1. Mojžíšova – kapitola 3

1 Had byl nejchytřejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil. Řekl ženě: Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě? 

• [Z dalších míst Písma lze vyrozumět, že had je zde mluvčím resp. ztělesněním Satana]; Gn 3,15; Ž 74,14; Iz 27,1; Zj 12,9;
• nejchytřejší: n.: h. výraz má (jako i u jiných slov) pozitivní (srv. Př 13,16 aj.) i negativní (Jb 5,12; Jb 15,5) odstín; zde jde evidentně o negativní význam;
• [had nepoužívá jméno Hospodin a žena přistupuje na jeho způsob mluvy];
• n.: Nebudete jíst;
• Že had je zde zástupcem či zosobněním nebo spíše mluvčím satana, je asi nepochybné. Otázek je řada: Proč tomu tak je? Proč satan nevystupuje nepřímo? A jak to vlastně proběhlo?
  • Satan se asi v Edenu fyzicky objevit nesměl. I v dnešní době, tedy po lidském pádu satan osobně vystupuje na zemi naprosto výjimečně.
  • Má právo na lidi mluvit, ale děje se tak spíše „vstřikováním“ myšlenek do mysli (srv. Lutherovy vlaštovky nad hlavou) nebo skrze druhé lidi, psané texty apod.
  • Je možné, že zvířata byla po stvoření inteligentnější, než jsou dnes? Tak chytrá jako v Lewisově Narnii asi nebyla, ale schopnější, než jsou dnes před pádem být dost dobře mohla.
  • Je možné, že satan si vybral dostatečně schopné zvíře a zcela je ovládl; posedl je či démonizoval? Může to tak být – démoni mohou obsazovat zvířata (to víme od vepřů v Geraze) a snad i z některých příkladů z praxe (některá zvířata mohou být enormně zlá, třeba psi „zkažení“, tygří lidožraví, apod.).
  • Ani nepotřeboval zvíře s mluvidly, protože démonizovaní lidé také mluví jinak, než skrz mluvidla svých hostitelů.
• Nezapomínejme, že v tu dobu ještě nebyli žádní lidé – kdyby byli, jistě by pro ďábla bylo jednodušší použít si k přemlouvání je, než si obsazovat zvíře. Lidé jsou k vzájemnému pokoušení velmi vhodným materiálem.
• Je možné, že had v tu dobu ještě měl nohy? Uvidíme dále.
• Takže žena se zřejmě „ochomýtá“ kolem zakázaného stromu a je oslovena hadem. Okukuje jej, ohmatává jeho ovoce a čichá si k němu.
  • Setkání se mohlo uskutečnit i jinde, ale hadovi by se hůře „navazoval rozhovor“.
  • Pokud to bylo u stromu, je otázka, co tam Eva dělala (a Adam – jak uvidíme dále, byl celou dobu zřejmě přítomen, i když mlčící).
  • Motat se v problematických místech je přímá cesta k pádu.
    • Dělal to tak např. Samson, který zbytečně chodil do rizikové Timny, kde se pak zamiloval a způsobil sobě i druhým četné problémy.
    • Když dítěti zakážeme cukroví na misce, bude se kolem ní tak dlouho „motat“, až si jeden kousek vezme.
    • Děláme to tak my, když brouzdáme po internetu, jsouce stále jen pár kliků od pekla pornografie či jiných dábelských“ stránek.
• Satan začíná rozhovor geniálně jednoduše: Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě? 
• Rozpoznáváme v otázce nepřítelovu častou a velmi osvědčenou taktiku:
  • Obecně lze říci, že ďáblova taktika vůči lidem je od věků stejná a v zásadě trojí: Za prvé přehánět, za druhé zlehčovat a za třetí zkreslovat či deformovat.
• Otázka je nevinná a zdánlivě neutrální, pouze upřesňující – jakoby se satan opravdu chtěl něco dozvědět.

2 Žena hadovi odpověděla: Z ovoce stromů v zahradě můžeme jíst.

• [Oproti Božímu příkazu jsou tato slova značně oslabena vypuštěním silného důrazu: směle];
• Nuance oproti originálnímu Božímu znění příkazu není výrazná – lze říci, že Eva Hospodina cituje přesně a že tedy napoprvé v rozhovoru s hadem obstála dobře.
• Vidíme také, že Adam Evě Boží zákaz předal nezkresleně (dostal jej ještě v době, kdy byl single).

3 Ale o ovoci stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.

• [To o dotýkání si žena přidala];
• [To je opět značně oslabeno];
• Připomeňme si originální Boží citát: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.
• Žena tedy přehání zákaz – o dotýkání se Bůh nemluvil. Proč to Eva dělá? Protože přistupuje na satanovu notu: Dělat Boha přísnějším, než je, a také nepřejícím.
  • Jde opět o naprosto běžný lidský přístup: Když čteme např. Mojžíšův Zákon, vidíme, že regulací je sice dosti, ale oblastí, do kterých Bůh člověku nemluví, je mnohem více.
  • Dá se říci, že Bůh reguluje lidstvo pouze v nejnutnější nutné míře – do té míry, abychom se navzájem okamžitě „nesežrali“ a aby život na zemi zůstal alespoň snesitelný.
  • Typické je to v oblasti sexu: Bůh lidem kromě uzavření sexuality do manželství prakticky nemluví, přesto lidé mají obecně pocit, že jsou v této oblasti velmi omezováni a ochuzováni.
• Eva na jedné straně zákaz přehání, na druhé straně zjemňuje či zlehčuje sankce za porušení: Bůh řekl smrtí zemřeš, tedy jistě zemřeš. Eva říká pouze zemřete.
  • Ani tady nevíme, zda ke zkreslení došlo při předání informace od Adama nebo až u Evy.
  • Pocitově bych odhadl, že až u Evy.

Říká se, že satan vůči lidem používá tzv. dalekohled hříchu: Když se hřích chystáme udělat, satan nám podává obrácený dalekohled, aby nám hřích připadal nevýznamně malý.

Když zhřešíme, dalekohled nám otáčí, takže hřích se nám začne jevit neodpustitelně a neřešitelně velký. 

Ani jedno ale není pravdivý pohled.

4 Had ženě řekl: Jistě nezemřete,

• Satan přestává chodit kolem horké kaše – a jde do přímé konfrontace: Obviňuje Hospodina ze lži. Od této chvíle je to slovo proti slovu.
• Na člověku bude, aby se rozhodl, komu bude věřit: Podle Boha je snězení ovoce nebezpečné, podle ďábla je to v bez rizika.
• Had používá stejnou ujišťující větnou konstrukci, jakou použil Hospodin: Jistě (smrtí) zemřete vs. jistě (nezemřením) nezemřete.
• Hovoří se stejnou jistotou jako Bůh.

5 neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé. 

• Had nezůstává u prostého slova proti slovu, ale svou argumentaci rozvíjí – zpochybňuje Boží motivy.
• Boží zákaz je podle něho veden ne snahou o lidské dobro, ale nepřejícností, strachem z konkurence nebo něčím podobně negativním.
• Bůh si chce udržet své výjimečné postavení.
• To, co had říká, není úplná lež:
  • Za prvé: Po snězení ovoce Adam s Evou opravdu hned nezemřeli.
  • Za druhé: Oči se jim opravdu otevřely – začali věci vidět jinak.
  • Za třetí: V určitém směru se Eva i Adam opravdu stali bohy – pokud božství definujeme jako určování pravidel.
  • Za čtvrté: Zlé a dobré opravdu poznali – tedy v tom smyslu, že sami začali dobré a zlo určovat.
• Že satan často nelže napřímo, není nic neobvyklého – jeho metodou často bývá používání polopravd, mlžení, znejasňování či relativizace pravdy. Je to na lidi účinnější, než přímá lež – tu lze někdy snadno prohlédnout.
• V čem tedy spočívala satanova lež?
  • Zamlčel, že smrt na ně opravdu dolehne, pouze to bude s odstupem.
  • Oči se jim opravdu otevřely, ale v jiném smyslu, než jim sliboval (nebo než si oni mysleli): ztratili nevinnost a nezkalený vztah s Bohem – satan jim ale zamlčel, že to není nic žádoucího, nic dobrého ani kladného.
  • Zamlčel jim, že být bohem (určovat dobro a zlo) není žádná výhra – že k tomu lidé vůbec nebyli stvořeni a že to pro ně i pro všechny ostatní bude mít děsivé následky.

6 Žena viděla, že je to strom dobrý k jídlu a lákavý pro oči, strom žádoucí pro získání moudrosti. Vzala z jeho ovoce a jedla. Dala také svému muži, který byl s ní, a jedl i on. 

• Eva si kousla jako první. Muselo to být pro oba napínavé – šlo o risk. A od Evy to bylo svým způsobem statečné.
• Adam se opět projevil jako slaboch nebo zbabělec: nechat partnerku, aby za přešla zamrzlou řeku – a pozorovat ze břehu, jestli ji led unese, je zbabělost.
• V jezení ji nezabránil, její dialog s hadem poslouchal aniž zasáhl. A pak ji ještě nechal riskovat život.
• Mohli se do ovoce zakousnout skoro zároveň, ale spíše podle textu to vypadá, že Eva ovoce zkonzumovala a až pak, když se nic nestalo, nabídla další kousek manželovi.
• Eva jíst chtěla. Ovoce ji vyloženě lákalo – satan ji pouze potvrzoval její předporozumění. Slibovala si od něho získat satanem slíbenou moudrost.
  • To je rovněž běžný satanův postup: Nejúčinněji působí synergicky ve směru, kterým nás už primárně táhne naše hříšná přirozenost.
  • Satan málokdy působí směrem, který je zcela mimo rámec našich tužeb nebo přemýšlení.
• To, že primárně selhala žena a až druhotně muž, je důležité více způsoby – zdůrazňuje to i Pavel v 1Tm 2,13–14 „Neboť první byl stvořen Adam, potom Eva. A nebyl sveden Adam, ale žena byla svedena a upadla do přestoupení.“
• Neznamená to, že žena by byla horší nebo hříšnější než muž – již jsme zmiňovali, že Adam byl přítomen, pouze mlčící a pasivní. Zasáhnout přitom kdykoliv mohl.
• Dá se z toho ale vyčíst, že:
  • Žena někdy může být pro muže problémem. Může jej svádět.
  • Satan to někdy může „zkoušet přes ženu“ – žena totiž má na muže značný vliv a řadu pák, jak jej uplatňovat. Může to být účinnější, než kdyby zlý zaútočil na muže přímo.
  • Jsou chvíle, kdy muž je povinen uplatnit svou autoritu nad ženou a „utnout ji“.
    • Velmi podobný je případ Jóba – ten ale obstál lépe, než Adam: Když Jób přišel při sérii katastrof o všechno, zůstala mu pouze manželka – a ta za ním začala chodit s výzvou: „Proklej Boha a zemři“. Jób ji ale okřikl a uvedl do patřičných mezí.
• Zajímavá situace by nastala, kdyby Eva pojedla a Adam si to mezitím rozmyslel a odmítl. Oba „manželé“ ale byli ve svém hříchu bez zaváhání zajedno.

7 Oběma se otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listí a udělali si ⁽bederní roušky.⁾

• [později obvykle pás];
• Satan tedy opět uvedl polopravdu: Opravdu se jim otevřely oči, ale úplně jiným způsobem, než sliboval – ne k moudrosti, ne k božství, ne k rozpoznání dobrého a zlého, ale pouze k výčitkám svědomí a ke ztrátě nezkaleného vztahu s Bohem.
• Proč je hřích spojen se studem z nahoty?
• Symbolicky je to jasné – když zhřeším, nechci, aby můj hřích byl patrný. Nechci světlo, ale tmu, chci se před Bohem co nejvíce zakrýt a ukrýt (J 3,19-20 „…lidé si zamilovali tmu více než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde k světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny.“.
• Je na nahotě něco problematického z principu věci? Nezdá se – první lidé byli nazí a problém v tom nebyl (nestyděli se). Stydět se začali až po hříchu.

• Udělejme si krátký exkurz, co je vlastně stud. Nejde o elementární záležitost, níže jsou jen základní myšlenky. Jde o námět na samostatnou studii – tu lze nalézt v sekci Biblické studie:
  • Jde o pocit nepatřičnosti, pocit, že jsem udělal něco špatně. Stydíme se za špatné skutky, za hříchy. A dále se stydíme za odkryté genitálie.
  • Stud je vždy vztahový: vinu mohu pociťovat sám, ale stud vnímám vždy vůči někomu druhému, stydím se před někým – před Bohem nebo člověkem. Jde o indikátor stavu vztahu.
    • Mohu se asi stydět i sám před sebou – jde ale o stud odvozený: kdyby nebylo Boha, nebyl k tomuto studu asi důvod.
  • Před pádem se lidé nestyděli, nahota nebyl problém, tělo nebylo zdrojem studu. Lidé byli transparentní, ale nevadilo jim to.
  • Co se stalo po pádu? S tělem k žádné změně nedošlo, změnil se pohled. Transparentnost přestala být vítána, nahota se stala zdrojem zranitelnosti. Stud byl obrannou reakcí na tuto situaci.
    • Děti se za svou nahotu nestydí – ani je to nenapadne, Dokdy? Dokud neztratí svou nevinnost – dokud jim není řečeno, že jde o problém).
    • Za nahotu se nestydí ani manželé – jak to? Před manželstvím se stydí, po vstupu do manželství se stydět přestanou. Proč? Protože v Božích očích je manželská nahota v pořádku – není pocit viny, není pocit studu.
      • Proč je manželská nahota v pořádku? Protože intimita je chráněna vzájemným vztahem, otevřeností a důvěrou.
  • Do úvahách o studu nám „hází vidle“ Ježíš Kristus – neboť Ten na kříži visel (pravděpodobně“ nahý a „Snášel kříž, pohrdl hanbou.“ (Žd 12,2) a „Ti, kdo v něho doufají, nebudou zahanbeni.“ (Ř 10,11)

• Jaký je vztah mezi snězením zakázaného ovoce a problémem s vlastními odkrytými genitáliemi se nám úplně odhalit nepodařilo.
• Nemohlo jít o nahotu celkově?
  • Tradičně si (např. pod vlivem malířů a kreslířů) představujeme, že si Adam s Evou upletli krytí pouze na oblast pohlavních orgánů¹ – co když jim ale vadila nahota celkově a udělali si šaty k zakrytí celého těla?
  • To by dávalo smysl – když se před Bohem celý zakryju, zamaskuju tím před Ním své selhání.
• Jde samozřejmě o naivní představu – cožpak A+E nevěděli, že Bůh je vševědoucí?
  • Asi věděli, ale chovali se podobně naivně jako dítě, které před tátou ukrývá v dlani papírek od snězeného zakázaného bonbónu aniž si uvědomuje, že má od čokolády celou pusu.

8 Pak uslyšeli hlas Hospodina Boha, procházejícího se po zahradě ⁽v denním větru,⁾ a ukryli se člověk i jeho žena před tváří Hospodina Boha uprostřed stromoví zahrady. 

• n~: ve větrném (tj. odpoledním, chladnějším) čase dne; h.: k větru dne;
  • Jiné překlady mají za denního vánku, což je asi adekvátnější co do smyslu (anglicky in the cool of the day, at the time of the evening breeze).
• V Edenu tedy zřejmě bylo horko a k procházkám byly vhodnější chvíle, kdy foukal ochlazující vánek, např. v podvečer .
• Kdo a jak se slyšitelně procházel po zahradě? Možnosti jsou v zásadě tři:
  • Za prvé: Před pádem ještě připadalo v úvahu, aby člověk viděl Hospodina napřímo, aniž by zemřel.
  • Za druhé: Hospodin byl přítomen neviditelně, ale slyšitelně – Jeho přítomnost se projevovala např. šelestěním listí
    • Můžeme srovnat s Eliášem v 1Kr 19,12 „…nebyl v bouři… nebyl v zemětřesení… nebyl v ohni… a po ohni hlas tichého jemného vánku.“
    • Nebo 2S „Až uslyšíš šumění v korunách balzámovníků, tehdy vyraz, neboť tehdy Hospodin vytáhl před tebou, aby porazil tábor Pelištejců.“
  • Za třetí: Po Edenu se procházel Ježíš. (Mnou preferovaná možnost).
• Ať tomu bylo jakkoliv, byla Boží přítomnost občasná, epizodická. Boží přítomnost nebyla s A+E permanentně. Byla delší období, kdy s A+E Bůh v zahradě nebyl.
  • Opět nám pomůže představit si děti hrající si v tajemné krásné zahradě – kdyby jim po celou dobu „seděl za zadkem“ dospělý, vzrušení a nadšení ze hry jim to jistě kazilo.
  • A nemuselo by jít o přestarostlivou matku, která by je co chvíli okřikovala, ať nelezou na stromy, že se ušpiní nebo spadnou.
  • Na druhé straně, když se čas od času přijde podívat dospělý, jak se jim daří a popovídat si s nimi, může to být příjemná změna.
• V okamžiku kdy A+E zaznamenají Boží přítomnost, zachovají se jako naivní děti, které snědly zakázaný bonbón – s ušmudlanou pusou se běží schovat za křeslo.
  • Je to naivní, je to svým způsobem bezelstné a roztomilé – na druhé straně je to nekonečně smutné – když se před tebou běží schovat tvoje vlastní děti.

9 Hospodin Bůh zavolal na člověka a zeptal se ho: Kde jsi? 

• Následuje řada Božích pokusů uvést věci do pořádku.
• Bůh k nešťastné dvojící opakovaně napřahuje ruku s očekáváním a nadějí, že se přiznají a omluví.
• Vždyť vševědoucí Bůh nepotřebuje klást takové zjišťovací otázky.
• Smysl otázky je: Adame!, Evo! Nechcete mi něco říct?
• Jek jednoduché a přitom těžké je pro člověka pokání!
  • Není přece nic snazšího, než vyběhnout zpoza křesla, obejmout tatínkovy nohy a říct: Tati, nezlob se, já jsem to nevydržel, já jsem ten bonbón snědl. Po takovém přiznání nevyhnutelně následuje happy-end – otec své dítě nevyžene kvůli tomu z domova. Možná je nějakým dílčím způsobem potrestá, rozhodně mu ale odpustí a vše je mezi nimi zase v pořádku.
• Když jsme u podobných návodných otázek, jde o běžný Boží přístup: Bůh často člověku „nahrává na pokání“ – a teprve, když je neúspěšný, je nucen přistoupit k trestu.
• I Zafiře chtěl Petr zachránit život – tím, že se jí nejprve zeptal: Opravdu jste prodali za tolik? (Sk 5)

10 On odpověděl: Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem nahý; proto jsem se schoval. 

• Adamova odpověď nám může připadat naivní – vždyť Adam se vlastně ke svému činu nepřímo přiznává.
  • Problémem je, že bohužel pouze nepřímo.
• Nemohl Adam odpovědět nějak rafinovaněji? Třeba: Dnes se nějak ochladilo. Nebo? Tak nás dnes napadlo, jak bychom vypadali oblečení.
• Vůči Bohu je ale každé naše lidské chytračení vždy naivní – ať se Boha snažíme „přelstít“ jakkoliv rafinovaně, je On vždy o několik úrovní dále.
  • Někdy naše naivní chytračení Bohu nevadí – to když se Jej snažíme pohnout k něčemu dobrému: Např. když se Mojžíš snažil Boha přesvědčit ke shovívavosti argumentací ve stylu: Co tomu řeknou lidi?
    • Nu 14 „Mojžíš řekl Hospodinu: ‚Až se to doslechnou Egypťané… řeknou obyvatelé této země… Hospodin nebyl schopen uvést tento lid do země, kterou jim přísahal…‘“
    • Ex 32 „Proč by měli Egypťané říkat: Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je zahubil…?“
    • Dt 9 „Nedopřej svému lidu zahynout… aby neřekli: Protože je Hospodin nemohl uvést do země…“
• Adam odpovídá pravdu, ale to zásadní zamlčuje. Proč se začal bát a proč si připadal nahý.
• Při pokání je třeba na sebe „vybalit“ vše zcela na rovinu – chození kolem horké kaše ani náznaky nepomohou. Bůh chce od nás slyšet jasné slovo: Zhřešil jsem. Nemám omluvu. Prosím o slitování.

11 I řekl: Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst? 

• [zvl. slovosled v h. zdůrazňuje, že jezení ovoce bylo činem neposlušnosti];
• Však také Bůh ihned na slabiny Adamova vysvětlení ihned poukazuje: Kdo ti pověděl? Jak jsi na to přišel?
• Zároveň ale Adamovi posílá „nahrávku na pokání“ již zcela otevřeně a napřímo: Nejedl jsi?
• Jak jednoduché, logické a osvobozující by bylo odpovědět „Jedl.“ Adam svou šanci propásl, říci to nedokázal. (Blahoslavení ti, kdo to dokážou).
• Dál už se Adam i Eva budou pouze propadat do stále větší ubohosti.
• Ze sympatických dokonalých bytostí určených pro život s Bohem a k velkým věcem se postupně stanou trapně se vymlouvající ubozí lháři.
• Způsobil to hřích. To by ještě nebylo to nejhorší – to co je zničilo, by hřích, který lidé odmítli léčit.

12 Člověk odpověděl: Žena, kterou jsi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a já jsem jedl.

• Hřích demaskuje Adamovu ubohost:
• Místo přiznání (byť třeba bez pokání) se člověk začíná vymlouvat; ba hůře než to – shazovat vinu na ostatní.
• Nejprve hází vinu na ženu a hned vzápětí na Boha.
• Adam říká: Nebýt ženy, nestalo by se to.
• Já jsem pouhá oběť – to, že jsem jedl vyplynulo z okolností.
• Není to samozřejmě pravda, a to z více důvodů:
  • Jednak Adam měl stále svou svobodnou vůli -nemusel ženu poslechnout, nemusel si od ní zakázané ovoce vzít, nemusel ji v jezení následovat.
  • Jednak ji mohl kdykoliv v její diskuzi s hadem zastavit („utnout“) – možná by manžela poslechla, možná nikoliv, ale rozhodně by jeho názor měl svou váhu.
  • Mohl se také hadovi postavit sám, např.: Co se mi tady montuješ do manželky?
• Adam tímto nekončí, ale připojuje další „podpásovku“ – říká: Žena, kterou jsi mi dal.
• Jinak řečeno: Co se stalo, je, Bože, tvoje vina. Nebýt tebe a toho, žes mi vnutil tuhne osobu, vše by bylo v pořádku.
• Jde o nechutné pokrytectví – Adam ženu od Boha chtěl a byl za ni rád.
• To, že nezvládl svou roli, je problém výhradně Adamův – a nikoliv problém ženy nebo problém Boží.
  • Adam neobstál jako člověk (zodpovědný před Bohem sám za sebe) ani jako manžel (duchovně do určité míry zodpovědný i za manželku).
• A opět samozřejmě není pravda, že nebýt Boha a nebýt ženy, Adam by nic špatného neudělal – hřích vzešel z jeho vlastního srdce.
  • Každý člověk má dosti zla ve svém vlastním srdci – aby se projevilo, nepotřebujeme ani ostatní lidi ani ďábla.
• Lze zobecnit: Když zhřešíme, nemá smysl vymlouvat se druhé lidi nebo na okolnosti (nebo na ďábla).
• Je třeba přijmout zodpovědnost – a potom v ideálním případě hned činit pokání.
• Peklo bude plné takto se vymlouvajících lidí: C.S.Lewis někde popisuje peklo jako prostor, kde každý nešťastník žije ve své temné bublině, kde se do nekonečna užírá ukřivděností. Napoleon např. stále dokola opakuje: „Za všechno může Josefína“.²

• Hodí se zde zmínit jiný Lewisův citát (možná ze stejné knihy): „Jsou jen dva druhy lidí: ti, kteří Bohu říkají ‚Buď vůle tvá‘, a ti, kterým Bůh nakonec řekne: ‚Buď vůle tvá.‘“
• Další myšlenky:
  • V pekle už Bůh člověku neodporuje.
  • Člověk v pekle dostane to, co chtěl: mít pravdu.
  • Tenhle člověk nemůže vstoupit do nebe, protože by tam musel přestat obviňovat.

13 Nato Hospodin Bůh ženě řekl: Cos to učinila? Žena řekla: Had mě podvedl a já jsem jedla. 

• Bůh jakoby následuje Adamův ukazováček: Adam ukázal na Evu a Bůh se tedy na Evu obrací.
• Již se neptá, jestli to učinila, ale „Cos to učinila?“
  • Český překlad hezky vyjadřuje to, že nejde o neutrální dotaz, ale, že v hebrejštině v sobě otázka nese emocionální náboj ve smyslu údivu nebo zděšení (Jako: A co je „proboha“ tohle?“ nebo „Cos to provedla?“
  • ESV / NIV / NRSV: “What is this that you have done?”
  • Podobně „vyděšeně“ se bude ptát Bůh i Kaina, Jozue Akána (Joz 7,19) a Samuel Saula (1S13,11).
• Jakou emoci Bůh při své otázce prožíval? Je možné, že byl opravdu nešťastný – to, co se právě stalo, bylo kosmickou katastrofou nesmírného dosahu: Do stvořeného světa právě vstoupilo zlo. Všechno, co bylo doposud dobré a dokonalé se pokazilo.
• Všechno zlo, co ho na světě je, je důsledkem prvotní neposlušnosti.
  • Ne pouze ve smyslu, že za všechno mohou první dva lidé (a my jsme oběťmi jejich selhání) – každý z nás se ve svém životě zachoval stejně. Každá si své vlastní ovoce utrhl vlastnoručně.
• Představme si cokoliv zlého, co nás v životě zasáhlo nebo o čem jsme slyšeli – všechny hrůzy, bolesti, nemoci, zabíjení, zrady, války a ubližování. To vše je důsledkem lidského pádu.
• Lze se divit, že Bůh nad Evou zděšeně „lomí rukama“?
• Žena si s Adamem v ničem nezadává – také se ke svému činu napřímo nepřiznává, ale snaží se vinu posunout dále, tentokrát na hada.
  • Satan je mimochodem v hadově těle zřejmě stále přítomen a spokojeně poslouchá. Musí být spokojeností bez sebe – právě se mu podařil mistrovský kousek: pokazit Boží stvoření.
• Eva se stejně jako Adam ke svému činu přiznává i nepřiznává současně – Boží otázku nerozporuje (jak by také mohla) – o přiznání, natož o pokání ale nejde; to by vypadalo jinak.
  • Přiznání ve smyslu „Ano, ale“ není přiznáním v pravém smyslu slova, protože člověk za svůj čin nepřijímá zodpovědnost.

14 Hospodin Bůh řekl hadovi: Protože jsi to učinil, buď ⁽proklet a vyvržen od všech zvířat a od veškeré polní zvěře,⁾ budeš se plazit po břiše a žrát prach po všechny dny svého života. 

• n.: proklet nad (/ více než) každé zvíře a nad …; překlad závisí na porozumění vazbě s předložkou „od“ (h. min; stejné spojení se vyskytuje ještě v Gn 4,11 (budeš proklet od půdy): A. předložka uvádí původ prokletí – proklet všemi… / ode všech …; B. prokletí s sebou nese vyvržení – viz text; C. význam srovnávací – nad (/ více než), viz varianta překladu; $ 
• [symbolický výraz pokoření, nikoliv skutečné stravy];
• Bůh již dále nic nerozebírá – ujistil se, že nikdo se k ničemu nepřiznávání a nikdo ničeho nelituje.
• Také zde sleduje ukazováček, tentokrát Evin – a obrací se na hada / satana.
• Přechází k vynesení rozsudků. Za co je rozsudek vynesen, je explicitně řečeno: Protože jsi to učinil. Co učinil?
  • Svedl lidi, zkusil to na Evu, zpochybnil Boží slovo. Realizoval svůj plán na zničení lidstva.
• Začíná u hada.
• Koho se rozsudek týká? Satana, hada, případně obou?
• Může se týkat pouze satana (padlého anděla svůdce) – Bůh by potom používal symbolický jazyk odpovídající tomu, jakou podobu na sebe satan vzal (koho si vybral za mluvčího). (Nejpravděpodobnější možnost).
  • Můžeme se ptát, zda je had pouhou satanovou obětí – zda si satan může libovolně vybrat zvíře a obsadit si je – nebo zda má na událostech nějakou „spoluúčast“.
  • JInak řečeno: Zda had měl „dost rozumu na to“, aby se mohl nějak satanovu vzepřít, zda jeho spolupráce byla vědomá, apod.
  • Pokud je pouhou bezprávnou satanovou obětí, neměl by být souzen.
• Může se týkat pouze hada jako zvířete – což nedává smysl.
• Může se týkat obou – satan je potrestán za přípravu komplotu, had za spoluúčast.
• Jak zní vynesené rozsudky? Jejich více.
• za prvé: buď proklet: Proklít někoho znamená přát mu špatné. Když někoho prokleje Bůh, je to tím nejhorším co se může stát – protože Bůh se prokletému stává protivníkem, aktivně proti němu pracuje – a má moc na to svá prokletí uvést v život.
• za druhé: buď vyvržen od všech zvířat a od veškeré polní zvěře: významu se týká překladatelská poznámka ČSP:
  • Buď proklet více než ostatní zvířata – ostatní zvířata lidským pádem byla také značně postižena, had ale nejvíce.
  • Nebo proklet všemi zvířaty – budou na tebe již navždycky naštvaná za to, jak jsi jim pokazil život.
  • Nebo tvé prokletí se projeví tvou separací od ostatních zvířat.
• Ze třetí:  budeš se plazit po břiše a žrát prach po všechny dny svého života. 
  • Pokud uvažujeme o hadovi jako zvířeti, nezdá se, že by byl oproti ostatním zvířatům nějak zvlášť postižen: jeho život se od života ostatních tvorů příliš neliší – ta se také pohybují a živí všelijak.
  • Není ani jediným, kdo se pohybuje plazením ani jediným, kdo žere „kde jaké svinstvo“.
  • Jestli je had u ostatních zvířat nějak zvlášť neoblíben, neumíme říci. Někteří lidé se hadů štítí, jiní ale nikoliv. Pokud jde o jedovatost, nejsou zve zvířecí říši zdaleka výjimkou (a zdaleka ne všichni hadi jsou jedovatí). Hadi škrtiči taky nejednají nějak hůře, než jiná zvířata. Živí se kde čím, ale v tom také nejsou sami
• Půjde tedy o symbolický ortel vynesený nad ďáblem, hada se týkající pouze okrajově (částečně se se satanem svezl) nebo vůbec.
• Projděme si prokletí znovu:
  • Za prvé buď proklet: satan je Boží protivníkem – snaží se Bohu (spíše jeho stvoření) co nejvíce škodit. Od své vzpoury ztratil svou výsostnou pozici v nebi – je možné, že od této chvíle se Boží nechuť a odpor vůči němu ještě znásobily.
  • Za druhé: buď a vyvržen od všech zvířat a od veškeré polní zvěře. satan bude izolován od veškeré „slušné“ (nebeské) společnosti. Za partnery mu zůstanou pouze padlí andělé podobně odporní jako on.
  • Za třetí: budeš se plazit po břiše a žrát prach po všechny dny svého života. Může jít o obraz života v zavržení, v „bahně a smradu“ zla. Satan se živí zlem, hříchem, nechutnostmi a zvráceností. Čím hnusnější, tím mu to více chutná. Čím horší zlo, čím rafinovanější lež, čím podlejší zrada, čím zvrácenější perverze a násilí, tím je to pro ďábla chutnější.

15 A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.

• Za čtvrté: položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její.
  • Mezi člověkem a satanem bude panovat nepřátelství, nevraživost. Satan lidi nenávidí hlavně proto, že oni ještě mají šanci si dát věci s Bohem do pořádku a dostat se k Němu, kdežto on už tuto možnost nemá.
  • Chce proto co nejvíce lidí strhnout se sebou do záhuby.
  • Někteří lidé (potomci Evini) Boha se satanem tuto kartu hrají – také nenávidí Boha a bojují proti Němu.
  • Jiní lidé – ti, kdo poznali Krista – ale proti satanovi naopak bojují.
  • Bůh boj proti zlému do určité míry (nevíme přesně, jak velké³) nechává na lidech.
  • Boj je to litý, nelítostný a smrtelný. Nic se nemarkýruje, jsou zranění a padlí.
  • Boj se předává mezi generacemi – je stejný v církvi dnes jako byl před tisíci lety.
• Jak boj satan versus lidstvo dopadne? Vítězně pro lidstvo (rozdrcení hlavy znamená totální porážku) – ale bude to bolet i lidi.
• Rozdrcení paty není smrtelné, ale velmi bolestivé – jde o závažné zranění.
• Satan tedy před svou definitivní porážkou zaznamená nějaké dílčí vítězství.
  • Zřejmě je tím myšlena Kristova smrt na kříži: Když Ježíš umíral na kříži, musel být satan spokojen – uštědřit člověku takovou míru utrpení, navíc ji soustředit na svého hlavního nepřítele, Božího Syna – musel považovat za své velké vítězství, které jej muselo blažit.
  • Ve své zaslepenosti nevěděl, že si právě podepisuje ortel k pozdějšímu rozdrcení hlavy.
• O satanově konci je již rozhodnuto – Bůh jej uvrhne do ohnivého jezera. To bude porážka podmíněná tím, že se vzepřel Všemohoucímu.
• Předtím ale utrpí potupnou porážku z rukou lidské rasy, kterou se právě pokusil zničit.

6 Ženě řekl: Velice rozmnožím ⁽tvé strádání a tvou úzkost, v bolestech budeš rodit děti; budeš dychtit po svém muži, ale on bude nad tebou vládnout.

• n.: námahu;
• h.: chvění / bolest / (dle trad. odvození:) těhotenství;
• n~: tvé porodní bolesti; $ 
• Bůh následoval ukazováčky aktérů: od Adama k Evě, od Evy k satanu. Poté, co se Bůh vyřídil s tím, kdo celou věc začal, obrací se na ženu, aby jí sdělil její trest. Půjde o:
  • veliké rozmnožení ženina strádání a úzkosti: buď obecně nebo v souvislosti s porodem. Asi bychom neudělali chybu, kdybychom řekli, že ženy mají ve světě strádání a úzkosti dosti obecně, tedy ne pouze v souvislosti s těhotenstvím: Doléhají na ně starosti o rodinu, o manžela, o děti, o živobytí. Na muže samozřejmě také, ale jiným způsobem.
  • rození dětí v bolestech je dalším „na chromozom X vázaným“ trestem. Porod je bezesporu náročný proces – nepoměr mezi velikostí dítěte a porodními cestami je neuvěřitelný. Je vůbec překvapující, jak to, že je porození dítěte vlastně možné.
    • Vyvstává otázka, jaký byl pro přivádění dětí na svět Boží první plán? Jak mělo rození probíhat, pokud by nedošlo k lidskému pádu? Sekvence „oplodnění – těhotenství – růst dítěte v děloze – porod“ těžko mohla probíhat jinak. Jak měl ale proběhnout porod, aniž by byl bolestivý?
    • Že by došlo pouze ke změně inervace gynekologické oblasti, je nepravděpodobné. (Ve smyslu, že v plánu bylo, že žena bude rodit stejně jako dnes, jen ji to nebude bolet – něco jako když dnes ženy rodí ve spinální anestezii).
    • Problém nepoměru velikostí by tak zůstal zachován a porod by zůstal dramatickou událostí, kdy se porodní cesty potřebují během porodu enormně roztáhnout.
    • Mnoho řešení mě nenapadá – jedna z možností snad je, že lidé byli původně významně větší, než dnes – což některé teorie předpokládají – různí bibličtí obři (nefilím, anákovci) by byli toho připomínkou.
    • Pokud by žena měřila kupříkladu tři metry, nebyl by porod tříkilového dítěte tak dramatický jako u ženy polovičního vzrůstu.
    • Snad by se dalo uvažovat i o možnosti, že by sice šlo o silný zážitek, ale o zážitek ne nepříjemný.
• dychtění po svém muži nebylo v prvním Božím plánu. Co to vlastně znamená, že žena dychtí po manželovi?
  • Vztah mužů a žen měl být původně vztahem lásky. (Bůh často používá vztah mezi manželi jako obraz při vysvětlování nejintimnějšího a nejhlubšího vztahu vůbec).
  • Zde je dychtění po manželovi zjevně něčím nezdravým – žena je na vztahu s mužem nějak nezdravě závislá nebo po něm touží nějak patologickým způsobem?
  • Vztah, aby byl zdravý, musí být svobodný a vyvážený – a obojí bude po pádu ve vztahu muže a ženy chybět: žena nebude svobodná, ale bude po vztahu nezdravě toužit.
• Navíc – i když žena muže získá, nepůjde z její strany o vztah rovnocenný, ale muž si bude uzurpovat dominanci (on bude nad tebou vládnout).
  • Vidíme, že nadvláda muže nad ženou nebyla v prvním Božím plánu, že vznikla důsledkem pádu.

17 A Adamovi řekl: Protože jsi uposlechl svou ženu a jedl jsi ze stromu, o kterém jsem ti přikázal: Z toho nejez, budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života. 

• n. dle doporuč. úpravy punktace (doplnění členu) jako v Gn 2,20: člověku;
• h.: hlasu své ženy; [rozuměj: … + a neuposlechls mne, …] 
• Nakonec si svůj ortel vyslechne Adam – jeho vina je, že uposlechl svou ženu místo Boha.
• Nejde o ojedinělou volbu, kdy musíme volit mezi tím být zadobře s lidmi nebo s Bohem. V takovém případě jsme povinní vždy volit poslušnost Boha – a to bez ohledu na to, o jak blízkého člověka jde.
  • Věděli to i apoštolové, když říkali svým autoritám: Sluší se poslouchat více Boha než lidi.
  • Věděl to i Jób, když odmítl na popud manželky proklít Boha a odkázal ji do patřičných mezí.
  • Názor manželky a její spokojenost jsou pro muže jistě důležité, nikoliv však nade vše ostatní (platí v manželství recipročně).
• Adamův trest není kupodivu pouze osobní – kvůli jeho hříchu je prokleta kompletně celá země.
  • Jasně vidíme, že všechno kolem nás, celá planeta se vším všudy je pouhou „kulisou“ pro život lidí.
• Když se Bůh rozhoduje potrestat Adama tím, že mu znesnadní život, neváhá kvůli tomu „pokazit“ celé stvoření.
  • Prvotním Božím plánem bylo (a tomu odpovídajícím způsobem stvořil zemi), aby uživit se, obstarat si potravu a vůbec žít na planetě nebylo příliš obtížné.
  • Život asi neměl být úplně snadný či zcela nenamáhavý – člověk byl stvořen s nutností doplňovat energii z vnějších zdrojů, musíme jíst a pít – a potrava člověku do úst sama létat neměla. (Bůh mohl člověka stvořit fungujícího obrazně řečeno na základě fotosyntézy nebo s jaderným reaktorem v těle). Máme v sobě také nervy (při zakopnutí cítíme bolesti), jsme unavitelní a křehcí.
• V této zlomové chvíli ale Bůh celé stvoření cíleně pokazil – od této chvíle bude svět člověku klást odpor. To, co bylo doposud automatické a snadné, se stane obtížným – uživit se, postarat se o sebe a o rodinu.
• Hlavním problémem pro člověka bude obstarat si potravu, jídlo.
  • Obtížně a přes odpor si zajišťujeme i další životní potřeby – oblečení, teplo a střechu nad hlavou. Jídlo je ale primární.
  • Bůh nás stvořil závislé na víceméně pravidelném přísunu potravy – nepotřebujeme jíst nepřetržitě jako kolibřík, ale nestačí nám to ani jednou za týden. Alespoň jednou denně jíst potřebujeme.
• A takto to bude pořád – po všechny dny lidského života – nejde o přechodnou záležitost, která se časem zase spraví.

18 Bude ti vydávat trní a bodláčí a budeš jíst polní rostliny. 

• Tato věta vyjadřuje změnu nastavení přírody – je pravděpodobné, že do pádu konzumovatelné rostliny převažovaly (nebo převažovaly v ráji). Byly vitálnější a přirozeně si pro sebe zabíraly prostor pro život.
• Nyní se dostaly pod konkurenční tlak rostlin „neužitečných“.
  • Možná tomu tak bylo mimo Eden po celou dobu – dostatek sbírané potravy byl pouze v ráji.
  • Tím vyvstala potřeba „výrobu“ jídla koncentrovat cíleným pěstováním jedlých rostlin – zemědělstvím. Pouhý sběr už zajistit dostatek potravy nebude stačit.
  • A zemědělství bude vyžadovat odstraňování plevele a jiné pracné zásahy.

19 V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš. 

• Dřina se stala celoživotním osudem lidí.
• Muži musí čelit vnějšímu světu a namáhavě z něho získávat obživu. Svět jim klade odpor, „nespolupracuje“. Věci nejdou hladce.
• To je každodenní zkušenost každého člověka bez výjimky.
  • Ženy se také nadřou, ale jiným způsobem – při rození a výchově dětí a při vytváření „backupu“ při zajišťování péče o muže a rodinu se také zapotí ažaž.
• Bůh odpor světa nastavil na únosnou hranici – člověk se při zajišťování obživy nadře, nemusí ale pracovat dvacet hodin denně. Zůstává prostor i na spánek, odpočinek, zábavu nebo třeba množení.
  • Lidé si po pádu ve své zvrácenosti dokázali občas vytvořit podmínky pro život ještě horší, než Bůh určil.
  • Vzpomeňme poměry v továrnách během průmyslové revoluce, kdy pro uživení musely pracovat všichni včetně dětí dvanáct hodin denně; poměry otroků na plantážích nebo totální exploataci lidské síly v koncentračních pracovních táborech německých a sovětských.
• Je připomenuto, že jsme stvořeni z běžných prvků a po smrti se do nich zase rozložíme.
• Dalo by se říci, že Bůh muži určil jako trest celoživotní dřinu až do smrti.
  • To opravdu nezní příliš optimisticky. Musíme si ale přiznat, že takové to v životech lidí opravdu je. Řečeno zkratkou: Chlapi dřou, aby zajistili obživu pro rodinu; ženy dřou při rození dětí a zajištění rodiny a ještě se o všechny třesou obavami. A v rodinách se manželům jen obtížně daří udržet zdravé vztahy. A k tomu nade všemi stále visí stín závěrečné smrti a rozpadu.
• Kdyby Adam s Evou tušili, co způsobí, snad by si svůj „bezva nápad“ včas rozmysleli.

20 A člověk svou ženu pojmenoval Eva, protože ona se stala matkou všech živých. 

• LXX: Zóé (tzn. Život); n.: Živa; [etymologie nejasná]
• Jak vlastně A+E na vynesení rozsudků reagovali? Zděsili se? Obešla je hrůza, co to vlastně provedli a co je nyní čeká?
• A „pouštěl na ně“ Bůh hrůzu? Zvýšil hlas? Byl Bůh naštvaný nebo smutný?
  • Bůh, na rozdíl od A+E, přesně věděl, k jaké katastrofě právě došlo – jaké hrůzy lidská svoboda v budoucnosti přinese, kolik zla lidé vyplodí. A v neposlední řadě se ve chvíli pádu otevřela „potřeba“ strašné smrti Božího Syna.
• Mělo vynesení rozsudku nějaké doprovodné projevy? Došlo v dané chvíli k zemětřesením a bouřím, když se svět se naráz pokazil?
• Je možné, že A+E vyděšení ani smutní nebyli – možná pokračovali v arogantní notě: Tak, ženo moje, teď konečně víme, co a jak, konečně si užijeme svobodný život bez dohledu. Budeme se spokojeně množit a zabydlíme si tuhle planetu i bez Boha. Ty budeš Eva, jako zakladatelka rodu.
• Možná ale Adam Evu pojmenoval již dříve a teprve nyní je to zmíněno.
• Pokud Adam Evu pojmenoval skutečně až po pádu, mohlo by to ukazovat směrem, že k pádu Adama a Evy došlo velmi krátce po Evině stvoření – Adam Evu ještě ani pojmenovat „nestihl“.
• Časová osa by mohla být takováto:
  • byl stvořen Adam a zároveň Eden s oběma problematickými stromy
  • po měsících (poznávání Edenu, rozhovory s Bohem, pojmenovávání zvířat, uvědomění si samoty) byla stvořena Eva
  • po jednotkách dnů společného života překročení zákazu
  • po jednotkách hodin konfrontace Bohem a vynesení trestu
  • pojmenování Evy
  • okamžitý odchod z ráje

21 A Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je.

• Přestože šlo o trest, Bůh nechtěl lidi vyhodit do „světa“ zcela nechráněné. Eden bylo chráněné prostředí, kde bylo teplot a bezpečno – tam „venku“ se člověk bez ochranné vrstvy oděvu neobešel.
• Suknice byly z kůže, což nutně znamená, že nějaké materiál muselo poskytnout nějaké mrtvé zvíře, třeba ovce.
• Klasicky se toto místo vykládá jako předobraz Kristovy „beránkovské“ oběti – za lidský hřích hned muselo zaplatit nevinné zvíře.
  • Bůh by si teoreticky jistě mohl poradit i použitím kůže „syntetické“, spíše ale lidem ukázal způsob, jak si oblečení obstarávat do budoucnosti.
  • Smrt už stejně byla ve světě, tak „nebyl problém“ zabít pár ovcí.⁴
• Bůh se zachoval jako rodič, který sice je nucen své dítě vyhodit z domu, předtím ho ale naučí, jak rozdělávat oheň a jiné dovednosti nutné pro přežití v divočině.
  • Otázka ohně je zajímavá – naučil Bůh před vyhnáním z ráje rozdělávat oheň a zacházet s ním? Asi ano – sami by na to přišli jen těžko a za dlouho a bez ohně by jim bylo krušno. (srv. báj o Prométheovi).

22 I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Ať teď nevztáhne ruku, aby vzal a jedl také ze stromu života a žil navěky! 

• Satan do určité míry nelhal, když Evě řekl: „v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé“.
• Bůh to nyní připouští ( člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé): Nyní je člověk v tomto směru opravdu jako Já, Bůh (plurál zřejmě vyjadřuje Boží Trojici) – rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, je opravdu božským rysem a Adam s Evou si jej nyní přivlastnili.
• V tomto směru jsou z nich nyní opravdu bohové (pokud božství definujeme jako definování doba a zla).
• Háček je ale v tom, že člověk o božství nebyl stvořen, není k němu uzpůsoben: V okamžiku, kdy se člověk stane bohem, tedy arbitrem dobra a zla, nastává katastrofa.
  • Člověk je úžasná bytost s mnoha skvělými schopnostmi a vlastnostmi. Jde ale o bytost závislou. V okamžiku, kdy si člověk přivlastní božství, stává se „ďáblem“. A to právě stalo.
• Bůh nyní reaguje zajímavým ochranným opatřením – rozhoduje se lidem zabránit ve věčném životě.
• Proč to Nejvyšší dělá? Co je na tom ochranného? Nejde o další nepřejícný krok? (Poté, co lidem nechtěl dopřát poznání dobrého a zlého, jim nyní nechce dopřát ani věčný život).
• Jde skutečně o krok s cílem lidi do budoucnosti zachránit – kdyby se Adam s Evou stali nesmrtelnými, jejich pád by se definitivně zafixoval bez možnosti nápravy.
  • To se zřejmě stalo satanovi a andělům, kteří se rozhodli jej následovat. Vzhledem k jejich nesmrtelnosti se jim již nikdy neotevřela možnost pokání a návratu.
• U lidí díky jejich smrtelnosti zůstala do budoucnosti otevřená možnost pokání a návratu k Bohu (symbolického vrácení jablka).
  • Jednak pro další generace⁵, především ale tím, že jak lidé stárnou, chátrají a nakonec neodvratně umírají, jsou náchylnější se vzpamatovat a kát.
• Takže nastolení smrtelnosti je skutečně Božím milostivým aktem. Pokud by jej Bůh neudělal, lidé by pojedli ze stromu života a neodvratně by pak na věky skončili se satanem v ohnivém jezeře.

23 Proto Hospodin Bůh poslal člověka pryč ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.

• První pár byl „vyhozen“, „vykopnut“ do syrové reality padlého světa.
• Musel to být pro ně šok, když opustili Eden – život venku byl drsný, svět byl nehostinným místem, kde se byla přítomna smrt, bolest, nemoci a zranění – kde se zvířata navzájem zabíjela., kde nikdo nikomu nic nedaroval. Místem, kde člověk musel bojovat o holé přežití, chránit se a bránit se proti nepřátelům. Dřít, aby mu něco vyrostlo na poli. Bojovat s nemocemi a zraněními.
  • Symbolicky: V ráji se nekradlo, nikdo nezamykal dveře – na zemi, co sis nezamkl, o to jsi přišel. V ráji ti každý podal pomocnou ruku – mimo ráj byli všichni potenciálními nepřáteli a mohli ti jít po krku. V ráji byla potrava vždy po ruce, na zemi ses nadřel, než jsi něco vypěstoval. V ráji jsi se vždycky u Boha dovolal pomoci, na zemi sis musel poradit sám, atd.
• Pokud máme pěknou láskyplnou rodinu a pěkný byt, zažíváme odlesk vyhání z ráje každé ráno, když opouštíme teplou postel a láskyplný čistý domov a vyrážíme do chladného nebezpečného světa plného různých predátorů a různých úskalí.

24 Vyhnal ho a postavil od východu k zahradě Eden cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. 

• Slovo vyhnal navozuje představu násilného „vyprovození“ – a takové asi také bylo. Andělé chytili Adama a Evu „za límec“ a vyhodili je ven. A když se lidé chtěli natlačit zpátky, už to nešlo – oheň z andělských mečů jim nedovolil se k nebeské bráně ráji ani přiblížit.
  • Možná se Eden skrývá někde za clonou ohně – třeba je vstup v jícnu některé sopky. Jak se tam ale dostat, že?
• Adam s Evou byli jako malé děti vyhozené z inkubátoru – najednou leželi nazí na studeném stole a pokud chtěli přežít, musel se začít „otáčet“.
• Kde dneska přespíme? Na co si lehneme, aby po nás nelezli mravenci? Čím se přikryjeme, aby nám nebyla zima? Co budeme večeřet? A musíme si najít klacek a rozdělit si hlídky proti vlkům.
• Kdy poprvé A+E zalitovali? Hned první večer nebo až po prvním podvrtnutí kotníku a první bolesti zubu? Nebo když se poprvé třásli zimou (země zřejmě změnila rotaci a začal se střídat roční období), poprvé chytli nějakou infekci, krupobití jim zničilo úrodu? Když Eva křičela při prvním porodu? Když Adam chodil večer z pole sedřený k smrti?
  • A to je dost pravděpodobné, že země byla v tu dobu ještě mnohem útěšnějším místem, než je dnes, a první lidé mnohem odolnější a zdravější, než jsme my (tomu odpovídá i desetinásobná délka života).
  • A Bůh zřejmě nad lidmi sice nepřímo, ale přece jen bděl a chránil je.
• Možná si A+E nějakou dobu nově získanou svobodu „od Boha“ a bez Boha užívali? Vždyť si mohli dělat, co chtěli, a nikdo jim do toho nemluvil⁶. Těžko říci.
• Jak uvidíme dále, snažili se s (nyní již vzdáleným s neviditelným) Bohem alespoň nějak udržet spojení.

.  

1. Můžeme pak spekulovat, jestli si Eva zakryla ňadra – ta totiž nejsou sexuálními symboly ve všech kulturách. (A pokud by byla Eva muslimka, musela by se zahalit od hlavy až k patě včetně obličeje). ↩︎
2. Nejsem si citátem o Napoleonovi jistý: Asi šlo o knihu Velký rozvod nebe a pekla, kde Lewis, myslím, líčí peklo jako šedé město, které se do nekonečna rozrůstá, jak od sebe jeho obyvatelé utíkají dál a dál. Každý žije ve svém vlastním resentimentu (Kdyby se ke mně chovali jinak, …; Já bych byl jiný, kdyby …; Neměl jsem na výběr), ve své bublině ukřivděnosti. Nikdo nikoho opravdu neposlouchá. ↩︎
3. Je možné, že Bůh nechává na lidech značnou část duchovního boje proti ďáblu. Co si lidé, zvláště církev vybojuje, to má. ↩︎
4. Zajímavá je otázka, jestli zvířata byla v prvním Božím plánu zamýšlena (stejně jako lidé) jako nesmrtelná. Asi ne. ↩︎
5. I když každý člověk, každý jednotlivec si své zakázané ovoce za sebe utrhne vždy znovu – nevzejde žádná lepší bezhříšná generace. (I když k určitému kolísání intenzity odvrácení od Boha mezi generacemi dochází). ↩︎
6. Jak jsme viděli, ani v Edenu jim Bůh příliš do věci nemluvil. S jednou výjimkou. ↩︎