Skutky – kapitola 3

1 ⁽Petr a Jan⁾ vystupovali o ⁽třetí hodině odpoledne⁾ — hodině modlitby — do chrámu.

• ř.: deváté hodině;
• [je spojena s tzv. večerní obětí;] 
• Drobné střípky informací:
  • Apoštolové stále drželi pospolu. Jejich přátelství a sounáležitost se společnými zážitky stále utvrzovaly. Stále více se jim odkrývalo a potvrzovalo, že jsou součástí něčeho velikého.
• Apoštolové se chodili modlit do Chrámu podle židovského „rozpisu“.
  • V Chrámu existovalo modlitba ranní (šacharít) a odpolední (mincha).
  • Později v judaismu i modlitba večerní (maariv).
• Chodili tam apoštolové jako řadoví účastníci nebo využívala nově vznikající církev tyto zavedené hodiny ke „křesťanským“ shromážděním?
• Obojí je možné – je-li člověk ve víru událostí, občas se potřebuje v klidu modlitebně usebrat.
• Židovské modlitby nepřestaly příchodem Mesiáše být platné, pouze získaly nový rozměr.
• Chrám asi stále zůstával vhodným místem pro scházení nově vznikající církve.

2 Právě tam přinášeli nějakého muže, který byl chromý již od lůna své matky ; každý den ho kladli ke dveřím chrámu, kterým se říkalo ‚Krásné‘, aby ty, kdo vcházeli do chrámu, prosil o almužnu.

• [jedná se asi o Nikanorskou bránu ve východní zdi, která vedla z nádvoří pohanů do nádvoří žen];
• Je-li někdo chromý od narození, je naděje na jakékoliv zlepšení stavu většinou mizivá.
• Nyní byl již tento člověk dospělý. Jeho rodiče ho přes jeho hendikep „vypiplali“ do dospělosti.
• Co přesně znamená chromý, není upřesněno: Mohl mít deformované nebo chybějící údy, být ochrnutý na dvě i čtyři končetiny i cokoliv dalšího.
• V každém případě na tom byl tak špatně, že nebyl schopen samostatného pohybu.
• Při neexistenci sociálního zabezpečení se do rodinné ekonomiky zapojoval každodenním žebráním v Chrámu. Šlo o zcela legitimní způsob obživy.
  • Místo v chrámovém komplexu je pro žebrání výhodné – je zde významná koncentrace návštěvníků; lidé jsou „naměkko“, mají „špatné svědomí před Bohem“, které mají možnost si uklidnil dobrým skutkem, apod.

3 Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil o almužnu. 

• Chromý muž považoval dvojici za běžné návštěvníky.
• Byl zvyklý o almužnu žádat, neseděl pouze pasivně s „kloboukem“, ale kolemjdoucí oslovoval.
• Odmítnout někoho na přímé oslovení je těžší, než jen kolem žebráka projít.

4 Petr s Janem se na něj upřeně zadíval a řekl: „Pohleď na nás!“ 

• Dívali se oba – zřejmě dostali najednou stejný „nápad“: Nemáme pro tohoto člověka udělat něco více, než mu jen darovat nějaké peníze?
• Upřený pohled zřejmě u obou znamenal přemýšlení: Přemýšleli, zda to, co je napadlo, je Božím vnuknutím nebo pouze jejich „zbožným“ přáním.
• Zřejmě se v obou apoštolech „ozval Duch“ v nich – cítili v hrudi nebo v břiše, že jde o mimořádnou situaci.
• Zřejmě nepřemýšleli dlouho, dvojice dospěla k názoru, že mají jednat.
• Nejde o nic neobvyklého – velmi často bychom velmi toužili dát lidem více, než jen zájem, péči nebo pomoc. Rozdíl je v tom, že v drtivě většině případů nám chybí Boží moc k realizaci.

5 Pozorně je sledoval a očekával, že od nich něco dostane.

• Dvojici se podařilo získat mužovu pozornost. Zatím přirozeným způsobem – pro žebráka je vždy dobré, když se mu s někým podaří navázat rozhovor:
• Z běžného anonymního žadatele se pro kolemjdoucího stává konkrétním lidským osudem. V takovém případě lze očekávat větší dar.

6 Petr však řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského  ^[vstaň a^] choď!“

• ř.: Nazorejského;
• Petr vyrazil na modlitby zřejmě opravdu „bez koruny“. Pokud nějaké drobné u sebe měl, bylo to nepodstatné.
• Formulace co mám, to ti dám je zajímavá. Co vlastně Petr měl? Znalost Ježíše a Božího Ducha v sobě. Jinak nic – byl obyčejným člověkem, ne bohatým, ne významným, ničím vynikajícím.
  • Pokud něčím výjimečný a významný byl, souviselo to s jeho významným vztahem s Ježíšem.
  • Je to povzbuzující i pro nás: I když nejsme z hlediska světa žádní „boháči“ – ať už ekonomicky, významem či schopnostmi – máme jako křesťané co nabídnout.
• Totéž co Petr a Jan – znalost Krista a (více či méně) Boží moc – může nabídnout lidem okolo sebe každý křesťan.

7 Uchopil ho za pravou ruku a pozdvihl jej Ihned se zpevnily jeho nohy a klouby. 

• Petr zřejmě dále nespecifikoval, co hodlá žebrákovi dát, jeho gesta ale mluvila jasně.
• Vzal muže za ruku a začal jej „táhnout nahoru“.
• Ten rychle pochopil, o co jde. Nebránil se, nepřetahoval se s Petrem, ale začal nějak spolupracovat.
• Vyslal signál Petrovi, Bohu i svému tělu, že by vstát chtěl. A jeho nemocné tělo zcela nečekaně začalo zázračně spolupracovat – to, co nefungovalo, se zpevnilo. Nohy a klouby, které doposud nebyly schopné tělo unést, byly atrofické, pokřivené či ztuhlé to najednou dokázaly.
• Šlo o nepochybný „organický¹“ zázrak.
• Šlo o zajímavou kombinaci přirozeného a nadpřirozeného: Kdyby Petr ochrnutého jen „tahal“ nahoru, jistě by to k ničemu nebylo. Kdyby nemocný muž odmítl se zkusit postavit, zázrak by se možná neměl možnost uskutečnit.

8 Postavil se, vyskakoval a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal a chválil Boha.

• Reakce nemocného muže byla bouřlivá – byl šťastný a nové schopnosti svého těla živelně testoval.
• Mimochodem – když je někdo ochrnutý od narození, nestačí mu jen „narovnat“ nohy a posílit svaly – chůze je složitý komplexní proces.
  • Kdo se někdy „učil znovu chodit“ po delší imobilizaci, ví, jak rychle tělo zeslábne a jak je chůze náročná.
  • To, že muž byl schopen chodit a skákat, ukazuje na komplexní Boží zásah do jeho pohybové, nervové soustavy i do mozku.
• Muž byl nepokrytě vděčný a věděl komu – jeho vděčnost byla jasně obrácená vůči Bohu.
• Držel se ale také těch, kdo mu pomohli – vešel s nimi do Chrámu.

9 A všechen lid ho spatřil, jak chodí a chválí Boha. 10 Poznali ho, že je to ten, který kvůli almužně sedal u ‚Krásné brány‘ chrámu, a byli naplněni úžasem a ohromením nad tím, co se mu přihodilo. 

• Věc se okamžitě stala veřejnou. Muž byl všeobecně známou postavou – a vidět ho najednou chodit a skákat byl pro všechny šok.

11 Zatímco se držel Petra a Jana, všechen lid se k nim seběhl do sloupoví, které se nazývá Šalomounovo, a byli vyděšení. 

• Všeobecné pozdvižení vyvolané nepopíratelným zázrakem vedlo ke shromáždění návštěvníků Chrámu na jedno místo.
• Šalomounovo sloupoví se nacházelo na východní straně Chrámového nádvoří – šlo o dlouhou krytou kolonádu podél vnějšího nádvoří pohanů. (Měli tam přístup všichni, včetně pohanů).
• Shromáždění byli vyděšeni – a není se co divit.

12 Když to Petr uviděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč tak upřeně hledíte na nás, jako bychom vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že on chodí? 

• Petr dostal opět „naservírovánu“ příležitost promluvit k významnému množství lidí.
• Boží nadpřirozená intervence vždy „sjednává pozornost“.
• Jak o Letnicích, tak i nyní byly Boží zásahy neoddiskutovatelné – hukot z nebe, srozumitelné jazyky, uzdravení neřešitelně nemocného.
• Nic z toho nešlo přehlédnout ani zpochybnit. Pozornost lidí se téměř jistě upírala na Petra a Pavla, což je sice pochopitelné, ale z vyššího principu to není správné – a oběma to jistě bylo nepříjemné.
  • Každý, kdo má všech pět pohromadě, totiž chápe, že jestliže Bůh udělá něco nadpřirozeného, je to zásluhou Boží a ne toho člověka.
  • Pokud se pozornost začne soustřeďovat na „kanál“ a nikoliv na dárce, začne se „kanál“ vždy cítit nekomfortně.
  • Potkalo to také Pavla a Barnabáše v Lystře – a tak se tomu bránili, až je to skoro stálo život.
• A to je také první věcí, kterou chce Petr uvést na pravou míru – obrátit pozornost od nich na Boha.
• Zdůrazňuje, že příčinou zázraku nebyla jejich vlastní moc nebo zbožnost.
  • Zbožnost je do určité míry podmínkou pro to, aby si Bůh člověka použil – nejde ale o podmínku ani nutnou ani postačující.
  • Neplatí tedy: Když budu zbožný, Bůh mi určitě dá svoji moc – Bůh totiž příležitostně dává svoji moc i lidem toho nehodných (ne-zbožným); a to, že jsem zbožný, neznamená že určitě něco dostanu.
• Apoštolové se samozřejmě snažili žít zbožně a Boží moc na nich od Letnic (nebo již od vyslání po dvojicích) jistě byla. Přesto je ani omylem nenapadlo, že by to, co se právě stalo, bylo jejich zásluhou.
• To byla první věc, kterou Petr cítil potřebu zdůraznit.

13 Bůh Abrahamův, ^[Bůh^] Izákův a ^[Bůh^] Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a zřekli se ho před tváří Piláta, když se ho rozhodl propustit.

• Petr zdůrazňuje, že zdrojem zázraku byl jednoznačně „židovský“ Bůh – Hospodin praotců.
• Dále zdůrazňuje vztah Hospodina k Ježíši: Ježíš byl Božím služebníkem.
• A opět nastoluje téma viny Izraelců vůči Ježíši – židovský národ se Ježíše zřekl a dokonce přinutil pohanského vládce, který ho původně chtěl propustit, aby Jej zabil.

14 Svatého a Spravedlivého jste se zřekli a vyžádali jste si, aby vám byl darován muž vrah.

• Petr neváhá použít druhou osobu množného čísla – tedy (stejně jako o Letnicích) obvinit přítomné z jejich účasti na Ježíšově smrti.
• Zde Petr hrůzu tohoto „národního“ hříchu židů zdůrazňuje absurdní volbou Barabáše při Pilátově nabídce milosti.

15 Zabili jste Původce života, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých; my jsme toho svědky.

• n.: vůdce; 
• n.: probudil …; 
• Obvinění je nekompromisní.
• Nicméně, ať je vina Izraelců sebevětší, Bůh jejich selhání vyřešil – vyřešil je vzkříšením Ukřižovaného.
• A apoštolové to zažili na vlastní kůži.

16 A tohoto muže, kterého vidíte a znáte, ⁽na základě víry^) (v Ježíšovo jméno⁾ toto jméno upevnilo a víra, která je skrze něho, mu dala toto plné zdraví před očima vás všech. 

• var.: vírou;
•  ř.: jeho jména; tzn.: víra v jeho jméno; n.: víra z jeho jména;
• To, co muže uzdravilo, byla víra v Ježíšovo jméno. To je zdůrazněno dvakrát, podruhé ve zvláštní formulaci: víra, která je skrze něho, mluvnicky se myslí zřejmě skrze Ježíše (případně skrze Ježíšovo jméno).
• Znamená věřit v Ježíšovo (případně Boží) jméno totéž jako věřit v Ježíše (Boha)?
  • Asi ano, alespoň zhruba – věřit skrze jméno je možná více osobní, ve smyslu: Věřím, že mi někdo z lidí pomůže vs. věřím, že mi pomůže „Petr Novák“.

17 A nyní, bratři, vím, že jste to udělali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové.

• Petr vinu prostých Izraelců i jejich vůdců na Kristově smrti vzápětí zmírňuje či omlouvá – domnívá se, že Ježíše nikdo neukřižoval „schválně“. Že šlo omyl.
• Přítomní zřejmě nebyli arogantní, ale dotčení – člověk má úplně jiný přístup k někomu, kdo je dotčený vlastním hříchem, kdo ho lituje a je z něho nešťastný, něž k někomu, kdo se arogantně nařčení brání (jako to za chvíli učiní vůdcové).
• Že Jeho soudci vycházeli z nedostatečných nebo mylných předpokladů. Z jakých? Považovali Ježíše za někoho jiného, za zločince. Nevěděli o tom, že jde o Božího Syna.
• Je to pravda? Opravdu si to Petr myslel nebo přítomné jen uklidňuje? Asi si to myslel.
• A je to pravda? Alespoň částečně jistě je – nikdo normální by nezabil Božího Syna, kdyby věděl, o koho jde.
• Jistě by se daly najít přitěžující okolnosti, jak pro „obyčejné“ obyvatele Jeruzaléma, tak pro jejich vůdce. Proč to ale dělat? Kdo z nás si může být jist sám sebou, jak by se v dané chvíli zachoval? S neúplnými informacemi, pod tlakem davu?
• Možná zde můžeme nalézt odraz Petrova zapření – ten, kdo má za sebou selhání, je mnohem zdrženlivější ve vynášení soudů. Kdyby Petr vzorně obstál, možná by byl méně vstřícný – vy jste ho zabili a basta.
  • Ve smyslu: Kdo se párkrát pokoušel neúspěšně zhubnout, má větší pochopení pro beznadějně obézní kolem sebe.

18 Bůh však takto splnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět.

• Jde také o uklidňující informaci pro ty, kdo na Kristově smrti měli svůj podíl – to, co se stalo, nakonec naplnilo Boží odvěký plán.
• Tak i moje osobní selhání nakonec mohlo přinést něco dobrého.
  • Jde o obecný a velmi uklidňující princip – když si někdy zoufáme nad vlastními hříchy a selháními, je pro nás povzbuzující, že i ty si Bůh může použít.
• Kde všude proroci mluvili o trpícím Mesiáši?
  • především jistě v Iz 52-53
  • Iz 50,46 svá záda nastavuji těm, kdo mě bijí, a své tváře těm, kdo rvou můj vous; tvář neskrývám před potupou a slinou.
  • Ž 22 Bože můj, proč jsi mě opustil… propíchnuty ruce a nohy
  • Ž 69 Zachraň mě, Bože, vody mi pronikly až k duši! Topím se v hlubokém bahně a pevného místa není! Klesám do vodních hlubin, strhává mě proud!  atd.
  • Ž 88 Má duše se sytí trápením, můj život spěje do podsvětí. Jsem počítán mezi ty, kdo sestupují do jámy, jsem jako muž, jemuž není pomoci. atd.
  • Za 12,10 Pohlédnou na toho, jehož probodli.
  • Za 13,7 Uhoď pastýře a stádo se rozprchne.
  • Da 9,26 bude vyhlazen Pomazaný
• Typologicky byl předobrazem trpícího Mesiáše Josef, David, Mojžíš, had na holi, obětovaní beránci.

19 Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy, 

• Stejně jako o Letnicích poté, co přítomní přijali svou spoluvinu za Kristovu smrt, nabízí jim Petr řešení.
• Řešení univerzální a vždy funkční, „zajišťující“ vymazání hříchů – učinit pokání a obrátit se.
• Přiznat Bohu svou vinu a následně změnit svůj život.

20 a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře, a aby poslal určeného vám Mesiáše, Ježíše. 

• Osvěžení je to, co potřebujeme všichni. Židé byli unavení nekonečným čekáním na Mesiáše. Nyní se to ale už doopravdy, ale doopravdy stalo – Mesiáš opravdu dorazil.
• Všichni lidé ve svých trampotách a klopocení očekávají osvěžení od Boží tváře. Mesiáš ho přináší pro všechny, nejen pro židy.

21 Nebe ho musí přijmout až do časů obnovy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy všech svých svatých proroků.

• ř. apokatastasis („uvedení do předchozího stavu / obnova“) HL; srv. slso v Sk 1,6†.
• Ježíš se po vzkříšení vrátil k Otci do nebe, kde vyčkává, až Otec vše připraví k poddání všech pod Synovy nohy. Pak se vrátí na zem a dojde k obnově stvoření do dokonalého stavu, jako bylo před pádem.
• Tak je to plánováno a tak to bude.

22 Mojžíš řekl: ‚Proroka vám vzbudí Pán, váš Bůh, z vašich bratrů jako vzbudil mne; toho budete poslouchat ve všem, co by vám řekl.

• Petr se ukazuje stále více jako znalec Písma – tentokrát cituje (volně ale s přesným zachováním smyslu) nenápadný verš z Dt 18,15: Hospodin, tvůj Bůh, ti ustanoví proroka jako jsem já ze tvého středu, ze tvých bratří. Jeho poslouchejte.
• Mojžíš byl pro všechny posluchače nezpochybnitelnou autoritou – a Petr připomíná jeho slova o tom, že zprostřed židovského národa povstane někdo, kdo si bude nárokovat poslušnost svých sourozenců.

23 A stane se, že každá duše, která neuposlechne toho proroka, bude vyhlazena z lidu.‘ 

• Nyní Petr přeskakuje v 5. Mojžíšova o čtyři verše dál a zdůrazňuje, že poslušnost vůči Božímu proroku / Mesiáši nebude volitelná, ale bezpodmínečně nutná a pod sankcí. Dt 18,19 I stane se, že toho, kdo neuposlechne má slova, která promluví v mém jménu, toho sám povolám k odpovědnosti
• Petr dovozuje, že povolat k zodpovědnosti znamená být vyhlazen z lidu – tedy buď smrti nebo exkomunikaci z Izraele.

24 Také všichni proroci, kteří mluvili od Samuela dále, zvěstovali i tyto dny. 

• Pro přítomné je důležité, aby pochopili, že Ježíš Mesiáš byl naplněním starozákonních proroctví.
• Samuel je zde Petrem myšlen jako „první z linie proroků“ – vyloženě explicitně Samuel o Mesiáši, pokud víme, nemluvil:
  • Samuel pomazal za krále Saula i Davida.
  • tím zavedl instituci pomazaného, Bohem vyvoleného krále, kterým pak byl i Ježíš.(1S 2,10 Dá sílu svému králi a pozdvihne roh svého pomazaného.
  • dá se říci, že Samuel definuje kategorii, do které pak Ježíš Mesiáš patří.
  • Později např. Nátan potvrzuje, že věčný Mesiáš vzejde z Davidova rodu: „Trvalý bude tvůj dům i tvé království navěky před tebou, tvůj trůn bude navěky pevně stát“:
  • ále pak mnoho dalších proroků říkalo totéž.
• A toto všechno se realizovalo v nedávno zemřelém a vzkříšeném Ježíši.

25 Vy jste synové proroků a smlouvy, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚A v tvém semeni budou požehnány všechny rodiny země.‘

• Petr znovu a znovu připomíná posluchačům, že právě oni jsou dědici všech těchto mesiášských zaslíbení. Že oni jsou těmi, koho se to všechno týká.
• Ježíš je úběžníkem všech židovských proroctví od prvního.
• Nezačalo to ale až Samuelem – kořeny toho, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, najdeme až u prvního z židů, u Abrahama.
• Už jemu bylo Bohem slíbeno, že jeho „zásah“ a význam pro lidstvo budou univerzální – tím semenem, ve kterém  budou požehnány všechny rodiny země je totiž Ježíš z Nazareta.

26 Vám nejprve Bůh vzbudil svého služebníka a poslal ho, ⁽aby vám požehnal tím, že každého z vás odvrátí⁾ od vašich špatností.“

• n.: aby vám žehnal, když by se každý odvrátil; ř.: žehnajícího vám v odvrácení každého;
• Než ale budeme mluvit o spáse celého lidstva, musíme začít u židů – jich se to totiž týká nejprve: Mesiáš přišel primárně pro ně.
• A jaký byl první cíl Mesiášova příchodu? Odvrátit židy od jejich špatností.
• Kdo to udělá, je požehnán.
• A nejen sám požehnán, ale stává se pak požehnáním pro ostatní včetně ne-židů.

.

1. „Organickým“ nazývám zázrak, který vyžaduje nadpřirozený zásah do „fyzična“ – noha byla slabá a tenká a najednou zesílela, nervy nefungovaly a fungují, kloub byl pokřivený a narovnal se.
   Oproti tomu rozlišuji zázrak „funkční“ či subjektivní ve smyslu: Bolelo mě v zádech a už nebolí. ↩︎