělat⁾ s Ježíšem, zvaným Kristus?“ Všichni mu řekli: „Ať je ukřižován!“ 

• n.: učiním;
• Oni se ale svorně přidali k volání „Ať je ukřižován!“
• Neuvěřitelné! Proč to dělali? Co je k tomu vedlo? Jistě navádění velekněží a starších, kteří jim tvrdili, že Ježíš je nebezpečný a hodný smrti – to ale stačilo?
• Šlo o davovou psychózu? Nepřemýšleli nad tím, co dělají? Báli se vybočit z řady? (Jako když člověk v prvomájovém průvodu bál s ostatními neskandovat „Ať žije KSČ“?) Šlo o démonický vliv nad celým shromážděním?
• Vždyť nikdo proti Ježíši osobně nemohl mít vůbec nic, naopak – v davu musela být řada lidí, kterým osobně pomohl. Jistě někoho Jeho slova nemusela oslovit nebo jej mohla podráždit nebo usvědčit. Ale Ježíš nikomu nic neudělal, nikomu neublížil, nikomu nepřeložil stéblo přes cestu. Někdy mluvil ostře, zvláště proti autoritám (u nich se „dá pochopit“, že se Jej chtěli zbavit), ale rozhodně nikdy ani zdaleka neudělal nic, za co by zasloužil trest smrti.
• V Izraeli tehdy nevládl režim jako dnes v Severní Koreji, kde jsou lidé popravování za „málo nadšené tleskání“. Lidé se přání autorit mohli vzepřít nebo se alespoň nepřipojit.
• Do určité míry probíhalo lidové „hlasování“, výběr mezi Barabášem a Ježíšem.
• Kdyby byli v davu přítomni alespoň někteří, kteří by volali „Propusťte Ježíše“ a nikoliv „Propusťte Barabáše“, kdyby skandování nebylo jednotné, autor by to zaznamenal. Pilát by pak se pak nemusel cítit pod takovým tlakem – mohl říci něco ve smyslu: „Vždyť sami nevíte, co chcete“ a dále usilovat o Ježíšovo propuštění.
• Tlak jednotně skandujícího davu ale musel být obrovský – lidí byly tisíce či desetitisíce a římská vojenská posádka v případě útoku nemusela být schopná davu vzdorovat.
• Jako nejpravděpodobnější vysvětlení takového chování davu se mi zdá davová psychóza podněcovaná démonickou temnotou nad oblastí – ďábel a jeho démoni měli v dané chvíli „volnou ruku“. Tlak musel být velký.
• Snad se našli někteří, kteří se skandování alespoň nezúčastnili (a nemuseli se tedy později strašně stydět) nebo snad i někteří, kdo se všeobecnému názoru vzepřeli.
• Vzepřít se davu možné je:

Jeden starší lékař, který vyrůstal v padesátých letech, mi vyprávěl, že jednou na střední škole měli ateistické školení, kde na závěr přednášející řekl, že jistě se mezi přítomnými nenajde nikdo, kdo by ještě náboženským tmářským bludům věřil. On se tehdy jako jediný postavil a řekl, že je věřící. 

V Hlasu mučedníků 1/2024 je následující článek:
V jednom moskevském divadle se za stalinské éry uváděla premiéra nové hry s názvem „Kristus v kožichu“. Sál byl diváky naplněn doslova k prasknutí. Herec Alexander Rostovcev musel hrát hlavní roli. Patřil k nejvyšším kruhům sovětské společnosti a byl přesvědčeným marxistou. na jevišti stál posměšný oltář. Kříž byl zhotoven z láhví od piva a vína. Spousta dalších láhví se povalovalo kolem. Vypasený „duchovní“ odříkával opileckou liturgii sestávající se z mnoha rouhavých vyjádření. A zatímco tento „náboženský obřad“ vysmívající se církvi pokračoval, hrály divadelní „jeptišky“ karty, popíjely alkohol a dělaly oplzlé vtipy. Pak se na scéně objevil Rostovcev jako Kristus oblečený v rouchu. V ruce držel nový Zákon. Měl přečíst dva verše z Kázání na hoře, poté knihu s odporem odhodit a vykřiknout: „Podejte mi můj kožich a klobouk!“ Tím měl demonstrovat svůj příklon k proletářskému životu. Pak se ale stalo něco neočekávaného. Herec nepřečetl pouze dva určené verše, ale pokračoval dál. „Blahoslavení tiší, neboť oni budou dědit zemi“ (Matouš 5,5) a tak dále, až do konce celého kázání. Marná byla přitom zuřivá gesta nápovědy, aby nečetl dál. Když Rostovcev pronesl poslední slova Ježíšova kázání, učinil po pravoslavném způsobu znamení kříže, a řekl: „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království,“ (luk 23,42) a pak opustil jeviště. od té chvíle ho již nikdo nespatřil. Komunisté se ho, jak bylo jejich zvykem, tiše zbavili. Buďme jako tento herec a zapomeňme na ošklivé role, které nám přisoudil tento svět. Místo toho se nechme uchvátit nádherou Spasitelových slov. 

• Podobně se v kritických chvílích zachovalo mnoho křesťanů – některé to stálo utrpení, některé život.

23 A vládce řekl: „Co tedy udělal zlého?“ Oni však ještě víc křičeli: „Ať je ukřižován!“

• Racionální uvažování a argumenty již nehrály žádnou roli. Dav ztratil rozum.
• Strach v jejich rozhodování roli hrál i nehrál – všichni jasně viděli, že kdyby si v této chvíli k propuštění vyžádali Ježíše, Pilát by na ně vojáky neposlal. Na druhé straně židovské autority tvrdily, že když Ježíše neodstraní, hrozí od Římanů problémy.
• Něco o davové psychóze: (nebo také masová hysterie, kolektivní šílenství) Jde o jev, kdy skupina lidí začne jednat iracionálně, emocionálně nebo panicky, a to pod vlivem emocí, které se šíří davem. Nejde o jednotlivé rozhodnutí, ale o kolektivní chování, které často postrádá logiku a je silně ovlivněno emocemi, atmosférou a chováním ostatních.
  • Typické rysy:
    • Lidé ztrácejí kritické myšlení a nechávají se unášet tím, co dělá většina.
    • Objevuje se nákaza emocí – strach, vztek, euforie.
    • Může vést k masovým panikám, lynčování, pogromům, nebo např. k rabování obchodů během krizí.
    • Rozhodování lidí je instinktivní, ne racionální.
  • Psychologickými mechanismy jsou údajně:
    • Konformita – snaha přizpůsobit se skupině.
    • Deindividualizace – člověk v davu přestává cítit odpovědnost.
    • Sugesce – lidé podléhají silným emocím a manipulaci.
    • Strach ze sociálního vyloučení – lidé raději jdou s proudem, i když vnitřně nesouhlasí.
    • My můžeme ještě přidat démonický tlak nad oblastí
  • Rady, jak se bránit:
    • Zachovat klid a odstup – než jednat, zkusit si situaci rozebrat.
    • Ověřovat informace – nepodléhat virálním zprávám bez zdroje.
    • Mít odvahu myslet jinak – i když je většina proti. V Exodu je napsáno: „Nepřidáš se k většině, když páchá zlo; nebudeš v nějaké při vydávat svědectví, které by stranilo většině a převracelo právo.“
    • Ptát se – kdo z toho profituje? Kdo mě vede? Proč se to šíří?
• Snad lze ještě podotknout, že existují prověřené techniky, jak dav cíleně zmanipulovat. Patří k nim:
  • Vytváření nepřítele, hledání obětního beránka (scapegoating): „Za všechno může on/oni!“ Typicky bývají cílem Židé, migranti, národnostní skupina, nějaká elita.
  • Opakování: „Když to slyším pořád dokola, musí to být pravda.“ Projevy, propaganda, masová média, hesla, slogany, memy – opakováním se informace (i lež) dostává pod kůži. Zní to „známě“, a mozek to zamění za „pravdivě“.
  • Vyvolání silných emocí, jako je strach (z budoucnosti, z chaosu, z „těch druhých“), hněv, hrdost (jsme lepší, než druzí). Když se emoce „rozjedou“, jde logika stranou. Dav se pak rozhoduje instinktivně.
  • Použití symbolů: uniformy, vlajky, pochody, ohně, svíce, …
  • Vliv silných autorit: Já to vím, já vás povedu, spolehněte se na mě.
  • Snaha o konformitu: Nikdo nechce vyčnívat, nikdo nechce být divný. „Všichni si to myslí – tak to asi musí být pravda.“¹¹
  • Falešná dilemata a zjednodušení: „Buď jsi s námi, nebo proti nám!“ Komplexní realita se zúží na jednoduchou volbu. Černobílé vnímání světa zjednodušuje rozhodování a pomáhá manipulátorovi polarizovat společnost.
  • Zasypání informacemi (information overload): „Nevím, čemu věřit – tak radši věřím tomu, kdo zní jistě.“ Zvláště dnešní doba přehlcení daty nahrává těm, kdo dokážou být suverénní a „jasní“. Mnozí lidé pak rezignují na hledání pravdy a přikloní se k tomu, kdo působí nejvíc přesvědčivě.
  • Divadlo, inscenace, rituály: velké projevy, pochodně, hudba (zvláště rytmická), choreografie.
    Zážitek vytváří iluzi jednoty a pravdy. Emoce vznikají i díky hudbě, barvám, pohybu – není čas přemýšlet.
  • Dehumanizace: „Oni nejsou lidé jako my.“ Oběť je líčena jako hmyz, nemoc, zvíře nebo virus. Když přestaneme vnímat druhé jako lidi, je snazší je nenávidět nebo likvidovat bez výčitek.
  • Vytváření iluze konsenzu (astroturfing) „Všichni to podporují!“ Zvláště v dnešní době lze pomocí falešných profilů, zaplacených komentářů nebo zmanipulovaných průzkumů vytvořit dojem, že „většina už má jasno“. Mnozí se pak přidají, jen aby nebyli pozadu.
• Snad (abych nebyl postmoderní), bych dodal, že ne každá společné volání nebo zapojení se do společného prožitku musí být špatné. Je rozdíl, jestli se účastním volání „Ukřižuj“ nebo společně zpívám k oslavě Boží¹². Na křesťanských shromážděních společná oslava nesměřuje k lidem (natož proti lidem), ale k Bohu, což je poměrně bezpečné. Spojit se v oslavě Boha je legitimní – k tomu jsme ostatně byli stvořeni. Když slavíme Boha, děláme přesně to, k čemu jsme byli stvořeni.
• I na křesťanských shromážděních je ale dobré být obezřetný na projevy manipulace nebo vyvolávání davové psychózy – i atmosféru křesťanského shromáždění lze „vybičovat“ nelegitimními manipulativními technikami.
• Mou touhou je vidět autentické Boží jednání – o vybičované emoce nestojím, neboť nejsou hodné Boha. Mým vzorem je v tom Eliáš a odstrašujícím příkladem tři sta baalových proroků (při konfrontaci na hoře Karmel). Hospodin není hoden toho, abychom mu „přihřívali oběť“ vyvoláváním davových emocí.
• Proč Ježíše chtěli hned ukřižovat? Proč jim nestačila „obyčejná“ poprava? Proč taková nenávist a taková nesmyslná krutost? Zde bych viděl již jasný vliv démonické temnoty nad celým shromážděním: ďábel byl uvolněn ze řetězu. Bůh kolem Svého Syna odstranil všechny ochranné zdi a ďábel tak mohl dávat volný průchod své nenávisti.

24 Když Pilát uviděl, že to ničemu neprospívá, ale že pozdvižení je čím dál větší, vzal vodu, umyl si před zástupem ruce a řekl: „Jsem nevinen ⁽touto krví⁾. Je to vaše věc.“ 

• var.: krví tohoto spravedlivého;
• Pilát to vzdal. Dospěl k názoru, že udělal dosti, že udělal maximum, co mohl. Že věc je ztracená – tlak zfanatizovaného davu (a tlak duchovní) byl silnější, než byl schopen či ochoten snášet.
• Je zajímavé, že i absolutní vládce, který neměl zábrany v případě „potřeby“ své odpůrce utopit v krvi (Lk 13,1 Právě tehdy přišli někteří a oznámili Ježíšovi, co se stalo s Galilejci, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi), byl ochoten ustoupit.
• Jeho rozhodování bylo komplexní, ovlivněno mnoha aspekty:
  • Nejdůležitější by samozřejmě měla být spravedlnost: Soud je soud; u soudu by mělo jít především o spravedlnost, to měli v zákonu i povědomí zakotveno i Římané. Soudce má spravedlnost prosazovat za každou cenu, bez ohledu na důsledky či na názor okolí. Z tohoto hlediska měl Pilát Ježíše jednoznačně osvobodit a dobře to věděl – důkazy byly chatrné a zaujatost židů bila do očí.
    • Často se diskutuje, zda se Pilát Ježíše zastával upřímně (ve snaze prosadit spravedlnost; snad i ze sympatií) nebo chtěl pouze židy dráždit. Je o něm známo, že se zabíjením odpůrců problémy neměl a „jeden židovský život“ pro něho zřejmě mnoho neznamenal. Na druhé straně je třeba přiznat, že určitou snahu nepochybně vyvinul.
  • Politické okolnosti: židé situaci navlékli tak, že odsouzení Ježíše postavili jako otázku politické loajality císaři (neodsoudit falešného krále rovná se podporovat ho v jeho plánovaném převzetí moci). Pilát tedy mohl mít obavy, že ho židé očerní v Říme u císaře.
  • Hrozící vzpoura: Pilát se mohl domnívat, že když davu neustoupí, vzbouří se a on se svou posádkou nebude schopen vzpouru porazit. Židů byl v Jeruzalémě na svátky obrovský počet a římskou posádku velmi přečíslovali. I kdyby vzpouru Římané nakonec porazili, ztráty by byly obrovské – a neschopnost udržet ve svěřené provincii klid byla vnímána jako vladařovo selhání.
    • Z tohoto hlediska se Pilátovo rozhodnutí „osvědčilo“ – ke vzpouře nedošlo. Možná si mohl později myslet, že se nakonec rozhodl správně.
    • Možná i Kaifáš mohl být nakonec „spokojený“, že se naplnilo jeho slovo z J11,49-50 Tu jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: ‚Vy vůbec nic nevíte. Neuvažujete, že je pro vás lepší, aby jeden člověk zemřel za lid, a než aby zahynul celý národ.
  • Démonický tlak
  • Vše se odehrávalo ráno, místo poklidného svátečního dne všichni museli řešit kritickou situaci. Pilát si jistě dovedl představit lépe strávený den, než rozhodovat u soudu před zfanatizovaným davem.
  • Varování Pilátovy manželky.
• Toto vše musel Pilát v danou chvíli zvažovat a to v rychlosti pod tlakem. Nemohl věc odročit – o tom, komu udělí milost bylo třeba rozhodnout na místě a ihned o Svátcích.
• Jistě si z toho můžeme vzít ponaučení: Když je na nás vyvíjen tlak, když jsme v časové tísni, když jsme nevyspaní, když cítíme tlak temnoty, když se nám to nehodí – právě tehdy je třeba být při rozhodování zvláště obezřetný. Pokud to lze, je lépe rozhodnutí odložit. A pokud to nejde, je třeba se rozhodnout podle spravedlnosti a nehledět na důsledky. Někdy je třeba za spravedlnost dát všanc úplně vše.
  • Velkou komplikací je, když člověk nerozhoduje o sobě, ale o druhých. Pilátovi osobně víceméně nic nehrozilo (i když šance, že dojde k povstání a všichni Římané budou pobiti, nebyla nulová), ale riskoval rozpoutání krvavého povstání s nejistým výsledkem.
  • Když Petr zapíral Krista, byl v sázce pouze jeho život. Při některých rozhodnutích ale rozhodujeme i o životech druhých – svých rodin, lidí nám svěřených a vůbec lidí kolem. Kdybychom rozhodovali pouze o sobě, byla by rozhodnutí určitě snazší.
  • Nedávno jsem viděl film o Lechu Walesovi¹³: Při svých rozhodnutích ohledně Solidarity musel mít stále na mysli reálnou možnost ruské intervence se všemi důsledky (nejen smrt jeho a jeho rodiny (měl šest dětí), ale také zničení a porobení polského národa, deportace tisíců Poláků na Sibiř apod.) Musel hledat kompromisní řešení, nemohl „bezhlavě“ usilovat o to, co je správné. Musel mít na paměti, že statisíce lidí zaplatily své boje proti komunismu nevyhráli, ale zaplatili životy svými i svých rodin.
  • Křesťané v Rusku kvůli své víře někdy přicházeli o děti (byly jim odebírány a umisťovány do dětských domovů). Vyznat v takové chvíli Krista je mnohem těžší.
• V životě mohou nastat situace, kdy se hraje o všechno – Ježíš zemřel a Pilát už žádnou příležitost k „reparátu“ nedostal. Pilát navždy zůstal tím, kdo nespravedlivě poslal na smrt Božího Syna, což opravdu nikdo nechce.
  • K pokání možná šanci dostal – i když o tom nic nevíme a pravděpodobné to není.
• Pilátovo gesto umytí rukou bylo sice efektní, ale obávám se, že mu z Božího hlediska nepomohlo – ze své zodpovědnosti se jím nevyvlékl. Hrdelní rozsudky byly v jeho pravomoci a v dané chvíli věděl, co je správné – „přehodit“ zodpovědnost na židovské autority a na zfanatizovaný dav bylo rozhodnutí špatné.
• Nicméně určitý signál to byl – alespoň někteří lidé v davu se mohli vzpamatovat a říci si: Když ani ten Říman Jej nechce odsoudit, proč to vlastně chceme my?
• Naopak velekněžím se muselo ulevit: Konečně nám dal volnou ruku a můžeme se s Ježíšem udělat, co chceme.

25 A všechen lid na to řekl: „Jeho krev na nás a na naše děti!“ 

• Lidé na Pilátovo symbolické gesto reagovali nepochopitelně – místo aby se zalekli zodpovědnosti, kterou na ně vládce právě „přehodil“, ochotně ji na sebe vzali a pokračovali v původní linii: Chceme Jeho smrt za každou cenu. Svým voláním řekli: Přejímáme za Ježíšovu smrt veškerou zodpovědnost.
• Jak to, že se nezalekli? Vždyť nikdo (kromě naprosto patologických výjimek) netouží po tom být soudcem ve věci hrdelních zločinů. Když už soudce musí vynést trest smrti, vše pečlivě zvažuje a, i když je rozsudek spravedlivý, před jeho vynesením se trápí.
• Nevidím jiné vysvětlení, než přítomnou duchovní temnotu v kombinaci s davovou psychózou.
• Tento verš byl v dějinách nesčetněkrát zneužit proti židovskému národu. Nutno podotknout, že formulace k tomu svádí: Přítomní židé svým voláním „Jeho krev na nás a na naše děti!“ říkají: My a naši potomci přejímáme veškerou zodpovědnost za tento rozsudek smrti. Zapřísahat se něčím takovým je naprosto bláznivé a těžko vysvětlitelné. Málokdo se odváží přísahat při životě svých dětí i na věci mnohem jednodušší.
• Nicméně ti, kdo se v dějinách tohoto verše při pronásledování židů dovolávali (např. při pogromech to bývalo běžné), se dopouštěli stejného nebo ještě horšího hříchu, než židé tehdy v Jeruzalémě. Jednali stejně svévolně a nespravedlivě. Brali do svých rukou spravedlnost, která příslušela Bohu.
• Žádná nespravedlnost nezapadne, Bůh bude lidi za smrt svého Syna volat k zodpovědnosti. Nikomu z lidí to naprosto nepřísluší.
• Je možné, že některá protivenství a utrpení židovského národa jsou důsledkem tehdejší neuvážené arogantní přísahy? Není, kdo z lidí by se to odvážil posuzovat.
• Každý člověk si musí tváří tvář takovým událostem usednout a v prachu a popelu děkovat Bohu, že ještě nemusel řešit podobná dilemata. Jediné, co můžeme dělat, je prosit o milost, abychom v podobných situacích dostali sílu obstát.

26 Pak jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 

• [bývalo tak kruté (s velkou ztrátou krve), že některé oběti zemřely již před ukřižováním; lat. se označovalo verberatio];
• Bylo rozhodnuto: Bičování již bylo součástí ukřižování, šlo o jakousi „přípravu“.
• Někteří tvrdí, že šlo vůči odsouzeným o akt určitého „milosrdenství“ – viset na kříži bylo tak strašné, že proti tomu bylo „umlácení“ k smrti (nebo téměř k smrti )“lepší“ a kratší cestou ke smrti, než dlouhá agonie na kříži.
• Bičování bylo údajně realisticky a nesmírně drasticky zachyceno ve filmu Umučení Krista od Mela Gibsona z roku 2004. Film jsem neviděl a ani se k tomu nechystám.
• Ukřižování bylo tak strašné tím, že člověk visící za ruce se kromě hrozných bolestí dusí (ve visu se nelze nadechnout) – musí se proto při boji o každý nádech nadzvednout na probodnutých nohou a přitáhnout za probité ruce, což je nesmírně bolestivé.
• Dušení je tak hrozné, že mozková kmenová centra člověka nutí se v boji o nadechnutí znovu a znovu vzpírat i za cenu nepředstavitelných bolestí.
• Člověk na kříží rozhodně pasivně nevisel, ale svíjel se za strašných bolestí, zoufale bojuje o každé nadechnutí. Proto je v žalmu 22 napsáno „Já však jsem červ, a ne člověk, potupa lidí, opovržený lidem.“ Člověk na kříži se totiž svíjí jako červ nenacházeje úlevu – buď se dusí nebo si přivozuje strašnou bolest.
• Ježíš zobrazovaný na Božích mukách a na obrazech většinou na kříží visí „pokojně“ – nesvíjí se a má uvolněné rysy. Je tedy nepochybně již mrtvý.
• V časopise JAMA vyšel v roce 1986 článek On the Physical Death of Jesus Christ (JAMA 1986;255:1455-1463). Abstrakt je k dispozici na https://jamanetwork.com/journals/jama/article-abstract/403315. Článek popisuje nesmírné utrpení ukřižovaného člověka z lékařského hlediska.
• To, že Bůh „zvolil“ (dopustil) pro smrt svého Jednorozeného jeden z nejdrastičtějších možných způsobů popravy, je nesmírně hrozivé. Člověk popravený stětím nebo oběšením trpí nesrovnatelně méně a kratší dobu. Proč to Nejvyšší udělal?
  • Ukazuje to na nesmírnou hloubku a hrůzu lidského hříchu – náš hřích je tak strašný, že jeho vyřešení vyžaduje to nejkrajnější řešení.
  • Jsme tak zlí, že obyčejná poprava jako trest za naše hříchy nestačí.
  • Jsme tak zabednění, že až pohled na to nejzazší představitelné utrpení spravedlivého Božího Syna může (ale nemusí) pohnout naším svědomím a přivést nás k pokání.

27 Tehdy vladařovi vojáci vzali Ježíše do ⁽vládního paláce⁾ a shromáždili k němu celý oddíl vojska.

• ř.: pretoria;
• n.: na něho;
•  ř.: pluk; 
• Odsouzenec k smrti již jakoby nebyl – nevztahovala se na něj již žádná práva, vše vůči němu bylo dovoleno.
• Šlo zřejmě o jakýsi „folklór“ – právo silnějšího „vychutnat“ si svou nadvládu – s odsouzenými si před smrtí trochu „pohrát“. Podobně se chovali němečtí vojáci vůči zajatým partyzánům. Zajaté ženy před popravou znásilňovali Němci i Rusové.
• Ježíš byl vojákům vydán zcela na milost a nemilost: Oddíl vojska se na Něm mohl libovolně „vyřádit“ – a vojáci si svou šanci náležitě užili.
• Byli přitom poměrně „nápadití“ – nejvíce je zjevně pobavil kontrast mezi Ježíšovým zuboženým stavem a Jeho deklarovaným královským titulem.

28 Svlékli ho a oblékli mu šarlatový plášť,

• [vnější plášť řím. vojáků měl rudou královskou barvu a tak připomínal královské roucho];
• Ježíš v tu dobu již ztratil po bičování mnoho krve. Násilné stržení pláště muselo otevřít rány a krev se začala znovu řinout. Každý pohyb a manipulace byly nesmírně bolestivé. Ježíši jistě bylo na omdlení, spadnout na zem mu ale nebylo dopřáno.
• Jeho mládí a dobrá kondice byly rychlé (a kýžené) smrti na překážku.
• Šarlatová je královská barva – vojáci skutečnému Mesiáši maně (nevědomky) dopřáli královských poct, které mu právem náležely. Vše se ale odehrávalo v symbolické paradoxní rovině: Král a vládce vesmíru je ponižován a týrán až na samé dno.

29 upletli věnec z trní a vložili jej na jeho hlavu a do pravé ruky mu dali rákosovou hůl. Padali před ním na kolena a posmívali se mu: „Buď zdráv, králi Židů!“

• Vojáci se chovali jako sběř. Opět zřejmě zvítězil stádní pud.
• Někdo z vojáků musel dostat nápad a někdo jej musel realizovat – nalámat trní a uplést věnec. Sám si přitom jistě musel chránit ruce. Buď nebe milostivo tomu, koho to napadlo, i tomu, kdo jej Kristu na hlavu narazil.
• Vše muselo vyvolat další ztrátu krve.
• Ježíš sotva stál na nohou, potácel se, s korunou a holí působil jako parodie na krále, byl jen ubohou troskou – to vše u vojáků vyvolávalo další záchvaty veselí.
• Opět přitom šlo o symbolické vyjádření všech královských poct, které Kristu náležely – měl korunu i vladařské žezlo.
• Všichni lidé před Kristem jednou pokleknou – buď dobrovolně nebo nedobrovolně. Bůh buď milostiv těm, kdo se mu zde na zemi rouhali.

30 A když ho poplivali, vzali tu hůl a začali ho bít po hlavě.

• Plivat na někoho je vrcholem ohavnosti. Jde o vyjádření nejvyššího opovržení. Zde opět o to horší, že k opovržení nebyl naprosto žádný důvod.
• Bití po hlavě bylo dalším v sérii utrpení a také dalším prolitím Kristovy krve.
• Tak jako byla na oltář v židovském chrámu sedmkrát stříknuta krev obětovaného zvířete, Kristus sedmkrát prolil svou svatou krev za nás.
• To, že vojáci Ježíše ukřižovali, jim asi nelze příliš vyčítat – šlo o rozkaz a oni neměli volbu. Blaze ale těm z nich, kdo v sobě našli sílu se nezapojit do Kristova ponižování.

31 Když se mu naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli mu jeho šaty. A odvedli ho, aby ho ukřižovali.

• Za jak dlouho je ponižování přestalo bavit? Za půl hodiny?
• Následovala strastiplná cesta na Golgotu. Její délka zřejmě nepřesahovala jeden kilometr¹⁴, což pro tak extrémně zuboženého člověka je nekonečně daleko. Ježíš jí musel – milosrdenství mdloby mu nebylo dopřáno: Když upadl, snesly se na něho rány vojáků.

32 Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimon; toho přinutili, aby vzaljeho kříž.

• tj. ven z města, protože podle řím. a žid. práva se popravy směly vykonávat jen za městem;
• n.: nalezli;
• ř.: Kyréňana;
• n.: zdvihl; [po bičování (v. 26p) nebyl schopen ho nést sám];
• [prav. je míněn příčný trám (lat. patibulum), protože vztyčený kůl zůstával obvykle v zemi na místě popravy]; Takto, jak je to popsáno v poznámce ČSP, je to pravděpodobné – i „pouhý“ trám mohl vážit třeba dvacet kilo, celý kříž by pak musel mít přes padesát, klidně i metrák. I silný člověk by jej mohl maximálně vléci za sebou (jak je také zobrazováno na křížových cestách).
• Vojákům začalo být brzy jasné, že Ježíš s trámem na popraviště nedojde. Že by trám nesli sami, nepřipadalo v úvahu, tak si vybrali náhodného kolemjdoucího a přinutili jej, aby se kříže ujal. Vzepřít se nebylo možno – ozbrojeným vojákům se neodporuje.
• Šimona si vybrali zřejmě náhodně, snad lze usuzovat, že usoudili, že je dostatečně silný, aby úkol zvládl.
• O Šimonovi z Kyrény víme pouze střípky informací:
  • Dle Mk 15 a Lk 23 známe jeho syny (Alexandr a Rufus) a víme, že šel z pole. Těžko šel z práce, neboť byly svátky.
  • Kyréna je v severní Africe v oblasti dnešní Libye. Byla tam velká židovská komunita, později i církev (Sk 2,10 i 13,1 – Lucius z Kyrény)
  • Můžeme se dohadovat, že přišel na Svátky do Jeruzaléma jako poutník.
  • To, že Marek zmiňuje jména jeho synů, pravděpodobně není náhoda (proč by to dělal?) může naznačovat, že byli známí první křesťanské komunitě (možná i v Římě, viz Řím 16,13 „Pozdravujte Rufa, vyvoleného v Pánu, i jeho matku – která je i mou matkou.“). To by mohlo naznačovat, že Šimon i jeho rodina se později stali křesťany.
  • Symbolicky byl Šimon prvním člověkem, který „nesl Kristův kříž“ – což Ježíš sám jmenoval jako podmínku následování (Lk 9,23).
  • Naprosto nechtěně a „náhodou“ se stal součástí velkého Božího příběhu spásy.

33 Když přišli na místo zvané Golgota, což znamená ‚Místo lebky‘,

• dle h. gulgólet;
• lat. Calvaria;
• Nakonec tam tedy Ježíše „dostali“ – pod ranami se tam doklopýtal. Šimon tam dopravil trám (nebo celý kříž).

34 dali Ježíšovi pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale nechtěl pít. 

• ř.: mu;
• [Podle tradice jeruz. ženy poskytovaly toto tišící narkotikum vězňům, kteří byli křižováni. Ježíš to odmítl, protože chtěl být plně při vědomí až do své smrti.] 
• Kdo Ježíši víno nabídl? Ženy, které Ježíše znaly? Učednice z Jeho doprovodu? Vojáci? Měli vojáci nápoj v záloze pro tyto případy nebo víno ženy urychleně připravily, když už bylo jasné, že k popravě dojde? A poprosily vojáky, aby mu víno mohly nabídnout?
• Jak píše ČSP, zřejmě šlo o určitou tradici, kterou římská moc tolerovala.
• Podle Marka mu bylo nabídnuto víno smíchané s myrhou. Matouš může žluč používat jako obecný pojem pro něco nechutného nebo pro hořkou přísadu, zřejmě nevěděl konkrétně, co ženy do směsi daly).
• Žluč analgetické účinky nemá¹⁵, myrha údajně ano. Alkohol ve velkých dávkách jako analgetikum působí, bylo by ho ale zapotřebí vypít velké množství (lehce analgeticky působí od půl promile, jeho efekt je ale slabší než například efekt ibuprofenu).
• K dosažení alespoň nějakého analgetického efektu by bylo zapotřebí se opít do bezvědomí, což vínem lze jen obtížně.
• V takovémto extrémním případě by mohl v utrpení pomoci jedině morfin – ten dokáže utlumit jakoukoliv bolest.
• Ježíš v každém případě odmítl i tuto formální nebo malou úlevu. Snad Jej tento minimální projev soucitu alespoň potěšil. A blaze těm, kteří tuto snahu vyvinuli.

35 Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty házejíce o ně los;

• var.: [+ , aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka: ‚Rozdělili si mé šaty a losovali o můj oděv‘];
• Oblečení odsouzeného zřejmě tradičně přináleželo vojákům provádějícím popravu. Říká se, že zvláště svrchní plášť určitou hodnotu měl.
• Ve středověku se se svršky popravených lidí (nebo i s provazem ze šibenice) běžně „kšeftovalo“, zde šlo spíše o hodnotu oděvu jako takovou – látky byly drahé a po vyprání jej mohl voják např. prodat.
• Odkaz na Žalm 22 je do očí bijící: 19 dělí si mé roucho, vrhají los o můj oděv. Každého, kdo je znalý Písma tato prorocká spojitost musí napadnout. Žalm David napsal tisíc let před Kristem. Velmi přesně v něm popisuje zoufalou situaci ukřižovaného člověka: Opuštěnost Bohem i lidmi; neodpovídání na modlitby; svíjení se na kříži; opovržení okolí, předhazování vztahu k Bohu a jiné posměšky; dehydratace; bolest každého kousku těla; selhávání srdce a blízkost smrti.
• Již tento jeden detail musí každého s otevřenou myslí přivést k tomu, že to, co se Ježíši dělo, nebyla náhoda, ale odvěký dokonalý (i když nesmírně hrozný) Boží plán spásy lidstva.
• Ježíš tedy visel na kříži bez šatů – buď v se zahalenými bedry nebo úplně nahý.
• Na obrazech a sochách je vždy zobrazován s bedry zahalenými, ale nemuselo to tak nutně být – úplná nahota by byla dotažením ponížení do maxima.
• Visel na kříží šest hodina to tři hodiny před a tři po poledni (od devíti do tří), takže byl navíc vystaven polednímu vedru. Dehydratace byla extrémní (jazyk se mu lepil k patru, jak je napsáno v žalmu).
• Zbičovaná záda se mu odírala o kříž a prohlubovala tak krevní ztrátu. Bolest v probitých zápěstích, vykloubených ramenech a probitých nohách byla agonizující. Neexistovala úlevová poloha. Když ztratil vědomí, nedostatek kyslíku jej vždy znovu probral a přinutil se vzepřít, aby se mohl nadechnout.
• Někdy údajně měli ukřižovaní lidé na kříži přibité jakési sedátko – že by se této, byť minimální úlevy dostalo Kristu, je nepravděpodobné.

36 pak seděli a střežili ho tam. 

• Ježíš byl se svou bolestí a opuštěností sám. Vyzdvižen nad ostatní lidi.
• Vojáci dole (ani nikdo jiný) si neuměli ani představit, co prožívá. Vojáci seděli pod křížem, bavili se, nudili se. Dohlíželi na to, aby se k odsouzeným nikdo nepřibližoval. Občas zkontrolovali, zda odsouzení ještě žijí. Den pomalu ubíhal. Pro odsouzené byla každá minuta nekonečná. A bylo stále hůř – tělesné rezervy se vyčerpávaly, každé vzepření pro nadechnutí bylo těžší a těžší.
• Odsouzení neměli svůj život ve svých rukou – nemohli se rozhodnout své umírání urychlit.
• Ježíš již nemohl udělat nic – od okamžiku ukřižování byl zcela bezmocný. Vše, co mělo být uděláno, udělal, již k tomu nemohl nic přidat ani ubrat.
• Nesmírná muka musel prožívat i Otec v nebesích a také Duch Svatý – samozřejmě mohli kdykoliv zasáhnout, mávnutím ruky Ježíše sejmout z kříže, v okamžiku Mu obnovit plné zdraví a smést z povrchu zemského všechny, kdo Jej tam dostali. Bůh je např. mohl „rozvěšet“ na kříže místo Něho, jak by si po právu zasloužili.
• Čas musel být nekonečný i pro všechny kolem – pro Ježíšovy blízké, ať už byli pod křížem nebo ne, zvláště pro Jeho matku. Kde byl zrádce Petr? A kde Jidáš?
• Jak se asi cítili velekněží a ostatní, kteří všechno zosnovali? Není přece možné, aby zažívali spokojenost nad „dobře vykonanou prací“, nad tím, jak to dobře vymysleli a jak jim všechno pěkně vyšlo?
• Co prožíval Pilát? Určitě byl rád, že už má tu ranní nepříjemnost za sebou, a šel se věnovat svým obvyklým činnostem. Vysvětlil manželce, že dělal, co mohl, a více že udělat nešlo.
• Co lidé, kteří v davu křičeli „Ukřižuj!“? Necítili se poté, co odeznělo davové šílenství, mizerně? Kéž by – mohlo by jít o první krok k pokání.
• Nad celou zemí visela temnota – myslím si, že nešlo o den, jako každý jiný. Něco viselo ve vzduchu, nikdo se necítil spokojený.
• Ježíšův kříž je nesmírně ostrým rozdělujícím nástrojem – nikomu neumožňuje neutrální odtažitý postoj ve smyslu: Mě se to netýká. Bůh každého člověka na planetě s křížem konfrontuje a bude konfrontovat – přinutí každého postavit se na stranu Boží nebo stranu ďáblovu.
• Až do okamžiku Kristova návratu v moci nebo do okamžiku naší smrti má každý člověk možnost volby – může se rozhodnout opustit skandující dav a přidat se k Ukřižovanému.

37 Nad hlavu mu dali ⁽nápis o jeho provinění⁾: „Toto je Ježíš, král Židů.“ 

• ř.: vinu jeho;
• Víme, že nápis přikázal napsat Pilát. Provinění spočívalo teoreticky v tom, že Židé, jako národ okupovaný Římem, mít vlastního krále nesměli.
• Přestože Ježíš se za židovského krále nikdy explicitně neprohlásil, případně bylo jasné, že neusiluje o kralování v politickém smyslu, Pilát přistoupil na argumentaci židovských autorit a toto provinění mu připsal.
  • Spravedlivé to rozhodně nebylo: Na přímou otázku Ježíš Pilátovi odpověděl vyhýbavě: „Ty sám to říkáš“, což se dá vykládat různě.
  • Snad by se dalo říci, že Ježíš připustil, aby mu při vjezdu do Jeruzaléma byly vzdávány královské pocty.
• Jak víme, Pilát nápis na „ceduli“ takto formuloval záměrně s cílem podráždit či ponížit židy (nenechal napsat: Vydával se krále židů). Bylo mu jasné, že tento člověk žádným skutečným králem není a ani pro to nemá ambice. Ale umístěním označení židovského krále nad hlavu ukřižovaného „zoufalce“ a lidské trosky, dával jasně najevo, že židovským národem pohrdá.
• Z duchovního hlediska šlo o další z řady prorockých událostí: Ježíš židovským králem skutečně byl – a takto je navěky zaznamenáno, jak s ním Jeho národ naložil.

38 Zároveň s ním byli ukřižováni dva lupiči, jeden po pravici a druhý po levici. 

• Ř. léstés označuje lupiče / banditu, ale také člena povstaleckého hnutí – rebela. Zde jde spíše o zélóty (‚horlivce‘), kteří bojovali proti Římanům.
• Šlo tedy buď o kriminální nebo politické odsouzence. Obě skupiny měly na rukou krev – u politických odsouzených by se ale dalo diskutovat o jejich motivech. Mohli svůj osvobozenecký boj (včetně zabíjení Římanů) považovat za správný.
  • Také já jsem zvyklý považovat „zabíjení Němců“ partyzány během WW2 za legitimní. Osobně považuji za legitimní i ozbrojený boj proti komunistům, uznávám boj bratří Mašínů apod.
• Z toho, že jeden z odsouzenců nich si byl vědom toho, že jejich odsouzení je oprávněné, bych spíše usuzoval, že šlo o lupiče, tedy o lidi, kteří přepadali a zabíjeli kvůli lupu.

39 Kolemjdoucí ho uráželi, potřásali hlavou

• ř.: svými hlavami; 
• Šlo zřejmě o běžné kolemjdoucí – tedy lidi, kteří šli za svými záležitostmi a Golgotu jen míjeli.
• Změnit nic nemohli, věc byla dána, smrti již nešlo nijak zabránit.
• Odsouzenci byli ve své agonii veřejně vystaveni schválně – s cílem odstrašení národa od vzpoury či od nezákonného jednání.
  • Popravy byly v historii často exemplárně veřejné. Za heydrichiády byli lidé popravování ve věznicích, ale na zdech byly alespoň vylepovány a v rozhlase čteny seznamy popravených.
• Co měli „nezúčastnění“ kolemjdoucí dělat, jak se měli zachovat?
  • Ti, kteří před několika hodinami volali „Ukřižuj“, mohli být spokojení (ale spíše nebyli).
  • Ti, kterých se to „netýkalo“, mohli alespoň mlčet.
• Naše lidská potřeba se ke všemu vyjadřovat, všechno komentovat, je někdy otřesná. Cítíme potřebu se ke všemu vyjadřovat, na všechno mít názor. Tváří tvář utrpení je ale lépe „zavřít pusu“ – když už nemůžu pomoci, když už ničemu nerozumím, mohu alespoň mlčet.
• Ano, šlo o složitou politicko-náboženskou „kauzu“. Kdo z nás je schopen domyslet hlubiny Božího plánu lidské rasy? Když už nemohu pomoci, když už se bojím padnout na kolena před křížem, proč alespoň nemlčet?

40 a říkali: „Ty, který boříš svatyni a ve třech dnech ji stavíš, zachraň se, jsi-li Syn Boží, ^[a^] sestup s kříže!“ 

• Autor zaznamenal některé z poznámek, které kolemjdoucí pronášeli.
• Byly ošklivé a v jednom se shodovaly: Poukazovaly na kontrast mezi Ježíšovými slovy (a zázraky, které konal) a mezi Jeho „neschopností“ zabránit vlastnímu mučení a smrti.
• Podobným uvažováním kolemjdoucí také utišovali své svědomí: Pokud je hryzalo, jak hrozně to s tím „potulným kazatelem“ dopadlo, mohli se uklidňovat: „Jaképak výčitky – vždyť to bylo jasný podvodník. To, že tady visí, je jasný důkaz toho, že žádným Mesiášem nebyl. Tohle by Mesiáš nikdy nedopustil, ten by s těmi Římany jinak zatočil! A takhle bychom kvůli němu všichni špatně dopadli – dobře to ti naši vedoucí vymysleli!“
• Zajímavé je, že znali Ježíšova slova o boření a znovu-vystavěni svatyně – nevědomky opět prorocky říkali to, co se za dva dny mělo stát skutečností (svatyně Ježíšova těla bude vzkříšena).
• V jejich komentářích ale mohla být i lítost či upřímný povzdech ve smyslu: „Chlapče, chlapče – ty sis naivně myslel, že budeš schopen se vzepřít Římanům. A takhle to s tebou dopadlo. To my, zkušenější dobře víme, že proti téhle síle nemá smysl se bouřit, že takhle to dopadne vždycky“.
• Takový postoj by byl lidsky snesitelnější, ale byl také zoufale mylný: Ježíš svou poslušností až k smrti navždy porazil všechny, i ty nejhorší autority včetně samotného ďábla. Prokázal, že to je možné, i když jinak, než si lidé představovali a představují.

41 Podobně se posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími. Říkali: 42 „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je králem Izraele, ať nyní sestoupí s kříže, a my v něho uvěříme. 

• var.: Je-li;
• Zde, u velekněží a zákoníků je (na rozdíl od kolemjdoucích) zlé uvažování nepochybné. Oni se (po úkladné politické justiční vraždě) neuklidili někam do ústraní, ale šli se na svou oběť ještě arogantně podívat a pošklebovat.
• Snad ale lze uvažovat i jinak – nemuselo jít o aroganci, ale o určitou odvahu a ochotu za svým rozhodnutím si stát: Mohli se na místo popravy jít přesvědčit, jestli se přece jenom „něco nestane“ – kdyby Ježíš zázračně z kříže opravdu sestoupil, asi by opravdu byli ochotni v Něho uvěřit. V tom pravděpodobně nelhali.
• Jenomže tak to „nefunguje“ – takto Bůh k nám lidem nepřistupuje. Bůh je skrytý – kdyby skrytý nebyl, uvěřil by v Něho každý, ale z přinucení, o což Bůh nestojí. (vysvětluji v kázání Proč je Bůh neviditelný v sekci Kázání).
• Já bych se spíše bál, že kdyby se nějaký zázrak opravdu stal, spočíval by v tom, že by mě jako strůjce justiční vraždy zabil blesk. Nemám ale zkrátka jejich sebevědomí.
• Zásadní je, že neměli pravdu: Ježíš sám sebe zachránit mohl — mohl, ale nechtěl.

43 Složil naději v Bohu, ať ho nyní vysvobodí, ⁽stojí-li o něho⁾. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ 

• n.: Spolehl se na …;
• ř.: chce-li ho;
• Opět značná dávka arogance a nepatřičné odvahy (a naprostého nepochopení situace:
  • Bůh o Ježíše velmi stál, velmi Ho chtěl – a přesto se rozhodl Jej nevysvobodit. Kvůli nám.
  • Božím Synem opravdu byl.
• Snad lze opět velekněžím a zákoníkům přiznat určité pochopení – připustit, že tento utýraný člověk na pokraji smrti by mohl opravdu být Božím Synem, vyžaduje značnou „revoluci v myšlení“ a v představách, které o Bohu máme. Oni znali Hospodina jako Boha egyptských ran, Boha ze Sinaje, Boha potopy.
• Pro Ježíše to muselo být nesmírně těžké – pokušení ukázat se těm lumpům v moci a slávě, zlikvidovat je legiemi andělů, muselo být enormní. (Ježíš navíc věděl, že celé nebe sleduje jeho zápas a andělé jsou v pohotovosti s rukami na jílcích mečů připraveni kdykoliv zasáhnout).

44 Stejně ho tupili i lupiči, kteří byli ukřižováni spolu s ním. 

• Ř. léstés označuje lupiče / banditu, ale také člena povstaleckého hnutí – rebela. Zde jde spíše o zélóty (‚horlivce‘), kteří bojovali proti Římanům.
• Kdo byli dva lupiči ukřižovaní vedle Ježíše – zda obyčejní násilní kriminálníci (např. přepadávající pocestné) nebo političtí odpůrci Říma (odboj, partyzáni či něco podobného), není jasné.
  • Z ostatní evangelií víme, že alespoň jeden si byl vědom spravedlnosti svého trestu, což by mohlo ukazovat na kriminální zločince. Politický odsouzenec by mohl i tváří tvář smrti být přesvědčen (ať oprávněně nebo neoprávněně – to nyní neřeším) trvat na své nevině.
• Ať tak nebo tak, ti byli ukřižování podle tehdejšího práva a téměř jistě měli na rukách něčí krev.
• Matouš nezaznamenal nebo nepovažoval za důležitý rozhovor, který proběhl na kříži mezi zločinci a Ježíši.
• Ježíš nezemřel smrtí, která by byla nějakým způsobem výjimečná; nějakým mimořádným způsobem, kterým by nikdy nikdo z lidí nezemřel.
• Nelze říci: Ježíš zemřel tak krutým způsobem, že si to nikdo z lidí nedokáže ani představit.
  • V Mezinárodní klasifikaci diagnóz a příčin smrti¹⁶ je k deseti tisícům různých chorob a způsobů, jakými může lidská bytost onemocnět nebo odejít ze světa.
  • Ukřižování zde není výslovně zvlášť uvedeno, je skryto pod heslo: Poprava jiným určeným způsobem v MKN-10 spadá pod kód Y35.8 – jsou zde vyjmenovány oběšení, zastřelení, poprava elektrickým proudem atd.)
• Krutost různých druhů poprav či smrti je těžko porovnávat – lidé za svou historii zažili a vymysleli takové hrůzy, že je těžko nad nimi vůbec přemýšlet, natož je srovnávat.
  • Určitě ale platí, že ukřižování je jedním z nejhorších.
  • Člověk může zemřít zcela „hladce“ (např. z plného zdraví ve spánku), rychle a bezbolestně (průstřel hlavy, useknutí hlavy, přejetí vlakem) nebo více či méně bolestivě a krutě.
• Lze říci, že Bůh pro svého Syna vybral způsob smrti, který nikdy nikdo nebude moci zlehčovat.
  • Zbičovaný člověk přibitý na kříž zažívá nejen agonizující bolest v ranách a v kloubech, ale i dušení, což je jeden z nejhorších pocitů vůbec.
  • Proto je např. tak účinný waterboarding – mučení, kdy je člověk opakovaně přiváděn na pokraj udušení.
  • Žádný z lidí nikdy nebude moci říci: „Tomu se to mluví, ten neví, co prožívám“.

45 Od šesté hodiny nastala tma po celé zemi až do hodiny deváté.

• tj. poledne;
•  tj. třetí hod. odpoledne;
• Ježíš a lupiči visí n a kříži již tři hodiny – tedy od devíti. Je pravé poledne.
• Nastává tma – ne zřejmě vy smyslu zatmění slunce (to by nemohlo trvat tři hodiny). Mohlo jít o tmu způsobenou hustou oblačností (jako tma a napětí před bouřkou) – to by ale zřejmě Matouš nějak takto specifikoval. Šlo spíše o nějakou tmu nadpřirozeného původu, kdy si před hroznými událostmi na planetě „slunce zakrylo tvář“.
• Bůh chtěl nějakým nadpřirozeným důvodem dát najevo, že události „dole“ se Jej velmi dotýkají.
• Římani, Velerada, Pilát, Herodes a všichni Ježíšovi nepřátelé museli být nesmírně vyděšeni. Představa, že moje jednání má za následek to, že Bůh na nebi „otočí vypínačem“, je děsivá.
  • Došlo jim vůbec, čeho jsou právě svědky? Odhaduji, že se zázrak, kterého právě byli svědky, snažili nějak odvysvětlit nebo bagatelizovat.
• Bylo toto zatmění povzbuzením pro Ježíše? Posílilo ho vědomí, že Otec o Jeho agónii ví?
• Bylo pravé poledne – ulevilo se trpícímu Kristu alespoň trochu ze žáru slunce?
• A co učedníci? Všichni ti vyděšení, zmatení, rozprchlí i přítomní pod křížem – byli povzbuzeni, když viděli zatmění? Chápali, že se Bůh ke svému Synu přiznává?

46 Kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ To jest: ‚Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?‘ 

• tj. třetí hod. odpoledne;
• Eli, Eli, lema sabachthani: Jde o aramejštinu. Podle GPT
  • „Eli“ = můj Bože (od hebrejského Elí, „můj El“).
  • „lema“ = proč.
  • „sabachthani“ = „opustil jsi mne“ (z aramejského slovesa šabaq – „nechat, opustit, ponechat“
    • V Markově evangeliu je mírná odlišnost: místo Eli je Eloi, což je více aramejská forma (oproti více hebrejskému Eli).
  • Oba Evangelisté pak dodávají překlad pro čtenáře: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
• Jde o citát úvodního verše z Davidova Žalmu 22, který začíná sténáním opuštěného spravedlivého, ale končí nadějně. Což může ukazovat, že Ježíš ve svém výkřiku předjímá pozdější vzkříšení.
• Jde o vyvrcholení celého strašného šestihodinového utrpení na kříži. Ježíš vykřikl z posledních sil, vzepjal se k poslednímu nádechu.
• Je otázka, jestli Bůh svého Syna v dan chvíli opravdu opustil. Není to zdaleka jisté, ale mnozí říkají, že ano – že na Ježíši v dané chvíli ležely všechny lidské hříchy, a od těch že se Bůh opravdu distancoval.
• Bůh se jednou bude distancovat od každého nekajícího hříšníka. Díky Kristovu ztotožnění s hříchem na kříži se ale Bůh nebude distancovat od hříšníka kajícího.
• Ježíš byl ve chvíli své smrti absolutně sám – vyvýšen na kříži nad lidské hemžení, sám se svou bolestí a nedostatkem kyslíku. A vypadá to, že byl chvíli opravdu opuštěn od svého Otce.
• Proč mluvil Ježíš aramejsky? Proč cituje hebrejský žalm v aramejštině? Zřejmě ve chvíli největší nouze „přepnul“ do jazyka, který mu byl nejbližší – aramejština byla jazykem běžně používaným v Galileji a Judeji 1. století. (Hebrejština byla používána spíše liturgicky, řečtina byla mezinárodním jazykem).
  • Je to pochopitelné – lidé v největší nouzi se často vracejí k svým nejhlubším kořenům, např. zážitkům z dětství¹⁷.
• Evangelista Marek (psal spíše pro římské čtenáře) tedy zachovává tuto podobu, aby ukázal autentičnost. Matouš kombinuje hebrejštější podobu (Eli) s aramejským slovesem (šabaqtani).
• Pro zajímavost jsou v poznámce pod čarou výskyty slovesa šabaqtani v aramejských částech Bible (podle GPT, neověřoval jsem)¹⁸.

47 A když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: „Ten člověk volá Eliáše.“

• Ježíš pochopitelně „neartikuloval“ přesně – šlo spíše o agonizující výkřik, než jasně pronesená slova.
• Lidé pod křížem smysl Jeho slov zachytili pouze zhruba a interpretovali jej špatně.
  • Někteří učedníci pod křížem jej ale pochopili správně nebo se na Jeho slova Ježíše po vzkříšení doptali.
• Pod křížem byli tedy přítomni „pozorovatelé“ nebo náhodní kolemjdoucí – že nešlo o nikoho z Ježíšových blízkých vidíme podle označení „Ten člověk“.

48 Jeden z nich ihned vyběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, připevnil na rákosovou hůl a dával mu pít.

• Zřejmě není jasné, zda šlo o akt milosrdenství – snahu alespoň trochu uhasit spalující žízeň trpícího -nebo o schválnost či výsměch.
• Ocet se normálně nepije – zde ocet mohl být synonymem pro ředěné víno nejhorší kvality.
• Nápoj nebylo jak dopravit k ústům trpícího, než na nacucané houbě nasazené na tyč. Ježíš byl zjevně tak vysoko, že podat mu houbu rukou nebylo možné.
• Vojáci snahu o podání houby nezakázali, diváka neodehnali ani neokřikli. Situaci trpícího nemohl žádný doušek vody nijak změnit.
• Je klidně možné, že jim snaha aktivního diváka vítaně krátila dlouho chvíli nudné služby.
  • Vybavuje se mi scéna z filmu Schindlerův seznam, kde na nádraží stojí nákladní vagóny plné židů určených k transportu. Stojí na spalujícím slunci a lidé uvnitř uzavřených „dobytčáků“ zoufale křičí strádajíce žízní a vedrem. Dozorujícím esesákům je to jedno – Schindler připojuje hadici na hydrant a vagóny alespoň skrápí množstvím vody. Esesáci mu mu nebrání, jen vše pobaveně pozorují.
• Jisté je, že jestli toho člověka vedl soucit, o svou odměnu od Otce nepřijde.

49 Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“

• Ostatní přítomní vše pozorovali s odstupem a se zájmem – jako nějaký pokus na myši.
• Nech ho, nezasahuj do běhu věcí, ať naše pozorování není zkreslené.
• Ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho! Jde o naprosto absurdní prohlášení: Kdyby Eliáš opravdu přišel a v Ježíšův prospěch nadpřirozeně intervenoval, zbláznili by se všichni strachy (pokud by tedy Eliáš všechny „komentátory“ na místě nepozabíjel).
• Je jasné, že s takovou možností přítomní diváci reálně nepočítali – šlo jen o plané tlachání bez významu. Ó Bože, jak se budou tito „mudrlanti“ stydět, až budou stát před Ježíšem sedícím na trůnu. Budou si trhat vlasy, že raději nedrželi ústa.
• Nikdo z přítomných neměl šanci na strašné situaci cokoliv změnit – to nikomu Bůh jednou vyčítat nebude. Ale rádoby-moudré „kecy“ problémem jistě budou.
• Stojíme-li tváří tvář utrpení, je lépe si „položit ruku na ústa“ nebo si „zahalit hlavu“ a mlčet. Nemusím všemu rozumět, nemusím mít na všechno názor, nemusím mít možnost věci změnit. Je ale nanejvýše rozumné být zticha.
  • Ani bych nespočítal, kolik jsem slyšel nejapných nebo přemoudřelých komentářů pronášených „pod křížem“ něčího utrpení. (Výjimkou nejsou ani vtipy). Oč lépe by bylo, kdyby lidé tváří tvář utrpení raději „drželi hubu“.
• Jak by byli předěšení, kdyby tušili, co se v dané chvíli vlastně ve skutečnosti odehrává!

50 Ale Ježíš znovu vykřikl silným hlasem a vypustil ducha. 

• Eliáš nepřišel, mudrlanty Bůh na místě nezabil.
• Ježíšovi po šesti hodinách došly poslední tělesné rezervy, naposledy se vzepřel, nadechl, vykřikl a zemřel.
  • Krev už byla příliš zahuštěná, vnitřní prostředí příliš rozvrácené, svaly příliš vyčerpané, aby byly schopny ještě nadzvednout zmučené tělo k dalšímu nádechu.
• Smrt může být v situaci nezměrného utrpení vysvobozením. Najednou už je jedno, který nerv nebo kloub je právě napínán. S mrtvým tělem je už možno dělat cokoliv.
• Vypustil ducha znamená jednoduché „dodýchal“, naposledy vydechl, čili zemřel. Je v tomto vyjádření ještě něco více?
  • vypustil ducha = řecky ἀφῆκεν τὸ πνεῦμα, aféken tó pneuma
  • Marek má (15,37) stejně jako Lukáš (23,46) vydechl naposledy = ἐξέπνευσεν (exépneusen).
  • Jan má (19,30)
  • Smysl je zřejmě opravdu jednoduché „dodýchal“.
• Je to určitým způsobem úleva – Ježíš už „to měl za sebou“. Dobojoval svůj boj až do konce, nevzdal jej předčasně, nepovolal anděly na pomoc. Udělal, co měl, naplnil svou misi. Nyní jej už čekala pouze zasloužená odměna a odpočinek¹⁹.
  • S Ježíšovou misí nelze nic srovnat, nicméně pocit, že už něco těžkého máme za sebou, známe všichni. Ti, kdo úspěšně došli Beskydskou sedmičku, ukončili padesátikilometrový pochod s padesátikilogramovým batohem (závěrečná fáze výcviku nutná pro získání odznaku Rangers), složili těžkou zkoušku, vědí, jaká je úleva mít úspěšně za sebou něco těžkého.
  • Muselo se určitým způsobem ulevit i učedníkům pod křížem i matce Marii.
  • Opět bez toho, abych chtěl srovnávat: Každý rok na velikonoční Velký pátek se mi ve tři hodiny odpoledne značně uleví.

51 A hle, opona svatyně se roztrhla ve dví odshora až dolů a země se zatřásla a skály se roztrhly 

• ř. katapetasma: chrámová opona oddělující svatyni od nejsvětější svatyně. (V NS 6×);
• Ve chvíli Ježíšovy smrti se odehrála celá řada výrazných událostí (kromě tříhodinové tmy, o které jsme již mluvili – tma zřejmě kolem patnácté hodiny, tedy ve chvíli Ježíšovy smrti, skončila).
• Za prvé se roztrhla chrámová opona. Svatyně svatých bylo nejsvětější „nejsterilnější od hříchu“ místo Stanu setkávání a Chrámu. Vstup do ní měl pouze jednou za rok velekněz a to výhradně s krví.
  • Pokud nyní byla úplně roztržena, již nic nebránilo vstupu do Svatyně svatých, nic neoddělovalo Svatyni od Velesvatyně.
  • Co z toho vyplývá? Co tím chtěl Bůh ukázat? Standardně se roztržení opony vysvětluje takto:
    • Kristova prolitá krev byla tou opravdovou pravou smírčí krví za hříchy lidí. Vše, co se předtím odehrávalo v Chrámu (zvířecí oběti) bylo pouze symboly, směrníky, odlesky či napodobeninami Kristovy pravé oběti.
    • Od chvíle, kdy se uskutečnila oběť skutečná, nebyl již dále důvod, celý provoz Chrámu udržovat v běhu.
    • Kristova krev je stran přikrytí hříchů o tolik „silnější“ či „účinnější“, než krev obětních zvířat, že že umožňuje trvalý vstup do samotné Boží přítomnosti všem věřícím – ne tedy pouze veleknězi a ne pouze jednou ročně.
    • Kristova oběť definitivně odstranila propast mezi Bohem a lidmi – otevřela lidem cestu k Bohu. Žd 10,20 „otevřel nám novou a živou cestu skrze oponu, to jest své tělo.“
• Za druhé země se zatřásla: Vyvolat zemětřesení vyžaduje enormní množství energie. Bůh má energie dostatek. Když se třese země, jde o výrazný signál, že je něco v nepořádku, že se Bůh zlobí či je rozrušen.
  • Když se pod nohama třese země, jsou lidé v panice, vybíhají z domů ve strachu, že budou zasypáni. Hledají rovnováhu a padají. Ozývá se rachot.
• Za třetí skály se roztrhly: V souvislosti se zemětřesením některá skaliska v Jeruzalémě a okolí popraskala a zřítila se.
• Mimořádné „přírodní úkazy“ nikoho nemohly nechat na pochybách, že se něco zvláštního děje. Co si o tom myslela Velerada? Co Pilát? Co učedníci? Snažili se si věci přirozeně „odvysvětlit“? Ignorovali je? Vyděsili se? Snad se ani nemohli nevyděsit, nejprve tma, pak zemětřesení – vše zrovna v době, kdy umíral Ježíš. Se setníkem to otřáslo. S ostatními to neudělalo nic?
• Kdy vůbec kněží zjistili, že se jim roztrhla opona? Bylo to asi také doprovázeno hlukem – někdo z kněží tedy asi vběhl do Svatyně, aby zjistil, co se děje. Co si pomyslel? To zemětřesení neudělá.

52 a hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; 53 když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do svatého města a ukázali se mnohým.

• n.: zmrtvýchvstání;
• ř. egersis – ‚vstání‘; HL 
• Jde o naprosto ojedinělou informaci – u jiných evangelistů se nevyskytuje.
• K Matoušovi se zřejmě nějak dostala unikátní informace o otevřených hrobech a o těchto vzkříšených.
• Ježíšova smrti byla okolností tak kosmicky významnou, že se děly naprosté mimořádnosti.
• Jak se mohly otevřít hroby? A o koho mohlo jít? Kdo jsou zesnulí svatí? Možností je mnoho, všechny jsou zvláštní.
  • Nějací zemřelí Ježíšovi učedníci?
  • Významní spravedliví židé (proroci, mučedníci apod.)?
• Šlo o historické hroby nebo o nedávno zemřelé? Mohli být vzkříšeni např. pouze lidé pohřbení v posledních několika dnech, jejichž hroby byly ještě čerstvé – když pak byly porušeny zemětřesením, „při té příležitosti“ se mrtví v nich probudili.
• Pokud byl někdo přítomen v té chvíli na hřbitově, musel zažít šok. Stejně jako ti, kteří se se zemřelými pak setkali ve městě.
• Nezdá se, že by se vzkříšení lidé po svém vstání nějak zapojili do dřívějšího života, jako např. Lazar – formulace „ukázali se mnohým“ ukazuje spíše na příležitostná setkání.
• Není jasné, zda šlo:
  • o nějaké krátkodobé zcela anomální vzkříšení, kdy se mrtví vrátili na krátkou dobu do života, aby se vzápětí opět odebrali do hrobů (do šeolu) – jde o dost bizarní představu.
  • o dočasné vzkříšení ve smyslu vrácení do života. Jako např. u Lazara, který byl vrácen do života, kde se pak dočkal své přirozené smrti. Tomu příliš nenapovídá formulace „ukázali se mnohým“ (a zase zmizeli).
  • spíše půjde o definitivní „vzkříšení“ pro věčný život, jakého se dříve nebo později dočkají všichni věřící. V tom případě tito vzkříšení předešli ve svém vzkříšení samotného Krista, resp. vešli do slávy prakticky zároveň s ním.
• Není pravděpodobné, že by šlo pouze o symbolické vyjádření ve smyslu: Ve chvíli Ježíšovy smrti se začalo se „vzkřišováním“ lidí.

54 Když setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, uviděli zemětřesení a to, co se stalo, velmi se ulekli a řekli: „Opravdu to byl Boží Syn!“

• Přítomní vojáci vykonávající popravu přes tvrdost svého řemesla nebyli beznadějně „natvrdlí“ – to, co viděli, na ně zapůsobilo.
• Jejich prohlášení korespondovalo s mimořádnými událostmi, kterých byli svědky.
• Prohlášení: „Opravdu to byl Boží Syn!“ vojáci těžko mysleli nějak složitě teologicky (i když bylo naprosto přesné) – chtěli zkrátka vyjádřit, že ten člověk, kterého popravili, byl mimořádný a v nadpřirozeném světě měla jeho smrt odezvu.
• Toto vyjádření je mimořádné: O Ježíši se jako o Božím Synu už lidé vyjádřili – např. učedníci na moři („Opravdu jsi Boží Syn!“) nebo Petr v Caesareji Filipově („Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“) – zde to ale zaznívá z úst pohanů a ve chvíli Ježíšovy slabosti a „porážky“ (i když pod vlivem zatmění a zemětřesení).
• Rozpoznat Ježíše jako Božího Syna navzdory jeho smrti na kříži, je další „level“ pochopení duchovních skutečností. Do této chvíle si všichni mysleli, že být Božím Synem znamená mít Boží ochranu, být nezranitelný. Od této chvíle se musí pohled na to, co znamená být Božím Synem, začít od základu proměňovat.
• Je důležité, jaké mělo toto rozpoznání v životě setníka a ostatní vojáků důsledky – mohlo jít o pouhé přemožení chvilkovým „silným zážitkem“, kdy se později vojáci vrátili ke svému způsobu života: Vrátili se do kasáren, povečeřeli po těžké dnu a vyložili svým kolegům, co zvláštního se v souvislosti toho Žida událo.
• Mohli se z nich ale také stát později Kristovi následovníci (jako např. Kornelius). Profese ani národnost nejsou pro Kristovo následovnictví určující. Má-li někdo otevřené a toužící srdce, Bůh si je schopen najít všude.

55 Bylo tam mnoho žen dívajících se zdaleka, které se vydaly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu. 

• Většina „diváků“ zřejmě neměla přístup bezprostředně pod kříž. Vojáci nedovolovali kolem křížů volný pohyb doprovázejících a kolemjdoucích.
• Ženy se dívaly „zdaleka“ – co je tím myšleno? Určitě jim nebylo umožněno stát přímo pod křížem, jak daleko tedy? Třicet, padesát, sto metrů nebo ještě více?
• Čím dále stály, tím více byly ušetřeny strašných detailů Ježíšovy agónie.
• Kde tedy byly učednice, víme. Ženy byly téměř jistě samy, bez doprovodu učedníků.
• Kde byli učedníci? Kromě Jana, který v blízkosti byl (Ježíš na něho promluvil), nevíme – buď rozprchlí nebo také někde pozorovali z povzdálí. Petr se zřejmě ještě nevzpamatoval se svého zapření.
  • Je možné, že být v dané chvíli ženou, bylo bezpečnější. Vojáci si více hlídali muže, než ženy. U mužů mohli mít obavy z přepadu, ze snahy Krista zachránit.
• Všichni učedníci včetně žen jistě stále očekávali, jestli se Ježíš nějakým způsobem nezachrání. Jistě do poslední chvíle doufali, že k úplnému konci poprava nedojde. Že Ježíš v určité chvíli použije svou nadpřirozenou moc a něco udělá.
• Znovu si můžeme připomenout, že Ježíš a tým apoštolů měli podpůrnou skupinu doprovázejících žen, které se staraly o jejich potřeby – pravděpodobně pro učedníky vařily, praly a podobné věci.

56 Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka synů Zebedeových.

• Jmenovitě či konkrétně jsou uvedeny tři z přítomných žen. Dvě z nich jsou určeny jménem, dvě svými syny, Marie, matka Jakubova a Josefova obojím. Dvě se jmenují Marie.
• O Marii Magdalské nějaké informace máme.
• Matka Zebedeovců se dle Marka zřejmě jmenovala Salome.
• Podle Lukáše mezi ženami byla i Jana.
• Kdo byla Marie, matka Jakubova a Josefova? Podle Jana by mohlo jít o Marii Kleofášovu. Ten bývá ztotožňován s Alfeem²⁰, tedy otcem apoštola Jakuba Alfeova (to je druhý apoštol Jakub vedle Jakuba Zebedeova).
• Zajímavé je, že za Ježíšem tedy šly až do konce nejméně dvě ženy, jejichž synové patřili k Jeho týmu.
  • Chtě nechtě se jim muselo honit v hlavě: Co teď bude s našimi syny, když ten, za kým se vydali právě umírá?

57 Když nastal večer, přišel bohatý člověk z Arimatie, jménem Josef, který se také sám stal Ježíšovým  učedníkem. 

• vesnice v efrajimském pohoří, asi 32 km SZ od Jeruzaléma; již Eusebius ji ztotožňoval s Rámou;
• Josef je charakterizován jednak místem původu – což odpovídá zhruba našemu příjmení. V poznámce je napsáno, že Arimatie byla vesnicí- dá se tedy spíše předpokládat, že z Arimatie pocházel, ale nežil tam. I jeho další jednání ukazují spíše, že byl etablován v Jeruzalémě.
• Za druhé je charakterizován bohatstvím – bylo by zajímavé vědět, jak moc bohatý byl.
  • Šlo by v dnešní době o „běžného milionářského podnikatele“ (majitele menší firmy který by dnes vlastnil dům u Prahy a jezdil v Kodiaku)?
  • Nebo o miliardáře běžně se pohybujícího v nejvyšších podnikatelských a politických kruzích (typu např. P. Kellnera, A. Babiše nebo třeba Radima Passera²¹)?
• Třetí charakteristikou Josefa je, že se sám stal Ježíšovým učedníkem. Co to přesně znamenalo, nevíme. Zda opravdu patřil do nějakého okruhu učedníků, sám s Ježíšem do určité míry chodil nebo zda byl sympatizantem pozorujícím dění kolem Ježíše z povzdálí.

58 Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Tehdy Pilát rozkázal, aby mu to tělo vydali. 

• Jak obtížné bylo získat u Piláta slyšení, nemáme představu.
• Souvisí to s postavením Josefa, jak jsme zmínili – pokud byl hodně vlivný a bohatý a byl u dvora „pečený vařený“, mohl „mít číslo na Piláta“²² a „zavolat“ vladaři ve smyslu: Ahoj Piláte, neudělal bys mi laskavost a nedal mi tělo toho vzbouřence, co jste ho dnes popravili?
• Pokud byl jen běžně bohatým člověkem bez většího vlivu, musel si dodat odvahu, obléci si „sako a kravatu“, ohlásit se na audienci a tam s bázní a třesením požádat vladaře, že by chtěl Ježíše pohřbít. Musel přitom doufat, že Pilát bude Ježíšovou smrtí záležitost považovat za vyřešenou, nebude se moc vyptávat či ho nenechá rovnou zatknout jako Ježíšova sympatizanta.
• Josefovo jednání je obdivuhodné – hodně riskoval „pouze“ kvůli pietě. Technicky vzato, je totiž mrtvému jedno, co se s jeho tělem děje – jestli skončí v masovém hrobě posypán vápnem nebo v hrobce za miliony jeho další osud nijak neovlivní.
• Jedno je to i Bohu – všichni tušíme, že kvalita naší rakve, počet lidí na pohřbu a nákladnost hrobového místa náš osud u Boha neovlivní. Jak jsme žili, tak jsme žili – šance něco změnit již skončila a ani kříž na hrobě na Boha žádný dojem neudělá.
• Proč tedy Josefovi na osudu Ježíšova těla záleželo? Řekl bych, že z obecné slušnosti či z vděčnosti. Přišlo mu nesprávné, aby tělo dobrého člověka, zůstalo někde „pohozeno“ v římských kasárnách. Kvůli tomu byl ochoten riskovat i dosti obětovat.
• Josef přitom musel být stejně jako ostatní Ježíšovi učedníci totálně zklamán a frustrován – investoval své doufání do člověka, který nakonec své mesiáštví nadpřirozeně nepotvrdil a nechal se potupně zabít.
• O to obdivuhodnější Josefův postoj je.

59 Josef tělo vzal, zavinul je do čistého plátna 60 a položil ^[je^] do své nové hrobky, kterou vytesal ve skále. Pak ke vchodu do hrobky přivalil veliký kámen a odešel.

• Josef s Pilátovým „lejstrem“ tedy šel někam do římské márnice, vyzvedl si Ježíšovo tělo a někam ho odvezl. Musel mít nutně pomocníky, sám by to nezvládl.
• Muselo jít o hroznou práci – Ježíše již sice manipulace s tělem nebolela, ale Jeho tělo bylo totálně zmasakrované.
• Ježíše odvezli k hrobce a nejnutnějším způsobem zaopatřili – pouze bez umytí a nabalzamování zabalili a zabaleného uložili do hrobky.
• Jednali v časové tísni, protože se blížil večer začátku sabatu, kdy již byla jakákoliv práce zakázána.
  • Nevylučoval bych, že Josef s pomocníky možná vše do soumraku nestihli, že „přetáhli“ do sabatu – budiž jim ke cti, že nebyli farizejsky legalističtí a nenechali polozabalené Ježíšovo tělo ležet před hrobkou až do dalšího dne.
• Ekonomicky šlo pro Josefa o značnou zátěž (stejně jako pro Nikodéma, který dle J 19,30 dodal masti k balzamování) – mnoho metrů plátna muselo mí na dnešní ceny hodnotu mnoha (desítek) tisíc a nový hrob mohl stát statisíce až miliony.
• To, že měl Josef pomocníky, je jasné i z toho, že zvládli přivalit kámen uzavírající hrob.
• Sečteno, podtrženo – bylo Josefovo jednání obětavé a laskavé. Hodně riskoval a obětoval z čiré laskavosti, bez sebemenší možnosti očekávat jakoukoliv budoucí kompenzaci.
• Nicméně nám je již nadevše jasné, že Bohu se Josefovo jednání líbilo a že Josef bez Boží odměny nezůstane. „Zabili mi syna – a ty ses postaral alespoň o důstojné pohřbení jeho těla“ má váhu.
  • Když toto píši (září 2025) zůstává v zajetí Hamasu stále asi padesát rukojmí, z toho dvacet živých. Izrael usiluje o návrat především živých, ale i mrtvých.

61 Byla tam Marie Magdalská a ta druhá Marie a seděly naproti hrobu.

• Zřejmě šlo o dvě ze tří žen, u kterých byla zmíněna přítomnost pod křížem – druhou Marií byla Marie, matka Jakubova a Josefova.
• Zřejmě doprovázely arimatijského Josefa při jeho přesunu, balení a pohřbívání těla.
• Zůstaly sedět před hrobem – musely být emocionálně naprosto vyčerpané. Neschopné nějakého hlubšího promýšlení toho, co se právě stalo.
  • Mohly pociťovat i určitou úlevu – kdo někdy seděl u lůžka umírajícího, zvláště pokud umírající trpí, ví, že okamžik smrti může být úlevný.
  • V takové chvíli člověk jede v určitém „bazálním módu“, kdy přes naprosté vyčerpání je schopen fungovat v základním režimu. Ženy přes veškerý zármutek a zmatek věděly, že mrtvého bude třeba obstarat a pohřbít.

62 Nazítří, to je po přípravě na svátek, se u Piláta shromáždili velekněží a farizeové

• [označení pátku jako dne přípravy na sabat];
• Zřejmě za Pilátem přišli v sobotu. Což je paradoxní – návštěva pohana byla obecně problematická. Kdyby chtěl navštívit pohana někdo jiný, je pravděpodobné, že by se farizeové mohli „zbláznit“.
• Návštěvy o sabatu byly povoleny, ale byla omezena vzdálenost, kterou člověk směl ujít. Je dost pravděpodobné, že velekněží a farizeové své sobotní penzum „přešvihli“.
• Najednou byli v dodržování soboty velkorysí – zřejmě si to zdůvodňovali nějakým „vyšším zájmem“.
• Možná šlo o jakousi „oslavu“, o „debrífing“ kdy se všichni zainteresovaní chtěli svorně sejít nad „dobře odvedenou prací“ – vždyť se jim podařilo společným úsilím odstranit problematického člověka a zajistit „klid a mír“.
• Byli přítomní nějak rozrušeni? Zapůsobilo na ně nějak zatmění a zemětřesení? Nezdá se. Ale i kdyby, nezbývalo jim, než svůj plán dotáhnout do konce.

63 a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že onen svůdce ještě za svého života řekl: ‚Po třech dnech vstanu.

• n.: budu vzbuzen / vzkříšen;
• Možná ale šli za Pilátem pouze s tímto upozorněním na hrozící riziko. Za vladařem se asi nemohl vypravit jen tak někdo, ale muselo jít o celou delegaci.
• Přítomnost tolika důležitých lidí dodávalo jejich žádosti na naléhavosti.

64 Rozkaž tedy, ať je do třetího dne hrob zajištěn, aby nepřišli ^[jeho^] učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ‚Vstal z mrtvých.‘ A bude poslední blud horší než ten první.“ 

• var.: + v nocI;
• Věděli, co chtějí.
• Ve skutečnosti by učedníkům něco takového ani na mysl nepřišlo – byli zcela zmatení a zničení, Ježíšovo učení se svým zakladatelem stálo a padalo.
• Učedníci neměli žádnou představu o pokračování ani iniciativu k pokračování.

65 Pilát jim řekl: „Máte stráž. Jděte a zabezpečte to, jak umíte.“

• n.: Tady máte;
• Ať už si Pilát myslel cokoliv, neodporoval a dal velekněžím a farizeům k dispozici vojenskou stráž.

66 Oni pak šli a zabezpečili hrob ⁽tak, že zapečetili kámen a postavili k němu stráž⁾.

• ř.: zapečetivše kámen se stráží;
• Vojenská jednotka tak byla zodpovědná za to, že pečeť zůstane neporušená.
• O kolik vojáků mohlo jít? Odhaduji čtyři – dva by asi bylo málo, šest možná zbytečně mnoho – záleží, jak reálné se nebezpečí krádeže těla Římanům mohlo zdát.

.

.

1. Šlo pravděpodobně o částku v dnešních cenách ve výši nižších desítek tisíc korun. Např. třicet tisíc. Nejde tedy o částku zásadní ani nevýznamnou. Nezradil za stovku, ale ani za sto milionů. ↩︎
2. Mnoho lidí jí ale dosahuje. Jeden můj poměrně chudý známý vzpomíná, jak mu nezaplatil za zakázku bohatý člověk a proháněl se po městě v luxusním autě. To je ještě nic proti např. lidem, kteří získávají krvavé peníze z prodeje drog, z vražd nebo ze zotročování prostitutek. ↩︎
3. Něco podobného jako v jednom westernu, kde dva přátelé, z nichž jeden byl hledaným zločincem, vydělávali peníze tím, že jeden druhého vždy přivedl do vězení, vyinkasloval odměnu a pak jej vždy v poslední chvíli zachránil zpod šibenice ↩︎
4. Vysvětlení nejsou jednoduchá a teorií je více – viz např. https://biblehub.com/commentaries/matthew/27-9.htm ↩︎
5. Podle poznámky ČSP ke třiceti stříbrným v Zach šlo o mnohem větší, „milionovou“ částku. I tak ale symbolizovala směšnou sumu ve srovnání s cenou lidského života ↩︎
6. To platí i pro zradu v mezilidských vztazích: zrada se těžko odpouští. Platí to i pro nevěru. ↩︎
7. Ježíš by svou misi dotáhl do konce bez ohledu na to, jak se Jidáš zachoval ↩︎
8. Třeba jako Mašín nebo Balabán za okupace nebo Havel za komunismu ↩︎
9. Jako Babinský nebo Kájínek. ↩︎
10. Někdy si totiž představuji, že se Pilát Ježíše ptal mezi čtyřma očima, jaksi „mimo záznam“, tak tomu ale zjevně nebylo. ↩︎
11. Známé jsou pokusy Solomona Asche – lidé vědomě říkali špatné odpovědi jen proto, že to tvrdila většina ↩︎
12. I společný kulturní prožitek na koncertě, divadle nebo filmu může být morálně neutrální a v pořádku. ↩︎
13. Walesa: člověk naděje ↩︎
14. Údajně není přesně známo, kde se nacházelo pretorium (v Antonínově pevnosti nebo v Herodově paláci) a shoda neexistuje ani ohledně Golgoty (Chrám Božího hrobu nebo tzv. Gordonova Golgota). ↩︎
15. V dnešní době se do některých léků ovlivňujících játra používá žluč z ledního medvěda. ↩︎
16. Např. viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_klasifikace_nemoc%C3%AD ↩︎
17. Stalo se mi jednou, že jsem ve stresu přepnul do čisté ostravštiny, kterou normálně nepoužívám. ↩︎
18. Da 2,44 Za dnů oněch králů ale Bůh nebes nastolí království, jež nebude zničeno navěky ani to království nebude přenecháno jinému lidu. Ono rozdrtí a ukončí všechna tato království, ale samo bude stát navěky,„
    Da 4,9 Listí měl krásné i ovoce hojné a byla na něm potrava pro každého. Pod ním nalézala stín polní zvěř, v jeho větvích přebývalo nebeské ptactvo a každý tvor se z něho živil.
    Da 4,12.20 Avšak pařez mu s kořeny ponechte v zemi a polní zvěř, v jeho větvích sídlilo nebeské ptactvo; a z něho se živil každý tvor.
    Da 6,19 Král potom odešel do svého paláce a strávil noc bez jídla, nepovolal k sobě ani radovánky, i spánek ho opustil. 
    Ezd 6,7 Práci na onom domě Božím nechte být
    Ezd 7,21 Já, král Artaxerxes, vydávám nařízení všem pokladníkům v Zaeufratí, aby vše, oč vás požádá Ezdráš, kněz a znalec zákona Boha nebes, bylo pečlivě provedeno, ↩︎
19. Resp. ještě jej čekala návštěva v šeolu, o které víme velmi málo. Nevíme vůbec, jak byla náročná. ↩︎
20. Bývají ztotožňováni na základě podobnosti jmen nebo také ve snaze sjednotit či udělat pořádek v různých Mariích a Jakubech. ↩︎
21. Křesťanský miliardář – developer. ↩︎
22. Narážka na předvolební billboardy hnutí ANO, kde se politici honosí větou: Mám číslo na Babiše. ↩︎