Jonáš – kapitola 4

1 Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se.

Jonáš s Hospodinovým přístupem hrubě nesouhlasil a nesmírně se rozčílil.
- Hebrejsky údajně něco ve smyslu „zdálo se mu to velmi špatné – jako veliké zlo“.
Co se mu nelíbilo? Že se Hospodin rozhodl Ninive nezničit.
Jak to Jonáš zjistil? Zřejmě mu to Bůh přímo sdělil. Jonáš najednou věděl, že něco je jinak. Že pokání Ninivanů vyvolalo Boží vstřícnou reakci.
Jonáš to asi nevěděl jistě – podle pátého verše se pro jistotu později vypravil někam nad město, aby viděl, jak všechno dopadne.
Pojďme si zrekapitulovat události: Jonáš přichází do města … začíná kázat (odhaduje své kázání na tři dny) … hned první den je reakce místních obyvatel bouřlivá … vyhlašují půst a kají se … Jonáš zřejmě v kázání nepokračuje.
V této chvíli mu zřejmě dochází, že jeho úkol skončil, že cíle bylo dosaženo.
Že žádné zničení se konat nebude mu buď dochází nebo mu to ještě potvrzuje přímo Hospodin.
To Jonáše děsně naštve – proč vlastně? Jeden důvod je zmíněn explicitně dále (Ninivanům žádnou milost nepřál). Ale mohlo být ve hře důvodů více:
- Jonáše stála cesta do Ninive obrovské přemáhání, moře strachu a úděsné tři dny ve velrybě. A nakonec se vše ukázalo jako „dětsky snadná“ záležitost – pár slov na náměstí a hotovo. To je pokořující.
  - Jako dítě jsem se vždy panicky bál trhání viklajícího se mléčného zubu. Když mi potom sám vypadl nebo mi ho táta násilím vytrhl, styděl jsem se, jak snadné a bezbolestné to bylo (a já jsem s tím tolik nadělal).
- Jonáš věděl, že když se nic nestane, bude před Ninivany vypadat jako „blbec“ (jako falešný prorok). Na jeho image mu mohlo záležet více než na osudu města.

2 Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což ⁽jsem to neříkal,⁾ když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný,⁽pomalý k hněvu,⁾ hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem.

h.: nebyla to má řeč;
[tj. nechtěl, aby se obyvatelé Ninive – nepřátelé Izraele – obrátili];
n.: jsem věděl;
n.: trpělivý;
Je otázka, jestli je Jonáš upřímný, tedy jestli toto byl skutečně od počátku motiv jeho útěku. Roli mohl hrát i strach nebo prostá neochota. Nyní si může zpětně svůj útěk snažit zpětně legitimizovat.
Jonáš nyní může být naštvaný, že vypadá jako „blbec“, jako falešný prorok – prorokoval zkázu a nic se nestalo. Jak já nyní před těmi Ninivany vypadám?
Nicméně jeho modlitbu je třeba brát vážně – možná opravdu od počátku chtěl utéci proto, že tušil, že „z toho stejně nic nebude“. Ve smyslu: „Já budu pobíhat po Ninive, vyhlašovat kde co – a stejně se pak nic nestane. Tuhle hru já hrát nechci, to mě nebaví, nechci se toho účastnit“.
- Možná měl Jonáš už z minulosti takovou zkušenost – někoho varoval, ten se kál a hrozby se nenaplnily. Tušil, že to tak dopadne znovu.
Zajímavé by bylo vědět, jak situaci vyhodnocovali sami Ninivané:
- Byli stále přesvědčeni, že jim hrozila záhuba a že je zachránilo jejich pokání?
- Nebo si říkali: Jsme my to ale blázni – uvěříme kdejakému potrhlému chlápkovi a zbytečně se moříme hladem?
- Jestli nad nimi „kouřila sopka“ ( a kouřit po jejich pokání přestala), věřilo se jim lépe, než jestli neměli k dispozici nic jiného, než pouze Jonášova slova a vlastní svědomí.
Předpokládejme, že Jonášovým motivem opravdu od začátku byla výhradně nechuť sloužit nepřátelům Izraele k záchraně. Přál jim pomstu a nechtěl mít podíl na jejím zrušení.
Mohlo by tomu napovídat to, že Jonáš na Boha vyčítavě chrlí tolik (pět) charakteristik Jeho dobroty: milostivý, soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, slitovávající se nad zlem.
Možná Jonáš mlátil pěsti do země a na Boha vztekle řval, až mu lítaly sliny od úst: „Cožpak jsem to neříkal? Cožpak jsem nevěděl, jaký jsi? Cožpak tě neznám? Cožpak nevím, že se smiluješ nad každým smradlavým bezdomovcem a odporným feťákem, který ti přejde přes cestu? Já to věděl, že to tak dopadne – že se slituješ i nad těmi hnusnými Asyřany, kteří mi vyvraždili půlku rodiny. Já je nenávidím – chápeš? Já nechci, abys jim odpustil, aby si spokojeně dál žili! Já se nechci podílet na záchraně těch hnusáků!“ atd.

3 Nyní, Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. ⁽Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.⁾

h.: Lepší má smrt, nežli můj život;
Jonáš je naprosto znechucen, naštvaný a depresivní. Je naštvaný na Boha až na smrt.
Nejde o nic neobvyklého – lidé jsou poměrně často vůči Bohu zaseklí tímto způsobem: Raději zemřu, když nebude po mojem.
- Typickým příkladem je lotr na levici – ani extrémní utrpení jej nepřivedlo k sebereflexi nebo pokání. Raději ve své hořkosti a nenávisti zemřel.
Neraduje se, že už má svou misi za sebou a že se může vrátit domů. Natož aby se radoval ze záchrany města.

4 Hospodin se zeptal: ⁽Je to dobře, že ses tak rozzlobil?⁾

h.: Dobře planout tobě;
Hospodin má s rozhovory s takto na smrt naštvanými lidmi bohaté zkušenosti (Kain, Eliáš) – snaží se je vzpamatovat, přivést k rozumu. Bohužel často neúspěšně.
Samozřejmě, že to není dobře, a Jonáš to ví – je to k ničemu a sebezničující. Jenomže říkat to člověku v takovém stavu, většinou nefunguje.
Naopak – takováto snaha může zaseknutého člověka ještě více rozvzteklit a zatvrdit.

5 Jonáš vyšel z města a usadil se na východ od města. Postavil si tam stánek a pobýval pod ním ve stínu, ⁽aby viděl,⁾ co se s městem stane.

n.: Udělal;
n.: a čekal, až uvidí;
Jonáš si tedy úplně jistý budoucností města nebyl.
Když viděl nepochopitelně bouřlivou reakci obyvatel na své kázání (okamžité dramatické pokání), došlo mu, že to není samo sebou, že za tím je Bůh. A domyslel se, že takto se kající město Bůh nezničí. To bylo to, co ho tak naštvalo.
Nějaké přímé zjevení, že k ničemu nedojde, ale asi neměl.
Jeho zřízení pozorovacího stanoviště nad městem mělo za cíl ověřit si, že se v Hospodinu nemýlil – že opravdu k žádné katastrofě nedojde.
A zatímco tam seděl a čekal (až se potvrdí jeho nejhorší obavy – tedy že se nic nestane a město zůstane stát), „pracovala mu psychika“.
Předpokládáme-li, že reakce Ninivanů byla okamžitá (tedy hned první nebo druhý den Jonášova kázání) a že nějakou dobu trvalo, než se celé město uvedlo do půstu, zůstává ještě mnoho týdnů čekaní na vypršení čtyřicetidenní lhůty.
- Pokání nemohlo trvat dlouho, protože bez vody lidé ani dobytek ve vedru nevydrží více než jeden, maximálně dva dny.
- I kdyby pít začali, bez jídla můžeme uvažovat maximálně o týdnu.
- I pokud by začali po několika dnech jíst, příliš dlouho člověk nevydrží ani v postním postoji – ať už vnitřním (pokorný postoj duše) ani vnějším (žíněné roucho a popel).
Časová posloupnost tedy mohla vypadat nějak takto:
- Den 1: příchod do Ninive
- Den 2: kázání – okamžitá reakce obyvatel
- Den 3-4: věc se dostává ke králi – vyhlášení půstu
- Den 5: půst od všeho včetně vody
- Den 6-7: půst od jídla, pokořování
- Den 8: Bůh odvolává plánované zničení
- Den 9 Jonáš si staví pozorovatelnu
  - Do uplynutí čtyřicetidenní lhůty zbývá pořád něco přes měsíc
- Den 20: nebo 30 a dále a dále: ricinovník vyrůstá a stíní
- Den 31: ricinovník usychá, Jonáš zuří, Hospodin promlouvá na závěr
- Jonáš odchází zřejmě ještě před vypršením čtyřicetidenní lhůty.
Co dělali dále Ninivané? Jak dlouho vydrželi v pokořování a v půstu? Jak se dozvěděli, že pokání bylo přijato a trest odvolán? Od Jonáše asi ne. S jistotou to zjistili až po čtyřiceti dnech. Co si pak mysleli?
Byli vděční? Změnili své chování? Omezili krutost a agresivitu? Co král? Odvolal půst oficiálně? A mnoho dalších otázek.

6 Hospodin Bůh připravil ricinovník, který vyrostl nad Jonášem, aby byl stínem pro jeho hlavu a vysvobodil ho z jeho trápení. Jonáš se z ricinovníku ⁽převelice radoval.⁾

[n. jiná rostlina s velkými listy; Jiný název je skočec.
h.: zla [ať je tím již míněno horko, či špatná nálada a zloba]
h.: radoval velikou radostí;
Šlo o nadpřirozenou událost?
- Ricinovník prý patří mezi nejrychleji rostoucí rostliny, nicméně mluvíme o centimetrech za den – je vyloučeno, aby přirozeně během Jonášova pobytu vyrostla do velikosti schopné něco zastínit.
- Nebo Jonáš na pozorovatelně strávil několik týdnů a šikovně umístěny skočec mohl přirozeně povyrůst a zastínit Jonášův stánek? Dost možná: Jonáš postavil stánek vedle nenápadně vypadajícího keříku – a ten během dvou tří týdnů jeho pobytu vyrostl tak, že Jonášovi přinesl stín.
- Nebo vyrostl skočec nějak nadpřirozeně rychle, takže si toho Jonáš mohl všimnout jako nadpřirozeného projevu Boží přízně? Spíše nikoliv.
Jonášovi přímo na hlavu slunce nepálilo – přístřešek si postavil, nicméně je rozdíl mít stan ve stínu nebo na slunci.
Člověk bivakující mnoho dnů ve stanu se většinou nudí. Má prostor přemýšlet nad věcmi, kterých by si normálně ani nevšiml. Hledá význam i v drobnostech. Má sklon krátit si čas hledáním nadpřirozených znamení (naberu hrst kaménků – když jich bude sudý počet, znamená to něco…). Může přirozeným věcem přikládat nepřiměřený význam.
Takové stavy popisují např. vězni na samotce: Při nedostatku vjemů se pro ně každá maličkost a každá změna stává významnou: Dnes mi do cely vlétl motýl – pozoroval jsem ho celý den. Snažil jsem se ho nakrmit cukrem. Večer odletěl – to jistě znamená, že již brzy budu propuštěn. Apod.
Tímto směrem ukazuje, že se Jonáš převelice radoval – to by asi za normálních okolností z vyrostlého keře nedělal.
- Mimochodem semena ricinovníku jsou prudce jedovatá – takže, kdyby Jonáš chtěl, mohl svůj život rychle ukončit.
Jonáš mohl mít pocit, že překonal svou duševní a duchovní krizi. Mohl si říkat: Tak mě Hospodin přece jen má rád, když se postaral tady o ten stín.
Jenže ouha – Bůh nedovolí, aby naše duševní a duchovní kondice byla závislá na jednom „skočci“.

7 Když vyšla druhého dne jitřenka, Bůh připravil červa, který napadl ricinovník, takže uschl.

Autor nepochybuje, že za změnou situace byl opět Nejvyšší. Ani ve snu ho nenapadlo, že by skočec vyrostl jenom tak a pak že zase pouhou náhodou uschl.
- Tento nadpřirozený (magický) pohled na běžné události mohl mít částečně oporu v realitě – růst i zánik rostliny mohly být podezřele rychlé.
- Ale také nemusely – mohlo jít o zcela „přirozené“ události.
Náš pohled na život může být v zásadě dvojí: Buď za událostmi našich životů Boží ruku vidíme a hledáme nebo nikoliv.
Osobně se domnívám, že je správné ji tam hledat – náhoda neexistuje, resp., jak říká známý bonmot: Náhoda je událost, kdy se Bůh nechce podepsat.
V tomto případě je ale explicitně řečeno, že za destrukcí rostliny Boží ruka byla. Píše to ale naštvaný Jonáš, takže hodnocení může být zkresleno.
Takže: byl to opravdu Nejvyšší, kdo způsobil destrukci rostliny a horké počasí? A dělal to opravdu kvůli Jonášovi? Opravdu mířil proti němu?
- I když Bůh se o uschnutí keře postaral přirozenou cestu – skrze červa (možná nějakou nenažranou housenku nebo larvu – Jonáš ji asi viděl na vlastní oči, když potom uschlou rostl zkoumal).
- Autor samozřejmě předpokládá, že Bůh měl možnost červa k rostlině vyslat, stejně jako měl možnost mu v sežrání rostliny zabránit. Což Bůh bezesporu má.
Autor předpokládá, že Bůh kontroluje nejen počasí, ale i drobné detaily (červa v rostlině) našich životů. Je to oprávněné?
- Rozumět tomu rozumím – když se začnou kumulovat špatné okolnosti (stačí sled drobností: zaspal jsem, přetrhla se mi tkanička, pohádal jsem se se ženou a pak jsem cestou do práce píchl kolo), má člověk tendenci vyčítat to Bohu: „To už by snad dnes stačilo; to už dnes, Bože přeháníš! Víc smůly dnes už neunesu!“
- Což teprve, když se začnou kumulovat opravdové maléry!
Osobně se domnívám, že jde o obecný princip: Bůh má tajemně pod kontrolou věci malé i velké – počasí i červíky. A neváhá je používat ke svým záměrům vůči lidem.
- Jak to Nejvyšší dělá, netušíme, protože zároveň platí, že věci jdou svou cestou podle běžných fyzikálních a biologických zákonitostí. Počasí je závisí na „tlakové výši nad Azorami“ a červík se řídí svými instinkty.
- Tyto věci koordinovat a používat v jednání vůči jedinci vyžaduje od Boha pro nás nepředstavitelnou míru komplexního vhledu do reality.
- Vždyť počasí může být jen jedno – a co když se zrovna dva lidé modlí proti sobě? Hoteliér za sucho a farmář za déšť?

8 I stalo se, že když vyšlo slunce, připravil Bůh horký východní vítr a slunce bilo na Jonášovu hlavu, takže omdléval. ⁽Přál si zemřít⁾ a řekl: Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.

h.: Žádal pro svou duši smrt;
Uschnutí Jonášova deštníku by nemuselo být tak hrozné, kdyby bylo slušné počasí – vystupňovalo se ale vedro, byla bezmračná obloha a vysušující horký vítr.
Jonáš nepochybuje, že kromě uschnutí rostliny má Hospodin prsty i v nesnesitelném počasí – že mu to dělá naschvál. A zjevně se nemýlí.
Bůh opět tlačí Jonáše až na samou hranu únosnosti – Jonáš leží naprosto vyčerpán a dehydratovaný spalovaný sluncem a horkým větrem.
Upadá do totální sebevražedné deprese: Tohle je nesnesitelné – než tohle, to raději Bohu naschvál „chcípnout“.
- Nejde o nijak výjimečný lidský postoj – pro lidi není těžké trucovat až na smrt. Jsme schopni vydírat se hrozbou smrti vůči sobě navzájem i vůči Bohu. (Umřu, abych ti dokázal, jak hrozně jsi se ke mně choval).

9 Nato se Bůh Jonáše zeptal: Je to dobře, že ses tak rozzlobil kvůli ricinovníku? Ten odpověděl: Je to dobře, že jsem se rozzlobil ⁽až na smrt!

n.: k smrti; n~: takže chci zemřít;
Další z řady Božích snah probrat zahořklého a depresivního člověka rozhovorem a rozumovými argumenty (Adam, Kain, Izajáš). Zdaleka ne vždy úspěšná.
Boží otázka je řečnická – odpověď je nasnadě: Samozřejmě že to není dobře. Je to úplně nesmyslné a úplně k ničemu. Ricinovník je nepodstatný. Vztek ničemu nepomůže. Atd.
Na Jonáše Boží slova neudělala žádný dojem – vztekle Bohu odsekává a stojí si za svým: „Mé chování odpovídá Tvému jednání: Dopustils, aby bylo takové vedro a zničils mi mou jedinou ochranu. Chudáček skočec přitom za nic nemohl a tys ho, Bože, zničil“.

10 Hospodin řekl: ⁽Tobě je líto⁾ ricinovníku, se kterým ses nenamáhal ani jsi ⁽mu nedal vzrůst;⁾ přes noc vzešel, přes noc zašel.

h.: Ty lituješ / hledíš s lítostí na;
n.: jsi ho nepěstoval;
Hospodin říká: Tak chudáka rostlinky je ti líto? Nad tou naříkáš?
Kdyby šlo o nějaký Jonášův výpěstek, který vypiplal, nad kterým bděl a týdny jej zaléval, dalo by se jeho lítost snad pochopit. Ale ricinovník vyrostl sám a sám také uschl. Na jeho vzrůstu se Jonáš nepodílel ani v nejmenším.

11 A mně by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, ⁽kteří nerozeznají pravici od levice,⁾ a ještě množství zvířat?

n.: nevědí, co je napravo a co nalevo; [myšlena asi neznalost Božího zákona];
Srovnání je jasné: Ninive (na rozdíl od skočce) vyrostlo s Božím přičiněním – Bůh se staral o podmínky k životu, Bůh město chránil, takže mohlo růst a expandovat.
Nyní je hře jeho zničení – a Tvůrce je rád, že město zničit nemusí. (Že se zdařil plán záchrany skrze Jonášovu zvěst a pokání obyvatel).
Situace na zničení zralá byla, zlo obyvatel bylo neúnosné, na druhé straně zabít tolik lidí, jakkoliv jsou hrozní, „není maličkost“ ani pro rozčileného Hospodina.
Bůh vlastně říká: Tobě je líto hloupé rostlinky, se kterou jsi neměl žádnou práci a já bych měl jen tak mávnutím ruky zahubit čtvrt milionu lidí, které jsem si tady vypiplal?
Navíc ti lidé sice jsou příšerní, krutí a zlí, ale neuvědomují si to. Nedochází jim, že to, co dělají, je v Božích očích zlé.
- Skoro nikdo nedělá zlo vědomě a cíleně – Asyřané, stejně jako Němci, Iránci či Palestinci se domnívali nebo domnívají, že jednají správně, když ubližuji židům¹. Samozřejmě se osudově mýlí (nerozeznávají levici od pravice) – ale naprostá většina lidí nedělá zlo vědomě, „pouze“ je pomýlená.
Obraz nerozeznat pravici od levice mluví o naprosté zmatenosti. Aby člověk nevěděl, kterou ruku má kterou, musí být totálně „mimo“, opilý, zdrogovaný, úplně pomýlený či dezorientovaný. Není nemožné, že do mě bude někdo tak dlouho „hučet“, že moje pravá ruka je ve skutečnosti levá, až tomu skutečně uvěřím nebo si nebudu svýma rukama jistý.
- Bůh tím říká – Asyřané se chovají příšerně, ale je to mimo jiné proto, že jsou zmatení, pomýlení, ovlivnění propagandou, vlastní pýchou a ďáblem².
Určitým způsobem jde o uklidňující zjištění – jestli se na nás Bůh dívá (alespoň někdy) tímto prismatem, máme naději.
Zajímavé je, že Nejvyšší opakovaně zvlášť zmiňuje zvířata. Zní to dost „nevkusně“ – jako kdyby byla v novinách zpráva: Nad Ostravou vybuchla atomové bomba – zahynuli všichni obyvatelé včetně dětí a taky žirafy v ZOO.
- Nebo: Vypukl požár v panelovém domě: Zahynuli všichni obyvatelé, pět psů a deset koček.
Porovnávat smrt lidí a zvířat je při vší úctě ke zvířatům nepatřičné³.
Jak je to možné? Opravdu si Hospodin cení životů zvířat stejně jako životů lidí? Určitě nikoliv (mj. Ježíš říkal: Máte větší cenu než mnoho vrabců).
- Zvířata mají menší „hodnotu“ než lidé, ale rozhodně nikoliv nulovou. Jde o živé a do určité míry myslící tvory. Bohu rozhodně není jedno, jak se jim daří a jak je s nimi zacházeno⁴.
- Bůh o zvířatech opakovaně mluví možná proto, že Jonáš mohl být „ekologicky“ nastaven: Vyčítal Bohu smrt rostliny (Bože, zlikvidoval jsi ten krásný skočec- jaká škoda⁵!). Bůh mu nastavuje zrcadlo: Na rostlince ti záleží. Ninivany nenávidíš – budiž. Ale co ten dobytek ve městě – toho ti lito není? Ten v tom přece lítá nevinně.
  - Něco ve smyslu argumentu pro ekologického aktivistu: Chápu, že bys byl nejraději, kdyby všechny lidi v této rezervaci zabila povodeň. Ale zvaž, že by se při ní utopilo i dost leguánů.
Souvisí s tím i ta zvláštnost, že lidé přinutili k půstu i zvířata – jak jsme již rozebírali výše.

Stejně tak dnes Rusové (2026) věří tomu, že „zachraňují Ukrajince před fašismem“, ↩︎
I v dnešní době (možná právě v dnešní době) dokáží lidé (včetně křesťanů) věřit neuvěřitelným nesmyslům – doslova nerozeznávají pravou ruku od levé. Je to „skvělý“ výsledek úspěšného ďáblova působení. ↩︎
Vzpomínám si v této souvislosti na případ gorily Harambe z roku 2016, kdy v Cincinnati Zoo spadl do výběhu goril tříletý chlapec. Samec Harambe (17 let) dítě uchopil a táhl vodním příkopem. Ošetřovatelé a policie vyhodnotili situaci jako bezprostřední ohrožení života dítěte a gorilu zastřelili. Diskuze o tom, zda to bylo oprávněné, mi přišla zvrácená: Při volbě riskovat život dítěte nebo zabít zvíře (jakkoliv je zvíře sympatické, chráněné a v situaci se ocitlo nevinně), je volna jasná. Život dítěte je přednější. ↩︎
Dokladů je v Bibli hodně. ↩︎
Toho uvolněného CO2! ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz